Chystala jsem se říct ještě něco. Cokoliv. Nějak jim předat, že i když nás čekají zřejmě nejhorší chvíle života, neměnila bych. Že i přes všechny ty sračky, nemilá zjištění a zklamání to vlastně byly ty nejkrásněji strávené chvíle za posledních několik let. Dřív se ale na horizontu objevila velkolepá stvoření, která brala dech. Jejich mohutná a silná křídla zakryla i samotnou oblohu a jen z pouhého pohledu na ně jste pocítili záchvěv posvátné úcty a respektu. Ačkoliv jsem nedokázala pochopit, proč Stinný les musí ukazovat svou moc právě Arathu, když by všichni měli stát před bariérou a hlídat Sorchu, pohled na vznášející se ohnivé a ledové draky byl něco impozantního. Ti ohnivý se honosili nádhernými šupinami, které hrály všemi odstíny červené, oranžové a žluté a jejich oheň, připomínající tekutou lávu, dokázal zlikvidovat vše v jejich dosahu během několika málo vteřin. Oproti svým příbuzným, ledovým drakům, měli mnohem robustnější a mohutnější stavbu těla. Ledový se vyznačovali štíhlou elegancí a ze svých chřtánů chrlili ledové střepy. Stačilo, aby vás zasáhl jeden jediný, a vy jste se navždy proměnili v kostku ledu.

Podívala jsem se na Gunara, který s otevřenou pusou zíral na prastará zvířata kroužící po obloze.

„Jo brouku. Tohle je drak," poplácala jsem ho po rameni a kývla na Raie, který si šel najít nevyšší bod, aby měl co nejlepší přehled. Já s Kierou jsme zůstali na hradbách a Gunar s Asskarem začali přerozdělovat lidi na různá strategická místa uvnitř města. Všichni jsme věděli, že to nebude stačit. Na rozdíl od ostatních měst se Arath nemohl pyšnit žádnou královskou gardou nebo městkou stráží, který by nám mohla přispěchat na pomoc. Jednoduše proto, že nikdy nic takového město nepotřebovalo. Z Assasínů měla respekt každá racionálně smýšlející duše a pokud ne, rychle si ho získala. Takže když se všichni Assasíni vyhrnuli ven, ve městě nezbyl nikdo, kdo by chránil jeho obyvatele.

                                                                                              ***

První portál se otevřel nečekaně rychle. Vyhrnula se z něj horda skřetů, která okamžitě začala pustošit vše, co jí přišlo do cesty.

„Skřeti. Proč to vždycky musej bejt skřeti," postěžovala jsem si sama pro sebe a pustila se do skřetí likvidace. Snažila jsem se od Kiery vzdalovat co možná nejméně, ale nakonec jsme se v tom množství těl jedna druhé ztratily. Neměla jsem ani čas zaobírat se tím, co se děje za hradbami. Mohla jsem jenom doufat, že porazit Assasíny je přesně tak těžké, jak jsem si myslela.

Pokoušet se sprovodit skřety ze světa bylo jako pokoušet se vymýtit otravný hmyz. Jakmile jste se zbavili jednoho, objevili se na jeho místě další dva. A ačkoliv se místní bránili statečně, proti jejich přesile neměli šanci. Netrvalo dlouho a všude kolem se válela nehybná těla obyvatel, přes které skřeti zakopávali, jak se snažili dostat ke své kořisti. A vztyčený štít, zbudovaný v každém městě na jeho ochranu, začal postupně povolovat. Úzké městské uličky nám nedávali žádnou výhodu. Spíš naopak. Zahlédla jsem Asskara, jak si razí cestu nahoru, k panství Assasínů a za ním postupují místní obyvatelé. Začala jsem zvedat to málo, co zůstalo naživu a strkat je za Asskarem, který dorazil k panství, které se Assasíni ani neobtěžovali uzavřít a hnal lidi ho jeho útrob, aby se tam schovali. Nad hlavou nám proletěl první ohnivý drak, který jediným výdechem zapálil cestu těsně vedle nás. Láva se začala sunout po cestě a zanechávala za sebou jen hlubokou, vypálenou díru. Jako bych slyšela úpěnlivé steny povolujícího štítu, který se s posledním výdechem vytratil. Mohla jsem vztyčit další, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že by to byla jen ztráta času a naprosté plýtvání energií.

Popoháněla jsem lidi pořád rychleji a rychleji. Až jsem si všimla jedné velice povědomé postavy, která se krčila v tom chumlu přeživších a za každou cenu se snažila dělat neviditelnou. Natáhla jsem se po Ezrovi a zastavila ho na místě, zatímco ostatní pokračovali dál. Rytíř se zdál být zcela v pořádku. Až na pár škrábanců a spousty ichoru, který ho pokrýval.

„Co si myslíš, že děláš?" zasyčela jsem na něj, stále svírajíc jeho plášť. Ezra se cukal a prskal na mě, jako vzteklá kočka.

„Co to děláš ty? Proč toho hajzla do prdele nesestřelíš z oblohy?" zavřískl na mě Ezra nepříčetně.

„Protože je to drak," zařvala jsem na něj na oplátku, ačkoliv jsem nedoufala, že by to kdy dokázal pochopit. Nechtěla jsem zbavovat života něco, co se pro mě stalo téměř posvátným, i když se nás dotyčný tvor pokoušel při nejmenším zmrzačit. Navíc používat magii v tak úzkém a těsném prostoru mohlo dopadnout katastroficky. Musela jsem si vystačit s obyčejným mečem, který pro mě ve spěchu Ass někde splašil.

Dál jsme se probíjeli zástupem skřetů, které doplnili i rozběsnění orkové. Každou chvíli jsme museli měnit směr, protože ulice, která ve městě stála několik století, zmizela jako pára nad hrncem. Veškeré naše snažení ale postrádalo smysl. Někde tam venku, za branou města, se nacházel jeden z lordů, který ty smrduté příšery stále dokola oživoval, zatímco nám ubývaly síly.

                                                                                             ***

„Tohle nemá smysl," vydolovala jsem ze sebe udýchaně, když jsme se Raiovým přičiněním, který nám pracně vyčistil cestu až k panství Assasínů, všichni setkali jen s několika modřinami a pár škrábanci.

„Proč prostě nemůžou normálně chcípnout?" rozčilovala se Talina, která s nelibostí sledovala, jak všechno, co mělo zůstat mrtvé, zase trhaně vstávalo a mířilo naším směrem. Všichni, kdo přežili, se nyní schovávali někde uvnitř záhadného panství. A na malém prostranství, kde se přijímaly návštěvy, jsme zůstali jen já, Asskar, Gunar a Talina.

„Budeš je muset rozptýlit," podíval se na mě Ass.

„Cože? Proč já? Běž si je rozptýlit sám," rozhodila jsem rukama a málem se hystericky rozesmála při představě, jak se pokouším rozptýlit byť jen jednoho lorda Stinného dvora.

„Protože jsi velice okouzlující, když chceš. Navíc mě Ex stáhne z kůže, jen co mě uvidí," blýskl po mně Ass úsměvem.

„A kde bereš tu jistotu, že mě ne?" zamumlala jsem si spíš sama pro sebe a zadívala se přes přibližující se masu znovuzrozených skřetů na bitvu odehrávající se na planině. Zbylé šiky Assasínů, stále v dokonalém seřazení, se ocitly v obklíčení a už jen bojovaly o své přežití. Oceňovala jsem, že Ex ani Strok nevyužili nižší nekromancie a neposlali mrtvé Assasíny proti svým druhům. Nebo to ani jednoho dosud nenapadlo.

„Stejně všichni umřeme," zazubila se Talina a vrhla se k prvnímu stále stojícímu domu, aby přes stavby přeskákala až k hradbám, za kterými zmizela, jako by neměřily přes několik metrů.

„No přece jí nenecháš jít samotnou?" předvedl Asskar pohoršený výraz.

„Nesnášim tě," prskla jsem a rozplynula se, abych se zase zhmotnila venku před branou ve stejnou chvíli, kdy na zem dopadla Talina se svými meči zabodnutými ve zdi, aby ztlumila svůj pád.

„To bylo kurva působivý," uculila jsem se.

„Amen sestro," poplácala mě Talina rozverně na zadku, jako bychom právě nekráčely do jámy lvové a nechystaly se dobrovolně spáchat sebevraždu. Nicméně původní, narychlo splácaný plán zabral. Rozhodně jsme na sebe upoutaly pozornost.

„Já od tebe budu držet chodící mrtvoly a všechno to svinstvo. Ty se postarej, aby už mrtvolama zůstaly," přikázala mi Talina a nekompromisně začala kosit všechno, co se na ní jen křivě podívalo.

Rozeslal jsem nitky magie do všech světových stran, abych našla Exe se Strokem. Povedlo se to téměř okamžitě. Nikdo z přítomných nevyzařoval tolik moci, energie a síly, jako tihle dva. Začala jsem si razit cestu jejich směrem s naštvanou a krvelačnou Assasínkou po boku, aniž bych tušila, co bych měla udělat, abych je zastavila.

„Nazdar šeredo. Copak? Přišla si s prosíkem, aby ses mohla vrátit?" zazubil se Ex, jehož obvykle rudé oči nahradilo známé bělmo dokazující používání nekromancie.

„To sotva," odfrkla jsem si.

„Omluv se a my možná přimhouříme oči."

„Jsi hluchej? S váma já nikam nejdu. To, že ty jsi kretén," ukázala jsem rozčíleně na Exe, „a ty sadista vim už dlouho. Ale že jste ubohý lháři, jsem netušila," vyprskla jsem ublíženě. Původně jsem sem nešla s úmyslem otevírat staré rány, ale při pohledu na ty dva ve mně opět vzkypěla zlost za to, jak mě vodili za nos. Jak mě považovali za pouhý nástroj k něčemu, o čem jsem neměla nejmenší ponětí, zatímco já si vsugerovala, že ve mně viděli mnohem víc. Chovala jsem se jako malá, ukřivděná holka, které rodiče dlouhá léta tajili pravdu, ale bylo mi to jedno. Na postupné odvedení pozornosti to ale stačilo, protože Exovi se do očí vrátila krvavé rudá brava. U Stroka se dalo jen stěží poznat, co zrovna dělá nebo co si myslí. Prostě se jen tak vznášel nad zemí, bez jakékoliv aktivity. Ale ti, co měli zůstat mrtví začali padat k zemi jako přezrálé hrušky.

„Ty máš nějaký ty svý ženský dny, že tady tak fňukáš?" zeptal se Ex a podezřívavě si mě změřil a s nepatrným úkrokem se ode mě vzdálil, jako bych byla přenašeč nějaké vážné choroby.

„Já nemám žádný ženský dny. A nefňukám. Vy dva šmejdi jste celou dobu věděli, že mám něco společnýho s pradávnýma a nikdy jste neřekli ani slovo," pěnila jsem.

„Tohle zní jako fňukání," pronesl Strok lhostejně, zatímco jeho nehmotným tělem projela mrtvola páchnoucího goblina.

„Jdi do prdele? Proč jste mi to neřekli?" rozčilovala jsem se dál a připadala si jako čím dál tím větší idiot. Proč jsem se tak urputně snažila dostat z nich omluvu, když jsem věděla, že se jí nikdy nedočkám? Proč jsem tam stála a hystericky na ně ječela kvůli něčemu, co očividně mělo význam jenom pro mě?

„A k čemu by ti to bylo? Řekni Rionello. Je teď tvůj život, obohacen o tuto informaci, lepší? Horší? Cítíš se teď důležitější nebo jsi pořád ta stejná šeredná holka, co mě dokáže srát jako nikdo a nehodlá jen tak chcípnout?" řekl Strok nevzrušeně, ale vlastně to byla ta nejkrásnější slova, kterých jsem se od něj kdy dočkala.

„Tobě na mně záleží, ty šmejde starej," usmála jsem se na něj a pokoušela se zastavit slzy dojetí, které se mi hrnuly do očí? Co se to se mnou sakra děje?

Místo odpovědi se Strok nečekaně pohnul a proplul mým vlastním tělem jako duch. Nenáviděla jsem, když tohle dělal. Jako by se ve vašem usadil nekonečný chlad, který se zakousne do každého nervu. Rozlije se vám do oběhového systému, zastaví vám tok krve a nutí přestat dýchat. Ačkoliv Strok vždycky s oblibou tvrdil, že takto proplouvá všemi živými bytostmi, aby věděl, jak se zrovna cítí, protože sám žádné pocity neměl, faktem zůstávalo, že mu tahle činnost přinášela škodolibou radost.

„Proč?" vydolovala jsem ze sebe a oklepala se, jako bych ze sebe otřepávala otravný hmyz.

Strok se prudce otočil, připlul těsně přede mě a téměř neslyšně do okolní vřavy prohlásil.

„Jsi těhotná."