„No tak to je nechutný," vyprsknul Ex, zatímco já vyprskla smíchy, což muselo v celé té scéně působit dost nepatřičně. Všude kolem padaly k zemi mrtví, odevšad se ozýval bolestný křik i smrtelné chroptění. A já se mezi tím vším řehtala, jako pominutá.

„Ty vole ty stárneš nebo co? Nevíš asi tak náhodou, jak by to bylo možný?" vydolovala jsem ze sebe a utírala si slzy smíchu, jelikož mě opravdu pobavil. Možná bych jeho slova dokázala brát vážně, kdybych se za poslední dobu dostala do postele s někým jiným než s Asskarem. Příjemné rozptýlení v podobě krásného žoldáka jsem do svých výpočtů nezahrnovala. A pokud mi bylo známo, žádný z lordů, ani sama Sorcha, nemohli na svět přivést vlastní potomky. Za veškeré své dary a magii zaplatili cenu nejvyšší.

„Vážně tady a teď chceš probírat, k čemu Asskar používá ptáka?" protočil Ex oči a odstrčil od sebe jednu mrtvolu, která se mu skácela k nohám.

„Je smrtelník Rionello. Potřebuješ k tomu nějakou přednášku?" sykl Strok a mě rázem veškerý smích přešel.

„Jo. Je to hnus. Jestli přežiješ, doufám, že to bude hezký po něm. S tim tvym ksichtem by to daleko nedotáhlo," zazubil se Ex a já jenom vyplašeně zírala z jednoho na druhého, zatímco mi pomalu docházel význam Strokových slov. Lordi nemohli mít dědice. Svou nesmrtelnost vyměnili za vlastní reprodukci. Až na jednoho, který se rozhodl zahodit vše, co znamenal a znal pro jednu sobeckou Čarodějku. Zadívala jsem se na hradby, kde jsem tušila Assovu přítomnost, jako bych ho tím prosila o radu.

Nedokázala jsem normálně uvažovat nebo cokoliv dělat. Jenom jsem stále dokola vrtěla hlavou a couvala dozadu od těch dvou. Tohle přece nemohla být pravda. Mít vlastního potomka si zasloužila celá horda mnohem lepších lidí. Rozhodně ne já a Ass. Co bychom mu asi tak mohli nabídnout? Co by mu vlastně mohl nabídnout celý tenhle svět a jeho lid?

„RIO!" vytrhl mě z myšlenek zvuk mého jména. Ve chvíli, kdy jsem se za hlasem otočila, narazila magie zformovaná do planoucího ohně do Ezrova těla dřív, než mi stačil vrazit meč do zad. S nervy drásajícím, bolestným křikem se Rytíř snažil rostoucí plameny uhasit. Jak už ale bylo jednou řečeno, magický oheň jen tak neuhasíte, pokud si to jeho strůjce nepřeje. Zadívala jsem se na Kieřinu vztekem staženou tvář a její magií pulzující hůl, ačkoliv jsem si ze srdce přála toho šmejda oddělat sama. Nepociťovala jsem žádnou lítost nad tím, jakým způsobem umíral, a nejspíš bych dál s jistým zadostiučiněním sledovala, jak se jeho kůže mění na uhel a z jeho křiku se stává pouhý chrapot. Jenomže Kieřin vítězoslavný úsměv se změnil ve výraz absolutního nepochopení a z jejího břicha vyrazila zlatavá čepel patřící Locharovi, který se objevil těsně za ní a upíral na mě pohled plný nenávisti. Svět kolem najednou přestal existovat. Moje srdce vynechalo několik úderů srdce, než se nohy daly do pohybu a vyrazily k padající Čarodějce. Nevšímala jsem si Lochara, který se napřahoval mým směrem k další ráně. Nehodlala jsem s ním bojovat. Jediné, co jsem chtěla, bylo zachytit Kieru dřív než padne k zemi. Lochar se zazubil od ucha k uchu. Ale dřív, než stačil seknout, zachytila jeho ránu jiná zbraň, patřící Asskarovi. Ostří zaskřípěla zlověstnou píseň a kolem se rozlétly jiskry. Asskar zlostně vrčel, Lochar nadával a někde za mnou Ex znuděně zívl. To už jsem ale doběhla ke Kieře a spolu s jejím bezvládným tělem se sesula k zemi.

„STROKU!" zařvala jsem zoufale a chytila Kieru za ruku.

„To.. to je... dobrý. Já... ne... nechci," vydolovala ze sebe Kiera trhaně, když se nad námi objevil přízrak.

„On tě zachrání. Může ti pomoct. Kiero prosím. Nech ho," prosila jsem a zběsile si otírala slzy zakrvácenou rukou, jak jsem se marně pokoušela zastavit krvácení.

„Ne... takhle... takhle.. to má... být. Ne... nebolí to Rio. Nebolí."

Zakňučela jsem a obrátila pohled na Stroka.

„Ona nechce Rionello. Musíš jí nechat jít," pronesl ledově. Jeho slova ke mně sice doléhala, ale jejich význam jsem jednoduše nechtěla pochopit. Nikdo na světě by dobrovolně neodešel z tohoto světa přímo do podzemí, pokud existovala možnost, jak se tomu vyhnout. Z naprosto nepochopitelného důvodu ale Kiera tuto možnost odmítla.

„To ne. NE! Slíbila jsem ti, že tě nenechám umřít. Ne takhle." Frustrovaně jsem zařvala a vyslala tichou modlitbu ke všem bohům, aby jí zachránili. Protože ona si takovou smrt nezasloužila. Ona neměla umírat. To já. Já měla ležet na jejím místě. Ale jako vždy i teď bohové neudělali vůbec nic.

„Ty musíš žít," stiskla mi Kiera pevně ruku, jako by mi četla myšlenky a druhou roztřeseně pohladila po břiše.

„Slyšela... jsem ho. Jestli... jestli to bude holka, pojme... pojmenuj jí po mně," hlesla a s posledním výdechem mi věnovala svůj uklidňující úsměv plný pochopení a lásky.

„Kiero? Ne. Ne, ne, ne. Tohle ne. Prosím, prosím," ječela jsem, ale Kiera už odcházela do podzemí, kde (jak jsem věřila) dostane její duše rychlého rozhřešení.

Vedle mě těžce dopadla Artina, kterou jsem poznala podle jemného šustění jejích křídel.

„Jen do toho," řekla jsem rezignovaně a dál držela Kieru za ruku.

„Vezmu jí k nám. Na našem hřbitově bude v bezpečí," pronesla Artina nečekaně a neohrabaně mě poplácala po rameni.

„Proč bys to pro mě dělala?" zeptala jsem se nechápavě.

„Protože jestli někdo jako ona položil život za někoho, jako jsi ty, musela k tomu mít zatraceně dobrej důvod nebo ti bezmezně věřit. Nedělám to pro tebe, ale pro ní. Jestli sis ty zasloužila její oddanost, ona si nezaslouží zůstat ležet v neoznačeným hrobě nebo rozšlapaná na krvavou sračku," vysvětlila a mně se stáhlo hrdlo ještě víc. Artina opatrně vzala Kieřino tělo do náruče, roztáhla křídla a vznesla se do vzduchu míříc do jednoho z mnoha portálů, které se kolem nás vytvářely.

Hřbitov Stinného lesa bylo klidné místo, které Artina vytvořila pro své padlé démony a tvory, kteří se po stovkách prožitých let rozhodli z tohoto světa nadobro odejít. Nikdo si nedovolil narušit ticho a mír tohoto posvátného místa. Věřila jsem, že by se tam Kieře líbilo. Už navěky bude spočívat ve společnosti bájných draků, vyhynulých medúz i obávaných chimér.

Postavila jsem se na vratké nohy a začala se rozhlížet, na koho bych mohla vypustit svůj narůstající hněv, ale i ostrou bolest, která zůstala po Kieřině smrti. Zahlédla jsem prchajícího Lochara, který utrpěl nejeden krvavý šrám, protože ačkoliv patřil do kasty Rytířů, Asskarovi a jeho umění ovládat meč se rovnat nemohl. Vyhledala jsem pohledem Asse, který stál s mečem skloněným k zemi a jednou zbloudilou slzou na tváři zíral na oblohu, kde před chvílí zmizela Artina. Chtěla jsem se k němu rozeběhnout, obejmout ho, vzít za ruku a odtáhnout pryč odsud. Najít pro nás nové místo pro život a na tohle všechno jednoduše zapomenout. Nic z toho se ale nemělo stát. Dřív, než jsem stačila udělat jediný krok, protrhl oblohu nový portál, který se stále zvětšoval a zvětšoval, až se jeho dolní okraj dotkl země a před námi se rozprostřela obrovská, temná díra, ze které vycházel chlad a zatuchlina. Okolní halas postupně utichl a všichni se směsicí obav, nervozity a zvědavosti vyčkávali. Z monumentální brány do jiného světa vylezla nejprve jedna dračí hlava, kterou následovalo osm dalších, za kterými se táhlo dlouhé hadí tělo na svalnatých nohách. Monstrum měřilo několik desítek metrů a ze své výšky na nás hladově shlíželo.

„To jako vážně? Hydra?" rozhodila jsem rukama a naštvaně se otočila na Stroka s Exem. Jestli pro mě kdy byly draci a kraken bájnými bytostmi, o kterých jsem četla ve svitcích zavřená celé hodiny v knihovně lesa, pak hydra znamenala něco posvátného. Něco dávného, zakázaného a svobodomyslného, čemu nedokázala ani Artina se Sorchou poroučet. Něco, co si vytvořilo svůj vlastní svět ve Stinném lese, izolována daleko od všech ostatních. Něco, co bylo kurevsky nebezpečné, hladové a krvelačné.