,,Rio. Nech toho. Nech jí. Ona ti za tohle nestojí," promluvil Aras za mými zády konejšivě. Opatrně mi položil ruku na rameno a pomalu otočil k sobě. Prudce jsem oddechovala a zatínala ruce v pěst. V očích mě pálily dlouho zadržované slzy smutku a frustrace. Aras vzal můj obličej do svých hřejivých, mozolnatých dlaní a upřel na mě své krásné, smaragdové oči. 

,,Ten jedinej důvod, proč se vrátit," zašeptala jsem si sama pro sebe a pustila sílící magii, která se téměř okamžitě vytratila.

Mabel bolestně zaúpěla a skácela se k zemi. Ale já už vnímala jenom Arase. Jeho blízkost i to, že se mnou zůstával. Uklidnila jsem své splašené srdce i tep a zhluboka se nadechla.

,,Rio," hlesl Aras a přivinul mě k sobě, do jeho uklidňující, pevné náruče. Jednou rukou mi rytmicky přejížděl po zádech zatímco tou druhou projížděl mými vlasy. Náš dech se sjednotil v jeden. Veškerá síla mě opustila a já v sobě nenašla ani ždibíček na to, abych se od něj odtáhla. Místo toho jsem ovinula ruce kolem něj a přitiskla se k němu ještě víc. V tu chvíli jsem ho potřebovala. Jeho přítomnost, jeho sílu. Moc dobře jsem si totiž pamatovala na den, kdy jsem se nedokázala ovládnout a veškeré své zoufalství a nenávist vypustila ven. A nebyl nikdo, kdo by mě zastavil.

,,Jsi neuvěřitelně neschopná. Připomeň mi, proč jsme jí zapomněli zabít?" zeptal se Ex Stroka znuděně. Nacházeli jsme se v nejhlubších prostorách lesa, kde byla tma tak hustá, že by se dala krájet. Ex se rozvaloval na pozůstatcích kamenných schodů, které kdysi patřily k monumentální stavbě, která ale už dávno upadla v zapomnění. Zůstal tu po ní jenom obvod brány obrostlý černým mechem a tyhle schody. Mohla jsem si jenom domýšlet, jaký kdysi bývala. Kolem nás se do výšky tyčily tlusté kmeny stromů, jejichž koruny zastínily samotné nebe. Strok poletoval sem a tam v nepravidelných kruzích a nesouhlasně bručel. 

,,Zvedni se," přikázal mi Strok, když jsem už po několikáté skončila na zadku, protože jsem nedokázala usměrnit proud magie. Snažila jsem se jí uchopit, držet a zformovat. Ale po každé jsem jenom dostala pořádný zpětný náraz a zřítila se na zem.

,,Už nechci. Mám toho po krk. Odcházim," vyprskla jsem, postavila se na nohy a otočila se na místě. Moc dobře jsem věděla, že bez nich cestu zpátky k hradu nenajdu, ale nehodlala jsem pořád dostávat takhle na prdel. 

,,Zůstaneš tady dokud my neřekneme," zahřímal Strok a mávl svojí průsvitnou rukou schovanou v hábitu. Jako na povel se ze země začaly vynořovat duchové a přízraky. Couvala jsem a s rostoucí hrůzou sledovala, jak se kolem mě shlukují připraveni na mě každou chvíli zaútočit. Na prázdno jsem polkla. 

,,Bojuj," zazubil se Ex, opřel se o koleno a se známým zábleskem v očích mě pozoroval. 

,,Jak? Nemám hůl.....nemůžu...."

,,To, co tě brzdí je strach. Nic nepotřebuješ, kromě sebe samotný. Máš moc, o který se nikomu ani nesnilo, ale jsi srab, zlatíčko," řekl Strok mrazivě a poslal své přízraky přímo na mě. Bylo to, jako by se do mě zabodalo tisíce ostří, které se mě snažilo roztrhat na několik set kusů. Slyšela jsem sebe sama jak křičím hrůzou. 

,,Z čeho máš strach? Z nich nebo z toho, co se z tebe stane, když přijmeš svojí moc? Oni se tě zbavili. Nechali by tě pojít, jako prašivýho psa! Ale ty přece nechceš chcípnout Rionello. Přijmi to. Přijmi sama  sebe. Nenávidíš mě? Nenávidíš je? Tak mi to ukaž. Ukaž mi jak strašně zkažená a zvrácená jsi!"

,,Táhni do hajzlu ty zasranej parchante!" zařvala jsem a sáhla po tom nepřeberném množství magie, která se rozlévala všude kolem. S naprostou jistotou jsem věděla jedno. Jestli mě ta moc roztrhá na kusy vezmu sebou i všechny ostatní. Už mě unavovalo se pořád jenom bát. Mít strach z nich i sebe samotné. Už mě nebavilo pořád někoho poslouchat, někomu se zavděčit. Doufala jsem......ne. Ne. Já si ze srdce přála, abych všechno a všechny smazala z povrchu země. Vypustila jsem tu nálož čiré magie a sledovala jak devastuje a ničí všechno kolem. Ta ničivá vlna mě odhodila daleko dozadu. Zastavila jsem se až o kmen jednoho stromu, který pod mým nárazem zlověstně zapraskal. 

Párkrát jsem zamrkala, abych rozeznala mžitky před očima a vrávoravě se postavila. Všechno v dosahu několika mil hořelo zeleným plamenem. Uprostřed té spouště stál jenom Ex, který se zubil od ucha k uchu, zatímco Strok proplouval kolem. Do tváře jsem mu neviděla, ale dala bych ruku do toho zeleného ohně, že spokojeně pokyvoval hlavou. Nevěřícně jsem hleděla na vlastní ruce, které ještě pořád plály a na tu změť, kterou jsem způsobila. A přežila.

,,Vítej mezi námi, maličká," uslyšela jsem Stroka, než zmizel a po dlouhé době měla pocit, že někam patřím. 

Probudila jsem se v těch úžasně měkkých peřinách a posadila se. Cítila jsem se vysíleně a unaveně. Za okny vládla hluboká noc. Ačkoliv jsem se pokoušela vybavit si, co se pořádně stalo nedokázala jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Natáhla jsem se pro džbán vody postavený na stolku a koutkem oka zaznamenala nepatrný pohyb. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla o koho jde. 

,,Nemusel si tu zůstávat," zabručela jsem a zavrhla možnost se postavit a jenom dál seděla na kraji postele. 

,,Vyděsila si mě. Potřeboval jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku," pronesl Aras unaveným hlasem a popošel blíž ke mě. 

,,No, jak vidíš jsem celá. Žiju, nic mi neni, takže můžeš klidně jít." 

Musel odejít, protože jsem se nenacházela ve stavu, kdy bych si od něj dokázala udržet odstup. Všechno ve mě řvalo touhou lehnout si vedle něj na postel a nechat se jeho tělem ukolébat ke spánku. Chtěla jsem to tak moc, až jsem se celá třásla a zatínala nehty do peřin, abych se k němu nerozeběhla. Netušila jsem, čí srdce se právě pokouším nezlikvidovat. Jestli to moje nebo to jeho. 

,,Já už tě odejít nenechám, Rio," zavrtěl Aras hlavou a klekl si přede mě. 

,,Arasi," zaúpěla jsem a pokusila se od něj odtáhnout, ale Aras mě pevně chytil za ruce a přitáhl k sobě. Neschopná slova jsem na něj jen vytřeštěně zírala a kochala se pohledem na jeho ostře řezanou tvář zalitou měsíčním světlem. 

,,Já to s tebou nevzdám. Můžeš mě od sebe odkopávat, nadávat mi i se tvářit, že mě z celýho srdce nesnášíš. Mě od sebe neodeženeš. Nikdy," pronesl pevně a něžně mi zastrčil zbloudilý pramen vlasů za ucho. 

,,Nech toho Arasi. Snažíš se zachránit něco, co zachránit nejde. Přestaň plejtvat svojí energií na mojí spásu. Nemá to cenu," hlesla jsem a pohladila ho po tváři. Na malou chvíli jsem si dovolila být obyčejná, sedmnáctiletá, zamilovaná holka. Kolikrát jsem si tuhle chvíli představovala? Kolikrát jsem o ní snila? Kolikrát jsem se odvážila doufat, že by ve mě Aras viděl to, co já v něm? Ne jen jako svojí malou kamarádku ze sirotčince, o kterou se vždycky staral.

Opřela jsem svoje čelo o to jeho a zhluboka se nadechla. Voněl jako krásný, prosluněný den. ,,Rio..." vydralo se z Arasova hrdla přiškrceně zatímco si mě k sobě přitáhl ještě blíž. 

,,Prostě to nech bejt Arasi. Zejtra jdeme na cestu, která vede jenom tam. Cesta zpátky neexistuje. Tak si to přestaňme dělat ještě těžší," sebrala jsem veškerou svojí odvahu a svalila se zpátky na postel. Přehodila jsem přes sebe deku a potlačila příval slz, který se mi dral do očí. 

,,Ten jedinej důvod proč se vrátit," otřel se mi o ucho Arasův hlas. Políbil mě na tvář, opatrně za sebou zavřel dveře a já zůstala sama v naprosté tmě, které jsem rozuměla trochu víc, než tomu, co se právě odehrálo.