Rainhard se prodíral přeplněnými ulicemi města, jako by se tady narodil. Držela jsem se v těsném závěsu za ním a snažila se zírat pouze na jeho záda, abych neviděla tu krásu, která mě obklopovala. Úhledně seřazené cihlové domy s útulnými zahradami, plnými rozkvetlých květin. Dlážděná cesta bez jediného hrbolku, to vše zalité všudypřítomným sluncem. Vyrostla jsem v Arathu, chladný zemi plný kamene a hor a dostala se na ještě chladnější místo. V Xantharu nic nerostlo. Všude, kam až oko dohlédlo, se válela hustá sněhová peřina. Pravda. Nikdy jsem nenavštívila hlavní město ani přilehlé vesnice. V podstatě jsem se nevzdálila od hranice. Znala jsem jenom šedé zdi svého pokoje a nekonečnost Stinného lesa. A ten zpropadenej les jsem znala líp, než kdokoliv jiný. 

Než jsem stačila v myšlenkách zabrousit do minulosti vrazila jsem do Rainhardových zad. ,,Jsme tady," oznámil Rai a ukázal na menší domek zarostlý psím vínem s vývěsním štítem, který hlásal U ZÁŘIVÉHO SLUNCE. ,,Jak originální," prskla jsem. ,,Nepamatuješ? Jediná putyka, o který jsme se doslechli i u nás v sirotčinci v Arathu. Vždycky jsme se sem chtěli podívat," uculil se na mě Rai. ,,Ne, nepamatuju. Zřejmě jsem si tim množstvím chlastu poškodila mozek." Rai po mě přejel svým zkoumavým, ocelovým pohledem, který obyčejně v lidech vyvolával chlad. ,,Tahle póza zlý a bezcitný Čarodějky......něco na tom je. Je to sexy," zazubil se a praštil mě do ramene. ,,Bože ty jsi kretén," protočila jsem oči v sloup a zapadla do hospody.

Posadila jsem se k jedinému volnému stolu a cestou vytrhla šenkýřce z ruky korbel s pivem, který zrovna nesla k nejrušnějšímu stolu obsypanému masou řvoucích Válečníků. Člověk by je poznal i bez těch jejich obrovských seker, které se povalovaly všude kolem nich. Proč taky ne, když je nikdo jiný neuzvedl? Šenkýřka se chystala říct mi něco peprného, ale stačil jediný pohled z mého arzenálu a rychle odspěchala pryč. Rainhard se posadil naproti mě a pobaveně mě sledoval. Tolik lidí pohromadě, usměvavých, šťastných mi nedělalo dobře. Při pohledu na ně se mě zmocnila neodolatelná chuť vraždit. ,,Co zas?" prskla jsem, když už jsem těch jeho očí měla dost. ,,Nic. Docela si vyrostla," uculil se. ,,Tak to jsem vážně v šoku." ,,Nell..." ,,Už mi tak neříkej," procedila jsem skrz zuby a zavdala si pořádný lok piva. Jedno se těmhle sluníčkovejm fanatikům muselo nechat. Pivo měli skvělý. ,,Jsem rád, že tě vidim. Živou a zdravou.....mrzí mě to," svěsil Rai hlavu. Chtěla jsem se zvednout, položit mu konejšivě ruku na rameno a říct mu, že nic z toho co se stalo nebyla jeho vina. Stará Ria by to určitě udělala. Ta nová už tak úplně ne.  ,,Tak tohle trápí tvoje svědomí? Když ti řeknu, že to nikomu z vás nedávám za vinu dáš mi už konečně pokoj?" Mohlo mi to být jasný. Vždycky se o mě všichni strachovali. Instinktivně se o mě báli, starali a opatrovali. Mohla jsem si domyslet že minimálně Rainhard bude brát jako svoje selhání, že neudělal nic, aby jim zabránil v tom mě odvést pryč. Chystala jsem se zvednou a tohle sezení ukončit. Zacházelo do velkých podrobností a otevíralo dávno zacelené rány. V podpaží mě ale chytily silné paže a vytáhly na nohy. Hned na to jsem se ocitla s Raiem hned vedle sebe v dusícím obětí. ,,Já věděl, že ten hlas znám. Co tady vy dva prevíti děláte?" zaduněl hromový, hluboký hlas doprovázený srdečným smíchem, který mi rozvibroval celé těle. ,,Zabiješ nás," zahuhlal Rainhard. Když jsem se mohla zase nadechnout a dostatečně se rozkoukat mé zorné pole zabírala mohutná postava Válečníka, který se na mě zubil od ucha k uchu. ,,Gunare?" pronesla jsem nevěřícně, protože tomuhle se prostě uvěřit nedalo. ,,Nazdar mrně," zazubil se Gunar a pocuchal mě na hlavě, jako nějakýho malýho parchanta. ,,Dej ze mě ty pracky pryč," odehnala jsem ho a rozčileně si uhlazovala rozcuchané  vlasy. ,,No jo. Jde z tebe strach, pišiškvore. Viděl jsem, jak si nakopala zadek Arasovi. Jsi vážně dobrá," přitáhl si mě k sobě znovu Gunar. ,,Bože. To jste se tady slezli úplně všichni?" procedila jsem skrz zuby , když se mi opět podařilo dostat z jeho sevření. Tohle byl buď hodně špatný vtip nebo někdo zkoušel, co všechno vydržím. ,,Asi jo. Talinu jsem viděl na náměstí, ale byla ještě nabroušenější než ty," zasmál se Gunar a poplácal Raie po rameni, až mu málem srazil vaz. Gunar už ve svých deseti letech vykazoval známky toho, že z něj vyroste obr. Nebylo divu, že se dostal zrovna k Válečníkům. Když jsem se na něj dívala připadal mi starší než na svých dvacet let. Vlasy měl po stranách vyholené, z těch uprostřed si spletl dlouhý cop. Jeho impozantní ruce pokrývala jakási bojová tetování. Dokázala jsem si představit, že u valné většiny lidí umí vzbudit strach. ,,Rád tě vidim vazoune," usmál se Rai a posadil se zpátky na židli. ,,Já vás taky děcka. Jak jste se měli? Povídejte, přehánějte......někam jdeš?" otočil se na mě Gunar, když jsem se chystala k odchodu. ,,Podmínka tohohle sedánku zněla žádný nostalgický kecy," sykla jsem. ,,Ale no tak piňďo." ,,Já tě zabiju!" ,,Za co? Za piňďu? Vždycky si byla prcek, Rio. Za to se nestyď," uculil se na mě Gunar. Totálně mě odrovnal. Měla jsem chuť ho zaškrtit na místě. Moje negace a arogance ho nechávali absolutně chladným. Jenom jsem rozčíleně zavrčela, jako bych nebyla v danou chvíli schopná ničeho jiného a vypadla z hospody ven. 

Komnaty, které jsem sdílela s Kierou zalívala rudá zář zapadajícího slunce. Kieru jsem celý den neviděla a ani jsem se nedivila. Vrátila se domů. Básnila o tomhle pitomim místě tak často, až mi s tím šla na nervy. Určitě chtěla navštívit známá místa, ačkoliv jsem netušila, jestli je to vůbec povolené. 

Válela jsem se na posteli a zírala do stropu, když se ozvalo klepání na dveře. ,,Doufám, že je to chlast," zabručela jsem si sama pro sebe. Když jsem se vrátila ze setkání s Raiem a Gunarem hledala jsem v tomhle zpropadeném paláci kuchyni, ale kromě miliardy naprosto zbytečných komnat jsem nic užitečného nenašla. Odchytila jsem proto nějakého sloužícího a vychrlila na něj svůj požadavek. S nadějí jsem otevřela dveře a téměř okamžitě si nasraně odfrkla. Naproti mě stál Aras se založenýma rukama a za ním se opíral o zeď Rainhard s úšklebkem ve tváři. ,,Co chcete?" zeptala jsem se znuděně ačkoliv mě zalila vlna hřejivých vzpomínek, když jako malý kluci postávali před holčičí ubikací a čekali, až se s Talinou vyplížíme, abychom se mohli vydat na naše tradiční noční dobrodružství. Nikdy jsme se nedostali za zdi sirotčince, ale jako naprosté vítězství jsme brali to, když jsem se nepozorovaně vkradli do kuchyně a ukořistili něco k jídlu. 

,,Stmívá se," pokrčil rameny Aras, jakoby to vysvětlovalo vše. ,,A vy se bojíte tmy nebo co?" Rainhard se jenom uchechtl a odrazil se ode zdi. ,,Podíváme se trochu po městě. Kdysi jsme si nepřáli nic jinýho než objevovat krásy Eru. No tak Nell. Ostatní už čekají," došel až ke mě a zaujal stejnou pozici, jako Aras. Odolat těm dvěma bylo téměř nadlidské. ,,Už jsem ti říkala ať mi tak neříkáš," procedila jsem skrz zuby. ,,Tak bys radši piňďu?" uculil se. ,,Jděte do hajzlu oba dva," chytila jsem dveře a chystala jsem se jimi prásknout, ale Aras je přidržel ve stejnou chvíli. ,,Pusť to!" zavrčela jsem a snažila se nekoukat na jeho opálenou ruku, na které se napínaly a vlnily jeho vypracované svaly. ,,Pokud mě zase nehodláš odhodit jako kus hadru pusť to ty a pojď s námi," řekl s ledovým klidem. ,,Co si myslíte, že tim dokážete, hm?" ,,Minimálně to, že ti bude Gunar pít krev," zasmál se Rai a otočil se k odchodu. Aras jenom povytáhl jedno obočí a ukázal mi, ať jdu první. ,,Jste otravný," prskla jsem a vyšla z bezpečí své komnaty ven. Když jsem se uvolila k tomu, že se týhle šaškárny zúčastním  vůbec jsem nepočítala s tím, že tady narazím byť jen na jednoho z mých dávných přátel. A teď se tu najednou ocitli všichni. Tohle byl jednoduše jeden velkej průser. Za těch pět let jsem se stala jedním z nejbezcitnějších lidí chodících po tomhle světě. Musela jsem si zakázat cokoliv cítit. Mezi Čarodějkami to vlastně ani nebylo nic těžkého. A potom, co jsem poznala Stinný les ze všech jeho temných stran se i ve mě probudila moje vlastní temná stránka, kterou jsem nechala vyplout na povrch a přenechala jí vládu nad celým svým já. Jenomže teď a tady, když jsem následovala Raie a za sebou cítila Arasův pohled ve mě bublaly pohřbené city. Ty dva pro mě znamenali celý můj svět a dalo strašnou práci na ně zapomenout.