„Doufám, že zatímco já se hrabala v sebelítosti, vy jste vymysleli, jak se dostat z těhle sraček," prskla jsem, když jsem se konečně rozhodla sejít dolů k ostatním a čelit realitě. Našla jsem je různě rozesazené mezi veškerým haraburdím, které tato budova schovávala.

„Ne. Celou dobu jsme se bavili o tom chudákovi, co ti roste v břiše. Má nejlepší předpoklady k tomu stát se nájemnym vrahem," zazubila se na mě Talina, když jsem hlasitě zaúpěla a svezla se na zem vedle Gunara, který působil možná ještě děsivějším dojmem, než Assasínka. Radostně poposedával, tleskal a cenil na mě zuby v radostném úsměvu.

„Jestli si myslíš, že si tady s tebou budu vyměňovat těhotenský zážitky, tak se pleteš," ukázala jsem na něj varovně prstem.

„Ale no tak. Bude to super. Úplně to vidim. Naše děcka, společně..."

„Zlato. Nejdřív odsud musíme zmizet," zarazila jsem jeho výčet možných fiktivních budoucností a upřela prosebný pohled na Raie, který určitě vymyslel nějaký plán a k tomu minimálně dva záložní.

„Takže už nechceš do Xantharu zastavit Mabel?" zeptal se Rai a nejistě si mě přeměřil. V tu chvíli mi došlo, že tomu, abychom zmizeli a všechno nechali za sebou, nevěnoval jedinou myšlenku.

„A co bysme v Xantharu dokázali, hm? Slyšel si Lochara. Mabel nás tam chce. Možná by bylo lepší se Xantahru vyhnout. Teda za předpokladu, že vůbec dokážeme opustit tohle zatracený město," řekla jsem podrážděně.

„Jeden plán bych měl. Ale tak trochu zahrnuje Asskara," řekl Rai pomalu a velice opatrně. Všichni se po sobě nejistě podívali. Zhluboka jsem se nadechla a potlačila hořké slzy bolesti.

„Bezvadný. Vždycky jsem chtěl bejt nedílnou součástí sebevražednejch plánů," ozvalo se z kouta, který byl stále zahalen do stínů a z nich se vynořil Pán temnot ve své zbroji a v plné kráse. Než stačil kdokoliv cokoliv říct, vystřelila jsem ze svého místa a vrazila Asskarovi facku, která ještě několik vteřin rezonovala prostorem.

„Tu jsem si zasloužil?" zeptal se Ass, který si ublíženě třel tvář, a šlehl zmateným pohledem po Arasovi, který jen škodolibě pokrčil rameny.

„Ty... ty... myslela jsem si, že si zmizel. Že ses vrátil do lesa," rozeřvala jsem se na něj a pro jistotu do něj ještě praštila.

„Tak jo. Na budoucích devět měsíců si zapamatuju, že nemám dráždit tvoje hormony," uculil se Asskar a chytil moje zběsilé ruce do svých.

„Stáhnul si temnotu. Byl si pryč," zavrčela jsem.

„Hledají vás po celým městě. Brána je zavřená a nikdo se přes ní nedostane. Potřeboval jsem, aby věřili, že se vám povedlo zmizet," pohladil mě něžně po tváři a přitáhl k sobě.

„A? Uvěřili?" rozhodil Rai rukama, když nastalo dlouhé ticho, kdy jsem jenom stála v Assově objetí a vdechovala dobře známou vůni lesa.

„Vyslali několik jednotek mimo město. Kolem jich ale pořád otravuje dost," vysvětlil Ass jednoduše. Možná, že kasta Assasínů utrpěla své ztráty, ale pořád se jednalo o vyšinuté magory a s tím jsme museli pracovat.

„A ten plán?" zeptala se Talina znuděně, zatímco já se odmítala hnout od Asskara a dokonce měla pocit, že kdybych zavřela oči, znovu bych usnula.

„Věděl bych o způsobu, jak se dostat do Xantharu. A Zrcadlo z Miru to není," upřesnil Rai, když jsme se začali nadechovat k protestům.

„Teď, když máš zpátky svojí moc, přece dokážeš vytvořit portál, ne?" podíval se Rai s povytaženým obočím na Asse, který jenom souhlasně přikývl a nepřestával mě hladit po zádech.

„Upřímně si myslim, že bys to taky dokázala, kdyby ti někdo ukázal jak," mrknul na mě Rai. Jenom jsem naklonila hlavu na stranu. Portály mohla tvořit jenom zodpovědná osoba z kasty Čarodějek. A tou byla Mabel. Ale co když to byla jedna z mnoha lží, kterou nás po celá desetiletí krmili? Nikdo z nás se nikdy nepídil po tom, proč a za jakých okolností tento zákaz vznikl. Ale Rainharda tento fakt napadl samozřejmě mnohem dřív, než nás.

„Mám za to, že portály dřív zakázaný vůbec nebyly. My jenom celou dobu slepě poslouchali to, co nám oni papouškovali. Protože co by se stalo, kdyby si každý mohl dělat svůj vlastní portál nehledě na pravidla?"

„OK. To je sice moc hezký. Ale i kdybychom ten portál otevřeli. Ocitneme se v Xantharu mezi Mabel, která má za prdelí celou kastu Čarodějek, Rytířů a Assasínů a Sorchou, která velí celýmu Stinnýmu lesu. Promiň Raii, ale co tam chceš dělat? Promluvit Mabel do duše? Poprosit Sorchu, aby nás ušetřila?" protočila jsem oči a začínala pochybovat o jeho duševním zdraví.

„Oni mají spojence. Co máme my? Nás pět je nezastaví," dodala jsem. Gunar cosi souhlasně zabručel, Talině se v očích blýsklo cosi zlověstného a Aras jen stál s rukama založenýma na hrudi a tiše poslouchal.

„Víte. Jednu výhodu to naše cestování po všech čertech mělo. Dostali jsme se do každýho království a všude jsme zanechali určitý dojem," zazubil se Rai a mně pomalu začalo docházet, kam tím směřuje.

„I my jsme si nadělali pár spojenců," usmál se vítězoslavně.

                               ***

Rozprostíralo se před námi otevřené, zasněžené prostranství, kterým profukoval studený vítr. V dáli se tyčily věže pevnosti Čarodějek a za námi stály poslední zbytky bariéry, skrze které k nám doléhaly děsivé skřeky. Pořád jsem si tím vším nebyla ani v nejmenším jistá. Mohlo se pokazit tolik věcí. Nakonec jsme ale dali dohromady ten nejšílenější plán, jaký jsme si mohli dovolit. Nezbývalo než veškerou naději upínat k tolik vrtkavému štěstí. Zadívala jsem se na Mabelinu armádu, která čítala celou kastu Čarodějek i Rytířů, doplněné o zbytky Assasínů, kteří očividně vzdali pátrání po našich maličkostech a raději se připojili k očekávanému krveprolití. I na tu dálku jsem viděla ten její samolibý, namyšlený úsměv.

„Připomeňte mi. Čí blbej nápad tohle byl?" ozvala se Talina a přejela naší partu, působící proti takové přesile, směšně. Čtyři osamocené postavy čelící jisté smrti. Mohli jsme jen tajně doufat, že Assovi se podaří splnit jednu část našeho plánu dřív, než nás Mabel převálcuje.

„Raihnarda!" pronesli jsme s Gunarem a Arasem sborově.

„Myslel jsem, že jsme se shodli," upozornil nás Rai. To shodli. Ale v arathském sirotčinci se situace jevila přeci jen o trochu pozitivněji, rozestavěná na zemi v miniaturní verzi, než potom ve skutečnosti.

Mabel najednou otevřela pusu a hučící vítr k nám zavál jen neurčitá slova, která postrádala jakýkoli smysl.

„My tě neslyšíme, ty krávo vylízaná!" zařvala Talina už jenom pro ten pocit. Mabel svraštila čelo a opět začala ve svém jistě motivujícím proslovu, ze kterého jsme pořád neslyšeli absolutně nic. „U všech bohů ta je pitomá," zavrtěla jsem hlavou a posílila vlastní hlas magií.

„Mabel. Všichni oceňujeme tvojí snahu a přednes všemožných výhružek a tvé sebechvály, ale není ti rozumět jedno jediný podělaný slovo. Jak ty ses se svojí inteligencí mohla stát velitelkou," posteskla jsem si přehnaně. I na tu dálku jsem viděla, jak zatnula čelist a zaskřípala zuby, než využila svou moc pomocí hole.

„Drahoušku. Víš, co se stane s lidmi, kteří mi zkříží cestu?" zavrněla Mabel dramaticky, jako by ze sebe před chvílí neudělala naprostou blbku. Jako na povel se k nebi vzneslo několik neidentifikovatelných předmětů, které se dokutálely k našim nohám. Ihned jsem v nich poznala uťaté hlavy těch, kteří s Mabel a vlastně celým systémem Strážců nesouhlasili. Patřily Loretě, velitelce kasty Lukostřelců, kterou jsem jako jedinou respektovala. Našla jsem tam i hlavu Ragena, velitele Válečníků, kterého ačkoliv jsem nepoznala, jeho kasta se mi zamlouvala. A spoustu dalších a dalších, kteří se rozhodli nenapomáhat Mabel v tomhle šílenství a draze za to zaplatili. Rai si klekl na jedno kolena a s hlavou skloněnou vyslal jednu rychlou modlitbu k bohům. Nechtěla jsem mu v tu chvíli brát jeho iluze a zakořeněné návyky. Ale byť byli Loreta i Ragen skvělými lidmi, všichni skončí v podzemí. Bez výjimky.

„Tohle jsem plánovala celá léta. Vážně si myslíš, že si to nechám kýmkoli vzít? S tebou nebo bez tebe. Moc lesa bude moje," sykla Mabel.

„Klidně srovnám celej Xanthar se zemí. Tebe ale k moci lesa nikdy nepustim." Očividně jsem Mabel velice pobavila, protože se rozesmála tím svým otravným smíchem a spolu s ní i celá její armáda, ačkoliv nebyla tolik slyšet.

„Zlatíčko. Mám spojence všude. Vy čtyři to nezměníte," řekla povýšeně a mávla holí k vytvoření portálu. Srdce se mi zastavilo v očekávání, co z něj vyleze. Málem jsem přestala dýchat v domnění, že jsme do našeho plánování nezahrnuly všechny proměnné. Jenomže portál zůstal otevřený bez odpovědi a po chvíli nečinnosti zase zmizel.

„Jooooo, ty myslíš Quathru," praštila jsem se do hlavy, když mi došlo, kam měla tato ukázka její síly vést.

„Promiň. Toho tvýho vyžranýho krále jsme nechali sežrat wyvernem a přeběhlý Lučištníky zabili," zazubila jsem se. „Jo a s Válečníkama taky nepočítej. Poslala si jim fakt moc duchaplnej dopis, ale ty tě nemůžou vystát. A až zjistí, že si jim zabila Ragena, rozšlapou tě na krvavou louži," pronesla jsem přeslazeně a vytvořila vlastní portál, který se rozrostl po celé délce, a z něj vyšla naše vlastní armáda složená z těch nejnepravděpodobnějších bytostí. Jak řekl Rai, měli jsme to štěstí, že jsme se při našem výletě dostali na všechna místa. Proto jsme se mohli spolehnout na Kerrana, jeho Lučištníky a kouzelné tvory obývající jeho království. Na Claye a jeho Válečníky. Ale i na žoldnéře z Eru, s Finnem v čele, kteří toužili po jediném. Nakopat Rytířům prdel.