Tenhle úžasný trik jsem se naučila ve Stinném lese. Odkoukala jsem to od Stroka. Nedělalo mi nijak zvlášť dobře nechat svoje tělo proměnit v pouhý stín, rozplynout se a a zase se zhmotnit. Neuměla jsem překlenout několikakilometrovou vzdálenost, ale těch pár metrů mi problém nedělalo. 

Jakmile jsem se ocitla na druhé straně za kamennou hradbou města zabloudila jsem očima k vysoké hradbě za sebou. Rai stál na místě a tiše sledoval každý můj pohyb. Naivně jsem se ještě podívala na pevně zavřenou bránu halící mihotavý štít, která se ale ani nepohnula. Ti idioti se vážně chystali s klidem přihlížet tomu, jak vraždí jejich vlastní lidi. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a zadívala se na nebesa, jako bych v nich mohla najít odpověď na to, na co se právě chystám. 

Pomalu jsem  vykročila vstříc prchajícím a vřískajícím lidem, které jsem potřebovala dostat za sebe. S takovou hordou  skřetů hrozilo, že pokud proti nim povolám magii smetu i ty nebohé lidi. Nijak velkou lásku jsem k těm nebožákům nepociťovala, ale oni nemohli za svoje neuvěřitelně statečné Strážce ani generála, který by lépe vedl armádu vepřů, než vojáků. 

Když kolem mě začínali probíhat ti nejrychlejší z davu odchytla jsem prvního chlapa, který mi přišel pod ruku. ,,Dostaňte se co nejblíž k tomu štítu. Roztáhnu vám ho tak, aby chránil i vás," zacloumala jsem s ním, ale nevěnoval mi nejmenší pozornost. Vyděšeně zíral za mě a snažil se vykroutit z mého sevření. Vrazila jsem mu facku, aby se se mnou přestal prát a konečně mě začal vnímat. ,,Ke štítu. Hned!" zařvala jsem mu do obličeje a pustila ho. Prodírala jsem se panikařícími lidmi a instruovala je stejně, jako před tím toho chlapa. 

,,Slečno....slečno. Jdete špatně," zastavil se vedle mě muž středního věku s vidlemi v zakrvácených rukou. Ztěžka oddechoval, ale na rozdíl od svých krajanů nepůsobil tak vyděšeně. ,,Já vim," zasmála jsem se. ,,Pojďte s námi," řekl naléhavě a otočil se za sebe na přibližující se skřety lačnící po krvi. ,,Myslim, že to zvládnu," poplácala jsem ho po rameni a pokračovala dál. Všichni přeživší Eraťané už se shromáždili u štítu a zběsile do něj tloukli. Ale ani v tenhle moment se jich nikomu nezželelo a brána se neotevřela ani o milimetr. Zatlačila jsem na tu magickou bariéru a přitahovala ji blíž a blíž k sobě, až všechny pohltila. Skepticky jsem se podívala na pulzující štít a doufala, že Exe a tu jeho bandu tupců nějak zpracuju, jinak by tohle všechno bylo úplně k hovnu.

Dřív, než ke mě doběhl první skřet s napřaženou, zakrvavenou mačetou v ruce a mordou otevřenou ve vítězoslavném výkřiku se do jeho hrudi zabodl zářivý šíp s takovou silou, že ho odhodila několik metrů dozadu. Natáhla jsem ruku, zvedla palec nahoru a sama pro sebe se usmála. To už ale kolem mě šípy lítaly se zběsilou rychlostí a s neochvějnou přesností nacházely svůj cíl a razily mi tak volnou cestu přímo k Exovi. Klekla jsem si na jedno koleno a praštila zaťatými pěstmi do země z níž okamžitě vyrazily ostré, magické hroty, které plály temně zelenou barvou a likvidovaly všechno, co se jim dostalo do cesty. Postavila jsem se na nohy a sledovala řídnoucí řady skřetů. Možná, že se jednalo o úplně pitomý stvoření, ale i přes veškerou svojí blbost pořád věděli, co je to strach. A teď ho měli. Pomalu se jeden po druhém otáčeli a dávali na útěk. Slyšela jsem, jak nade mnou prolétá šíp. Zvedla jsem ruce nad hlavu a ve chvíli, kdy mě šíp těsně míjel jsem do něj vyslala poryv magie. Z jednoho šípu se rázem stala desítka, která nelítostně kosila prchající skřety. Nakonec zbyla na zelené planině osamělá postava v černém brnění, zahalená rudým pláštěm. Zpod kápě trčely rohy zalité ohněm a rudé oči, které do mě vypalovaly díru. Dřív, na samém začátku jsem se toho pohledu bála a v černočerné tmě mě ty oči budily ze spaní. 

Najednou se kolem mě prohnal šíp, který se za letu zhmotňoval v ohnivého fénixe, který po svém dopadu vzplanul a pohltil Exe v plamenném víru. Ohromeně jsem hvízdla. Netušila jsem, že tohle Lukostřelci umí. Dál jsem se ale nezaobírala Raiovým uměním. Všechnu magii, kterou jsem dokázala nashromáždit jsem vyslala v jedné mocné vlně, která zářila fialovou barvou a zanechávala za sebou spálenou zem. Zhluboka jsem se nadechla a upřeně zírala před sebe. Plameny ještě žhnuly, když z nich vystoupila vysoká postava, aniž by na sobě měla jeden jediný šrám. ,,No....za pokus to stálo, Rai," řekla jsem, aniž by mě dotyčný mohl slyšet. ,,Rio. Jsi silnější. Mnohem silnější. Ale pořád si sračka," zasmál se Ex chrchlavě a vyrazil ke mě. Rainhard na něj pálil, jako smyslů zbavený, ale Ex všechny šípy jenom líně odrážel mávnutím ruky. Jenom jsem protočila oči. Než jsem poznala Exe, jeho nabubřelé ego a hlavně jeho slovník nevypustila jsem z pusy jediné sprosté slovo. Zatímco Strok mě učil, jak správně používat magii Ex mě učil samý sposťárny. Ačkoliv jsem o něm neměla žádné iluze a na vlastní oči jsem se přesvědčila, jaký netvor to je po čase jsem k němu začala chovat určité sympatie. Chtě nechtě jsem se s Exem dobře bavila a pojila mě s ním spousta vzpomínek, na které jsem ráda vzpomínala. Ačkoliv většina z nich by se v normálních kruzích považovala za dost nechutné a brutální. Jo, s Exem jsme měli velice zvláštní vztah.

,,Exi. Ty zkurvenej hajzle. Co dělá ten tvůj odpornej ksicht tak daleko od tý díry, který říká domov?" rozhodila jsem rukama. ,,Ty mála, šeredná držko. Chyběla si mi," zazubil se Ex a odhalil tak své ostré špičáky. Od srdce jsem se zasmála a nejradši bych tu příšeru objala. Stejně jako Strok i on mi chyběl. Stejně jako celý všivý les. Snažila jsem se žít ve světě lidí, které jsem se teď pokoušela zachránit a kvůli čemu? Kdybych se tenkrát z lesa nedostala celý tenhle svět by na mě zapomněl a ani pes by po mě neštěkl. Tak proč jsem se stavěla na jejich stranu, když všechno, co jsem si přála stálo přede mnou? 

,,To už jsem někde slyšela," poklepala jsem si na bradu a předstírala hluboké zamyšlení. ,,Ten parchant nemá srdce, ale kdyby nějaký měl natrhnul bych ti prdel za to, že si mu ho zlomila," zavrčel Ex a vytáhl svůj dlouhý, obouruční meč, tmavý jako sama noc. Mohla jsem mu říct, že jsem je neopustila. Rozhodně ne úmyslně. Ale čemu bych tím pomohla? ,,Tak to mám štěstí, že žádný nemá," uculila jsem se. ,,Ale teď vážně. Nejdřív Strok, teď ty. Kde pak máme zbytek kapely?" zeptala jsem se. Nebylo pochyb o tom, že se nejen ti dva dostali ven. Potom, co jsem se ze Stinného lesa dostala já jsem jejich příchod očekávala podstatně dřív. Varovala jsem Mabel a všechny, kdo byli ochotní mi naslouchat už jen z pouhé povinnosti. Ale všichni mě považovali za blázna. Vrátila jsem se silnější a mocnější a ty dutý krávy se mě postupem času začaly bát, ale ani jedna mě nebrala vážně. Podle nich jsem trpěla bludy. Nikdo totiž nechtěl věřit tomu, že se něco tak odporného a zkaženého může spojit v jeden celek. Že se z něčeho takového může zrodit úplně nové království, které všechny srovná se zemí. Znamenalo by to, že existuje něco dost zvráceného, temného a krutého, aby se toho báli i obyvatelé Stinného lesa, následovali ho a poslouchali na slovo. A to bylo něco s čím se ani jedna nedokázala smířit. 

,,Cítíš to? Strach. Úplně z nich kape. A víš koho se bojí? Tebe?" ukázal na mě Ex svým o jeden článek delším prstem s drápem aniž by se obtěžoval odpovědět na mojí předešlou otázku. ,,No, tak to je novina," odfrkla jsem si. ,,Měla by si jít se mnou Rio. Ty sem nepatříš," rozhlédl se opovržlivě kolem sebe. Měla jsem chuť na něj začít řvát kam podle něj vlastně patřím. V obou světech jsem se cítila jako cizinec. Jenomže Ex a ostatní by mě uvítali s otevřenou náručí zatímco tady by mě nejraději zlynčovali. Tak proč sakra zůstávat někde, kde se mi vepří generál směje do ksichtu a všichni kolem považují za cvoka? 

Za sebou jsem uslyšela něčí kroky. Zprvu jsem si myslela, že se ven odvážila nějaká ta statečná duše za branou, ale vedle mě se najednou objevil ten muž s vidlemi, které pevně svíral v jedné ruce zatímco v té druhé křečovitě drtil kladivo, až mu zbělaly klouby na rukou. Ale tváří tvář Exovi se ani nezachvěl. ,,Jste sebevrah?" zeptala jsem se nechápavě. ,,Mám tam ženu a děti. Nenechám vás s tím bojovat samotnou," vysvětlil mi pevným a odhodlaným hlasem. ,,Umřete," upozornila jsem ho po pravdě. ,,Možná. Ale umřu s klidným svědomím." ,,Sakra chlape. Moc mi to neulehčujete," prskla jsem a otočila se zpátky k Exovi. Lítostivě jsem si povzdechla. Právě pro takové lidi jsem tady zůstávala. Možná, že se jednalo o jednoho z tisíce, ne - li z milionu, ale právě takový za to stáli. ,,Jsou to jenom ubohý červy Rio. Ty máš na víc. Jen si představ, co všechno spolu můžeme dokázat. Co všechno by ses ještě mohla naučit. Tak přestaň blbnout a vrať se se mnou. Sama moc dobře víš, že nejsi svatá," kývl hlavou Ex, abych ho následovala. Jak lákavě ta nabídka zněla. A jak moc jsem chtěla udělat ten jeden krok směrem k němu.

Z mých myšlenek mě vytrhl šíp, který se zabodl těsně vedle mojí nohy, jako by mi Rai četl myšlenky. ,,Sakra," procedila jsem skrz zuby. Bylo na čase začít být upřímná sama k sobě. I kdyby moje srdce přetékalo touhou odejít s Exem kvůli Raiovi, Talině, Gunarovi a hlavně Arasovi bych to prostě neudělala. Hlasitě jsem si povzdechla a založila si ruce na prsou. ,,Jsi neuvěřitelně pitomá. Hlavně neudělej žádnou kokotinu. Mohla by to bejt tvoje poslední," upozornil mě Ex za nímž se během okamžiku zhmotnil portál, kterým rychle zmizel. Alespoň jsem konečně zjistila jak se dostali ven. Ovládli portály. Což znamenalo jediné. My tady uvízli.