,,A to jsem si myslela, že je Arath depresivní místo," pronesla Talina nezúčastněně při pohledu na černé zdi erathského převorství, které dokonale splývalo s okolní tmou. 

Na temnotu jsem byla zvyklá. Nosila jsem jí v sobě tolik, že bych s ní mohla zahltit svět. Znala jsem i temnotu Stinného lesa, která mě do dnes provázela ve snech. Tahle tma ale byla jiná. Tíživá, dusivá a lepkavá. 

,,Netušil jsem, že převorství mají bejt tak......strašidelný?" řekl Gunar, ale vyznělo to spíš, jako otázka. Jako by hledal to správné slovo, kterým by to, co se nám zakousávalo až do morku kostí, popsal.

,,Jako kdyby tady všechno umřelo," dodal Rai, který bedlivě sledoval okolí. 

,,Snad se nebojíte trochy tmy? Jsme v našem království. Co by se nám asi tak mohlo stát?" pronesl Ezra posměšně, ale neznělo to tak namyšleně, jako vždycky. 

,,Mno. Tim, že tady budeme stát svět nespasíme," zazubila jsem se na ostatní a zamířila k velké, železné bráně, ale zachytila mě čísi ruka.

,,Možná bych měl jít první," řekl Lochar, aniž by odtrhl pohled od chladem zalitého stavení.

,,Páni. Škoda, že došel chlast. Jinak bych tuhle historickou událost oslavila. Veliký Lochar se konečně začíná chovat, jako velitel. Asi na mě jdou mdloby," zamávala jsem si rukama před obličejem a uculila se.

Jediný velitel Strážců, kterého jsem byla ochotná respektovat a mít v úctě byla Loreta, která se jako jediná taky tak chovala. Ten zbytek pro mě představoval jen takovou atrapu. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem toho chlapa vedle sebe kdy mohla obdivovat. Jak jsem mohla byť jen jednoho z nich považovat za hrdinu. Protože čím víc jsem pronikala do tohohle světa, tím víc jsem chápala, že jsou to jenom obyčejní lidé, kteří lžou, kradou a bojí se úplně stejně, jako všichni ostatní smrtelníci.

Lochar mě probodl dalším ze svých vražedných pohledů, který jsem mu bez mrknutí oka vrátila a vyrazil k převorství, kde zaklepal mohutným, kovovým klepadlem ve tvaru vlka. Zvuk, který se ozval rezonoval celou stavbou a duněl v jejích prostorách.

Chvíli jsme jen mlčky čekali. Pak se brána s ušima drásajícím skřípěním otevřela. Jako bych slyšela, jak si sama budova oddechla. Neochotně jsme vykročili vpřed, jako jeden muž. 

,,Nell. Tohle smrdí. Přečetl jsem spoustu knih a v každý je převorství vyobrazeno jako místo klidu a míru," chytil mě Rai za ruku a upřeně se na mě zadíval. 

,,Všechno v tomhle království smrdí. Eru nakonec není taková pohádka, za jakou jsme jí celou dobu považovali," pokrčila jsem rameny, protože mě to až zas tak nepřekvapovalo. 

,,Já jenom....oni nepoznají, že jsi Čarodějka. Nás prozradí naše zbraně. Ty ale nemáš svojí hůl."

,,A timhle míříš kam?" zeptala jsem se podezřívavě.

,,Můžeš vystupovat jako služebná," navrhl obezřetně.

,,Mám ti dělat služku?"

,,Tak se klidně tvař, jako moje manželka. Jenom se neprozrazuj. Jo a Rio.....buď opatrná," zašeptal a přitiskl svoje čelo na to moje. Dovolila jsem si zavřít oči a nechat se ukonejšit pocitem, že na světě nejsem sama. Že ještě stále existuje někdo, o koho se můžu přít.

,,Fajn. Ale zapomeň, že ti budu posluhovat," cvrnkla jsem ho do nosu a usmála se. Rai se jenom srdečně zasmál a společně jsme následovali ostatní.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nevím, jak jsem si představovala mnišské eunuchy. Možná, jako bandu naprosto vyšinutých, ale neškodných páprdů. Jako vykleštěná hovada s pisklavým hlasem co nemají na práci nic lepšího, než leštit studnu poznání, když už nemohli svého ptáka. Rozhodně ne jako nezdravě bílé chlápky, kteří spíš připomínali duchy a v jejichž očích se zračilo absolutní šílenství.

Jakmile jsme prošli vstupním tunelem na obyčejné nádvoří ocitli jsme se tváří v tvář magorismu. Aras, ačkoliv na mě byl pořád naštvaný, se instinktivně postavil přede mě. Kdyby se mi hrdlo nesvíralo odporem smíchaným se špetkou strachu nejspíš bych si zoufale povzdechla. Co všechno jsem musela udělat, abych si zasloužila jeho nenávist? Možná, že kdyby znal pravdu, celou pravdu, ihned by mě zavrhnul a proklel.

Cítila jsem, jak postupně ztrácím rozum. Někdy už jsem sama nevěděla, co je realita a co jenom výplod mojí mysli. Pila jsem nechutný ichor ( krev černou jako noc ) všech, které jsem zabila. Pojídala jsem syrové, tuhé maso, které jsem odřezávala z jejich rozkládajících se těl. Všechen ten hnus už se mi úspěšně dařilo udržet v žaludku. Ale potřebovala jsem vodu.

Potácela jsem se změtí stromů, zakopávala o jejich kořeny a povídala si sama pro sebe. A pak se přede mnou zjevil on. Nejdřív jsme ho považovala jenom za pouhý sen. Za něco, co si moje mysl vymyslela. On na mě ale třeštil svoje oči a nejistě přede mnou couval. Dolehla ke mě vůně chleba. Něčeho tak vzdáleného, že jsem při jejím vdechnutí začala radostně brečet. Prohlédla jsem si ho pořádně a pomalu mi začalo docházet, že přede mnou opravdu stojí. Jeden z mnoha smrtelníků, kteří zabloudili do Stinného lesa nebo si jenom přišli něco dokázat. Našli se totiž takový blázni, kteří do lesa přišli dobrovolně, aby získali slávu a obdiv všech za to, že tady dokázali přežít. Nikomu z nich se to nikdy nepovedlo.

Nejspíš mě považoval za jednu z místních příšer se vší tou krví na těle a šílenstvím vepsaným ve tváři. Naklonila jsem hlavu na stranu a zadívala se na jeho naditý vak se zásobami. Vycenila jsem zuby ve strašidelném šklebu a sevřela pevněji dýku v ruce.

,,Nedělej to. Ne - neděle- lej. Já....já se budu bránit," vykoktal a namířil na mě vyleštěný meč, který se v jeho ruce třásl.

,,Dej mi ten vak a nic se ti nestane," zavrčela jsem.

,,Jdi pryč. Jdi pryč!" vypískl a dal se na útěk. Přehodila jsem si dýku do druhé ruky a mrštila jí po něm. Zabodla se mu do zad, přesně mezi lopatky. Muž bolestivě zařval  a svezl se na zem. Pomalu jsem k němu vykročila, zatímco se ode mě snažil odplazit co možná nejdál. Dívala jsem se na něj. Na tu umírající lidskou skořápku a snažila se v sobě probudit nějakou lítost. Opovržení sama nad sebou. Cítila jsem ale jenom neutichající touhu sebrat mu ten vak a uzurpovat si ho sama pro sebe.

Muž svůj boj konečně vzdal a jenom bezmocně zatínal nehty do hlíny. Postavila jsem se nad ním a jedním škubnutím mu vytrhla dýku ze zad. Muž zachroptěl. Zvedla jsem mu hlavu za vlasy a přiložila čepel k jeho krku. Ani na jeden jediný okamžik jsem nezaváhala, když jsem mu plynulým pohybem podřízla hrdlo. Popadla jsem vak plný voňavého chleba, měkkého sýra a čerstvé vody.

Díky takovým, jako on jsem dokázala přežít. Nikdy jsem nepočítala kolik jsem jich zbavila života. Nepočítala jsem je ani po tom, co jsem je začala lovit pro Sorchu. 

Díky tomu jsem si vysloužila své místo ve Stinném lese, protože jsem nevěřila, že bych se z něj kdy dostala. Díky tomu, že jsem dokázala zabíjet vlastní lidi jsem si vysloužila svoje jméno. Díky tomu mě znali jako dítě zmaru.