Vyběhli jsme ven z kajut na vylidněnou palubu. V dálce jsem spatřila malý člun, který se rychle blížil ke břehu, díky Kieřině magii. I na tu dálku jsem viděla, jaké jí dělá potíže stát na nohou a soustředit se. I přesto ale pomocí své hole vyvolala dostatečné množství magie, aby ostatním pomohla dostat se co nejrychleji na pevnou zem.

,,Prosím. Řekni, že to nebyl jedinej člun," zaúpěl Gunar, který se pokoušel zadržet blížící se mrtvoly. 

,,Rio," upozornil na sebe Aras a ukázal na obrovskou, vířící vlnu, která už zakryla i samotné slunce. V jejím středu se skvěl mohutný Krakenův stín. 

,,Fajn. Pořádně se držte," přikázala jsem. Přivolala jsem to největší množství magie, které jsem si v danou chvíli dovolila a nechala do zbylých plachet proudit silný poryv větru. 

,,Rio!" ozvalo se znovu moje jméno. Gunar na mě významně zvedl jedno obočí, protože vítr, který jsem přivolala se pomalu měnil v ničivé tornádo. 

,,Drž klapačku a pevně se drž," procedila jsem skrz zuby. Cítila jsem, jak mi magie proudí žilami a probublává na povrch. Nejraději bych se tou mocí nechala strhnout.

,,RIO!" zařval Aras a postavil se vedle mě. Chytil mě za ruku a pevně stiskl. Hlasitě jsem si odfrkla a trochu příval magie umírnila. Aras byl moje pojítko s normálním světem. Můj most, který mě držel dál od hranice nepříčetnosti. Bohužel jsem netušila, jestli je to dobře nebo špatně.

Vlna za námi se s burácením dala do pohybu. Z jejích zpěněných konců se k nám dral nespočet chapadel a obrovská tlama plná ostrých zubů. Kraken by nás slupl, jako malinu. Ani by se po nás nestačilo zaprášit.

,,Jedeme moc rychle," oznámil Gunar očividný fakt.

,,Narazíme," přidal se Aras a křečovitě sevřel zábradlí. Moc dobře jsem si to všechno uvědomovala. Jenomže jsme se co nejrychleji potřebovali dostat na suchou zem. Tam bychom měli být v bezpečí. Alespoň jsem v to doufala. Raději jsem si ani nechtěla domýšlet důsledky, pokud jsem se pletla.

,,Rio...."

,,Ještě chvíli budete opakovat moje jméno a hodim vás do tý vody sama!" prskla jsem. Jejich připomínky mi pomalu začínaly lézt na nervy.

Loď se přibližovala ke břehu odkud nás pozorovali ostatní. Když už jsem si myslela, že to dokážeme bez jakékoliv újmy na zdraví loď se z ničeho nic prudce zastavila. Ani jeden z nás se nedokázal udržet na nohou. S hlasitým heknutím jsme narazili do lodního zábradlí a potom se svalili na zem. Všechno jsem viděla rozmazaně. Neohrabaně jsem se postavila a uviděla jedno z chapadel omotané kolem jednoho ze stěžňů, které nás stahovalo zase zpátky. Scházel nám jen malý kousíček, ale s tou vlnou v zádech jsme to nemohli stihnout. Pohlédla jsem na její vrchol a uviděla Vodníka.

,,Tady teda nechcípnu. Tady rozhodně ne!" zařvala jsem jeho směrem.

,,Jdi k tomu jeho slizkýmu chapadlu a až ti řeknu usekni mu ho!" přikázala jsem Gunarovi, který vypadal, že buď omdlí nebo se pozvrací a odpochodovala zpátky na příď. 

,,Něčim ho přivaž ať nespadne," řekla jsem zmatenému Arasovi, když jsem ho míjela, zatímco jsem nasávala veškerou dostupnou magii. Hromadila jsem jí uvnitř sebe až jsem měla mžitky před očima. Když už se ten nápor dal jen těžko snést uniklo mi z hrdla zlostné zavrčení.

,,TEĎ!" vykřikla jsem a všechnu tu moc vypustila ven v jednom mocném, silném proudu. Gunar máchl svou sekerou a jedním jediným, plynulým pohybem uťal Krakenovo chapadlo, které nás drželo na místě. Loď se prudce zhoupla, jako když se splašený kůň staví na zadní a vystřelila vpřed.

Slyšela jsem Gunara i Arase, jak na mě něco křičí. Vítr mi skučel kolem uší a rval veškerá slova od úst. Rychle jsme se přibližovali k zemi. Až moc rychle. Jenomže ta zatracená vlna se k nám hnala s ničivou zuřivostí a já jsem rozhodně neměla v úmyslu nechat se jí převálcovat. 

Cítila jsem Vodníkův pohled v zádech. Nehodlala jsem se vzdát a tomu parchantovi udělat radost. 

Dunící vlna nám olízla záď a roztříštila část lodi. Nepodívala jsem se za sebe. Soustředila jsem se pouze na naší jedinou spásu. Na tu písčitou, trávou porostlou zem, která představovala naší jedinou naději. 

Ozvalo se kvílivé zaskřípání lodi. Dostali jsme se na mělčinu a drhli jsme o dno. Načerpala jsem ještě větší množství magie a zatlačila do zbytku lodi. 

Už jsem se sotva držela na nohou. Ze vší té magie jsem ztrácela vědomí a stálo mě veliké úsilí prostě jen nezavřít oči a neodpadnout. 

Kolem pasu se mi omotaly silné paže. Věděla jsem, že patří Arasovi, ale neměla jsem sílu do od sebe odehnat.

,,Držím tě," zašeptal mi do ucha.

V tu chvíli jsem vypustila zbytek zadržované magie. Loď vší silou narazila na břeh a v té rychlosti, kterou nabrala nás vymrštila do vzduchu a vyhodila ven.

Očekávala jsem tvrdý a bolestivý náraz. Místo toho jsem ale přistála v Arasově náruči. Nejraději bych se u něj schoulila a dlouze si oddechla. Ale vedle nás s duněním dopadl mohutný Válečník a ( ne zrovna šetrně ) mě poplácal po zádech. 

,,V pohodě?" zeptal se Aras starostlivě a odhrnul mi z obličeje pramen vlasů. Opatrně chytil můj obličej do dlaní a pátravě se mi zahleděl do očí, zatímco mi palci přejížděl přes lícní kosti. Netušila jsem, co v mých očích hledá, ale nedala jsem příležitost k tomu to najít. Zarazila jsem mu lokty do hrudníku a postavila se na vratké nohy.

Ostatní k nám okamžitě přiběhli a nevěřícně hleděli na ustupující vlnu, která jako by narazila na neviditelnou stěnu, která dělila suchou zem od vodní plochy. 

Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila splašené srdce i třesoucí se ruce. 

,,Jak....jak je to možný?" zeptala se Kiera a ukázala na klidnou hladinu, kde ještě před chvíli zuřila hotová bouře. Kromě nepoužitelného vraku lodi zde nebylo ani stopy po tom, co se před chvílí odehrálo. 

,,Může používat svojí moc jenom ve vodě. Na zemi žádnou nemá," zabručela jsem a uvnitř si úlevně oddychla. Tímhle faktem jsem si zdaleka nebyla tak jistá, jak jsem se tvářila. 

Nastalo dlouhé, tíživé ticho, kdy všichni jenom koukali na vodu a vrak lodi. Nikdo se neměl k tomu pokračovat. 

,,Fajn," zamumlala jsem, otočila se na patě a zamířila k jediné cestě, která na tomhle místě vedla. 

,,Kam jdeš?" uslyšela jsem Lochara, ale neobtěžovala jsem se otáčet. 

,,Jdu najít nějakou hospodu. Tohle potřebuju zapít," prskla jsem. 

,,Nepůjdeme pěšky. Je to daleko a je to nebezpečný. Opravíme loď a dáme se znovu na cestu."

Zastavila jsem se na místě a zaťala ruce v pěst. Modlila jsem se ke všem bohům, aby mi dali sílu toho kolosálního debila neumlátit k smrti. Skepticky jsem se podívala na to, co zbylo z lodi, které jako na povel upadla další její část a potom se zaměřila na Lochara.

,,Buď jste úplně blbej nebo jste sebevrah. Pokud pod tim svym idiotskym brněním neschováváte nějakýho lodního inženýra nebo zbrusu novou loď jste asi v prdeli. A i kdyby jste ho tam náhodou schovával, o čemž silně pochybuju jste asi jedinej blázen tady, kterej by se na tu vodu znovu vydal," rozhodila jsem naštvaně rukama. Nechápala jsem, proč tam ještě stojím a vybavuju se s ním, když jsem předem věděla, že je to akorát ztráta času.

,,Já jsem velitel Rytířů....." 

,,Jste hlavně velkej kretén," nenechala jsem ho domluvit a zamířila zpět k vyhlídnuté cestě.

,,Umřel mi tam člověk. Mohla bys projevit...." 

,,Chcíplo tam mnohem víc lidí, než jeden namachrovanej Rytíř. Možná byste mohl zvážit možnost, že byste mě konečně začal vnímat. Ačkoliv je zřejmě těžký tomu ověřit snažim se nás udržet na živu," procedila jsem skrz zuby a rozhodla se ho dál nevnímat. Lochar ještě ostatním tloukl do hlavy, že pevnina skýtá mnohem větší nebezpečenství, než voda. Nikdo z nich ale naštěstí nebyl takový blázen, aby ho poslechl. Nešlo mi do hlavy proč se tak usilovně snaží držet mimo pevnou zem. Byl ochotný raději se utopit a skončit, jako oživlá mrtvola, než aby udělal jeden jediný krok po suché zemi. Čím víc jsem nad tím přemýšlela a sledovala jeho napjatý a ostražitý výraz tím víc mi docházelo, že tady něco šeredně smrdí.