Patrně znáte někoho, kdo se s ambicí stát se váženým spisovatelem rozhodl napsat knihu. Knihu, již však opustil ve chvíli, kdy poznal, že takové psaní může být leckdy pěkná dřina. Možná je to váš blízký kamarád, možná někdo, koho sotva znáte, anebo jste tím hříšníkem dokonce i vy samotní... Zajímalo vás ale, co se děje s postavami, jejichž příběh se autor rozhodne nedokončit? Co se s takovým světem asi stane?

Odpovědí je... nic. Ten svět pořád existuje a postavy v něm sedí a čekají, až se k nim jejich autor vrátí, třebaže k tomu nikdy nedojde.

Znával jsem autora, který na své postavy zapomněl. S obrovským nadšením se tehdy pustil do psaní románu, avšak když dosáhl pětadvacáté strany, došlo mu, že si příběh vlastně dopředu nepromyslel, a tudíž neví, kam ho dál vést. Tím se navždy skončila jeho kariéra v literárním odvětví.

K těm postavám už se nikdy nevrátil.

Hotel Paví oko, v němž se všichni tři protagonisté na té osudné straně setkali, dodnes stojí uprostřed nejasně rozpitého města, jehož kontury autor nestačil vykreslit. Mimo Paví oko fikční svět de facto neexistuje, protože ještě nebyl vytvořen. A tak pouze uvnitř můžeme najít poslední zbytky života, jenž se v tomto světě dočista zastavil.

Tam uvnitř hotelové restaurace, kde stěny jsou z části potažené zelenou látkou a klika u dveří se leskne tak, že je jí škoda se dotknout, čekají naši hrdinové v přetrvávající nejistotě, zda budou jejich osudy vůbec někdy dopsány.

A co jsou zač ty postavy, snad ptáte se?

Za honosným barem znuděně otírá sklenice naše číšnice Klára. Je to mladá, nepříliš vysoká žena s kulatými rameny, která nyní skrývá pod pracovní uniformou. Na hrudi má, stejně jako veškerý hotelový personál, přišpendlený zlatý štítek, na němž se krasopisným fontem zračí její jméno. Plavé vlasy jí v týle drží černý skřipec, čímž nechává vyniknout jejím buclatým tvářím, plným rtům a zapadlým šedomodrým očím.

O naší číšnici byste měli vědět několik věcí: Klára žije úplně sama. Klára si drží všechny lidi od těla a potom, když je jí smutno, objímá na ramínkách pověšené oblečení ve své šatní skříni. Klára nikdy neopustí stránky tohoto románu, a proto o ní žádný literární kritik nikdy nenapíše, že se řadí k panteonu divných žen. Klára sní o tom, že si prací v Pavím oku jednou vydělá dost na to, aby mohla odjet a započít svůj vysněný život, jenž je na hony vzdálený od toho, co žije nyní. Zatím si však schraňuje pouhé výmluvy, které jí v tom brání, a tak nadále šůruje za barem a vyčkává, zda se i její příběh posune někam dál.

Naším druhým protagonistou je Jáchym. Ten v hotelu prakticky vyrostl, jelikož zde před ním pracovali oba jeho rodiče. Nyní je to třicátník, jenž se vcelku spokojil s tím, jak se věci mají. Kdysi býval cílevědomý, avšak postupem času se z něho stal zlenivělý pohodář, který má všechno takříkajíc na háku. V Pavím oku pracuje jako recepční.

Dnes už má padla, a tak zašel ještě před zavíračkou na skleničku nebo dvě. Od té doby tu balancuje na kovové stoličce a popíjí.

U stolku po levé straně sedí jako na jehlách mladá, sotva osmnáctiletá dívka. Samozřejmě je krásná jako obrázek, protože kterého čtenáře by zajímala nějaká šereda? Je vysoká a štíhlá. Na záda jí splývají tmavé vlasy. Z obličeje jí vystupují výrazné lícní kosti a velké čokoládové oči, jež připomínají vyplašeně hledící srnu.

Její jméno zatím neznáme, neboť jsme ji dosud sledovali pouze jako bezejmenné děvče, jež před několika dny uteklo z domova.

Poslední a zároveň jedinou vedlejší postavou je pak korpulentní dáma, která se však vůbec nenachází v prostoru hotelové restaurace, nýbrž naproti přes chodbu, kde bez ustání jezdí starý páternoster. Právě v něm se pořád dokola vozí se svým královským pudlem. Tu a tam na ni některá z postav zavolá, jestli z toho výtahu nechce vystoupit, ale ona jim pokaždé zcela rozhodně odpoví, že ještě nepřišel její čas.

Všichni ostatní jsou jen němou součástí vykresleného hotelového prostředí.

Ale přece jen to nemáme všechno. Pořád netušíte, kdo jsem já.

Já vám to tedy povím.

Jsem vypravěč, ale mně si nevšímejte – tohle není můj příběh.

A teď je to všechno. Jak jste si již stačili všimnout, moc se toho tady neděje. Všichni akorát na něco nebo někoho čekáme. Asi vás to moc nebaví, že? Tak já s tím zkusím něco udělat.

Jáchym do sebe kopne jednoho panáka a pak se beze slova přesune ke stolku, u něhož napjatě vyčkává naše bezejmenná. Bez svolení si přisedne na koženou sedačku u stěny. Dívka, jejíž propletené prsty dosud spočívaly na desce stolu, se oddálí a zády se přitiskne k opěradlu své židle.

„Dobrý večer,," pronese Jáchym ke své společnici na druhé straně.

Děvče neodpoví, jen se ostýchavě usměje a promne si loket pravé ruky.

Jáchym se však nenechá odradit její zdrženlivostí. „Omlouvám se, ale asi jsem přeslechl vaše jméno," dodá ve snaze zapříst rozhovor.

Dívka beze jména si povzdechne. „Žádné nemám," odpoví.

To Jáchyma zarazí. „Autor vám ho nedal?" zeptá se opatrně a bezejmenná přikývne. „To je ale zvláštní," podiví se recepční, „přísahal bych, že máte před sebou dlouhou dějovou linku."

„Kdo ví, co mě čeká," pokrčí bezejmenná rameny. „Zatím jsem toho moc neprožila. Vlastně ani nevím, kdo pořádně jsem."

„To se dá pochopit," přisvědčí Jáchym. „Taky jsem si na začátku připadal jaksi nedotažený."

„A jaký je tedy váš příběh?"

Jáchym chce hned odpovědět, když vtom se zarazí. Náhle si uvědomí, že vlastně netuší, kam jeho příběh směřuje, jelikož veškerý svůj čas teď nečinně tráví zde v Pavím oku.

Děvče si nemusí dlouho domýšlet, nad čím se recepční pozastavil. Zvídavě nakloní hlavu k rameni a laskavě podotkne: „Víte, naše příběhy asi nejsou zcela odlišné, poněvadž ani jeden z nich nemá pokračování."

Jáchym musí nevolky uznat, že v tomhle se bezejmenná nemýlí.

„Výhodou ale je, že jsme se zasekli na dobrém místě. No jen si představte, že bychom takhle zůstali trčet v cliffhangeru. Tady se mi to vlastně celkem líbí. Je to taková pohoda, klídeček," pokusí se to Jáchym obrátit v žert, ale dívku tím nepřesvědčí.

„Pro vás je to možná výhodná situace," namítne bezejmenná, „jenže pro mě je dost složitá. Měla jsem se tady s někým setkat. A teď vím, že ten někdo se tu patrně nikdy neukáže. Nemůžu se vrátit domů, ani odtud odejít."

„To přece nevíte," oponuje jí recepční, „třeba se k nám ještě vrátí náš autor."

„To si opravdu myslíš?" vloží se do toho Klára zpoza barového pultu.

„Těžko říct, ale stát se to může. Třeba na nás úplně nezapomněl... A jestli zapomněl, tak jak už jsem říkal, máme vlastně štěstí. Tady to není špatné, mohlo by být hůř."

Klára nad tím nevěřícně protočí oči.

„Vy si nemyslíte, že se k nám autor vrátí?" zeptá se jí nevinně dívka beze jména.

„Samozřejmě, že ne," ucedí číšnice bez prodlení.

„Ale nejste tady šťastná. Co brání v odchodu vám?" vyzvídá bezejmenná.

„Poslyš, holka," odloží Klára vyleštěnou sklenici a oběma rukama se zapře o pult, „to, co mi brání v odchodu, jsou prázdné kapsy. Musím si nejdřív vydělat, než se rozhodnu začít odznova."

„Jenomže jak si je chcete vydělat, když jsme tady zaseklí?" nechápe děvče.

„To je snad jedno, ne? Prostě jednou odtud vypadnu, a tohle celé nechám za sebou, ani se neohlédnu," odpoví Klára dotčeně.

Bezejmenná pochopí, že vstoupila na tenký led, proto se zvedne od stolku a zadumaně se vzdálí k východu restaurace. Skrz otevřené dveřní křídlo pohlédne na chodbu, kde zrovna projede dáma uvíznutá v páternosteru.

Poté se obrátí ke svým zamlklým společníkům.

„Víte, jak to vypadá venku?" zkusí to z jiného soudku.

Klára i Jáchym se zamyslí.

„Venku... venku to za moc nestojí," opáčí Jáchym spíš proto, aby na sobě nedal znát, že si již sám vlastně nevzpomíná.

„Autor to tam moc nedomyslel," přisvědčí Klára. „Všechno je takové záhadné a matoucí."

Dívka beze jména se nakrátko odmlčí, zatímco se pokouší vybavit si, jak vypadá vnější svět. Zřejmě je složitý a nepředvídatelný, přesto má však něco, co naše děvče přitahuje a zároveň děsí.

„To je škoda, že se tam nemůžeme jít podívat," povzdechne si.

„Věř mi, o moc nepřicházíš," snaží se ji přesvědčit Jáchym.

„Ale neposlouchej ho," skočí mu do toho Klára. „Až odtud budu odcházet, můžeš jít se mnou. Nastoupíme na první vlak a uvidíme, kam nás zaveze."

„Vážně?" nadchne se bezejmenná. „A kdy to bude?" zajímá se.

„Až našetřím dost peněz," odvětí Klára a dívka si znenadání uvědomí tu krutou pravdu.

Klára z tohohle hotelu nikdy neodejde.

To zjištění v ní vzbudí nesmírné zklamání.

„Aha," hlesne tiše.

Potom se naposledy zadívá přes chodbu na dokola jedoucí páternoster, následně se otočí a zdráhavým krokem se vrátí nazpátek.

Mlčky se vyhoupne na barovou stoličku a smutně si podepře hlavu.

Jáchym vzápětí usedne po její pravici. „Co ten protáhlý obličej?" zkouší ji rozveselit. „Vždyť to tady není špatné. Mohlo by být hůř."

„Když já bych asi chtěla něco víc," zamumlá naše bezejmenná. „Něco jiného."

To Jáchyma drobet pobouří. „Víte," začne úplně změněným hlasem, „já vám nějak nerozumím. Proč prostě nemůžete být obě spokojené s tím, co máte?"

„Já jsem tady nikdy nebyla šťastná," rozkřikne se Klára.

„No jasně, ale kvůli tomu to přece nemusíš kazit i nám ostatním."

„Tak já ti to tu kazím?" vyprskne číšnice.

„A kdo, si myslíš, je asi zvědavý na ty tvé věčné stížnosti?"

Klára se zajíkne a neřekne už nic. Jen uraženě odkráčí na druhý konec barového pultu a nechá tam Jáchyma s bezejmennou utápět se v trapné tichosti.

„To od vás nebylo fér," promluví dívka po chvilce.

Jáchym nepatrně zavrtí hlavou. „Vy dvě jste snad úplně stejné," prohodí nevěřícně.

„Prostě jsme jen od života čekaly něco jiného. Můžete se snad za to na nás zlobit?"

Jáchym si vyčerpaně prohrábne vlasy na skráních.

„A co teda vlastně chceš?" zeptá se frustrovaně.

Dívka beze jména se zamyslí.

„Chci se stát někým jiným."

„A co ti brání?" podotkne recepční.

Dívka nechápavě vytřeští oči. „Přece to, že tady musíme čekat na autora," odvětí, k čemuž jí zbylé postavy v restauraci souhlasně přikývnou a jistě by jí přikývla i dáma v páternosteru, kdyby zrovna jela kolem.

Akorát Jáchym nepřikývne. Zčásti proto, že ho už nebaví poslouchat dívčino stěžování si, a zčásti protože mu připadá, že se dívka na autora jen vymlouvá.

„Víš, že tady nemusíš zůstat? Můžeš odejít."

„Nemůžu," odporuje mu bezejmenná.

„Ale můžeš."

„Nemůžu."

„A proč?" zaskočí ji otázkou.

„Prostě to nejde," odsekne mu.

„A proč to nejde?"

„Protože kdybych odtud odešla, přestal by za mě rozhodovat autor," namítne. „Byla bych tam sama za sebe. A to... to mi nahání hrůzu," přizná se.

Jáchym se zhluboka nadechne a pak nosem vypustí silnější proud vzduchu.

„V tom ale přece spočívá ta tvoje vysněná svoboda. V tomhle se nemůžeš spoléhat na kohokoliv jiného."

„Já vím," řekne bezejmenná, „ale rozhodnout se pro to, je strašlivě těžké."

Jáchym jí věnuje unavený pohled.

„Tak to ber, že tohle rozhodnutí, ti přinese vytouženou možnost být kýmkoliv chceš."

Bezejmenná ví, že má Jáchym pravdu. Jediné, co jí stojí v cestě, je její vlastní strach a nerozhodnost.

Dívka úzkostlivě stáhne rty.

Poté seskočí z barové stoličky a váhavě se vydá skrz restauraci ke dveřím, před nimiž se nejistě zastaví.

Abych jí dodal odvahy, rozhodnu se jí položit jednoduchou otázku: „Jak tě teď máme oslovovat?"

A ona mi na to odhodlaně odpoví: „Až se příště setkáme, můžete mi říkat Rozálie."

Pak učiní ten osudový krok a odejde středem chodby, v níž neustále krouží starý páternoster a v něm korpulentní dáma se svým královským pudlem.