Zápisník, jehož listy právě zachytávají má slova, mi poslouží společně s dalšími materiály k sepsání reportáže, jež mi byla zadána. K napsání reportáže natolik absurdní, že když přišlo oznámení o tom, co se v podhorské obci jménem Bor děje, nikdo ze stálých zaměstnanců našeho maloměstského zpravodaje se jím nechtěl zabývat. Nakonec rozhodl šéfredaktor, který k potěšení všech a ke smůle mé zadal vypracování tohoto článku mně coby praktikantovi, jenž si na pořádnou novinařinu zatím nestačil sáhnout. A bylo jedno, že je pátek a do konce pracovního týdne zbývá necelá hodina. Nezáleželo ani na tom, že „bažant", jak mě šéf oslovuje, nemá na víkendovou práci ani pomyšlení. Zkrátka a dobře mi byl přidělen černý Petr, a tak jsem neměl na výběr.

Tajemství Boru mě již s nedočkavostí očekávalo.

Sobota, 30. října

Do Boru jsem dorazil před polednem. Na zapadlé vlakové zastávce, kam jsem se dopravil kodrcavým motoráčkem, na mě trpělivě čekal pan Malenský, jeden z místních učitelů, u něhož se mi včera v pozdních hodinách nakonec povedlo domluvit si ubytování. Byl to střídmě vypadající muž pokročilejšího věku a působil velmi klidně a přívětivě. Když jsem vystoupil z vlaku, potřásl mi zdvořile rukou a poté jsme se vydali krajnicí stoupající silnice k jeho nedalekému domu. Cestou mi sdělil, že v něm žije jen se svou čtrnáctiletou dcerou, kterou má ve střídavé péči. Cilka je teď u něho, ale nemusím se prý bát, je to tiché děvče, které mě při práci rozhodně rušit nebude.

Po chvíli se mi pan Malenský svěřil ještě s tím, že vypadám mnohem mladší, než si mě podle hlasu představoval. Vysvětlil jsem mu tedy, že stále ještě studuju a v novinách jsem pouze na praxi. Chápavě přitakal, ale to už jsme stanuli před jeho domem. Šlo o šedě omítnutou přízemní budovu s jedním jediným pokojem vestavěným v podkroví. Právě do něho mě pan učitel ubytoval. Místnost je celkově hodně šerá, neboť střešními okny sem neproudí příliš světla, a tak si při psaní musím svítit lampičkou. Přesto jsem pokoj pochválil a začal vybalovat.

Následně jsem s panem Malenským i s Cilkou poobědval dole v kuchyni. Krátce jsme ještě pohovořili, ale pak jsem se musel omluvit, čekalo mě totiž setkání s ředitelem místní firmy Biopéče o tělo a zdraví, který je zároveň autorem podivného oznámení, jež nám do redakce přišlo.

O půl druhé jsem tedy vyrazil směrem, kterým mě naváděly Google mapy, k bylinné farmě pana Horáčka. A mezitím jsem si v hlavě opakoval informace, které jsem si již stačil o Boru zjistit.

Bor je obec přibližně o pěti stech obyvatelích sídlící v podhůří Sokolích hor. Kromě obecního úřadu, školy, kaple a borovské pily tu sídlí právě také firma Biopéče o tělo a zdraví, která vyrábí různé čaje, přírodní kosmetiku, pytlíky s březovou kůrou a jiné bio produkty. Jenže minulý týden na farmě přes noc celá jedna polovina stromů prostě ztratila mízu a zašla bez jediné stopy, která by vysvětlila, proč k tomu došlo. Pan Horáček si proto pozval specialisty, kteří dřeviny prohlédli a zhodnotili, že byly naprosto zdravé a nebyl tudíž důvod k jejich rychlému skonu. Po tomto zjištění nenapadlo pana Horáčka nic jiného, než prostě napsat nám, abychom přijeli a napsali o této přírodní katastrofě podrobný článek.

Když jsem tedy ve dvě hodiny procházel mezi prázdnými poli, abych se dostal k sídlu firmy, před dveřmi na mě již čekal buclatý muž ve vlněném saku, pod nímž skrýval ušpiněné montérky. Na nohou měl natažené gumové holínky.

Vypadal natěšeně. Než jsem k němu stačil dojít, vyšel mi naproti. „Já jsem Horáček."

„Hrdlička," odvětil jsem.

„Nechcete si jít napřed sednout dovnitř?" zeptal se a bachratou dlaní ukázal na stavbu za sebou. „Mám tam všechna lejstra, co mi dali, abyste mi věřil, že si nevymejšlím."

Přijal jsem a nechal jsem se zavést do jeho kanceláře. Při vstupu mne hned zarazilo, jak byla místnost moderně vybavená a čistě uklizená, až v ní pan Horáček působil nepatřičně.

„Tady jsou kopie všech těch papírů, ty si můžete nechat a pročíst," podal mi ze stolu žlutou papírovou složku.

Aniž bych ji otevřel, vložil jsem ji do brašny. To pana Horáčka zmátlo.

„Podívám se na to večer," ujistil jsem ho.

„No, dobře," zablekotal. „Takže... Teď budete asi chtít vidět ty stromy, co? Na to jsem vám radši připravil holiny. Víte, ona je ta stráň dost rozbahněná, tak abyste se nezmazal," řekl a ukázal ke dveřím na náhradní pár vysokých bot. Poděkoval jsem mu a šel se přezout.

Potom mě pan Horáček zavedl do míst, kde jedna na druhé rostly štíhlé břízy. Teď na podzim byly všechny do jedné holé, a tak jsem ty údajně uschlé mohl rozeznat jen podle křiklavě růžových křížků, které měla zhruba polovina z nich nastříkané na kmenech. Na žádost pana Horáčka jsem vyfotil několik fotek mrtvých stromů, bylo mi však dopředu jasné, že z toho nic nebude.

Zhruba po hodině jsme se rozloučili a já se pak z nudy vydal na další prozkoumávání Boru. Večer jsem nahlédl do žluté složky, avšak nepřesvědčila mě o nic víc, že bych se měl případem mrtvých stromů dále zabývat. Následně jsem napsal e-mail šéfovi, že to tady balím.

Jediné užitečné zjištění dnešního dne tak bylo, že mi podhorský vzduch prospívá.

Neděle, 31. října

Ještě včera byl jsem s to nasednout na první vlak a vrátit se domů, avšak po dnešním hrůzném zážitku, žel nemohu Bor opustit. Cítím naději na skutečně dobrý článek. Tolik se toho dnes událo. Ale začněme hezky popořádku.

Časně z rána jsem vstal s přesvědčením, že je na místě svůj výlet do Boru předčasně ukončit. Oblékl jsem se tedy a přes internet si zarezervoval místenku na zpáteční cestu. Poté jsem sešel do přízemí, abych posnídal s Malenskými a řekl jim o svém odjezdu. Když jsem však vkročil do kuchyně, zjistil jsem, že zeje prázdnotou. Posadil jsem se ke stolu a vyčkával do příchodu svých hostitelů.

Za okamžik se na prahu objevila Cilka. Byla upravená, avšak stále oděna do flanelového pyžama.

„Dobré ráno," usmála se a zamířila k lednici, z níž po chvilce hledání vytáhla krabici brusinkového džusu. „Dáte si?"

„Proč ne," odvětil jsem.

Cilka položila na stůl dvě sklenice a obě z půli naplnila jasně rudou tekutinou. Nakonec usedla proti mně. „Táta šel k sousedce pro vajíčka, bude tu každou chvilku."

Přikývl jsem a potom jsme dlouho rozmlouvali, čekajíce na návrat pana Malenského. Při našem povídání mě příjemně překvapilo, jak milá a neobyčejně chytrá dívka Cilka je. Má v sobě na svůj věk neobvyklé kouzlo osobnosti.

Když se však pan Malenský dlouho nevracel, rozhodli jsme se vyjít ven a zjistit, zda-li je vše v pořádku. Vtom jsme zahlédli blikající světlo policejního majáku, jež vycházelo od lesa, vzdáleného nějakých dvě stě metrů. Vydali jsme se tedy tím směrem do mírného svahu.

Vedle auta stál nečinně pan Malenský, opodál se procházeli tři policisté.

„Stalo se něco?" zeptal jsem se, jen co jsme stanuli po jeho boku.

A pak jsem to uviděl.

Na zemi v trávě leželo nehybné tělo staré ženy, oblečené v dlouhé noční košili. Její oči vytřeštěně hleděly vzhůru. Její ústa byla rozevřená dokořán. Na kůži jí zůstaly krvavé rány a mnoho kulatých černých podlitin. Končetiny měla rozhozené, každou do jiné strany. Celkově to byl hrůzný zjev.

„Paní Záhrobská!" Cilka vedle mne zalapala po dechu a podlomila se jí kolena. Zachytil jsem ji, aby neupadla.

Ukázalo se, že mrtvá žena byla právě ona sousedka, která žila vedle Malenských. Stará paní bydlela sama a proto se neví, proč byla mrtvola nalezena u lesa. Je dost možné, že se pokusila utéct někomu, kdo ji pronásledoval.

To dopoledne se v kapli konala mše. Šel jsem tam spolu s Malenskými, abych nenápadně vyslechl, co si o vraždě myslí ostatní obyvatelé Boru. Dozvěděl jsem se, že nejeden člověk v noci slyšel z lesa podivné výkřiky. Nikdo netuší, o co se mohlo jednat, ale údajně jim z toho šel mráz po zádech.

Rozhodl jsem se tedy svůj odjezd odložit. Naskytla se mi šance napsat lepší reportáž, než by bývala ta o mrtvých břízách.

Dnes v noci v lese přečkám noc. Mám strach, ale zvědavost mi nedá, abych takovou příležitost promarnil.

Pondělí, 1. listopadu

Včerejší noc byla snad tou nejhorší mého života. Ještě nikdy jsem nepocítil takový děs, ba ani takové zmatení. Ač jsem si pevně jist, že včerejší události jsou pravdivé, těžko se mi s nimi někomu svěřuje, neboť pozbývají možnosti lidského chápání. Myslím, že bude tedy nejsnazší, svěřím-li je nejprve zápisníku.

Když jsem se odpoledne podělil s Malenskými o myšlenku, s níž jsem si pohrával, nedočkal jsem se vlídné odpovědi. Oba se mi ji pokoušeli rozmluvit, prý je čirý nerozum takto pokoušet osud. Cilka se dokonce rozplakala a žádala mě, abych do lesa nechodil. Smrt paní Záhrobské ji velmi silně poznamenala. Nicméně to nemělo smysl, už jsem se rozhodl. Sice prchlivě, ale nechtěl jsem své rozhodnutí měnit.

Pan Malenský mi půjčil krosnu, do níž mi zabalil spacák, lovecký nůž, nějaké jídlo, termosku s kávou a baterku s dosvitem na sto metrů. Já jsem přidal plně nabitý mobil a fotoaparát. Domluvili jsme se, že pan Malenský stejně jako já nepůjde spát a bude vyčkávat na telefonát v případě nouze. Taky mě prosil, abych nechodil příliš hluboko, už jen kvůli divoké zvěři. Ujistil jsem ho, že mám svůj život rád a budu nanejvýš opatrný.

Kolem jedenácté hodiny mě pan Malenský doprovodil k místu, kde byla nalezena paní Záhrobská. Rozloučili jsme se a já se vydal prožít příšernou noc plnou strachu, jenž mi svíral vnitřnosti.

Už po prvních několika minutách mi bylo jasné, že musím chodit, abych se zahřál, a tak jsem brzy ztratil povědomí o tom, kde se zrovna nacházím. Svítil jsem si baterkou v mobilu. Velkou svítilnu jsem měl zavěšenou na popruhu batohu, abych ji mohl rychle použít, kdyby bylo třeba. V kapse jsem cítil vystřelovací lovecký nůž, který držel můj strach částečně na uzdě.

Zhruba hodinu po půlnoci jsem uslyšel první výkřiky kdesi z dálky. Působilo to jako naříkání, ale nebylo mu příliš rozumět. Co noha nohu mine jsem zamířil za tím nešťastným zvukem. Musel jsem hodně přemáhat své vlastní obavy z toho, co najdu, až stanu tomu nářku tváří v tvář. Pohledem na displej jsem se ujišťoval, že jsem stále v dosahu mobilního signálu, abych mohl případně zavolat o pomoc.

Náhle však baterka zhasla a okolí prostoupila tma. Pohlédl jsem na displej. Signál vypadl.

Zastavil jsem se, zařízení schoval do kapsy a místo něho vytáhl nůž.

Bez světla jsem se odmítal hnout, přesto se nářek přibližoval. Zněl zleva i zprava. Jednu chvíli jako by se ocital přede mnou, v druhé chvíli stál za mnou. Chytil mě za rameno!

Otočil jsem se a pohlédl do zpustošené a zarostlé tváře mladíka oděného v rakousko-uherské vojenské uniformě. Ztrhaně svíral na hrudi milníkový kámen a bolestnou únavou naříkal.

Ustoupil jsem a sevřel střenku nože k případné obraně. Voják však neučinil nic.

„Kam to mám dát?" zeptal se plačtivě.

V tom zděšení mě nenapadlo nic jiného než odvětit: „Dej to tam, kdes to vzal."

Vojákovi se rozzářily oči. Popošel o kus dál a položil milník na správné místo.

Pak se obrátil ke mně.

„Děkuji ti," prohlásil a zvedl tvář k černé obloze. Úlevně rozpřáhl ruce a jeho duše se počala ztrácet.

Zmizel.

A já stál jako zařezaný, nevěře tomu, co vidím.

Nad ránem jsem se vrátil k panu Malenskému. Neřekl jsem mu, co jsem v lese zažil, avšak poznal na mně, že něco se stát muselo, protože jsem přišel nemluvný a očividně vyděšený. Včerejší noc mě přesvědčila, že máme tu čest dozajista s něčím nadpřirozeným. Nemyslím si ale, že odpověď na záhadnou smrt paní Záhrobské čeká v lese. Myslím, že je přímo mezi námi.

Úterý, 2. listopadu

Včerejšek jsem téměř celý prospal, abych dohnal spánkový deficit. Nicméně dnes jsem se rozhodl dál pátrat. Dopoledne jsem prolézal různá diskuzní fóra na internetu, abych zjistil, zda se někdo nesetkal s něčím podobným. Vyhledával jsem také různé články, jež by mi posloužily jako odrazový můstek k dalšímu pátrání. Pan Malenský i Cilka odjeli do školy, a tak mi byl dopřán na tuhle podivnou rešerši potřebný klid.

Šéfovi se nezamlouvá, že mi trvá vypracování reportáže tak dlouho. Řekl jsem mu, že se vyskytly nové okolnosti, které dají článku potřebný spád. S neodpustitelným reptáním nakonec svolil, že tu můžu zůstat ještě pár dní. Holt si budou v redakci po dobu mé nepřítomnosti kávu vařit sami.

Odpoledne jsem požádal Cilku, aby mě doprovodila do místní knihovny, kde jsem toužil najít odpověď, která by vysvětlila, s čím jsem se to v noci vlastně setkal. Společně jsme se vydali k budově obecního úřadu, kde v nejvyšším patře sídlí veřejná knihovna.

Je to jedna z těch zastaralých, co se v ní výpůjčky ještě zakládají do kartotéky a v zadním rohu se skrývá jediný počítač s připojením na internet. Pavla Věrková, knihovnice, jež je patrně zvyklá trávit svou pracovní dobu v nečinnosti, byla velmi potěšena, že jsem do její knihovny zavítal, a rozhodla se nám okamžitě pomoci. Na mou prosbu vyhledala ve fondu všechny knihy zabývající se mytologií a místními pověrami. Rovnou ji napadlo, že jistě musím psát článek o Dušičkách, a pochválila mě, že se jakožto mladý člověk zajímám o původní českou kulturu, a ne o tu „náplavu z Ameriky". Nechal jsem ji při tom.

Poté jsme s Cilkou dlouhé hodiny seděli nad knihami. Já pátral a Cilka mi dělala společnost. Nenutila mě mluvit o včerejší noci, zjevně byla ale ráda, že jsem se vrátil živý a nezraněný. Oba víme, že to mohlo dopadnout daleko hůř.

Po setmění se Cilka zadívala na své hodinky. Jen co sklonila hlavu, uvědomil jsem si, jak neobvykle husté má obočí.

„Děje se něco?" zeptal jsem se.

„Vlastně..." zaváhala. „Chtěla jsem jít zapálit svíčky prarodičům na hrob," dopověděla zdrženlivě.

V duchu jsem si vynadal, že mi to nedošlo.

Samozřejmě jsem ji dál nemohl zdržovat. Rozloučili jsme se. Cilka šla uctít památku svých prarodičů a pomodlit se za duše v očistci, zatímco já jsem ještě vytrval v četbě.

Paní Věrková kvůli mně nechala otevřeno dlouho přesčas, ale nakonec to bylo k ničemu. Zhruba okolo osmé jsem vzdal svou marnou snahu najít v knihách něco o zakletých vojácích a vydal se zpět k Malenským. Cilka ještě nebyla doma.

A není ani dosud, když píši tyto řádky. Já i pan Malenský si děláme starosti. Po smrti paní Záhrobské se tu mnozí již necítí bezpečně a já se jim zdaleka nedivím.

Opravdu hluboce doufám, že se Cilce nestalo něco zlého.

Středa, 3. listopadu

Cilka nebyla doma celou noc.

Nespalo se mi dobře. Měl jsem zlé sny, které jsem ihned po probuzení zapomněl, avšak nepříjemný pocit z nich přetrval. Vzbudil jsem se celý zalitý potem a na hrudi jsem stále cítil zvláštní tlak, jako by mi na prsou celou noc někdo seděl.

Pan Malenský na rozdíl ode mě nespal vůbec. Hned ráno, zpola šílený strachem, vzburcoval několik známých, aby mu pomohli Cilku hledat. Přidal jsem se k nim, tentokrát však ze skutečné obavy o Cilčin život.

Naše první kroky směřovaly pochopitelně na hřbitov, kam měla dívka včerejšího večera namířeno. Prošli jsme skrz vrzající branku, která oddělovala plochu hřbitova od pozemku borské kaple, a rozdělili jsme se, abychom při hledání pokryli co největší prostranství. Zprvu jsem se držel na dohled skupiny, ale postupem času jsem se více a více vzdaloval, až jsem se nakonec oddělil úplně.

Navzdory tomu, jak malá obec Bor ve skutečnosti je, zde leží dlouhé řady hrobů, z nichž některé nesou ještě německá jména a data úmrtí z období první republiky.

Pomalu jsem se šoural mezi nimi a díval se, zda někde nezahlédnu Cilku. Ve skrytu duše jsem však doufal, že to nebudu já, kdo ji nalezne. Obával jsem se nejhoršího a věděl jsem, že bych pohled na mrtvé tělo někoho, s kým jsem ještě před několika hodinami mluvil, psychicky nezvládl. V případě paní Záhrobské to byl jistě příšerný prožitek, ale přihlížet, jak nakládají Cilčino tělo, to by byla pravá muka.

Takové myšlenky mě sžíraly. Náhle jsem již nebyl schopen pokračovat dál, a tak jsem zadřepl a do úst si nacpal zatnutou pěst, abych zadržel zrychlující se dech. Musel jsem se uklidnit. Nádech. Výdech.

Teprve po několika minutách jsem si všiml, že hrob, před nímž jsem se zastavil, patří rodině Malenských. Z náhrobku se na mě dívaly dvě černobílé tváře. Červený plast uvnitř lucerny byl skoro prázdný. Svíčka vyhořela.

Cilka tu tedy musela včera večer být. Musela zapálit tu svíčku.

Znenadání se vzduchem rozneslo volání několika hlasů.

Svolávalo nás do márnice.

Zděšeně jsem polkl. Vyšvihl jsem se opět na nohy a donutil se jít.

Když jsem se přiblížil k márnici, před jejími dveřmi stál houf lidí, bledých jako stěna. V duchu jsem již počítal s tím, co mě v márnici čeká. Procpal jsem se dovnitř a pohlédl na tělo zhroucené na kamenné podlaze. Bylo stejně zřízené jako mrtvola paní Záhrobské, když jsme ji našli.

Otočil jsem se na muže vedle sebe. „Volal už někdo na policii?" zeptal jsem je.

„Broňa s nimi teď mluví," řekl a bradou kývl k východu.

„A Cilku už někdo našel?" zajímal jsem se dál.

„Ne, ještě ne."

Sebral jsem se tedy, vyšel ven a za sebou nechal budovu márnice, kde na zemi spočívalo bezduché tělo místního kaplana.

Pan Malenský venku dál vyzýval své spoluobčany, aby pokračovali v pátrání po jeho dceři. Trvalo další půlhodinu, než ji nakonec našel jeden z přátel pana Malenského. Ležela pěkný kus za hřbitovní zdí. Byla v bezvědomí způsobeném, zdá se, podchlazením. Po těle měla menší ranky, které vypadaly jako pozůstatky souboje. Logicky jsme se tak domnívali, že se dívka přimotala k vraždě a pokusila se před útočníkem uprchnout. Sama Cilka si však na události včerejšího večera nevzpomíná.

Když přišla k sobě, odvezl ji pan Malenský na pohotovost, kde jí udělali rentgen a ošetřili nejhorší poranění. Podle nich může být ztráta paměti způsobena traumatem, které děvče prožilo.

Nyní je Cilka doma. Odpočívá a pokouší se vzpamatovat.

Dnes se koná mimořádná schůze na obecním úřadě, kam zamířil i pan Malenský, zůstal jsem tak s Cilkou v domě sám. Na jednání se budou řešit opatření, jež by měla pomoci chránit bezpečí zdejších lidí. Vedení Boru teď navíc spolupracuje s policií, která sem po setmění bude odteď posílat vždy alespoň jednu noční hlídku.

Přesto se mi v hlavě vyloupla děsivá myšlenka, zda-li toto není má poslední šance k odjezdu. Než bude příliš pozdě.

Čtvrtek, 4. listopadu

Obávám se, že vím, kdo je zodpovědný za smrt kaplana i paní Záhrobské. A jsem z toho zoufalý.

Poté, co pan Malenský odešel na schůzi, zůstal jsem ve svém zapůjčeném pokoji, kde jsem ve svitu lampičky zapisoval události, jež se odehrály na hřbitově. Potom jsem si otevřel notebook a rozhodl se setrvat ještě pár hodin v průzkumu nadpřirozených jevů, které by seděly k tomu, co se v Boru děje.

Narazil jsem na zvláštní web, na němž se nějaký záhadolog pod pseudonymem Morituri zabývá skutečnými nevyjasněnými případy a vysvětluje je jako projevy transcendentálna v našem světě. Snad ze zoufalství jsem se mu, samozřejmě pod smyšlenou přezdívkou, rozhodl v soukromé zprávě popsat naši situaci.

Odpověď nepřišla hned. Mezitím jsem zašel dolů zkontrolovat Cilku. Pod dekou se choulila na gauči v obývacím pokoji. Aby přišla na jiné myšlenky, pustila si televizi, bylo však poznat, že právě běžícímu sitcomu věnuje pramálo pozornosti. Byla zamyšlená a zamlklá.

Po dobrých padesáti minutách mi v kapse zavibroval mobil a upozornil mě, že na mou zprávu někdo odpověděl. Vyběhl jsem zpět do podkroví a s dychtivým očekáváním rozsvítil obrazovku notebooku.

Zpráva od Morituriho zněla následovně: „Samozřejmě nemohu určit přesného původce těch zrůdných vražd, o nichž píšete, jelikož neznám všechny podrobnosti, které se k případu vážou. K rozhodnutí, o jaký nadpřirozený jev se jedná, bych potřeboval dodat přesnější informace. Je totiž dost možné, že jsou tyto zločiny skutečně dílem člověka. Ale pakliže by to tomu tak být nemělo, troufl bych si vás upozornit, že existuje stvoření zvané mora. Jde o člověka, jehož duše v noci opouští své tělo a je v takovém stavu schopna konat strašné věci. Doporučuji, abyste si o ní zjistil více informací a porovnal je s tím, čeho jste byl sám očitým svědkem. Kdybyste se i nadále se mnou potřeboval poradit, neváhejte se na mě obrátit."

Otevřel jsem si v prohlížeči nové okno a zadal do něho heslo „mora – mytologie". Přečetl jsem si hned několik článků a dozvěděl se následující informace:

Mora – či můra nebo také morous – je člověk, jehož duše v noci opouští své tělo, které se pak jeví být jako bez života. V noci napadá spící lidi a saje jim krev, někdy ale saje také mízu ze stromů, které posléze zajdou. Mora se zjevuje v různých podobách, nejčastěji jako zchátralý člověk či jako bílé zvíře. V lidském těle lze moru poznat podle hustého, ba dokonce srostlého obočí a plochých chodidel. Mora se dá zabít pouze přibitím hřebem na zeď, v takovém případě ale zemře také její lidská schránka.

S děsem v očích jsem si vypisoval tyto poznámky a v hlavě mi to konečně začínalo dávat smysl. Nejprve ty stromy na farmě pana Horáčka, které uschly ze dne na den. Potom smrt paní Záhrobské, jejíž tělo bylo poseto černými modřinami. Nakonec smrt toho kaplana.

V Boru se probrala k životu mora, jež lační po krvi!

A jen co mi to celé konečně docvaklo, ozvala se zespoda rána tříštícího se skla. Srdce mi leknutím málem vyskočilo z hrudi. Seběhl jsem do obýváku, kde ještě stále hrála televize, akorát Cilka tvrdě dřímala. Takřka okamžitě jsem si všiml roztříštěného hrnku na podlaze, v němž měla Cilka uvařený čaj. Sehnul jsem se k němu a v ten okamžik, jsem naproti v tmavém rohu místnosti zahlédl cosi neuvěřitelného.

Byl to bílý stín, jenž zdánlivě připomínal dívku, která ležela bez hnutí vedle mne na pohovce. Tělo měl vychrtlé a jakoby nehmotné. Vlasy mu divě plály okolo hlavy a jeho mléčné oči mě pozorovaly.

Na vteřinu jsem zcepeněl a marně doufal, že si mě mora nevšimla. Zaposlouchal jsem se, zda Cilku uslyším dýchat, ale působila jako mrtvá. Naproti tomu stín v protějším rohu se zdál být až nešťastně živý.

Velice pomalu jsem se narovnal. Stín jsem tím ale jen vyprovokoval, a tak na mne zaútočil. Vrhl se přes stolek a neskutečná tíha jeho těla mne povalila na zem. Otevřel ústa a pokusil se mi zakousnout do ramene. V sebeobraně jsem sebou házel ze strany na stranu, přičemž se mi poštěstilo vymanit se z jeho sevření.

Plazil jsem se po parketách směrem k pohovce, a když už jsem měl dívčinu paži na dosah, stín mi zvrátil hlavu dozadu a přiložil mi ke krku chladné rty. Vykřikl jsem.

A v té samé chvíli Cilka procitla.

Její duše se vrátila zpět, kam patří.

„Co se stalo?" plakala vyděšeně, neboť se probudila se slzami v očích.

Nevěřícně jsem zíral na poplašenou dívku.

Nemohl jsem jí říct pravdu. Nedokázal jsem to.

Čtvrtek, 4. listopadu (odpoledne)

Dnes jsem chodil po Boru a na oko dál sbíral materiály pro svou reportáž. Neminula však ani vteřina, kdybych se v mysli sám se sebou nedohadoval. Nikdo jiný o tom, co je Cilka zač, neví. Pokud nezasáhnu, dívka bude dál zabíjet, aniž by to sama věděla.

Jenže abych ušetřil životy druhých, musel bych sám jednoho člověka života zbavit. A nejen ledajakého člověka, ale mladé děvče, které se při svém plném vědomí ničeho nedopustilo. S něčím takovým bych nedokázal žít.

Nevím, jak se zachovat. Spím pod jednou střechou se zrůdou. A svou nerozhodnost možná již brzy splatím smrtí.

Post Scriptum

Tento zápisník již dlouho neslouží jako podklad k mé reportáži, přesto cítím povinnost sdělit mu, jak příběh končí.

Věděl jsem, že nedokážu dívku zabít, ač bych měl. Vyzařuje z ní tolik života, který jí zkrátka nemohu odepřít.

Byl jsem rozhodnutý odjet. Nadešel čas vrátit se domů a nechat tajemství Boru svému osudu. Večer jsem si koupil lístek a oznámil to panu Malenskému. Poté jsem se šel naposledy projít po Boru, abych si ještě jednou pročistil hlavu.

Když jsem vycházel ze dveří, podíval jsem se k lesu, v němž jsem poprvé začal věřit v nadpřirozeno. Pokračoval jsem okolo knihovny, až k farmě pana Hrdličky, kde kolemjdoucí dosud straší seschlé břízy. Nakonec jsem zavítal na hřbitov, kde jsem se v černočerné tmě několik dlouhých minut procházel a zvažoval, dělám-li správně. Znovu jsem byl na pochybách.

A tu jsem si povšiml, že v kapli se ještě svítí. Vešel jsem tedy dovnitř.

Bylo již pozdě, kaple byla prázdná, jen rozžaté svíce osvětlovaly její nitro. Posadil jsem se na kraj první lavice a vyčkával, bude-li se něco dít.

Zčistajasna mi přelezl mráz po zádech.

Otočil jsem se a opět v tom nejtemnějším rohu spatřil bílý stín, jak mě bedlivě pozoruje.

Vstal jsem.

„Nechci s tebou bojovat," zavolal jsem bez známky strachu v hlase.

Mora naklonila hlavu a probodla mne bílýma očima.

Abych potvrdil svá slova, nepohnul jsem se ani o píď, přestože se mora začala přibližovat.

Doširoka rozevřela ústa a natáhla se, aby mne lapila do svých osidel. To už jsem ucukl, jenže jsem narazil do lavice za sebou a ztratil rovnováhu. Mora mne zachytila a zakousla se mi do paže. Prudce jsem se jí vytrhl, ale tím jsem akorát přitížil své bolesti. Spadl jsem naznak a praštil se do týla. Před očima se mi zatmělo. Skrz tunelové vidění jsem zahlédl akorát lačnící moru, kterak se nade mnou tyčí.

Rychle jsem se přetočil a vyrazil k oltáři. Na svou obranu jsem chňapl po jednom ze svícnů. Mora se přede mnou zjevila náhle. Nezraněnou paží jsem ji hrubě odstrčil proti stěně, od níž se bez námahy odrazila a znovu se začala sápat po mém hrdle. Natáhl jsem před sebe ruku se svícnem a pak jen ucítil, jak mořino tělo zesláblo.

Ostrá špice svícnu se jí zabodla pod hrudní kost.

Podíval jsem se do jejích mléčných zornic, v nichž jsem najednou zahlédl zděšení.

Mora se dá zabít pouze přibitím hřebem na zeď...

Bez rozmyšlení jsem vyrazil proti oltáři a vší silou jsem mořino tělo proťal skrz.

Její končetiny ochably. Bílé oči pohasly.

... V takovém případě ale zemře také její lidská schránka.

Stál jsem tam, hledě na to, co jsem způsobil, a zvolna se mě zmocnila panika.

Následujícího rána jsem opustil Bor, jak bylo naplánováno. Svědomí mě tíží, ale co je horší, že mi můj vlastní hlas našeptává, abych to vše nechal za sebou. Abych zapomněl na svůj hřích.

Tento zápisník zakopu do země, aby ho nikdo nenašel do doby, než v té zemi sám spočinu.