Šli jsme dál podél potůčku, a mě bylo jasné, že se blížíme k cíli. Začala jsem se bát. Všude byla černočerná tma a jediné zvuky jsme dělali s Larou, sunset a pak tu ještě byli vyjící vlci. 'Něco před námi je' řekla jsem si... nádech, výdech. Jdeme. Otočila jsem se na Laru a pohlédla jsem jí do očí. Byl v nich vidět náznak... strachu. Zamrkala a nasadila úplně klidný výraz, z kterého nešlo nic vyčíst. To jsem opravdu nečekala, tímhle mě úplně vyvedla z rovnováhy. 'Kdo jí to naučil, takhle zmást přátele i nepřátele'. "Jdeme" řekla najednou, a vytrhla mě z mých myšlenek. "Dobře" vyšli jsme. Byla to hrozná, a pomalá cesta. Došli jsme těch posledních deset metrů. Byly jsme u vysokého dubu, od něhož byl vidět pramen potůčku. U pramenu byla nějaká osoba a omývala si rameno. 'Zdroj krve nalezen'. Lara se zarazila, ale já vyšla přímo za tou osobou. Byl to asi 16-letý vysoký a docela hubený kluk.
Pak se na mě podíval. Přímo do mých očí a já viděla naoplátku ty jeho. Byly nádherné a  modré. Byly jako oceán a já se bála, abych se v nich neutopila. Chvíli jsem stála a civěla na něj a pak jsem se vydala k němu. Celou dobu mě probodával pohledem a já se červenala. Přišlo mi to jako věčnost, ale nakonec jsem k němu došla, červená jako rajče.

"Není ti nic"? Zeptala jsem se jako úplný idiot. 'Vždiť krvácí ty krávo jedna pitomá'... teď si bude myslet, že jsem magor. Zavřel oči a (radši) neodpověděl. "Ok, zeptala jsem se, jako úplný idiot. Jak ti mohu pomoci?" Pokusila jsem se o úsměv "Jak ? Nechat mě tu umřít. Děkuju." Řekl nádherným hláskem, do kterého jsem si ihned zamilovala, avšak v jeho hlasu bylo znát, že je trochu podrážděný. Vytáhla jsem nějaký lék, co jsem čmajzla doma a pokapala jsem tím tu jeho ránu. Z rány po chvíli přestala téct krev. Byla jsem s tím spokojená a skleněnou lahvičku s tajemným lékem jsem zase uklidila. Pak k nám přišla Lara se Sunset na rameni. "Kdo to je?" zeptala se mě "To ještě nevím. Ale brzy se to dozvím". "Jak se jmenuješ a co tady děláš"? Zeptala jsem se prostě. "Co dělám? Umírám. Jak se jmenuju? Moesaši. A vy dvě....-pardon tři?"Pohlédl na Sunset, a s obdivem jí sledoval."Já se jmenuji Lara, a tohle je můj fénix Sunset". Řekla Lara a pak mě pustila ke slovu"No a já se jmenuju Syndra. Kdo ti to udělal"? Zeptala jsem se, a pohlédla jsem na jeho zraněné rameno."Všimli jste si toho popáleného lesa"? Zeptal se nás. "Ne, on je někde spálený"? Podívala jsem se na Laru, a ta se na mě usmála. 'Ne Lara to nebyla...asi'

'Někdo spálil les... Lloyd? Ten by toho byl schopný.....snad není až TAK MOC hloupý' hlavou mi prolétlo několik myšlenek. 'Třeba ta dívka viděla požár lesa, a proto vykřikla' z myšlenek mě vytrhl ten nejhezčí hlas, který jsem kdy slyšela "Aha, byl tu totiž drak. Spálil asi hektar lesa, a udělal mi to". Lara ztuhla, při slově drak."To je mi líto...-" V tom k nám přišla ta dívka, co léčila stromy."Nevíte kde je ten drak? Přistál někde tady".'Postě jako proč ne. Příjde k nám a první co je, že se nás zeptá na draka. Jo... normální' prohlédla si nás a přitom si všimla Moesašiho. "To ti udělal on? Tak počkej, hned to dáme do pořádku". A šla pro nějaké zelené a žluté bylinky. "Nemá někdo kus látky, nebo obvazu"? Zeptala se nadějně. "Já mám obvaz". Řekla jsem, a podala jí ho. Ona přiložila bylinky k poraněnému rameni, a zavázala ránu obvazem.

***

Další kapitola za mnou. Snad se bude líbit a nebude tam tolik chyb. Potkali jsme dvě další postavy. Moesaši má ale tajemství, jaké ? Přečtěte si jeho knížku, nebo čekejte na další kapitolu.
Kde je Lloyd ?
Do 2-3 dnů výjde další díl (Lara nemůže psát - jede na tábor) takže skusíme psát bez ní...

Myslíte, že jsem až moc vulgární ? Hlavně na sebe, a na Lloyda ? Jestli jo, tak mi to napiště do komentáře, a já se budu krotit.

Sephinrot :3