První noc jsem strávila ve vzduchové bublině uprostřed řeky. Alespoň tu řeku - doufám - zítra najdu. A výhoda číslo dvě je, že bublinu unáší proud řeky. To znamená, že i při spánku stále cestuji!
Snad se nedostanu až k tomu vodopádu. To by bylo asi nepříjemné probuzení. 'Pokud bych se vůbec probudila. Taky bych mohla dopadnout před probuzením a hned bych byla mrtvá. Možná, že bych ani nezjistila, že jsem mrtvá. Jen bych prostě spala dál... Donekonečna.' Opravdu mám někdy podivné myšlenky...

***

Vzbudil mě velmi podivný zvuk. Jako kdyby si někdo prdnul v mé blízkosti. Otevřela jsem oči a rychle se zvedla. 'Ajo... jsem v řece... asi si prdla nějaká ryba.'

Raději jsem z vody vylezla a šla po svých. 'Ještě by do bubliny mohla nějaká ryba vplout a prdnout si tam, což by znamenalo totální zamoření.'
Nevýhoda spánku v řece byla jediná - doplula jsem skoro k vodopádu, do hor, kde není nic k snědku. Prostě to budu muset chvíli přetrpět.
Jsem silná!

"MÁM HLAD !" zakřičela jsem tak nahlas, že se moje jediná možná snídaně - velký orlosup, co seděl na uschlé větvy jabloně - uletěla.
Počkat... jediná?

Udělala jsem pár kroků k té jabloni a začala jsem pracovat - vpumpovala jsem do stromu nový život - vodu - s takovým úsilím, že jsem před sebou měla do tří minut strom plný listů a obrovských šťavnatých jablek.
'Jsem prostě borka!'

Utrhla jsem si deset jablek, snad to bude chvíli stačit, a vydala se znovu na cestu, přičemž jedno jablko jsem snědla hned, druhé jsem si nechala v ruce - sním ho do pár vteřin - a zbylých osm jsem si dala do mé skvělé děravé brašny. 'Alespoň že ta díra je menší než ta jablka.'

***

Po asi dvou hodinách cesty jsem ale uslyšela podivný zvuk. 'Jako by někdo... hodil JABLKO!' Když mi to došlo, hned jsem se plácla do čela. "Blbý jabka!" zakřičela jsem "Jak si vůbec opovažujete tu díru po cestě zvětšit a pak z té BLBÉ BRAŠNY VYPADNOUT ?!"

Z osmi jablek zbylo jedno - co které jsem zázrakem slyšela vypadnout.
Asi je to osud, nebo nevím, jak jinak si vysvětlit to, že se nikdy nemůžu najíst...

Naštěstí už zbývá jen kousek a měla bych být u vodopádu. Možná už večer bych k němu mohla dorazit.
Jelikož po cestě byla nuda a psát do cestovní knihy, abych věděla jsou na tom ostatní, není zrovna zábavná činnost, rozhodla jsem se zkusit moc rodinné dýky a vedle mě byla večeře. Teda veverka. Lucy - tak jsem tu veverku pojmenovala - byla ale velmi chytrá, a tak když jsem po ní dýku hodila, skočila na druhý strom. Vytáhla jsem tedy dýku ze stromu a tentokrát jsem byla o krok napřed.
Předstírala jsem hod na strom, kde je veverka, ale popravdě jsem jí hodila na vedlejší strom.

A teď už stačí říct jen "Bon apetit !"

***

Večer téhož dne jsem se konečně dostala na místo, ze kterého ten vodopád byl vidět. Stálá jsem na největším z pěti kopců, které jsou nazvány 'Prsy vačice' jelikož v údolí za nimi, ve kterém se vodopád nachází kdysi žil jeden starý kmen, který uctíval vačice.
Ty staré kmeny opravdu byli šílené. A to mi nikdo nevymluví.

"Takže zítra má cesta na chvíli skončí. Ráno ale nejprve zkusím co vše ta rodinná dýka dokáže. Snad se tím nezabiju... a taky bych mohla těm blbcům napsat do té cestovní knihy... ale to až ráno." Ano, mluvení sama se sebou je občas dobré, když se nechcete unudit k smrti a nechcete riskovat, že zapomenete, jak se mluví.

***

Další kapitola je tu!
Omlouvám se za dlouhé nevydávání, za všechny případné chyby a budu rád za jakékoliv komentáře a rekace.

Seph