Nečekám na zvonění budíku a raději se vykopu z postele. Celou noc jsem se neustále budil při každém smíchu nebo výkřiku mámy a jejích přátel ze sousedství.

Čas od času pořádají velké párty u někoho doma a tento víkend to padlo na ni. A já měl dosrané spaní.

Ještě flámují, když otevřu dveře svého pokoje a uvidím je bavit se na sedačce. Celá místnost je ponořená v cigaretovém kouři a nebýt toho, určitě by mě uvítal alkoholový odér.

„Hvězdičko," vykřikne máma a na nestabilních nohách se vydá směrem ke mně. Jsem unavený jako prase, proto mi nejspíš nevadí, když mě obejme. „Ty budeš určitě tak hodný a skočíš mi do večerky pro cigarety."

Promnu si oči a zamžourám na její opilý obličej. Řasenka rozmazaná pod očima, mastné blond vlasy a oči podlité krví.

Už je to dlouho, kdy byla lamačka mužských srdcí.

„Je půl šesté ráno," houknu a odstrčím ji bokem. Zavřu se v koupelně a pokusím se zbavit toho zápachu cigaret ve sprše. Pro jistotu u sebe pokaždé nosím deodorant, když jdu někam ven, protože ten odér se dostal snad i do aviváže. Je mi z něj špatně.

Pořád nám neteče teplá voda. Skutečně nemám na to, abych volal opraváře. Proto to přežiju. Jako každý den.

Ve stejném oblečení, jakém jsem vběhl do koupelny z ní i vyběhnu. Rychlým krokem projdu kolem gauče, na kterém se válí noční návštěvníci a jen se modlím, aby se ten zápach cigaret neuchytil v mých čerstvě umytých vlasech. A zamknu se v pokoji.

Musím jednat rychle. Pokud je máma bez cigaret, klidně se může stát, že jí přeskočí a přede všemi mě seřve, jak jsem nevděčný a věčně neschopný syn.

Natáhnu na sebe poslední čisté tričko, džíny a mikinu a s batohem na zádech se pokusím být neviditelný. Nebydlet ve třetím patře, skočím z okna.

„Urieli, co ty cigarety?" okřikne mě matka a můj pokus o neviditelnost padl.

„Musím do práce," zavrčím nevrle při nazouvání bot.

„Jistě," odfrkne. „To je ti podobné. Vždycky ráno zmizíš a objevíš se až večer. To mi vysvětli, proč se vůbec vracíš? Kdyby tady byl tvůj otec, ten by mi ty cigarety donesl. Udělal by pro mě první poslední, ale ty ne. Nejsi ani trochu jako on," dodá ještě.

„Kdyby tady byl táta, k cigaretám by ses ani nepřiblížila," odseknu naštvaně a prásknu za sebou dveřmi od bytu.

Vyčerpaně se opřu o zeď vedle dveří a mrkáním se snažím zahnat slzy. Už je to několik let, co nám došly peníze z prodaných akcií tátovy firmy. Ve Španělsku to ještě bylo fajn, ale později to šlo rapidně z kopce.

„Máma to zase přehnala s pitím, co?" objeví se ve dveřích svého bytu paní Boryová. Vypadá stejně nevyspale, jako já. „Kvůli tomu jejich sedánku jsem celou noc nespala, tak jsem upekla koláč. Dej si," podá mi krabičku plnou až po okraj jídlem a já si ji od ní vděčně převezmu.

„Není s trávou?" zeptám se se smíchem. Po slzách už ani památky.

„Ten jsem před chvíli vyndala z trouby," usměje se zákeřně a pobídne mě, ať nepřijdu pozdě do práce.

„Díky," mávnu na ni a s radostí se vzdálím od dveří našeho bytu.

★★★

Dnešní směna v kavárně mi uteče rychle. Na chvíli se tady otočí i moje šéfová Dominika, hlavně při rozruchu okolo oběda, ale zbytek dne jsem tady sám.

Nedělá mi to problém. Tahle malá kavárnička kousek od centra ještě není tak úplně zaběhlá, takže sem nechodí tolik lidí, jako třeba do Starbucks. I tak se celý den nezastavím a pořád mám co na práci.

Dominice se ani neodvažuji zmínit, že bych nějaké dny chodil později než v pět. Ona pokaždé dělá od rána, dokud nedorazím, abych ji vystřídal. Ale už jí to leze krkem a když vidí mě, v podstatě mě lituje, protože údajně vypadám strhaně, proto od nového měsíce přijala novou výpomoc.

Začínající podnikatel si pokaždé promyslí svůj další krok. Nový kávovar nebo zaměstnanec?

Tuhle debatu jsme spolu nejednou vedli po zavíračce a když jsme se pořádně prohrabali účetnictvím, shodli jsme se, že nová výpomoc se hodí víc než lepší model kávovaru, který dokáže rozemlít zrnka kávy o deset sekund rychleji.

A tak budu mít za týden nového kolegu.

Těsně před zavíračkou se rozezní zvonek nad dveřmi a vejde nový zákazník.

Zatím vyskládám nádobí do myčky, než se narovnám, abych ho obsloužil, jenže v tom mi pohled padne na Ily.

Úplně jsem zapomněl, že je dneska sobota. V posledních týdnech mi dny splývají. Jen jsem doufal, že po tom, co se stalo posledně už nepřijde.

„Ahoj," usměje se vesele, zatímco si sedá na bar a přehodí si pramen černých vlasů přes rameno. „Cappuccino, prosím."

„Kávovar je umytý," zavrčím nepříjemně. „Nebudu ho kvůli tobě čistit znovu."

„Lžeš," pronese a nepřestává se usmívat. „Čistíš ho deset minut před zavíračkou. Dle času na mých hodinkách ses to chystal udělat právě teď. Takže... cappuccino, prosím."

Pod nosem si zamumlám několik sprostých nadávek, ale stejně se pustím do přípravy. V tichosti, bez jediného slova.

„Táta tě pozdravuje," spustí na úvod jako vždycky. A mě to, jako vždycky, nezajímá. „Nevíš, co je s patronem tvé mámy? Prý se mu nedá dovolat."

Jasně, když oba vysedávají na našem gauči a chlastají první ligu.

„Nepije zase, že ne?" pokrčuje Ily ve vyptávání, ale to už před ní postavím její cappuccino. V kelímku.

„Za chvíli zavíráme," upozorním ji, jako svého jediného zákazníka a pustím se do čištění kávovaru.

„Sakra Urieli," posteskne si a zatváří se jako nakopnutá kočka. „Jsi přece má rodina. Respektuji tvé přání, nehlásit se k tobě ve škole, ale... víš, že tě mám ráda, že jo?"

Rychle trhnu hlavou, když se mi zadívá do očí. Jí se žije skvěle v té jejich velké vile. Jediné, co pro mě a mou matku udělali bylo, že nás přitáhli zpět do Česka a na několik měsíců ji zavřeli na odvykačku. Když má někdo prachy a vliv, myslí si, že může kecat do života ostatním. Poroučet jim, přikazovat, zakazovat... koupit si je.

Bylo to jedno z nejtěžších období, co jsem zažil. Nejen, že jsem přišel o nejlepší přátele a mámu v jednom dni, dokonce jsem musel žít celou dobu v tom jejich luxusním baráku, kde na mě křičely zdi, že tam nepatřím.

Celé to bylo zbytečné. Máma se beztak k pití vrátila a přihodila k tomu navrch i kouření.

„Od doby, co naši zemřeli, rodina nejsme," odseknu a zapřu se dlaněmi o bar. „Tvůj táta se mnou nemá nic společného. Ani s mou mámou. Oni sourozenci nejsou. Vy máte svůj život a já mám ten svůj, Ilono. Vystačím si sám. Tak se prosím konečně starejte o sebe."

Ily se do očí nahrnou slzy, ale nepustí je na povrch. Několikrát zamrká a už čekám, kdy se zvedne k odchodu, jenže ani to neudělá.

„Naši možná už nejsou rodina, ale my dva ano," řekne pevně. Vždycky byla silná. Od smrti své mámy a mého táty se s věcmi naučila vypořádat. Je silná a neskutečně vytrvalá. „Vím, proč jsi takový. Proto nikdy nenastane chvíle, kdy bys mě dokázal odehnat."

Díky světe popadne svůj kelímek s cappuccinem a odejde. A já tak můžu zavřít.

Dočistím kávovar, zapnu myčku, zvednu židle na stoly a vytřu. Ticho mě uklidňuje.

Jen co za sebou zamknu, rozběhnu se do tanečního studia, pár ulic od kavárny. Scházejí se tady lidi všech věkových kategorií pomalu ze všech koutů Prahy. Normálně je to taneční škola, kde přes týden trénují její studenti, ale o víkendu je to přístupné veřejnosti za dozoru jedné moc milé taneční učitelky, Kláry.

„Tady je náš maknae," přivítá mě, jako vždy Klára s otevřenou náručí, až mě to přiměje k úsměvu. „Už jsme mysleli, že se dneska neukážeš."

„Nějaký otrava mi napsal, že je dneska noc korejských idolů," houknu a významně se podívám na jejího přítele Mirka. „Tohle bych si přece nemohl nechat ujít."

„Jsi posedlý," zakoulí očima, ale směje se mi.

„Nemáš ani tušení, jakou máš pravdu," zakřením se a do rohu studia hodím svůj batoh s věcmi.

Štěpánka zapne hudbu na přehrávači a my se pustíme do choreografie jedné z písní od BTS. Není překvapení, že ji všichni známe. Sice jsem posedlý, ale taková Adriana má pokoj vylepený jejich plakáty a modlí se za jejich brzký a bezpečný návrat z armády. Já oproti ní jen neposlouchám jinou hudbu než tu korejskou.

Bohužel, v mém okolí není nikdo, kdo by se mnou sdílel stejný vkus. Trochu jsem nalomil Tomáše, který si pár jejich songů zamiloval jako já, akorát by je nemohl poslouchat od rána do večera.

Ve Španělsku to bylo veselejší.

K BTS mě vlastně přivedla Monica. Pro ni to byla láska na první poslech a postupně jsem si začal uvědomovat, že i když neznám slova, jejich melodie mi uvízla v hlavě. A ostatním taky.

Do teď si vzpomínám na tu hádku s Monicou, jestli je nejtěžší choreografie k Idol nebo Dionysus. A tak začala naše druhá vášeň. Abychom to mohli posoudit, naučili jsme se ji. A pokračovali dál a dál, dokud jsme neznali základní choreografie k jejich nejlepším songům.

To samé děláme i tady. Jen tancujeme různé choreografie a bavíme se. Všichni, kdo sem chodí jsou moc fajn a nikomu ani trochu nevadí, že jsem jeden z těch mladších.

Klára je instruktorka baletu, jenže když se začne hýbat a kroutit zadkem, vůbec by to do ní nikdo neřekl.

Štěpánka chodí na filozofickou fakultu. Adriana je zdravotní sestra a Mirek je bachař. Dozvědět se to někdo z vězňů, že dokáže zatancovat Best song od One Direction, nechci si ani představovat, jak by to mohlo dopadnout. Já bych se třeba smál. I když... smál jsem se, když jsem zjistil, že je bachař. Hodně hlasitě. Bylo to chvíli po tom, co s Klárou dotancovali Dynamite.

„Hej," zakřičí na všechny Štěpánka a několikrát tleskne rukama. „Chci video na TikTok."

Vtipné, jak polovina sálu rychle zmizí ze záběru, když Štěpa před zrcadlo postaví stojan s telefonem. My ostatní si jen nasadíme roušku. Nevadí mi to, pokud mi nikdo nevidí do obličeje.

„Seš posedlá sociálními sítěmi," zvolá Adriana.

„Spíš je závislá na TikToku," přidá se k ní Mirek.

„Držte huby," zakroutí Štěpa hlavou. „Je to na charitu, tak mi můžete."

„Takové natáčení, bychom měli udělat venku," přidám se a několik lidí se na mě překvapeně otočí. „No co?" trhnu rameny. „Dělají to v Koreji, taky ve Španělsku. Tam existuje taková společnost pouličních umělců, kteří vždycky pouštějí jen úryvky různých písní a kdo zná choreografii, tancuje. Takových skupin je hodně jen..."

„Jen je to komplikované ohledně povolení od města, aby nás náhodou nerozehnala policie," doplní mě Mirek.

„Tak nějak," uchechtnu se. „Je mi jasné, že se nechceš přidat ke svým kamarádům na Pankráci," pošlu Mirkovi vzdušnou pusu, než si nasadím roušku a pustíme se do další složité choreografie.

Tohle mě nikdy nepřestane bavit.