Nebylo nijak těžké poznat, v čích snech se zrovna nacházíme. Stáli jsme uprostřed dobře známého domu, kde se u plotny činila Millie, kolem které pobíhalo pět dětí, a to vše s nehynoucí láskou ve tváři sledoval Gunar usazený na jedné z židlí, která pod jeho tíhou námahou skřípěla. Hned vedle něj seděl Clay s několika dalšími Válečníky, ale i Rai, Talina, Aras a moje vlastní já. V jeho dokonalém světě žil spokojeně se svou rodinou, obklopen přáteli, aniž by se musel skrývat a každý den se obávat odhalení. Naprázdno jsem polkla a potlačila hlubokou lítost nad tím, že ho odsud musím odvést. Vybavila jsem si, jak nám jednou Mabel o Studnách poznání vyprávěla. Bylo to asi rok po tom, co jsem se vrátila z lesa v rámci výuky dávných artefaktů. Tou dobou už jsem poslouchala jen na půl ucha a dělala si, co jsem já uznala za vhodné. Něco mi ale z jejího zaníceného přednesu přece jen utkvělo v paměti a teď se pomalu prokousávalo na povrch.

Studny poznání uměly prakticky cokoliv, co si jen člověk usmyslel. Pokud se zrovna nacházely v dobrém rozmaru, dokázaly vám splnit každičké přání. Což se ale stávalo jen velice zřídkakdy. Navíc jste svoje přání museli perfektně specifikovat, aby vám bylo vyhověno. Studny pak ze všeho nejraději zavíraly žadatele do jejich vlastních tužeb, ze kterých se většinou nevrátili zpátky. Někteří zůstali navždy uvězněni ve vlastních představách a snech, zatímco jejich fyzické tělo přestalo vykazovat známky života a vlivem času stárlo, jako každé jiné. Jenomže i vás dokonalý život bez zádrhelů a každodenních problémů jednou přestane bavit. Než na to ale přijdete, je pozdě. Cesty zpátky není. Zůstanete navždy uvězněni ve svých snových představách.

„Gunare?" ozvala jsem se provinile a snažila se nevnímat vyděšené pohledy dětí i Millie, které nás provázely, protože moje věrná kopie se opírala o stůl a propalovala mě tmavě fialovýma očima.

„Já vim," broukl Válečník a s hlasitým řinčením odsouvající židle se postavil. Došel k hloučku dětí a políbil Millie na tvář. Moje snové já spolu s ostatními mezitím začalo pozbývat tvaru, až nakonec zmizeli úplně.

„Až tohle skončí, tohle všechno proměníme ve skutečnost. Slibuju," pohladil jí láskyplně po tváři, než se mu rozplynula spolu s plačícími dětmi, jako dým.

„Mrzí mě to," poplácala jsem ho po zádech.

„Víte vy dva, jakou máte kliku, že můžete bejt všude spolu?" zeptal se Gunar a otočil se za zvukem otevíraných dveří, které nás měly pustit dál.

„No. Jak kdy. Takhle na tebe alespoň nemůže bejt nasraná, protože si jí zatajil jednu drobounkou maličkost," zamyslel se Asskar.

„Maličkost? Nepokoušej štěstí," ukázala jsem na něj varovně prstem.

„Fajn. Beru zpět. Jsem rád, že Millie nevidí, co za hovadiny se tady děje," zasmál se Gunar a prošel dveřmi do dalších fiktivních světů.

                                                                                                     ***

Ocitli jsme se v rušných ulicích Quathru, kde se zrovna prodírala davem masa dětí nejrůznějších věků, v čele s Rainhardem, který vedl nějaký zanícený výklad. Postrádal svůj typický luk, místo kterého nesl v podpaží několik tlustých knih a lučištnickou zbroj vyměnil za učenecký talár.

„On chce bejt učitel?" zeptala jsem se nikoho konkrétního a zvědavě sledovala mizejícího Rainharda, kterého jeho studenti doslova hltali očima i ušima.

„A tebe to překvapuje? S jeho intelektem," pronesl Ass, jako by znal Raie celé roky a naprosto přesně věděl, že by Rai mohl tímto směrem směřovat.

„Tebe se nikdo na nic neptal," zavrčela jsem podrážděně. Jestli si myslel, že rozptýlí moje myšlenky a já zapomenu, že mě celá léta vodil za nos jako úplnou blbku, tak to se šeredně mýlil. Na rozdíl ode mě měl ale Asskar něco, co mně chybělo. A to nekonečnou trpělivost, kterou si za ta dlouhá léta vypěstoval.

Následovali jsme Raie a jeho skupinku až k vysoké budově, nad jejímž vstupem se skvěla detailně propracovaná socha knihy, které jsem si při naší návštěvě království vůbec nevšimla. Gunar pohotově zastavil Rainharda ještě před tím, než nám mohl zmizet v útrobách budovy.

„Vy jste dneska měli přijít?" podivil se Rai a předal kupu knih jednomu ze studentů.

„Co? Přišli jsme pro tebe. Musíme pryč," zavrtěla jsem hlavou a sledovala, jak se mu na tváři rozlévá výraz absolutní nechápavosti.

„Vždyť víte, kolik toho teď mám. Nemůžu s váma na ty vaše bláznivý výlety," řekl Rai klidně, jako by něco vysvětloval jednomu obzvláště nechápavému studentovi.

„On věří, že tohle je realita," upozornil mě Ass na něco, co už jsem si sama domyslela. Litovala jsem, že jsem jako první nenašla Kieru, která by svým klidným hlasem a éterickým charisma Raie dokázala přimět, aby šel s námi. Já na tohle ale neměla nervy, Asskarovi to bylo u prdele a Gunar očividně nevěděl, jak dál.

„Hele. Jestli nechcete nic důležitýho, tak fakt musím," pokrčil Rai rameny a otočil se k nám zády. Věděla jsem, že na Raie platí fakta a důkazy. Museli jsme mu předložit něco hmatatelného, jinak jsme s ním mohli tlachat celou věčnost a stejně by to k ničemu nevedlo. Podívala jsem se na Asse a vzpomněla si na jeden obzvláště dlouhý den, kdy mě Strok vláčel mezi realitou a sněním a nutil rozpoznávat ty nejdrobnější rozdíly mezi jednotlivými světy.

„Já nevim. Do prdele vždyť je to všude stejný," rozhodila jsem naštvaně rukama a zírala urputně kolem sebe, až mě pálily oči. Všude, kam až jsem byla schopná dohlédnout, se tyčily ty samé stromy, které jsem pozorovala každý den ze svého balkonu. Můj pokoj byl stejně zařízen, věci uložené na svých místech. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych se nacházela někde jinde než ve Stinném lese. Dokonce i Strok vydával pořád ty stejné povzdechy, jako v reálném světě.

„Drobnosti Rionello. Drobnosti," zasyčel na mě přízrak a proplul kolem.

„Fajn. Fajn," zavrčela jsem a přiměla oči, aby nestagnovaly a pokusily se zachytit jakékoli drobné nuance odličující realitu od snu.

„Nevíříš prach," zvedla jsem jeden prst a zazubila se na Stroka, který obyčejně s oblakem prachu přinášel i chladný, mrazivý vzduch.

„Není to tu nijak cítit. Kdyby sis usral zřejmě bych to ani nepoznala," uchechtla jsem se a zvedla druhý prst.

„A dál nevim. Jsem utahaná. Tuhle blbost děláme už několik hodin," zaskuhrala jsem a posadila se na postel.

„Rionello. Přestaň mě srát," ucedil Strok ledově.

„A k čemu mi tohle bude, hm? Je to naprostá hovadina Stroku," rozčilovala jsem se bezúspěšně. Stejně tak jsem se mohla dohadovat se zdí a dočkala bych se stejné reakce.

„Co se ti ve snění nikdy nepovede, ale v reálném světě ano?" pokračoval přízrak dál, jako by nic.

„Co je tohle za debilní otázku?" protočila jsem oči a hlasitě si odfrkla. I malé dítě vědělo, že ve světě snů se dá dělat cokoliv. Nic zde nebylo nemožné. Proto se tomu říkalo snění. Člověk si zde vysnil své tužby a přání i věci, které se v reálném světě nedaly uskutečnit. Koukala jsem na Stroka, jako by se zbláznil a čekala, co za perlu na mě vytasí. Strok odněkud vytáhl knihu a hodil mi jí do klína.

„Ve snu nemůžeš číst," konstatoval prostě a zmizel. Otevřela jsem knihu na první stránce, odhodlaná vyvrátit jeho tvrzení, ale čím víc jsem se pokoušela rozluštit jednotlivá písmenka, tím víc mi utíkala, až jsem se nakonec probudila. Do Strokovy tváře nebylo nikdy vidět. Ale dala bych ruku do ohně, že než opustil můj pokoj, tak se ten všivák vítězoslavně culil.

„Chyť toho zmetka s tou knížkou," přikázala jsem Assovi, který po nebožákovi okamžitě vystartoval. To, kde jsme se nacházeli, se nedalo nazývat obyčejným sněním. Ale tak trochu jsem doufala, že by tady mohly platit, stejné zákony, které mi vtloukal do hlavy Strok.

„Co to děláš? Nell, kolikrát ti mám říkat, aby si neděsila moje studenty? Jednou z tebe budou mít smrt," praštil do mě Rai a začal na Asskara pořvávat, aby toho nebožáka nechal na pokoji.

„Na toho kluka ti kašlu. Chci jenom tu knížku," prskla jsem nevrle.

„Stačilo o ni slušně požádat," založil si Rainhard ruce v bok.

„Co to plácá?" drcnul do mě Gunar.

„Toho si nevšímej zlato," poplácala jsem ho po ruce a vytrhla zmítajícímu se mladíkovi knihu z ruky.

„Můžeš ho pustit," řekla jsem Asskarovi a skryla pobavený úsměv, když Pán temnoty stále svíral mladíkův hábit a zlostně na něj cenil zuby.

„Já vážně nechápu, o co vám jde. Tohle je absurdní a směšné..." začal Rai výchovným tónem.

„Rainharde. Buď od tý lásky, zavři hubu a něco hezkýho mi přečti," strčila jsem mu otevřenou knihu pod nos.

„To si to nemůžeš přečíst sama?"

„ČTI!" přikázala jsem mu podrážděně. Rai si důležitě odkašlal a upřel zrak na stránku. Nadechl se a otevřel pusu, aby jí vzápětí zmateně zavřel. Zkrabatil čelo, až se mu mezi obočím vytvořila hluboká vráska.

„Já... ne... nepřečtu to," začal koktat. Barva jeho očí se začala pomalu projasňovat. Jako by na nás doposud koukal přes hustý závoj mlhy. Svět kolem se začínal bortit, až se v něm objevily dveře vedoucí dál.