„Předvídej" řekl Rai už snad po sté, když jsme stále dokola a dokola probírali náš plán a hledali sebemenší chybičku nebo díru v jinak dokonalém systému. Už jsem byla unavená, chtělo se mi spát a měla jsem hlad. Začínala jsem se cítit podrážděně a několikrát jsem se přistihla při tom, jak mi hlavou víří myšlenka dát Lučištníkovi pěstí do obličeje, aby mi už dal konečně pokoj.

„Sorcha je mrtvá, Mabel ne. Nenechá si vzít moc lesa. Je to to jediný, co doopravdy chce," pokračoval Rai neúprosně dál.

„Víš, že mi teď někoho dost připomínáš?" prskla jsem otráveně a zavzpomínala na ty dlouhé chvíle strávené se Strokem, kdy se mi pokoušel vštípit základy strategie, ale mě tyhle lekce k smrti nudily.

„Nell!" drcnul do mě Rai, když jsem dlouho neodpovídala.

„No jo pořád. Fajn... Mabel přežije. Jasně, že přežije. Sama nehne ani prstem. Nechá pracovat ostatní. A pak si to nakráčí jako vítězka. Žije v domnění, že ví všechno nejlíp. Že je neomylná. Ráda vyhrožuje," vypočítával jsem jasná fakta, která nám ale byla z mého hlediska úplně k ničemu. Rai několikrát divoce zamával rukama a luskl prsty na znamení, že to je to, co hledal.

„Na nás nemá nic. Na tebe má ale jeho," ukázal na nedaleko stojícího Arase.

„Cítím se uražen," podotkl Asskar znuděně.

„O tobě neví. Nezapomínej, co řekl Lochar. Jsme tu hlavně proto, že nás chtějí využít jako páku," odpověděl Rai rychle.

„Tak to je hodně velká smůla děcka. Protože královnou jsem já a mně je úplně u prdele, kdo z vás pojde," pokrčila Talina rameny. Na to, že ještě před chvílí jí myšlenka na kralování přišla jako holý nesmysl se do role paní lesa vžila docela rychle. Nikdo z nás doopravdy nevěděl, jak moc vážně svá slova myslí, ale rozhodně bylo na místě počítat s nejhorším.

„To vlastně vůbec není špatnej nápad," poklepal si Rai zamyšleně na bradu.

„Tobě hrabe," zavrtěla jsem hlavou ve stejnou chvíli, kdy Aras vyhrkl, „to mám jako umřít?"

„Jsem vážně nadšenej, že jsem vám dobrej jenom na otevírání portálů," založil si Ass ruce na hrudi a zatvářil se nanejvýš dotčeně.

„To jako že je nekromant, kdyby vám to nedoteklo," protočila Talina oči a odebrala se do ústraní obdivovat svou novou hračku. Všichni jsme se po sobě podívali a po chvíli ticha se začali smát jako šílenci, kterými jsme se bezpochyby stali. Už teď jsem se nemohla dočkat Mabelina výrazu, až Aras vstane z mrtvých a ona konečně pochopí, že prohrála.

„Jestli nám tohle všechno vyjde nejspíš se ožeru jako prase," rozesmál se Gunar, protože celý tenhle plán zněl šíleně od začátku do konce. Ale jestli ho někdo mohl dotáhnout do zdárného konce, pak jsme to byli my.

                                                                                            ***

„Assi," zavrčela jsem, když Pán temnoty klečel nad bezvládným Arasem a zamyšleně nakláněl hlavu na stranu, jako by právě posuzoval neviditelné misky vah přiklánějících se na jednu či druhou stranu. Byl to děsivý pohled. Snad stokrát jsem Arasovi kladla na srdce, aby si nehrál na hrdinu. Aby se vrátil a nerozhodl se zůstat v podzemí jako Kiera. Už jsem se ale vůbec nestaralo o to, jestli Asskar splní svou část plánu. Lepší příležitost zbavit se Arase už nikdy nedostane. Možná, že mezi sebou uzavřeli jakési příměří, ale Ass byl pořád Pán temnoty. Jeden z lordů Stinného lesa. Na to jsem neměla zapomínat.

Už jsem se chystala proti němu vystartovat a zahltit ho nespočtem výhružek, když se Arasova ramena najednou rozetřásla potlačovaným smíchem, zatímco ten druhý blbec se mi chechtal do obličeje.

„Promiň, ale měla by ses vidět. Tohle jsem si přece nemohl odpustit. Na mým místě by to udělal každej," vyřkl Asskar tu nejdebilnější omluvu v dějinách tohoto světa. S Assovým zvráceným nazíráním na svět už jsem se smířila. Ale že se do těch jeho pitomých nápadů nechal zatáhnout i Aras se mi ani trochu nelíbilo. Vlastně celé to jejich nově nabité přátelství zavánělo průserem.

„Tak tohle je... boží," vykřikl Aras, který se vysvlékl do půli těla a hledal nějakou stopu nebo jizvu po zasazené ráně.

„Já jsem boží," opravil ho Asskar a mrknul na mě.

                                                                                            ***

Na bitevním poli pokrytém krvavě zbarveným sněhem se proti sobě postavili dva panovníci a podali si ruce. A Talina při tom nepůsobila, že by nejraději Kerrana stáhla z kůže. Což byl pro všechny zúčastněné velký pokrok. Mohli jsme začít psát novou kapitolu obou světů. Mohli jsme začít přetvářet dějiny.

„Takže jsou naši? Všichni?" ujišťoval se Finn, když jsme postávali nedaleko odzbrojených a svázaných Rytířů, připravených k odchodu do Eru, kde je čekala spravedlnost pod dohledem žoldáků. Přesně, jak jsme slíbili. Věřila jsem, že obyvatelé Eru, kterým kasta Rytířů celá dlouhá léta přitěžovala, než aby jim pomáhala, s nimi naloží mnohem lépe, než by zvládl les. Přejela jsem pohledem řadu poražených mužů a zastavila se u jednoho, který stále dokola cosi blekotal a vysílal výhružky směrem k Mabel. Lochar v jednu chvíli prskal jed, aby se nám v té druhé omlouval a házel veškerou vinu na velitelku Čarodějek. Chtělo se mi z něj zvracet.

Finn kývl na jednoho ze svých mužů, který velice nešetrným způsobem zvedl Lochara na nohy a odvedl ho k nám.

„Tenhle sráč patří tobě. Myslim, že nám celá kasta bohatě postačí," mrknul na mě Finn, obejmul mě a se všemi ostatními zmizel v připraveném portálu, který je odnesl do jejich království. Pomsta někdy přeci jen umí být sladká.

Široce jsem se uculila na stále bledšího Lochara a dokopala ho k Mabel, která omluvami a výmluvami také nešetřila. Bez svých zbraní i moci se ti dva zdáli jako novorozeňata, která zrovna přišla na svět.

„Rio. Ty víš, že jsem to tak nemyslela. Vůbec si mě nepochopila, má drahá," pokusila se Mabel o vřelý úsměv, který si ale za celou svou existenci neosvojila, takže to spíš působilo jako škleb.

„Nazdar těhule. Tak jsi přežila?" prošel kolem nás Ex a šíleně se na mě zakřenil.

„Tě... těhotná? Jsi... jsi... ty jsi těhotná? To... ale to on. Nezapomínej, že Arase zabil on," vyhrkla Mabel a já v první chvíli vůbec netušila, jakou spojitost tyto dvě věci mají. Až pak mi došlo, co si ta koza vyvodila.

„Ty si myslíš, že otcem je Aras? Jsi vážně roztomilá," uchechtla jsem se a sledovala její vyděšený výraz, když vedle mě stanul Asskar a políbil mě na tvář.

„Už se nemůžu dočkat, až ti ukážu les v celé jeho kráse," sykl Asskar zlostně a Mabel s Locharem po jeho slovech zbledli ještě víc.

„Tak si to shrneme. Vytáhla si mě na nebezpečnou cestu, aby sis v mezičase mohla spřádat plány na ovládnutí světa. Vyhrožovali jste mi, tenhle idiot mě nechal umřít, zabili jste Kieru a ještě nejlepšího kámoše," vypočítávala jsem na prstech všechny jejich prohřešky a dřepla si k nim, abych jim mohla zpříma hledět z očí do očí. „Víte, co je vážně skvělý na tom mít z prdelí nekromanta? Ne? Že vás můžu opakovaně pomalu, trýznivě a hodně bolestivě zabíjet pořád a pořád dokola. Celý dlouhý roky, dokud z toho nezešílíte," sykla jsem a cítila obrovské zadostiučinění, když jsem v Mabeliných ocelových očích zahlédla slzy a na Locharových kalhotách výmluvnou vlhkou skvrnu.

                                                                                               ***

Když Xanthar opustil poslední člověk a my zůstali sami, konečně jsme si uvědomili, že jsme to vážně dokázali a čekala nás ta nejhorší část. Věděli jsme, že jednou přijde, ale přesto to nebylo o nic jednodušší. Nesnášela jsem loučení. V tu chvíli jsem si přála mít srdce stejně zatvrzené jako Talina, která jenom všem ukázala prostředník a zmizela v lese spolu se svými poddanými. Dívala jsem se za ní, jak prochází kolem Asskara, který nervózně postával před hranicí Stinného lesa a úpěnlivě mě prosil pohledem, abych se rozhodla správně.

„Vracíš se, viď," ozval se Aras a na tváři mu hrál smutný úsměv.

„Tenhle svět by nás nepřijal. Není na to připravený," pokývala jsem hlavou, ale konečné sbohem jsem říct nedovedla.

„Tak jsem vám přemýšlel," nadhodil Rai s pohledem upřeným k nebi. „Tenhle svět se změní. Potřebuje se změnit. Jenom nevim, jestli se chce měnit mně." Rai přejel prsty přes svůj luk, kterého se nedokázal vzdát tak, jako ostatní z jeho kasty a poplácal Gunara po mohutném rameni. Ten jenom chápavě přikývl na souhlas v jejich tichém rozhovoru, který jsem já neslyšela.

„Tal je magor. Bude potřebovat dohled. A taky někoho, kdo za ní bude mluvit ve světě smrtelníků. Jako velvyslanec bych mohl zabodovat," pokrčil Rai nakonec rameny a vydal se k Asskarovi.

„Jo. Změna podnebí by mi mohla prospět," uculil se Aras, objal Gunara a následoval Rainharda.

„Dej na ně pozor piňďo. Jsou to magoři všichni," pohladil mě Gunar po zádech, zatímco já ze sebe nedostala jedno jediné slovo a jen nechápavě sledovala situaci, která se přede mnou odehrávala.

„Tak jdeš nebo co?" křiknul na mě Rai.

„Máš pravdu. Jsou to magoři," pronesla jsem nevěřícně, protože jedině totální magor by se rozhodl dobrovolně pro život ve Stinném lese. Rai měl ale v jednom pravdu. Svět se měl změnit a pro magii nezbyde místo.

„Počkejte na mě vy jelita," zařvala jsem na ně a s úsměvem od ucha k uchu přehodila ruce přes jejich ramena. Společně jsme vstoupili do tajuplných zákoutí Stinného lesa. Ihned jsem pocítila tu nezkrotnou energii proudící celým místem a zhluboka se nadechla. Byla jsem doma.