Kapitola dvanáctá
Neměla jsem zrovna dobrou náladu. Bolela mě hlava a ten halas, co se odehrával kolem mi na mém stavu zrovna moc nepřidával. Opět jsme se nacházeli v zasedacím sále a konečně řešili hrozbu, kterou už sice brali vážně, ale pořád z ní neměli dostatečně velký strach. A to ani po tom, co zjistili, že vězeňské cely zejí prázdnotou a Strok beze stopy zmizel. V těch jejich dutých hlavách to všechno stejně byla moje chyba.
Stála jsem co možná nejdál od všech těch imbecilů a pokoušela se dělat ze sebe neviditelnou. Rai s Arasem stáli po mém boku, každý z jedné strany a s nasranými výrazy ve tváři sledovali situaci, zatímco Gunar přecházel sem a tam a občas utrousil nějakou poznámku. Talina seděla na zemi a svým dlouhým mečem si čistila nehty, aniž by se zajímala o dění kolem. Nechápala jsem, jak je možné, že si neusekla ruku. Kiera se přidala k ostatním Čarodějkám, aby prý zachránila, co se dá. Což se očividně moc nedařilo. Vzduchem létala obvinění a nesmyslné dohady, kdo za to vlastně může. A tohle jsem se rozhodla chránit? Musela jsem se úplně zbláznit.
Král a jeho Rytíři spolu s tím tupým generálem v čele právě rozhodli, že je nezbytné zprovoznit portály, ačkoliv se jim Mabel snažila důrazně vysvětlit, že je to kolosální hovadina, když mi pohled sjel na stále brunátnější královnu, která o chvilku později vybuchla. ,,Vy bando tupejch, egoistickejch kreténů. Copak jste jí vážně neslyšeli nebo jenom přemejšlíte svejma ptákama!" zařvala skřípavým hlasem, který očividně moc často nepoužívala a postavila se. Najednou působila mnohem větším dojmem. Hlas se dunivě rozléhal po celé místnosti a veškerý halas rázem utichl. Všichni upírali svou pozornost pouze na ní, dokonce i já. Přistihla jsem se, jak na ní zírám s pusou otevřenou dokořán. ,,Lady Rionello? Byla by jste tak laskavá a přišla sem k nám?" pronesla královna a pokynula rukou k místu před trůnem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví na mě. Zavřela jsem pusu a vyšla vstříc té ženě, která doposud nepromluvila jediné slovo a přesto se zdálo, že má mnohem větší koule než její manžel.
,,Nejprve bych Vám chtěla vyjádřit svůj vděk. Vaše odvaha pomohla zachránit mnoho životů. Škoda, že takových jako vy se nerodí víc," řekla královna a střelila pohledem po generálovi, který právě dělal, že neexistuje. ,,No.....děkuju," pronesla jsem nejistě. ,,Zároveň bych chtěla vyjádřit lítost nad tím, jaký osud Vás potkal. Naši nepotřební rádcové obvykle neposlouchají nic, co nevzejde z jejich vlastních úst. Ale já umím naslouchat. Strávila jste ve Stinném lese téměř celý rok. Vaše rady a zkušenosti by se nám mohly hodit." Ještě před několika málo minutami řvala a mluvila sprostě, že by se za ní ani Ex nestyděl a najednou tady vystupovala jako seriózní a dobře vychovaná královna. Nevěřícně jsem na ní hleděla. Velice pozoruhodná žena. Ti blbečci kolem by si raději nechali vypíchnout oči a amputovat všechny končetiny, než aby si mě vyslechli. A to včetně Mabel.
,,Nepotřebujeme poslouchat výmysly nějaké Čarodějky. Navíc měla příležitost zbavit se jednoho z nich a ona ho nechala utéct," přihlásil se o slovo generál a v jeho prasečích očkách se zračila arogance a namyšlenost. ,,Tak to pardon. Že jsem vás a tu vaší tlustou prdel neviděla tam dole bojovat? A jo vlastně. Stál jste v bezpečí hradeb a s klidem se díval, jak masakrují vaše lidi," prskla jsem. ,,Povoláme armádu!" zvolal najednou generál, jen aby se k tomu nemusel vyjadřovat. Musela jsem se začít smát. ,,Je tady něco k smíchu?" zavrčel Lochar a založil si ruce na prsou. Vypadal v tomhle jeho postoji velice impozantně, ale na mě už dávno žádný dojem nedělal. ,,Jo. Vy. I kdyby se vám podařilo sjednotit všechny armády všech pěti království a dali dohromady všechny Strážce a doufali, že se vzájemně dřív nesežerou, nemáte nejmenší šanci," uchechtla jsem se. ,,Tse. Jenom naše vlastní armáda vydá za deset takových, jako byl tamten. Tohle vyhrajeme, Vaše Veličenstvo," ujistil generál krále a já protočila oči. ,,Že jste nebyl takovej hrdina před pár hodinama, vepří ksichte. Tady nejde o to, jestli vyhrajete nebo prohrajete. Jde o to, jestli vůbec přežijete. Vůbec vám nedotejká proti čemu tady stojíte," rozhodila jsem rukama. ,,Tak to vysvětlete alespoň mě. Prosím," řekla královna, která se ještě pořád neposadila, zatímco její drahý choť se choulil na svém trůnu a vypadal více než uboze. Hlasitě jsem si povzdechla a spustila. Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných a hlavně ty Arasovy.
,,Musíte pochopit, že les tak jak ho znáte, jak si ho pamatujete a jak si o něm vyprávíte je pryč. Kdysi, a to myslim kurva dávno, fungoval jako vězení pro nejhorší vrahy. Pro ten největší odpad mezi námi. Jenomže postupem času jste tam začali zavírat i svůj nejtemnější strach. Svoje nezdary, obavy, neúspěchy i noční můry, který vás v nocích budily ze spaní, aniž byste o tom věděli. A tohle všechno se začalo formovat a zhmotňovat do tvarů, až se z toho staly reálné bytosti. Nevim, jak velkej les byl na samým začátku. Ale vim, že když jsem ho viděla poprvé před pěti lety byl o čtvrtinu menší než teď. To, na co jste se tak urputně snažili zapomenout si z lesa udělalo svůj domov. Svoje nový království, kterému vládne Sorcha," odmlčela jsem se při vzpomínce na temnou královnu, kterou nešlo porazit. ,,Je to vládkyně Stinnýho lesa. Nikdo, NIKDO se jí nepostaví na odpor. Znamenalo by to postavit se sám sobě." ,,Jak to myslíš?" zeptala se Loreta, která stála u svých Lukostřelců a bedlivě poslouchala každé mé slovo. ,,Sorcha totiž ovládá noční můry. Když bojujete s ní bojujete sami se svým nejhlubším strachem, o kterým možná nevíte ani vy sami." Snažila jsem se, aby pochopili proti čemu doopravdy stojí. Já osobně jsem nikdy nebyla tak hloupá, abych se Sorche postavila. Ale viděla jsem ty, kteří ten nápad měli a na ten křik, který jim roztrhal hrdla na krvavé cáry v životě nezapomenu. A Sorcha při tom nehnula ani prstem.
,,Jsou to jenom pověry. Bludy malé holky," vmísil se do rozhovoru opět generál. Už mi došlo, že tenhle chlap není žádná myslivna a že cokoliv řeknu se u něj mine účinkem. To ale neznamenalo, že by mě jeho nekonečné připomínky pořád nesraly. ,,Viděla jsem mnohem větší borce, než jste vy, jak se před ní pochcali strachy. Možná máte přehnaně velký ego, který roste asi stejně rychle, jako vaše prdel, ale pořád jste jenom tlustá hromada sraček," vyprskla jsem otráveně. Moje omezené množství trpělivosti pomalu docházelo. Ten kretén neměl ani tolik slušnosti, aby se bál. Stál na těch hradbách. Viděl Exe i tu hordu skřetů, ale ani to zřejmě pořád nestačilo. Generál zrudl, jako přezrálé rajče a promluvil směrem ke králi. Ne ke královně, zřejmě jediné rozumné osobě v místnosti. ,,Jen bych byl rád, kdyby všichni zde přítomní vzali na vědomí, že tato......Čarodějka je jediná, která kdy do toho lesa vstoupila a zase vylezla ven a to živá. A to nemluvím o tom, že jí ty obludy znají a nechali jí být. Vaše Veličenstvo. Apeluji na Váš zdraví rozum. Ta dívka je nebezpečná. Viděl jste, jak dokáže používat magii i bez tolik potřebné hole. A já viděl, co dokáže na bitevním poli. Měli bychom jí vsadit do vězení s nepřetržitou ostrahou. Je dost možné, že tohle všechno je její důmyslný plán jak uchvátit naše mírumilovné království." Zatnula jsem ruce v pěst, abych tomu kolosálnímu kokotovi nezakroutila krkem. Otočila jsem se na všechny přihlížející a zabodla do nich svoje oči, do kterých se nikdo z nich nedokázal dívat dostatečně dlouho. ,,Myslíte si, že když mě zavřete vaše problémy skončí? Že všichni nechcípnete tou nejhorší smrtí? Víte, proč jsou oni silnější než vy? Protože oni jsou jednotný. Fungujou jako jeden celek. Je jim úplně u prdele, jestli má někdo z nich větší moc, větší péro nebo hezčí šaty. Nezáleží jim na tom, jestli vládnou v království, kde roste tráva nebo taje sníh. Mají jeden cíl, jednu vizi. Proto vás vymažou z paměti lidstva. Neviděli jste ani desetinu z toho, co Stinný les vlastně znamená. A vy jste natolik tupý, že z toho ani nemáte strach. Zatím jste měli tu čest jenom se Strokem a Exem a to byli ještě oba v dobrý náladě. Neviděli jste Artinu, paní všech démonů ani jejího bratra Asskara, který vládne veškeré temnotě. Porazit čtyři lordy Stinnýho dvora je stejně nemožný jako jejich vládkyni. Každý z nich totiž ovládá nekromancii," řvala jsem na ně a klepala se potlačovaným vztekem.
,,To.....to je ale zakázaná magie," vykoktal generál, který výrazně zbledl. Měl pravdu. Nekromancie byla zakázaná. Ve skutečnosti jí ale žádný duševně zdraví člověk nechtěl používat. Jednalo se o magii tak černou a krutou, že s ní nikdo nechtěl mít nic společného. Okamžitě se strhla vášnivá debata, všichni na sebe křičeli jeden přes druhého, ale jednohlasně svalovali vinu na Čarodějky. Alespoň na něčem se shodli. ,,Vy o tom všem víte. Věděla jste o tom takovou dobu a nikoho jste nevarovala?" obořil se na mě nějaký Assasin, jehož jméno jsem neznala a ani jsem netoužila znát. ,,Ale já je varovala. A víte, jaká byla jejich reakce? Úplně stejná jako ta vaše. Jsem jenom vyšinutá holka co trpí bludama. To, co se na vás žene si vlastně zasloužíte," vyprskla jsem. ,,Rionello," pronesla Mabel pohoršeně a probodávala mě chladným pohledem. Veškeré tyhle informace jí a spolek jejích hus nestavěl zrovna do nejlepšího světla. Co mi na tom ale záleželo? Varovala jsem jí opakovaně a tak často, až jsem sama začínala mít pocit, že jsem si to jenom vymyslela. Nikomu jsem nic nedlužila a rozhodně ne Mabel. ,,Co je? Teď k tomu máš co říct? Pozdě!" ,,Vidíte to? Je na jejich straně. Chopte se jí!" využil příležitosti generál. Davem se ke mě začali přibližovat vojáci, kteří cestou tasili meče. Dřív se u mě ale objevil Gunar a kdyby mohl výraz vraždit všichni do jednoho by byli mrtvý. Spatřila jsem i Talinu, Raie a dokonce i Arase, v jehož tváři se mísila řada pocitů od nerozhodnosti po zlost. Chápala jsem ho. Tohle byl teď jeho domov, jeho rodina. A tím, že se postavil za mě tohle všechno ztrácel.
,,To.....to je VZPOURA," vřískl generál krčící se u trůnu svého krále, který se celý přikryl pláštěm a zřejmě doufal, že se stal neviditelným. ,,Nepokoušej štěstí čuníku," ukázal na generála Gunar varovně svou hrůzu nahánějící sekyrou. ,,No, tak teď si mu to natřel," uchechtla se Talina, zatímco Rai se v záchvatu smíchu skácel k zemi. ,,Tohle neni váš boj. Měli byste jít," řekla jsem a myslela to smrtelně vážně. Nemuseli kvůli mě trpět víc, než bylo nezbytně nutné. ,,Uklidni se, hrdinko. Líbíš se mi víc, jako potvora. Tak se to nepokoušej měnit nějakou dobrosrdečností," ušklíbl se Rai, který už popadl dech. ,,Přesně. Na našeho malýho piňďu nikdo šahat nebude," ozval se Gunar a tentokrát jsem se začala smát já. ,,Posloucháš se někdy? Víš jak divně to zní?" otočil se na Válečníka Aras s úsměvem na rtech. ,,Právě nás obvinili ze vzpoury. Jsem trochu rozhozenej," pokrčil rameny Gunar. Musela jsem zavrtět hlavou. Tohle byla rozhodně na nejabsurdnější debata v tu nejpitomnější situaci, ale já se skvěle bavila. Několik let jsem musela snášet rezervované chování Čarodějek. Jejich studené čumáky, výkyvy nálad i všudypřítomnou závist. Tohle byla tak příjemná změna, že mě trochu zamrzelo, když všemu udělal přítrž Lochar.
,,DOST. Musíme zprovoznit portály.....nechci nic slyšet," zvedl Lochar prst, aby umlčel mé protesty. Jenom jsem odevzdaně zavrtěla hlavou a dál raději mlčela. Oni jednoduše mou pomoc nechtěli. Vyslechli si moje rady, které si zřejmě nevzaly k srdci. Moje informace, které ale braly na vědomí jen s velkou rezervou. Ex a Strok měli pravdu. Oni se mě báli. Ale ani trochu mě nebrali vážně.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top