Z neklidného spánku mě vytrhly rozzuřené hlasy, které se sice snažily být potichu, ale moc se jim to nedařilo. Otráveně jsem se zvedla z postele a rázovala ke dveřím, abych ty idioty uzemnila. Než jsem k nim ale došla uvědomila jsem si, že ty hlasy znám.

,,Doufám, že víš co děláš. Protože už teď se mi to ani trochu nelíbí," uslyšela jsem Lochara a přitiskla ucho víc ke dveřím. ,,Věř mi. Já jsem to viděla. Musí to tak být. Jiná cesta není. Pokud se z ní odvrátíme byť jen o malý kousek všechno bylo zbytečné. A já nerada dělám zbytečné věci. Vyjde to Lochu. Musí," ozvala se sípavě Mabel jejíž nejisté kroky doprovázelo rytmické ťukání její hole o podlahu. Nevím, co mě vyvedlo z míry víc. Jestli to, jak důvěrně oslovovala vůdce Rytířů nebo to, jak rychle se vylízala z těch ran, které jsem jí způsobila.

,,Stvořila si monstrum!" prsknul Lochar otráveně. ,,Protože my potřebujeme monstrum. Tohle nech laskavě na mě. Ty si radši ukočíruj toho svýho nadržence. Určitě bys nebyl moc rád, kdyby si ho musel podříznout." Jejich konverzaci jsem ani trochu nerozuměla, ale měla jsem neodbytný pocit, že se jedná o něco velice důležitého. Jejich hlasy se ale postupně ztrácely až utichly úplně a já byla moc líná na to se za nimi plížit a zjišťovat víc. 

Druhý den ráno nás městská stráž vedla přeplněnými ulicemi města spíš jako nějaké zločince než jako někoho, kdo se jim snaží zachránit prdel. Místním ale tento fakt očividně unikal. Na jejich obranu zřejmě ani netušili, co nás vlastně čeká. Házeli nám pod nohy všechny možné kytky, provolávali nám slávu a jásali, aniž by sami věděli proč. 

Zastavili jsme až u přístaviště jezera Alkala, které se v záři slunce třpytilo, jako kouzelná brána do jiného světa. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala koně nebo kočár. Cokoliv, co by naznačovalo, že pojedeme po suché, stabilní zemi. Ostatní se zatím nenuceně bavili, jako by se vůbec nic nedělo zatímco mě se ani trochu nelíbilo, kde jsme se nacházeli. 

Hovor ustal ve chvíli, když se objevila skupinka Rytířů vedená Locharem s Mabel a ostatními veliteli Strážců v závěsu. Mabel se ztěžka opírala o hůl, hlasitě oddechovala a ačkoliv se snažila zachovat její typický vzpřímený postoj záda se jí nepatrně ohýbala. Měla na sobě dlouhé šaty s dlouhým rukávem, aby zakryla jizvy, které jí pravděpodobně zůstaly. Napadnout jednoho z vůdců Strážců téměř znamenalo rovnou si podepsat rozsudek smrti. Možná, že jsem byla v tomhle směru namyšlená, ale věděla jsem, že mě by Mabel nevydala. Potřebovala mě. Ačkoliv jsem pořád nechápala k čemu.

 Aras po nás střelil obezřetným pohledem a postavil se vedle mě. Založila jsem si ruce na prsou a všechny příchozí obdařila tím nejvražednějším pohledem, jakého jsem byla schopná. Z hlavy jsem si snažila vydolovat alespoň jeden rozumný důvod proč jsem je všechny na místě nespálila na popel. Marně. Kiera mě opatrně pohladila po zádech a jemně šťouchla do žeber. Nejspíš věděla, co se mi honí hlavou a podle mého výrazu to ani nebylo těžké poznat. 

,,Jsem v pohodě," uchechtla jsem se a vděčně se na ní usmála. ,,Vypadáš, jako by si měla zaražený prdy," konstatoval Gunar a skepticky se na mě podíval. Rai se v záchvatu smíchu svalil na zem a dokonce i Talině se mírně zvedly koutky úst v náznaku úsměvu. 

,,Z tebe mám zaražený prdy, idiote. Vážně s nim musim trávit celou cestu do Xantharu?" rozhodila jsem bezradně rukama, ale vlastně jsem si tohle dobírání užívala. Připomínalo mi to, že jsem pořád na živu.

,,Mohli byste přestat? Čeká nás dlouhá cesta!" okřikl nás Lochar ve chvíli, kdy se Gunar nadechoval k nějaké odpovědi. 

,,Tak počkat. Nás?" zpozorněla jsem a tázavě se podívala na Arase. ,,Nemůžeme vás poslat samotný. Potřebujete kontrolu," oznámil nám Wran. Holohlavý velitel Assasínů jemuž se přes tvář táhly složité ornamenty, které s každým jeho pohybem působily dojmem, že ožívají. Mluvil chladným, úsečným hlasem, ale své mrtvé oči upíral jenom na mě. Bylo více než jasné, nad kým doopravdy musejí mít zmiňovanou kontrolu. 

,,A vy jste tenhle výsostný post vyhrál nebo prohrál?" odfrkla jsem si a sjela Lochara, od hlavy po paty navlečeného v typické zbroji, naštvaným pohledem. 

,,Někdo na tu vaší sebranku musí dávat pozor," prohlásil jeden z příchozích Rytířů v němž jsem poznala Ezru. ,,A. Můj známej kokot," usmála jsem se přeslazeně. Uslyšela jsem Arase za sebou, jak něco zavrčel. Neotočila jsem se, ale jako bych cítila, jak se celý napjal. 

,,A tahle parodie na Strážce tady dělá co?" zavrčela Talina a vycenila na Ezru zuby. Působila při tom velice strašidelným dojmem.

,,Jak už jsem jednou řekl. Tohle je naše území. A my spolu máme pořád nevyřízený účty. Měl jsem na práci mnohem důležitější věci, ale nenechám takovou bandu amatérů jít zachránit svět bez mojí asistence," pustil se do sálo dlouhého a útrpného monologu Ezra. Ten chlap se očividně velice rád poslouchal. Dokonce i Lochar protočil oči a nepatrně zavrtěl hlavou.

,,To jako že tenhle pytel sraček půjde s náma?" prsknul Gunar a svým tvrdým pohledem uzemnil Ezru na místě. Názor na tohle hovado jsme všichni sdíleli stejný. Při pomyšlení, že s tímhle namachrovaným  individuem strávím víc, než jeden den jsem měla chuť vraždit. 

Lochar mávnutím ruky razantně zamítl veškeré další protesty a raději si všímal ostatních velitelů. 

,,Jeden z nás tenhle zábavnej výlet nepřežije, brouku. Budu tvoje nejhorší noční můra," mrkla jsem na Ezru a poplácala ho po tváři. ,,To se ještě uvidí, princezno," uculil se a mě se při tom jeho oplzlém úsměvu chtělo zvracet. ,,Už se nemůžu dočkat."

Lochar nám představil ještě další dva Rytíře, kteří o nás měli stejné mínění, jako my o nich. Dalo se to poznat z toho, jaké na nás vrhaly pohledy i podle napětí, které by se s každou vteřinou dalo krájet. Gunar, Talina, Rainhard i Kiera postávali u svých velitelů a poslouchali jejich dobré rady do života. Nevšímala jsem si jich a hlavně jsem se snažila nevnímat Mabel. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tady něco strašně smrdí. A při pohledu na tu zdánlivě nekonečnou vodní masu moje obavy jenom rostly.

Konečně jsme se chystali k odchodu, když se za námi ozvalo hlasité, důrazné odkašlání. Stála tam vysoká postava zahalená v kápi za níž se krčil vepří generál. 

,,Promiňte. Dřív to nešlo," pronesla postava, ve které jsem poznala místní královnu. Všichni do jednoho padli na kolena a sklopili hlavy. Já jenom zvedla jedno obočí a zvědavě naklonila hlavu na stranu. Generál vypadal, že se za chvíli složí. Byl bledý, klepal se a očividně by nejraději vzal nohy na ramena.

Královna prošla kolem ostatních a stoupla si přede mě. ,,Slíbila jsem ti dárek na rozloučenou," usmála se a ukázala na generála, který se pracně navlékl do své přepychové, ale určitě velice těžké zbroje a dělal všechno pro to, aby byl neviditelný.

,,Tohle království si Vás nezaslouží," zazubila jsem se a poklekla před ženou, které jsem si vážila víc, než své vlastní vůdkyně. ,,Dávej na sebe pozor Rio," pohladila mě královna po rameni, otočila se na patě a zmizela stejně rychle, jako se objevila. 

,,Nazdar vepří ksichte. Těšíš se?" vycenila jsem na generála zuby a bavila se pohledem na jeho zoufalství. ,,Dlouho nevydrží," konstatoval Rai a přehodil si na záda svůj luk a přes rameno vak se zásobami. Všichni, kromě Rytířů, propukli v hurónský smích. Možná, že s tím tukem prolezlým srabem soucítili. Možná, že kdyby to nebyla taková kopa sraček dokázala bych s ním soucítit i já. 

,,Tak dost tlachání. Vyrážíme," zahřímal Lochar a aniž by se ohlédl, jestli ho někdo následuje vyrazil k lodím, které byly ukotveny v rozlehlém přístavišti. A mě konečně došlo, proč jsme se museli sejít zrovna na tomhle místě. Podívala jsem se nahoru k nebi, jako by mi snad některý z bohů mohl pomoci získat alespoň trochu trpělivosti a hlasitě se odkašlala. Locharovy ztuhla ramena. S kamenným výrazem ve tváři se ke mě otočil a zhluboka se nadechl.

,,Ano?" protáhl otráveně. ,,Chcete se plavit?" zeptala jsem se co možná nejklidněji, i když bych ho nejraději propleskla. ,,Je to ta nejrychlejší cesta. Máte s tím snad nějaký problém, lady Rionello?" ,,Kdybych řekla, že jo poslouchal byste mě?" Odpověď jsem znala ještě dřív, než jí vyslovil. ,,Ne!" zavrčel Lochar a pokračoval v cestě.

,,Snad nemáš strach z trochy vody?" postavil se vedle mě Rai a pátravě se na mě zahleděl. ,,Já vim, co nás může potkat tady na zemi, ale co nás čeká ve vodě.....to nemám nejmenší tušení. Jasně, že se bojim. Možná by si měl taky," upozornila jsem ho a nespouštěla pohled z jezera.

O zkažené vodní mase, která se nacházela v samotném srdci Stinného lesa jsem toho slyšela spoustu. Nikdy jsem jí ale neviděla. Ani bytosti, které jí obývaly. Bylo mi ale dost důkladně kladeno na srdce, abych se od ní držela co možná nejdál. A když vám něco takového radí někdo jako Ex rozhodně jeho slova neberete na lehkou váhu.