"Nagge?" Zamračeně jsem si prohlížela bílého draka, který přede mnou rozevíral křídla. Nebyla jsem si jistá, jestli je to on nebo ona. Obavy mě znovu obalily. Zná mě, což znamená, že je další kterou si nepamatuju. Drtila jsem v látku Thomasova trička v rukou a nevěděla co udělat. Vzhled mi napovídal, že to bude dračice, stejně jako její pocity, které se uhnízdily uvnitř mé hlavy.

'Keiro?'  Dračice pomalu natáhla krk a zakňučela. Nepatrně se načepýřila, jako pták, takže teď vypadala větší a nebezpečnější s více ostny. Spolkla jsem obavy a vyoraně na ni stále zírala. Nagge vyfoukla kouř z nozder a škubla hlavou k Drakie. Zadržovala jsem dech, když obě začaly mávat ocasy a vrčet na sebe.

"Drakie," Šeptla jsem a udělala krok k ní, když po ní Nagge skočila.Thomas mě strhl zpátky a Dälret si stoupl před nás. S rozšířenými zorničkami jsem zhluboka vydechovala a snažila se urovnat co se teď stalo. Obě dračice řvaly a navzájem se drápaly. Proč? Jestli je Nagge můj drak, proč to udělala? Cítila jsem, jak jejich mysli navážejí jedna na druhou a snaží se psychicky zničit. Bolelo to i mě. Tepalo mi ve spáncích,  znovu se mi dělaly mžitky před očima a měla jsem pocit, že omdlím. Pro dnešek jsem toho měla plné zuby. Už jsem nechtěla být ta, která odnese všechnu bolest. Cítila jsem se příšerně, když jsem zjistila kolik lidí a draků jsem svojí ztrátou paměti zklamala. Ale teď, jsem byla naštvaná. Všechny lítostivé emoce a pocity viny se stáhly na samé dno mých nervů a já vybouchla. Toužila jsem někoho seřvat, možná i dokonce zkopat do kuličky a odhodit kamsi do neznáma. Přiznávám, mé výkyvy nálad jsou velmi časté a už na denním programu. Občas se cítím jako autista, jenže kdyby někdo zažil to co já si pamatuji, že jsem zažila - začátek u šoku a konec u tohoto divadla - byla bych normální. To je to co chci - být konečně normální. Měla jsem před tím vůbec nějaký život? Rodinu? Zuby mi zlostně zaskřípaly, z úst mi vyšlo zavrčení a můj pohled směřoval jen k nim. K dračicím přede mnou. Několikrát se v chumlu křídel otočily a zlostně na sebe vycenily tesáky. Slyšela jsem jejich rozhovor. Cítila jsem jejich emoce a neuniklo mi ani jedno jméno. Fräya. Nebrala jsem ohledy na své okolí. Pevně jsem stiskla luk v mé ruce a vyprostila se z Thomasu ochranného stisku. Hlasitě jsem vydechla a rozešla se dopředu. Dälret se na mě otočil a po krátkém uvažování mi uhnul z cesty.

"Stačí." Řekla jsem normálním hlasem. Pomalu jsem našlapovala do středu konfliktu a byla si vědoma všeho co dělám. Periferně jsem zahlédla pohyb na mé pravé straně a následné vypísknutí, což mi prozradilo, že Cean už se vzbudila. Cítila jsem na své noze stisky, které rychle postupovaly až k mému rameni. Saph se mi jemně otřela o tvář. Bylo to nepříjemné, její ostny škrábaly, ale já tomu nevěnovala pozornost. Můj pohled směřoval pouze přede mně. 

"To stačí!" Zavrčela jsem a vpustila jejich mysli do své hlavy. Cítila jsem se o hodně těžší, trošku nesvá a hlavně ostražitější. Vůbec na mě nebraly ohledy. Nevšimly si mě a stále se rvaly. Pomalu se posouvaly k lesu. Šla jsem stále dál, až jsem se zastavila několik metrů před nimi a chvíli vyčkávala. Ohromně mě štvalo co to dělají. Zabíjí se. Nagge byla naštvaná, přímo zuřila, ale já nevěděla proč. Ani to mě však nezastavilo. Pozvedla jsem luk namířila na její hlavu. Věděla jsem co chci udělat, jen jsem netušila jak. Bezmyšlenkovitě jsem natáhla ruku a stiskla šíp, který se mi zhmotnil mezi prsty. Natáhla jsem tětivu a zaslechla Thomase, jak něco vykřikuje. Opět jsem ho nevnímala, jen jsem zamířila a nadechla se. 

"Řekla jsem - to stačí!" Vykřikla jsem tak hlasitě jak jsem mohla s zuřivým tonem. Pustila jsem šíp, který prosvištěl vzduchem a zasáhl svůj cíl. Obě dračice zakňučely a otočily se ke mě. Konečně mi věnovaly pozornost a já je plánovala pěkně vydusit. Pomalu jsem skláněla luk a probodávala je pohledem. Díra v kmeni pár centimetrů od Naggiiné hlavy ve mě vyvolávala spokojenost.

"Keiro?" Thomasův hlas mě nijak nevyvedl z míry. Cukla jsem hlavou a podívala se na něj. Dälret před ním se krčil a potichu kňučel. Zaraženě jsem ho sledovala než jsem pohlédla na Addiho. Dělal to stejné. Saph na mém rameni mi zmučeně pískla do ucha a já se ohlédla na posledního, který mohl být zasažený. Modré dráče se krčilo v rohu u vchodu a tisklo hlavu k zemi. Co jsem udělala? Otočila jsem se zpátky na Nagge a Drakie, které na mě stále zíraly. Už zase jsem někomu ublížila. Můžou za to ony. Zuřila jsem, zase. 

'Keiro já-'  Drakiin hlas se mi rozlezl v hlavě jako červ, na kterého jsem rozhodně neměla náladu.

"Nezajímají mě Vaše výmluvy! Ani mě nezajímá proč jste se právě skoro roztrhaly na kusy. Neposlouchaly jste mě! Celou dobu mi říkáš, že jsme spojení! Všichni! Tak proč jsi mi sakra neřekla o ní! Nebo o Fräyi. Je mi zle z vašeho chování! Jenom využíváte toho čím jste! Chci, abyste mě za ní zavedly, abych si konečně vzpomněla a mohla zase normálně žít!" Z naštvaného křiku jsem pomalu přešla do rozhořčeného vrčení a než jsem se otočila, věnovala jsem jim poslední vražedný výraz. Chci být normální. Přestat o všem tak moc rozhodovat a přitom nic nezmoct. Pohled mi padl na Thomase. Mračil se na mě, zase měl jeho zamyšlený výraz a když jsem se dostala až k němu a podíval se mi do očí. 

"Jak - " Můj pohled ztvrdl, když začal s jeho otázkou. Otočila jsem se na patě, nechala je všechny na místě s otázkami, omluvami i nadávkami a mířila do lesa. Má nálada rychle ochabla. Zuřila jsem, do všeho kopala a na všechno nadávala. Proč zrovna já? Nakopla jsem kmen stromu a hned toho litovala. Má zranění už byla skoro zahojená, ale ne úplně. Navztekaně jsem vykřikla a podupávala si přitom nohou. To není fér. Bylo mi do breku, ale nejradši bych si za to nafackovala. Kolik existuje lidí jako já? Nikdo? Co vlastně jsem zač. Stresovala jsem se kvůli ničemu, bylo mi špatně kvůli ničemu a bolelo mě celé tělo kvůli něčemu, co mi zatím nikdo neřekl. To mě někdo zbil? Sedla jsem si na zem, opřela se o strom a sledovala své obvázané tělo. Byly vidět spíš obvazy, než má pokožka. Cítila jsem jak emočně chladnu. Neměla jsem chuť nikoho vidět a hlavně jsem už na nikoho nechtěla křičet. Vytěsnila jsem Drakiiny a Nagginy pokusy se spojit a zůstala sama - jen já a moje mysl. To mi vyhovovalo, ale věděla jsem, že to tak nechat nemůžu. Oni mě potřebují. Já potřebuji je, i když si to nechci přiznat a o to je všechno těžší. Pozorovala jsem své boty a přestala přemýšlet. Opravdu to bolí. Vedle mě se zatřásl keř a já cukla s nohou. Vylekaně jsem pozorovala jak modré dráče pomalu vylézá z listí a upírá na mě své kočičí oči. Popadlo mě ledové sevření. Věděla jsem, že je to jen pocit, ale i přes to mě to děsilo. Dráče na mě zíralo a nic nedělalo. Je to jen dráče. Co ti může udělat? Pokousat, zapálit, rozpárat, vydrápat orgány, vypíchnout oči, sníst, zlomit končetiny nebo zabít. Za celou dobu, co jsem ho poprvé viděla jsem se mu vyhýbala. Ano, nebyl to on kdo se vyhýbal, jak jsem si namlouvala, ale já. Pokaždé, když se na mě jen podíval, ucukla jsem pohledem a snažila se od něj dostat co nejdál. Jenže co když chtěl jenom trochu lásky, nebo kontaktu. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu k němu natáhla svou ruku. V nejhorším případě o ni přijdu a budu nucena ji nejen dostat z dračího sevření ale i donutit Thomase aby mi ji přišil zpátky. Doufám, že se to nestane. Opravdu jsem netušila, že moje myšlenky můžou být až tak pesimistické. Opatrně jsem se dotkla jeho šupin na hlavičce a čekala. Zavrčel a pozvedl ji. Několikrát sní zavrtěl a dával mi tím najevo, že je to příjemné. Užasle jsem vydechla a pohladila ho sama. Znovu jsem si sedla a přestala ho hladit. Nespokojeně zamručel a vzlétl do vzduchu. S tichým zařváním se snesl přímo do mé náruče a já odolávala bolestné grimase. Jeho šupiny však neškrábaly tolik jako šupiny ostatních. Byla jsem šťastná. Nepřišla jsem o ruku a získala jsem nového přítele. Přejížděla jsem po modrých šupinách tak dlouho dokud jsem neměla jasno o čem přemýšlím. Jméno. Prohlížela jsem si ho a komolila všechny různé možnosti dohromady. Vydechla jsem, když jsem vyslovila konečnou formu jeho jména.

"Hothir." Dráče přestalo vrnět a podívalo se na mě. Prvně zavrčelo a kousek ucouvlo. Zarazila jsem se a sledovala ho. Něco špatně? Dráče zařvalo a skočilo po mé noze. Ucítila jsem píchnutí a následnou bolest. Zakřičela jsem, když jsem se podívala co dělá. Zabodl drápy do mé nohy a otevřel tlamu. Vyděšeně jsem ho sledovala, cukala jsem s nohou v naději, že ho setřesu, ale on jen víc zabořil drápy. Bála jsem se, panika ve mě vzrostla. Tak nakonec mě stejně zabije. Dráče otevřelo tlamu a začalo na mou nohu chrlit oheň. Mé hrdlo opustil hysterický křik. Cítila jsem jak hradby v mé mysli povolují a dračice lezou dovnitř. Křičela jsem a snažila se ze všech sil ho dostat z mého dosahu. Pálilo to, oheň olizoval mou pokožku a já tu nohu přestávala cítit. Černota mě začala obklopovat, těžko se mi dýchalo. Sápala jsem se alespoň po troše víc vzduchu ale jakoby mi ho někdo bral přímo před ústy. Vyčerpaně jsem se opřela o lokty a naposledy se pokusila vymanit moji nohu ze sevření. Necítila jsem ji, víčka se mi sami zavíraly, plíce zužovaly a já panikařila. 

Nový díl! :D Doufám, že jste stále napjatí protože já nekončím! :D Nechte se překvapit! (y)

Užijte si část^^