Cítila jsem jak mi po paži sjíždí něco neznámého. Nespokojeně jsem zavrčela a pomalu otevřela oči. S mírnými bolestmi jsem zvedla ruce a protřela oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zůstala s překvapeným výrazem a otočenou hlavou na stranu, sedět. Na tváři mě lechtaly blonďaté pramínky vlasů a já se cítila moc divně. Ten kluk ležel s hlavou mírně skloněnou a přitom se o mě opíral. Nebo spíš já se opírala o něj. Snažila jsem se si vzpomenout jak se to stalo. Jak se stalo, že jsem zůstala spát, opřená o něj. Na povrch mé mysli vyplavalo jedno slovo a já byla rozhodnutá otestovat jeho pravdivost. 

"Thomasi?" Zašeptala jsem s pohledem upřeným na jeho spící tvář. Vydechla jsem, když se ani nepohnul a spal dál. Tak se mi to jen zdálo.  Seděla jsem a nadále se o něj opírala, mezitím co jsem skenovala jeskyni. Zase. Můj pohled upoutala brašna vedle nějakého sedla. Přivřela jsem oči a zaostřila na předměty vyčuhující ven. Ostří meče, kudly, láhve s vodou a něco dřevěného. Zamračila jsem se a sledovala ladné křivky tohoto předmětu. Opatrně jsem zapřela rukama Thomasovo tělo, i když jsem se před chvílí ujistila, že se tak nejmenuje, ale i přes to jsem neměla jiné jméno, které bych  na něj mohla používat. Zarazila jsem se nad svými myšlenkami a zavrtěla hlavou. Je to jedno, Thomas neThomas, je jediný koho si pamatuji a když mi nechce říct jméno, tak si ho pojmenuji sama. Takže zpátky k mému zapírání. Odsunula jsem se a opatrně ho položila na kožešinu. Oddechla jsem si, když pořád spokojeně spal. Pomalu jsem se zvedla a přemáhala píchání ve svalech. Dokulhala jsem k brašně a vytáhla ten dřevěný předmět. Luk. Pozorně jsem si ho prohlédla a bříšky prstů přejela po jeho linii. Sklonila jsem se a začala hledat i šípy. Kde je luk, musí být i šípy, ne? Snažila jsem se si vybavit, jestli jsem z něčeho takového už někdy střílela, ale jen mě rozbolela hlava. Jediná věc, na kterou jsem přišla, je bolest hlavy, která se objeví vždy, když se snažím vzpomenout. Skoro jsem si nabodla hrot šípu do prstu. Potichu jsem si zanadávala a vytáhla ho. Dřevěné tělo s železným hrotem na konci, pyšnícím se svojí ostrou špičkou. Na druhé straně byla připevněná koroptví pírka. Foukla jsem do nich a ony se jemně zatřásly. Jako by měli strach. Usmála jsem se a svou pozornost opět přemístila k luku. Šíp jsem stiskla mezi zuby a mezitím prsty natáhla tětivu luku. Sledovala jsem jak se napíná a povoluje. Vykulhala jsem z jeskyně a rozhlédla se po svém cíli. Stal se jím nedaleký strom. Vložila jsem šíp k luku, podepřela prsty a jeho konec chytla společně s tětivou. Natáhla jsem a snažila se zaměřit. Pomalu jsem dýchala a chystala se pustit, když mi rukou projela ostrá štiplavá bolest. Zasyčela jsem a všechno pustila na zem. Klekla jsem si a jemně si mnula ruku. Takhle to dál nepůjde. Nejsem mrzák, ještě ne. Klečela jsem, nabírala odhodlání a pohled upírala na luk. Zvládnu to. Zvedla jsem se, všechno si znovu nachystala, luk opět napnula a zamířila na cíl. Ruce mi brněly až ke špičkám prstů a má ruka se nesnesitelně třásla. Vystřelila jsem. Šíp se zabodl do hlíny,pár metrů od stromu. Frustrovaně jsem vydechla a vydala se zpátky pro další šípy. Cítila jsem nával neznámého pocitu. Nechápala jsem proč se takhle cítím. Nevolnost? Nejistota? Uvědomění? Do mysli mi vplula myšlenka, která se chystala vyřešit celé tohle dilema. Vzpomínka. Nenutila jsem svou mysl přemýšlet. Nerozebírala jsem to, bylo mi jasné co by pak následovala. Bolest. Nechala jsem to volně proplout mou myslí a mezitím vzala toulec se šípy ven. Jestli je to pocit vzpomínky, která samovolně přišla, tak bych ji měla nějakým způsobem prohloubit. Napnula jsem luk a zamířila na strom. Neúnosně a stále se mi třásly ruce. Nikdy jsem nezasáhla cíl. Chtěla jsem se na to vykašlat. Vzdávala jsem se naděje, že si vzpomenu. Otázkou bylo, na co přesně si chci vzpomenout. Na draky a Cean? Nebo na to, že se mi to celé jen zdá? Kdo vlastně jsem. Keira? Člověk? Život? Opět jsem napnula luk a se zklamáním zjistila, že právě držím poslední šíp. Zamířila jsem a snažila se uklidnit své ruce. Nadechla jsem se a chystala se pustit tětivu, když se kolem mých prstů omotaly další. Překvapeně jsem natočila hlavu na bok a nosem zavadila o jeho čelist. Thomas, jak už jsem se rozhodla mu říkat, poupravil své prsty na těch mých a posunul své tělo, tak, že jsem se o něj musela opírat.

"Musíš se uvolnit." Šeptl a přivřel jedno oko. Cítila jsem se nervozně a přemítala kvůli čemu. Otočila jsem tedy hlavu zpátky a udělala přesně to co po mně chce. Poupravil mi držení tětivy a pak potichu vydechl. Brala jsem to jako svolení a pořádně zamířila. Mé ruce se netřepaly, když se Thomas držel, což mě ještě víc znepokojilo. Vystřelila jsem a šíp se zabodl do boku stromu. Skoro jenom proletěl kolem, ale zůstal zabodnutý ve stromu. Pokusila jsem se svoje překvapení skrýt a otočila se na něj. Samolibě se na mě usmíval a mě hned přešla chuť mu poděkovat. 

"Není zač," Prohodil s humorem v hlase, mezitím co jsem sbírala šípy ze země. 

"Kde si se učil ty všechny zbraně používat?" Prohodila jsem, když jsem kolem něj kulhala zpátky do jeskyně. Neodpověděl, jen mě následoval a upřeně sledoval. Zajímalo by mě, jestli mi někdy řekne něco užitečného. Nebo osobního, nebo alespoň něco! Do mé hlavy se opět vplížila Drakie. Z jejich pocitů, ještě nezjistila, že o ní vím. Vyslala jsem k ní silnou vzdorovitou myšlenku a z venku zaslechla zavrčení. Usmála jsem se a vykulhala ven. Ležela na skalce a upírala na mě své oko. 

"Už žádné vnucené vzpomínky?" Začala jsem s úsměvem a sedla si naproti ní. Neplánovala jsem lézt nahoru za ní, rozhodně ne v tomhle stavu. 

Ne, pokud o to nestojíš nemám žádný důvod to dělat. Vyfoukla kouř z nozder a mávla s ocasem. Spokojeně jsem se opřela o kámen a zkoumala ji pohledem.

"Kde jsou ostatní?" Netvářila se, že by to věděla, nebo že by ji to vůbec zajímalo a její myšlenky mluvily za všechno. 

Proč se mnou nemluvíš skrz myšlenky? Neměla jsem chuť nad tím přemýšlet. Hlava se mi opět dostala do stavu, kdy jsem nebyla schopná racionálně přemýšlet. Pokrčila jsem rameny. 

Víš co to máš na těle? Její ocas se ocitl na mém rameni. Odhrnula jsem látku a překvapeně zamrkala na tetování, zdobící mé rameno. 

"Co to je? A kolik toho mám?!" Začala jsem se prohlížet a nevěnovala pozornost nepříjemnému pálení, pokaždé když jsem pohnula s mojí končetinou. Rameno, klíční kost, pod břichem a na lopatce, i když tam jsem zahlédla jen kousek. 

Spojení s námi. Zavrčela Drakie a nespokojeně se rozhlédla kolem. 

"Dobře, kdybych uvěřila, že jsme spojeni, řekni mi prosím, letěla jsem na tobě někdy?" Má otázka ji zarazila. Mám draky a pokud ano, proč já? Jsem v něčem výjimečná? Jiná? Ale proč já? Znovu jsem měla v hlavě chaos, nabývala jsem dojmu, že se z tohoto vězení nedostanu a děsila se konce. Jestli má vůbec nějaký přijít. 

Proč to nezkusit?  Slezla dolů a stočila ke mě své mohutné tělo. Prolétla jsem pohledem její ostré šupiny a trošku se zarazila. Do mých vlasů se opřel vítr a vehnal mi je do očí. Odhrnula jsem je a sledovala jak bílý drak civí na Drakie a oba na sebe potichu vrčí. Dračice po chvíli sklonila hlavu a drak stočil hlavu do jeskyně. Vyjeveně jsem došla k Drakie a nevědomky se dotkla jejích šupin na krku. Obě jsme se na sebe překvapeně podívaly. Přejela jsem bříšky prstů po zelených šupinách a sledovala jak se světle zelená mění do černé, která byla zakrytá další šupinou. Vánek, který opět rozvířil mé vlasy mě donutil se otočit. Bílý drak právě usadil jakési sedlo na Drakiin hřbet. 

Máš mi to upevnit. Ozvala se dračice. Její myšlenky se pomalu měnily z nepříjemných na šťastné a natěšené, stejně jako ty mé. Nezkušeně jsem zatahala za pár opasků a třesek a zjistila, že sedlo drží. Otočila jsem hlavu k drakovi, který nás spokojeně pozoroval. Zvedla jsem ruku a čekala až sehne hlavu. Prsty jsem mu obkreslila pár šupin a pak se na něj usmála.

"Ty víš co já ne a nechceš mi to říct. V pořádku, přijdu si na to sama." Šeptla jsem a snažila se skrýt pobavení, které dával drak jasně najevo. Pokusila jsem se zvednout nohu a zaháknout ji o sedlo, ale nešlo to. Bolest obalila mou nohu a já zklamaně vydechla. Drakie však skrčila nohu a umožnila mi tak se dostat výš. Vyškrábala jsem se do sedla zrovna ve chvíli, kdy se z lesa vynořil Thomas. 

"Co to děláte? To se moje sedlo?! Dälrete ty si jim ho dal?!" Rozčiloval se a drak ho jen s pobavením sledoval. Drakie se odrazila od země a já se spěšně přichytila jejich šupin, abych nespadla. Vnitřní strany stehen mě štípaly ale já neměla odvahu se teď dívat proč. Letěly jsme stále výš až se dračice zastavila těsně nad mraky a nechala se unášet větrem. Adrenalin mi pomalu vyplňoval celé tělo. Cítila jsem znovu nalezené potěšení. Nadšeně jsem se dívala pod své nohy, kde byly pouze barevné skvrny. 

Jestli jsme tohle dělávaly, lituju, že si to nepamatuju! Samotnou mě překvapilo jak jsem náhle uvěřila všemu co mi celou dobu Drakie podstrkovala. Možná to je pravda. Možná jsem vážně ta dívka, kterou mi stále ukazuje. Nikdy jsem se neviděla. Nevím jak vypadám, ale vím jak se cítím. Skvěle! 

Vím, že mi stále nevěříš vše co jsem ti do teď říkala, ale veř mi alespoň jedno. Jsi má přítelkyně a chci, aby náš vztah byl jako na začátku - od prvního pohledu.  Přitiskla jsem se k jejímu tělu a ruce omotala kolem jejího krku. Trošku mi tím poškrábala pokožku, ale já to nevnímala. 

Jak vypadal náš začátek?  Její emoce se rozvířily v mé hlavě. Byla šťastná a dávala to dost jasně najevo. Sletěla níž a protočila své tělo, tak že jsme chvíli letěli hlavou vzhůru. Dračice mi vyprávěla příběh, který mi nic neříkal, ale i přes to jsem si užívala této chvíle a snažila se si všechno zapamatovat. Jaká ironie. Mluvila o jejím vyklubání, o mém pokusu ji nakrmit a také o mém vyšilování, když jsem zjistila, že jsme se spojily. Jak jsem se pro ni obětovala a snažila se ji za každou cenu chránit. Mé pocity se mezitím měnily, ale cítila jsem jistý souhlas s jejím vyprávěním. Neměla jsem tušení proč, ale  kdybych musela, chránila bych je vlastním tělem. Ať už mi Drakie říká pravdu nebo ne, cítila jsem - ne, byla jsem si jistá, že bych je chránila. Nevzpomínám si, ale cítím. Odběhla snad věčnost, než Drakie skončila a začala pomalu klesat na zem. Bolelo mě celé tělo, ještě víc než před tím, což mi na náladě moc nepřidalo. Stejně jako Thomasova uraženost. Seděl u ohně a ani se na mě nepodíval. Cean ležela na druhé straně ohně a spokojeně podřimovala. Posměšně jsem si odfrkla a zachumlaná v kožešině si sedla vedle něj. Po krátkém rozmýšlení, jsem se o něj opět a tentokrát vědomě opřela a potichu se zasmála. Zahlédla jsem několik třpytících očí ve stínu jeskyně, ale nevěnovala tomu velkou pozornost.

"Chováš se jak dítě Thomasi." Šeptla jsem a zavřela oči. Cítila jsem jak se napnul po vyslovení toho jména. Víc jsem se zapřela a omotala své ruce kolem jeho ruky. Byla jsem překvapená sama sebou, ale cítila jsem se víc v bezpečí, což byl paradox. Krátce před usnutím, jsem se rozhodla udělat jednu věc. Zjistím kdo jsem. Co mám s Drakie a ostatními společného. Vzpomenu si, ať to stojí cokoliv. Nemůžu dopustit, aby někdo trpěl. 

Další díl :D Buď se do toho zamotávám já, nebo Keira :D Vzpomene si? 

Užijte si část^^