Spáleniště. Ano, přesně takhle teď vypadala Lucasova vesnice. Oheň, popel, mrtvoly, černo a odporný zápach spáleného masa. Nakrčila jsem obočí a rukávem si zakryla půlku obličeje. Opatrně jsem našlapovala, příliš jsem se bála toho odporného zvuku - křupání. Na mém rameni se objevila cizí ruka. Vyděšeně jsem sebou trhla, když se mi myšlenky zatoulali zpátky do dech beroucí situace s tím monstrem. Odskočila jsem a se zmatením ve tváři sledovala Lucase se stále zvednutou rukou.

"Jsi v pořádku?" Dožadoval se odpovědi. Pomalu jsem přikývla a snažila se zapomenout na tu vzpomínku. Prohlédl si mě a zastavil na cákanci krve na mém břiše. Sakra.

"Opravdu?" Zamračil se a natáhl ruku k mému šatu. Ucukla jsem a vyčítavě se na něj podívala. Nemám v plánu mu o nich říct, nikomu tady. Možná to bude největší chyba mého života, možná mě dokonce zabijí, ale už jsem se rozhodla.

"Tohle jsem měla už když jsem se probudila, pamatuješ?" Ukázala jsem na své obvázané tělo a uvědomovala si, že jsem tu bolest úplně přehlížela. Sklonil hlavu a nemluvil.

"Měl by si jít pomoct ostatním." Upřela jsem pohled na truchlící okolo. Brečeli, křičeli a proklínali bohy za jejich osud. Pár odhodlaných zakrývalo mrtvá těla a odnášelo zraněné do domů. Mé svědomí mi prohlubovalo pocit smutku. Můžeš za to ty! Možná, kdyby nás tenkrát nenašli. Kdyby nás sem nedovedli. Kdyby nás tu nenechali, možná by se tohle nemuselo stát. Přivřela jsem oči a snažila se zatlačit slzy, které se drali ven. Já, můžu za to já.

"Jo, asi jo." Přikývl a začal se vzdalovat. Sledovala jsem jeho záda, než mi v hlavě zazvonila upomínka.

"Lucasi?!" Vykřikla jsem a vyběhla o pár kroků dopředu. Otočil se a s otázkou v očích na mě hleděl.

"Nevíš, kde bych našla Noru?" Nad mou otázkou se zarazil a zamračil. Naprázdno otevřel ústa než si povzdychl a ukázal na jeden z domů.

"Ošetřuje Selain." Děkovně jsem přikývla a otočila se k domu. Ale ne. Oči mi putovali o okolí a snažili se najít jakoukoliv ztracenou uličku, kterou bych mohla proběhnout, aby si mě Daniel nevšiml. Nechtěla jsem s ním mluvit. Už jsem k němu necítila to co před tím. Nedívala jsem se na něj jako na mého prince na bílém koni, teď už to byl jen někdo kdo mě opustil. Zbrkle jsem vyběhla za nejbližší dům a postupovala dál, dokud jsem se neocitla u toho Nořina. Daniel mezitím prošel, naštěstí. Nasadila jsem si kapuci s kožíškem a vkročila dovnitř. Do nosu mě uhodil pach krve. Rozhlédla jsem se po místnosti a můj pud sebezáchovy mi radil odtud rychle zmizet. Všude byla rudá barva. Lidé chodili se skloněnou hlavou, každý za sebe. Nikdo se k nikomu netiskl. Prošla jsem začátkem domu a uvědomila si, že se právě nacházím v tom největším. Neměla jsem tušení kdo je Selain a tudíž jsem ani nevěděla kde Noru hledat. Do zad se mi zabodl čísi propalující pohled. Snažila jsem se to nevnímat, potlačit. Neměla jsem v plánu se otočit, umřela bych. Zcela jistě psychicky. Odhodlaně jsem pokračovala dál a děsila se toho co uvidím. Zastavila jsem před bílou látkou visící ze stropu. Obrysy za ní jasně hlásali, že tam někdo je. Natáhla jsem ruku. Chtěla jsem to odtáhnout, když se ozval křik . Drtivý a hlasitý křik . Přestala jsem dýchat a čekala s rukou na ústech.

"Co tu děláš?" Látka se odhrnula a objevila se Nora. Žena za jejími zády brečela a její ruka- . Panebože. Pohledem jsem střelila k Noře. Její přísná tvář zjemnila, když zjistila na co se dívám.

"Nešla zachránit," Šeptla. "Byla mrtvá." Její ruka. Její ruka byla mrtvá. Ona ji odřízla. Odřízla ji ruku! Začala jsem roztržitě brečet. Znělo to jako hýkání, ale nešlo to zastavit.

"Sakra co to děláš!" Sykla a chytla mě za rameno. "Pojď," Strkala mě před sebou až mě dostala ven. Myslela jsem, že odejde zpátky, ale ona do mě znovu strčila až mě dostala do další místnosti - prázdné.

"Podívej, nemůžu zachránit každého." Přikývla jsem. Chápala jsem to, jen jsem nemohla, srozumitelně, pochopit, jak je schopná to udělat. Být soudce.

"Potřebuješ ošetřit?" Rychle jsem souhlasně zakývala hlavou a utřela si tváře.

"Vlastně ne já," Zarazila se uprostřed pohybu a otočila s jakousi lahvičkou v ruce. "Našla jsem na kraji vesnice jednoho chlapce a on má hluboké zranění na noze. Chtěla bych ho ošetřit a přitom tě moc nezdržovat. Mohla by si prosím -"

"Jistě,"

"Cože?" Mluvila jsem tak pomalu a pořád se zadrhávala a ona mi na to i přes to skočila?

"Dám ti potřebné věci. Máš pravdu musím jich ošetřit ještě hodně a nemám čas tu chodit sem a tam." Mezitím co mluvila začala mi vyskládávat pár mastiček a obvazů do kusu hadru. Nakonec na jeden obvaz napíchla jehlu s nití. Hlasitě jsem polkla. Nora mě pořádně nevnímala, začala mi odříkávat co mám jak udělat a kam dát.

"Zašít?" Ošila jsem se při té představě.

"Ano, jinak mu nepomůžeš." Dobře, to přežiju ne? Myšlenky mi zabloudili zpátky k jeho noze. Budu muset.

"Ehm díky." Přikývla a odešla. Zhluboka jsem se nadechla a popadla zauzlovaný hadr. Šáhla jsem po kůži sloužící jako dveře a na mou ruku cosi vylezlo. Vykřikla jsem a rychle s ní mávala sem a tam.

"Saph!" Šeptla jsem, když se na zem snesla zlatá dračice. Vedle ní se po chvíli objevil dvakrát větší Addi než ona. "Jsem ráda, že jste v pořádku." Usmála jsem se a nabídla Saph ruku. Vylezla si na mé rameno a Addi se vznesl do vzduchu.

"Super, půjdete se mnou." Zapátrala jsem v mysli po Drakie, ale necítila ji. Počkat něco tady nesedí. Stále hlasitá a nepřehlédnutelná bílá dračice. Nagge! Rozhlížela jsem se po vesnici, ale nikde ji nenašla. Zastavila jsem se a doširoka otevřenýma očima vydechla.

"Ne," Rituál, další rituál! Neměla jsem ponětí kam letěla. Před očima mi běhali možnosti na její oběť. Farmář? Kněžka? Rytíř? Nebo lapka? Nevědomost mě sžírala zevnitř. Pár kroků ve stavu mého myšlenkového pochodu mě dokázalo dostat na zem. Ohlédla jsem se o co jsem to právě zakopla. Nic, vzduch. Zakopla jsem na rovné cestě, bez překážek - zakopla jsem o vzduch. Mé rozčarování tímto světem mě pomalu pohlcovalo. Navlékla jsem si uzlíček léku na rameno a dávala si pozor, abych moc nehýbala s tím druhým. Zašla jsem za domy a rozběhla se po trávě, zpátky k tomu nesnesitelnému blonďákovi.

Potichu jsem našlapovala a snažila se zapamatovat cestu, směřující k mému cíli. Přemýšlela jsem, jak zajistit, abych při zašívání neomdlela, když mě vyrušilo zadunění. Ostražitě jsem sledovala okolí a zrychlila krok. Někdo je našel? Znovu se ozval ten dunivý zvuk a já začala panikařit. Rozběhla jsem se a skoro si nevšímala Addiho, který za mnou s lehkostí letěl. Okolím se ozval panický řev a já zrychlila jak jen jsem mohla. Bílá a zelená. Můj pohled padl na osamocený strom pod kterým stál bílý drak s vyceněnými tesáky. Před ním stála na zadních nohách zelená dračice a řvala. Co se to děje?! Strachem se mi rozšířily zorničky. Nepřemýšlela jsem. Mé nohy mě táhly přímo do středu dění. Drakie máchla drápy a sekla draka do čelisti. On ale nezaútočil, jen se víc stáhl. Dračice znovu zařvala a roztáhla křídla. Párkrát jimi mávla a dostala se metr nad zem. Vyšlehla proti svému nepříteli oheň, ale on se nepohnul ani o píď. Statečně snášel žár zakusující se do jeho šupin, než Drakie přestala a znovu se přemístila na zadní nohy.

"Přestaň!" Vykřikla jsem zoufale a roztáhla ruce. Má pozice, přímo mezi nimi, moc strategická nebyla, ale můj mozek vypnul sekci 'myšlení' a přepnul na 'jednej'. Drakie se zastavila uprostřed pohybu a upřela na mě pohled. Čelila jsem jejímu spalujícímu pohledu a snažila se neuhnout. Po chvíli vztekle zařvala, zamávala křídly a zabořila drápy do země, kousek od mé nohy.

Proč chráníš nepřítele?! Zavrčela a trochu se stáhla. Zůstala ostražitá a nepřestávala vrčet.

Protože si mi neřekla, že je to nepřítel! Zaťala jsem zuby a rozhlédla se kolem sebe. Kde je?! Natočila jsem hlavu a zahlédla za bílým drakem ruku na zemi. K mému překvapení se mi ulevilo víc, že jsem čekala.

Nemusím ti to říkat!

"Ty mi ale neříkáš nic Drakie!" Jak jsem vykřikla její jméno, trhla sebou. Už dlouho jsem ji neoslovila přímo. Pozvedla hlavu a pohledem se zabodla do draka za mnou. Vrčel stejně jako ona.

Ty mu pomůžeš?! Chtěl mě zabít! Její řev se rozléhal po okolí a její myšlenky mi drtili vědomí.

"Nevěřím ti." Šeptla jsem, ale na jisto jsem věděla, že mě slyšela. Vydechla kouř a jedním mohutným skokem se dostala do vzduchu.

Od teď už nevěřím ani já tobě. Zmizela z mé hlavy a já pocítila prázdno. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nelitovat toho co jsem právě udělala. Otočila jsem se a v tváří tvář čelila dalšímu rozčílenému drakovi. Za co?! Rozešla jsem se obloukem k tělu schovanému za drakovými zády. On mi ale zastoupil cestu a hrozivě se na mě podíval.

"Ty mě k němu nepustíš?" Překvapeně jsem zvedla obočí a sledovala jak rozevírá tlamu. Zařval a udělal krok ke mě. Ustoupila jsem a zůstala na něm viset pohledem. Saph na mém rameni se ošila a vydala hrdelní zvuk.

"Musím mu pomoct, jinak zemře." Zavrčela jsem a snažila se přes něj znovu dostat. Zahlédla jsem pohyb a byla si jistá, že se ten kluk vzbudil. Ale jeho přítel mě k němu odmítal pustit. Ztrácela jsem nervy. Měla jsem chuť ho vzít a odložit stranou. Vedle mě se ozvalo divné zavrkání a já sebou trhla. Addi měl natočenou hlavu na Saph a vypadalo to, že se na něčem domlouvají. O chvíli později se oba objevili u drakových křídel a začali do nic kousat. Bílý drak se ošil po Addim a on urychleně odletěl. Saph upoutala jeho pozornost a dráček se znovu usadil na jeho křídla. Tímto způsobem ho rychle vyvedli z pozornosti a já kolem něj proklouzla.

"Už si zase tady?" Jeho hlas zněl otráveně, ale jeho oči říkaly něco jiného. Pokrčila jsem rameny a sundala si uzlík s léky. Postupně jsem je vyskládala a v poslední řadě vytáhla z látky jehlu s nití. Pozorně mě sledoval a neunikl mi jeho šokovaný výraz, když spatřil tu jehlu.

"Nehodláš tím do mě píchat, že ne?" Zamračil se a snažil se couvat. Hah, teď bych mu mohla vrátit jeho urážení mé osoby. Vzala jsem do ruky lahvičku s omamnou látkou a nalila ji na kus látky. S vážným výrazem jsem se k němu přiblížila a chystala se mu tím zacpat pusu.

"Co to sakra děláš?" Vykřikl a chytl mě za zápěstí. Ujela mi noha a mé tělo se dostalo do těsné blízkosti toho jeho. Šokovaně jsem mu hleděla do očí, které byly pár centimetrů od těch mých. Skoro jsem se dotýkali špičkami nosů! Jeho sevření povolilo. Tvářil se stejně napjatě jako já. Těkal pohledem po mé tváři a čekal co udělám.

"Jsi v po-" Než to stihl doříct, přitiskla jsem mu látku na ústa. Zamračil se a pak začal pomalu ztrácet vědomí.

"Omlouvám se," Šeptla jsem a podepřela ho o strom za námi. Rozvázala jsem mu obvaz, který jsem před pár hodina udělala. Stihl celý nasáknout krví. S nechutí jsem ho odhodila pryč a prohlédla si ránu, znovu. Začala jsem s omýváním a nepatrnou desinfekcí kolem. Překvapovalo mě, že tu něco jako desinfekci mají, ale nekladla jsem tomu velký důraz. Popadla jsem jehlu a přemýšlela jak to zašít. Za mnou se stále ozývalo dunění jak drak stále přešlapoval a snažil se mé dva pomocníky shodit ze svých zad. Zhluboka jsem vydechla a zajela jehlou do kůže. Trvalo mi pár minut, než jsem oba kraje pevně spojila bez jediné krví protékající dírky. Znovu jsem vydesinfikovala ránu - přesně jak mi Nora radila a začala jemně obvazovat. Byla jsem hotová a on stále spal. Asi jsem mu ten hard držela u pusy moc dlouho. Zapískala jsem a Saph s Addim se vzdálili od už velmi naštvaného draka a spočinuli u mých nohou. Ten se ke mě během chvíle dostal a vrčel mezitím co zkoumal svého přítele. Otočil tlamu a opatrně vjel pod mou ruku. Ha, já věděla, že přijdeš a omluvíš se mi! Jemně jsem přejela po jeho šupinách a on se ihned vzdálil. Lehl si vedle blonďáka a opatrně ho zakryl křídlem. Přešla jsem k drakovu boku a sledovala jeho zranění. Jak mu mám asi pomoct?