Z pohledu Sama

Byl normální den jako každý jiný, jednoduše na cvičení v Praze byla nuda. K uzoufání. Moc turistů a taky stráže, kteří plnili pouze reprezentační funkci, a byli spíš pro pobavení diváků, na rozdíl od nás. Zrovna když jsme se snažili bez obtíží projít kolem davu, který vypadal na bandu školáků, ozve se zase ten otravný gong na výměnu stráží.

,,Bože představte si, kdyby se začali třeba smát bo by jeden z nich zakopl," nadhodil jsem jen tak ze srandy. Ti dva to ale zrovna jako srandu nebrali.

,,Same!" zakřičí nějaký hlas z davu moje jméno. Překvapeně se otočím. Určitě to nebylo na mě, určitě to není na ně, opakuju si pořád dokola. Sundám si sluneční brýle a rozhlédnu se po davu. Nějaký kluk nebo kdo, se prodírá davem k nám. Když přijde blíž, dojde mi, že to asi nebude kluk. Pohlédnu na tu osobu zpříma a naše pohledy se setkají. V tu chvíli vytřeštím oči a mé srdce vynechá pár úderů. To děvče, třebaže nevypadalo jako děvče, mi přišlo něčím známé.

,,Tereso," dostanu ze sebe, ale to už je u mě a objímá mě. Nějak automaticky ji obejmu také. Panebože, je tohle vůbec možný? Je možné, že tohle stvoření, co se teď ke mně tulí je moje sestra. Moje malá Tei. Moje malá princezna. Pomalu si ji prohlížím, vlasy má ostříhané velmi na krátko a na sobě vytahanou velkou černou mikinu. Ta mi taky připadá povědomě. Moje mikina z doby tak před deseti lety. To je k nevíře. Ozve se odkašlání.

,,Nezdržuj!" Fred a Lucas (aka vražedné kombo) se po mně divně podívají.

,,Jen běžte, já vás pak doženu," kývnu na ně.

,,Budeš mít průser, jestli přijdeš pozdě. Takové vysoké hodnosti sice mají výhody ale...," řekne Lucas tím svým veledůležitým hlasem. Moje princezna se mi však stále chvěla v objetí jako přilepená.

,,Tak buďte od tý dobroty a omluvte mě, osobní důvody ...snad budou stačit. Já se s nimi pak domluvím." Nakonec se tedy uráčí odejít, ale stále se otáčejí a častují mě pohledy. Pak jsem opět obrátil pozornost k mojí sestřičce.

,,Jsi to opravdu ty? Sedm let... už jsem se přiměla na tebe zapomenout a v podstatě dělat, že neexistuješ. Proč jsi nám o sobě nedal vědět?" Povzdechl jsem si, mohl jsem tušit, že se na to zeptá, ale neměl jsem ani šajn co jí na to odpovědět. Že jsem se bál, a tak jsem se raději snažil zapomenout.

,,Joo, víš to je na delší vyprávění," jemně jí stisknu rameno. Tím spíš mě však udiví, když pod prsty ucítím vypracované svaly.

,,Kde se tu vůbec bereš ty?" položím zdánlivě ledabylou otázku.

,,Jsem tu se školou na exkurzi," odpoví a já plnými doušky nasávám melodii jejího hlasu, od té doby, co byla malá, se úplně změnil. Byl takový trochu hlubší a zralejší. Jak jsme tam, tak stáli kousek od mumraje turistů, přihrnula se k nám rozlícená žena, nebyla už nejmladší ale ani moc v letech. Asi učitelka. Tei ode mě kousek poodstoupila, cítím průšvih.

,,Slečno Holdensová! Jak si to jako představujete? Takhle utéct!" křičí, ale v tom mumraji kolem to zní podivně utlumeně.

,,Kdo vám dovolil, že se můžete jen tak oddělit od skupiny? A navíc, jak mi slečna Addamsová sdělila, vrhat se po neznámých lidech? Uvědomujete si vůbec někdy své pomýlené chování? Myslela jsem, že na prahu dospělosti budete více zodpovědná." Vtom vyprsknu smíchy, ale snažím se to zamaskovat zakašláním.

,,Madam, dovolte, abych vám to objasnil," začnu cosi nahodile plácat ve snaze sestřičce pomoct, ale Teresa mě přeruší

,,Mlč símtě, já si to vyřeším." Stáhnu se tedy a jen mlčky upírám pohled na rozběsněnou učku. Okamžitě mi to připomene ty debilní profesorky z gymplu. A že jsem si na to už hodně dlouho nevzpomněl.

,,Omlouvám se paní učitelko, jednala jsem bez rozmyslu, já sotva jsem ho spatřila tak...," maličko se zadrhla a pak zase začne.

,,Tohle je můj bratr a dlouho...opravdu dlouho jsme se neviděli." Vyvrátím oči v sloup, i já bych dokázal vymyslet pitomější výmluvu. Učka se však zarazí.

,,Bratr? Nejsem si vědoma, že byste měla nějakého bratra, totiž jak si mohu ověřit, že mi říkáte pravdu?" Tady do toho zmatku se zasáhnout prostě musí, ať si Tei říká, co chce.

,,Jestli se do této konverzace mohu vložit, důvodem by mohlo být, že se se sestrou a matkou už nějaký delší čas nežiji. Proto byla Teina reakce zřejmě tak bezprostřední," no super, teď jsem to zvoral snad ještě víc jak ona, a rozhodnu se to spravit bontonem.

,,Omlouvám se, že jsem se ani nepředstavil, jmenuji se Samuel Holdens."

,,Také mě těší pane," zamumlala učitelka ohromeně, a možná taky trochu šokovaně.

***

Sotva si Teresa vyjednala chvilku a celá třída i s učitelkou odejde, znovu se na mě sesype.

,,Bráško," zaštkala.

,,Vyrostla jsi, Tei," usměju se na ni a znovu ji obejmu.

,,Říkej mi Tess nebo jen T., prosím," silně popotáhne nosem, jak se snaží zadržet slzy, jež se jí kutálí z očí.

,,Tak dobře," souhlasím.

,,Asi někam půjdeme, ne? Nebudeme tady jen tak postávat...rozruchu už jsme nadělali dost." Přikývne a vydáme se někam do klidnější části hradního areálu, i když je to téměř nemožné.

,,Jinak super outfit, upřímně jsem tě napoprvý nepoznal," poukážu na její oblečení a vzhled. ,,Víš, že máš moji mikinu?" ušklíbnu se, schválně jestli si to pamatuje. Zatváří se však překvapeně.

,,Co? Tohle je tvoje mikina?" zarazí se.

,,Klídek, tobě taky sluší," ujistím ji.

,,Dík ...ty taky nevypadáš špatně," odvětí.

,,Merci," poděkuju a zakřením se.

,,Proč taková image alá kluk, co má všechno na háku?"

,,Ty jsi u stráží?" vypálíme oba naráz svoje otázky. Rozpačitě jsem se usmál.

,,Ty první."

,,Ne, ty," opáčí Tei.

,,Tak jo," začnu tedy a formuju si myšlenky v hlavě. Není to jednoduché. Nakonec to však ze sebe všechno vysypu.

***

,,No, a tak jsem se do armády naší krásný vlasti nakonec dostal. A za tu dobu jsem se docela vypracoval. Jsem u výsadkářů, původně střelec a teď ve velitelské rotě. Rozhodně si nemám na co stěžovat. To riziko při misi do Afganistánu, mě totiž vyloženě bavilo," zakřenil se na mě.

Zkrátka těch sedm let, neuvěřitelně uběhlo, to by si jeden nepomyslel, už jsem nevěděl, co dál říct. Tehdy jsem od tý rodiny obyčejně zdrhnul. Ale měl jsem dost dobré důvody.

,,To zní skvěle, ovšem když pominu kolikrát jsi mohl přijít o život," podotkla Tei trefně, v něčem měla pravdu. Třeba minulý měsíc v Afgánistánu. To hazardování se životem mě však bavilo, holt asi Holdensovic geny a moje vrozená skepse. Když víte, že je vám vlastní život k ničemu, tak se nebojíte hazardovat. Hmm, možná nemám upe v pořádku psychiku, ale co už. Teda kdybych ji neměl úplně v pořádku, tak bych nebyl tam kde jsem. To já si jen občas namlouvám, že už mám asi švába na mozku.

,,Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím," řekla smutně. Pocítil jsem trpký osten výčitek.

,,Bude to znít divně, ale já taky, s tím pocitem se mi tehdy těžko odcházelo," přiznal jsem se.

,,Hmm asi můžu být ráda, že jsme se vůbec potkali," utrousí.

,,Já jsem nakonec rád, že jsem to udělal. Poznal jsem tak skvělou bandu. Naše komando bylo tak dokonale nedokonalý," mluvím a mluvím až mi dojde, že se na mě dívá kapánek nechápavě.

,,Jsi na řadě," pobídnu ji.

,,No a k mý image, to je fakt hrozně dlouhý příběh a vlastně ani není nijak důležitý. Prostě to ber tak, že teď jsem taková, ta cute holčička, kterou sis pamatoval, už je dávno pryč."

To jí musím dát za pravdu. Když si v mysli udržujete představu malé holčičky s dlouhými vlásky a pak za sedm let vidíte, že realita už je někde trochu jinde, dost to s vámi zatočí.

,,Myslím, že jsme se oba dost změnili od té doby...no však víš," naznačím, a snažím se nepropadnout do temnot doby dávno minulé. Snažil jsem se na to zapomenout a žít jen přítomností, ale Bůh člověku nedal paměť jen tak pro nic za nic. Vzpomínky mě tu a tam sužují.

,,No jasně."

Usmál jsem se, jako by bylo vše ok.

,,A víš, že tvůj záměr vypadat jako kluk se ti i celkem daří?" zakřením se a raději odvedu téma od bolestné minulosti.

,,Ovšem, až na ten malinko zdvihnutý hrudník...myslím, že binder by to mohl spravit, ne že by to byl nějaký zázrak ale i tak...," udělám rádoby sarkastickou poznámku.

,,Ty jsi ale vtipálek...a vypadat jako kluk je účel. Holky jsou děsný slepice!" Její slova mě maličko zaráží, ale neptám se na důvody. Je poznat, že i ji život dost poznamenal. Něco se jí muselo stát. Tedy něco ještě dalšího, než se stalo nám oběma před devíti lety.

Místo toho se začneme bavit o záživnějších tématech, jako například o hudbě. Taky má ráda Nirvánu a Kurta Cobaina, stejně jako Beatles a k mému údivu i Rolling Stones atd. Ne, že by na tom bylo něco k divení, když k tomu máme oba podobné důvody. Oba jsme to slýchávali v dětství, když si to táta pouštěl. 

Nakonec i ten náš čas pomalu vypršel. Na místě před vchodem do starší části hradu jsme se museli rozloučit.

,,Moc ráda jsem tě viděla."

,,Hrozně rád jsem tě viděl, ani nevíš, jak často jsem na tebe vzpomínal," věnujeme si poslední obejmutí a já cítím, jak se nervozitou celá klepe. Jemně ji stisknu. Naposledy.

***

Když mířím pryč, je mi šíleně smutno. Po všech těch letech. To by prostě jeden nečekal, že mě to tak skolí. Za velícím důstojníkem jsem přišel pozdě, hodně pozdě. Nechal jsem se seřvat a poté jsem byl nucen klikovat jako nějaký obyčejný vojín. Ale za to, že jsem mohl vidět s mojí malou (velkou) sestřičkou to stálo.

Večer, než jsem se odebral na kutě, jsem si pohrával s myšlenkou, že jí napíšu. Nyní už jsme na sebe měli kontakty, tak to bylo v pohodě. Nakonec jsem mobil odložil s myšlenkou: ,,Nech minulost minulostí, žij v přítomnosti," a s těmi slovy jsem usínal. Po tváři mi stekla jedna osamocená slza. Ale dost, přece tu nebudu brečet jako nějaké mimino. Proč to všechno vlastně dělám?

Příštích pár dnů jsem však na ni nemohl přestat myslet. Na moji malou sestřičku. Po nocích jsem měl šílené noční můry z minulosti, a poté jsem byl pro smích celé jednotce, když během dne parodovali moje noční výlevy. Holt nikdo nejsme bez viny. Kdoví co se honilo hlavou Tei. Vsadil bych se, že na tom byla dost podobně. A jestli ne, tak jsem asi egyptská královna.

______________________________________
No kdo by nechtěl být egyptská královna že 🤣