,,Fajn, jestli mi už nedokážeš pomoct ani ty, tak já tu končím! S těmi slovy jsem vypadla z jeho kanclu a práskla za sebou dveřmi. Byla jsem na pokraji svých sil. Tady už se nedá nic dělat, nejlepší by bylo prostě na to zapomenout, jenže to se lehko říká a hůř provádí.

Plácla jsem sebou na žíněnky ve skladu a pomalu si v hlavě sesumírovala, co udělám. Nazvala jsem to dočasným plánem zapomenutí a únikem z reality. Nerada, ale neviděla jsem jiné východisko. Cosi mi přeplo v hlavě a já měla chuť to udělat. Nečekám, že by to někdo z vás pochopil...

Když jsem vyšla z Triogymu, zavolala jsem mamce. Nebyla moc nadšená, že nepřijdu domů, ale zas na druhou stranu byla ráda, že jsem jí o tom aspoň řekla. Popravdě mi výmluvu, že budu přespávat u kamarádky, spolkla i s navijákem. Jako bych nějakou kamarádku vůbec měla. Samozřejmě, že přátele nějaké mám, ale spíš bych se označila za samotáře. Introverta, abychom byli přesní.

Znovu jsem se přinutila pozřít to svinstvo, co dělalo zázraky s mými hlasivkami. Znělo to spíš, jako bych měla zánět hrtanu nebo je měla ustavičně vyřvané. Nebo byla kluk v pubertě, co zrovna mutuje. Jakáž pomoc.

V tuhle chvíli mi bezpečí poskytovala pouze kapuce na mojí hlavě, byla jsem rozklepaná jednak z toho, že se hodlám zrušit a jednak proto, že jsem alkohol ještě nikdy nekupovala.

,,A osmnáct už bylo?" zeptala se mně sladkým hláskem prodavačka a prohlížela si celou mou postavu.

,,To vám snad nemusím dokazovat, ne?" podívala jsem se a snažila se znít přesvědčivě.

,,Hmm, asi ne," zamumlala prodavačka, já zaplatila, a nakonec jsem bez problémů odešla.

,,Takhle si kazit zdraví, chlapče...co by na to řekli rodiče?" jukla na mě venku nějaká stařenka, když jsem si chtěla, podotýkám, že poprvý v životě, zapálit.

,,To je snad moje věc, ne? Máte problém?" houkla jsem na ni celkem dost nabubřele. Jestli jsem měla působit jako namachrovaný frajírek, tak jsem účel splnila na jedničku.

Strčila jsem si první cigaretu do úst a zapálila si. Jakmile jsem si však poprvé potáhla, spustilo se hotové peklo a začala jsem nějak nešikovně kašlat. Asi jsem působila dost komicky. Ale tak žádný učený z nebe nespadl. A blbce jako by shazovali.

No on našinec ani neví jak se správně šlukuje, ale když jsem to nechala vklouznout do krku, byla to řacha jak něco. Chytla jsem se za krk, bo mě v něm hrozně dráždilo. Prostě dost to kopalo.

Místo toho, abych jen tak random bloudila po ulicích, jsem se vydala do městského parku. V tuhle dobu tam nebylo ani tak moc lidí. Po nějaké době jsem se zbavila prvního cíga a radši to schovala. Působila jsem jak kdybych měla černý kašel, ale to pravé ořechové to skutečně nebylo. Nechápu co na tom lidi vidí  motala se mi hlava už teď a měla jsem v puse sucho.

Obecně, věděla jsem, že své problémy řešit těmito sračkami nemá cenu, ale bylo mi to tak už jedno. Všechno už mi bylo jedno. Na mém životě mi stejně nezáleželo ani za mák. Jo, může to znít jako sobectví, ale já byla tak v piči, že jsem si to ani nepřipouštěla. Vůbec nic. Kdo nepoznal, nepochopí...

Na jednom místě v parku jsem si otevřela flašku toho nezákonně koupeného chlastu a povím vám, to bylo fakt něco. Pít nalačno by se mělo zakázat. Na člověka, a co hůř na člověka, který není zvyklý na alkohol, je to trochu moc. Štípalo mě v krku, jako by mě v něm skutečně bolelo.

Pak jsem, už se táhlo k večeru, narazila na partičku nějakých týpků, takoví puberťáci řekněme. Vzali mě do party, podělili jsme se o flašku, o cigára, oni zas měli třeba jídlo, na které jsem ve své pomýlenosti zapomněla, a bylo fajn. Jo a ještě jedno moudro, vodce a rumu se asi příště vyhnu.

Bylo mi všechno příjemně u prdele, jelikož přesně tenhle stav byl k mojí situaci ideální. Motala jsem se po parku s těmi týpky a zároveň měla chuť zalézt do nějaké díry a chcípnout tam.

***

Radši ani nebudu vašim uším líčit, jak jsem přišla k další takové hrozné věci, tedy ne úplně čistýmu sklu a trávě. Dal mi to takový jeden vysoký týpek s dlouhým plnovousem. Malé dítě by ho zřejmě označilo za loupežníka. Pamatuju si, že si říkal Diego, nebo tak nějak. Že jsem prej vypadala zdrceně, no a opilá už jsem byla fest. Tohle mi pomůže a že je to lepší jak cigára. Mám naprosto v mlze, jak dlouho jsme spolu mluvili nebo kde jsme chodili. Jen vím, že jsem se s tím sklem naučila zacházet.

Poprvé mi z toho však bylo tak špatně, že jsem ohodila jakýsi strom v parku. A měla jsem pocit, že zdechnu, jak mě pálilo v krku. Taky se mi totálně motala hlava, skoro jsem si rozbila svůj nový zapík, ale což. Osud to tak zřejmě chtěl.

***

Ráno jsem se vzbudila na lavičce v parku. Diego nikde, jen já a ranní mlha. A ovšem taky kocovina a zima. Motala se mi hlava, a když jsem se mátožně zvedla, viděla jsem před sebou hvězdičky. Pokusila jsem se o racionální uvažování. Musím se nějak vymotat z parku a dostat se domů. Když jsem se zvedla, málem jsem se zase skácela. Opět mi bylo na zvracení. Vypadala jsem jako bezdomovec, minimálně jsem se tak cítila. Měla jsem štěstí, že na mě nenatrefily nějaký benga. To by byla opravdu nemilá dohra toho mého shitnutého plánu.

Nějakým záhadným způsobem jsem dopackovala domů a opatrně vešla na zahradu. Modlila jsem se, aby mamka nebyla doma, jelikož se mi vybil mobil a já musela doufat ve strašnou náhodu.

***

Když jsem se dovlekla do koupelny, znovu to na mě přišlo. Můj žaludek byl pořádně podrážděný. Neměla jsem mu to za zlé. Když jsem se ve sprše dala jakžtakž do pucu, přišlo na řadu likvidování škod. Všechny předměty doličné jsem schovala do skříně a mikinu, ze které se vinul ne zrovna vábný odér, vyprala s dalšími věcmi. Od té doby jsem jí neřekla jinak než mikina pletichaření. Stejně už je stará. Ani nevím, odkud ji mám. Jednou jsem ji zkrátka vyhrabala u sebe ve skříni.

Pak jsem celá zmožená dopadla do postele a nevstala, až do té doby, než se mamka a Fergie odpoledne vrátili. Takhle dopadlo celé moje lehkomyslné rádoby hrdinství v kostce.

Zajímá vás moji milí čtenáři, co se dělo poté? No pár dalších dní jsem stejně nebyla schopná jít do školy nebo kamkoli jinam mimo dům. Mamka se nestrachovala, jelikož Fergie chytil školkové bacily, a tak byla akorát ráda, že s ním chci zůstat doma. Pomalu jsem se vzchopila. Ostatně mi nic jiného nezbývalo. Život jde dál... co už. No nic. Nic.

Nějakou dobu mě v Triogymu nebylo, pak jsem se tam zase objevila. Tohle moje já se snažilo být ještě neprostupnější. Nikoho jsem si příliš nechtěla pouštět k tělu. Ve škole to zdánlivě šlo jako předtím, s tím rozdílem, že jsem se snažila cosi předstírat více než dřív. Ona mě štvala téměř neustále cause now I am more confident than I used to be. SO that's it.

Život se zkrátka posunul vpřed, naprosto neočekávaným směrem.

______________________________________
Hi guys
Upřímně z týhle kapitolky jsem měla celkem nervíky, protože se tu prvně objevuje celkem důležitá věc. Ale jako žiju, takže dobrý 🤣🙈

Andy ❤