Začátek října vlastně ubíhá velice fádně, tedy neděje se nic moc zajímavého, až na to že jsem si zase kterýsi den vyholila půlku hlavy asi tak na pět cm, jelikož mě ty vlasy štvaly, a to dost. Zrovna v sobotu ráno, když jsem filozofovala nad rozmočenými lupínky, se stane něco, co mi málem vyrazí dech, skoro jako onehdy ten granát.

,,Dneska k nám na návštěvu přijede tetička Mau," oznámí mi mamka jako by se nechumelilo. Teta Maureen je mamčina starší sestra. Bydlí však daleko, a tak se s ní nevídáme zase tak často. Podle mě je to dobře.

,,Ty vole! To fakt? Neeeeee," vyhrknu a bráška hned začne opakovat.

,,Ty vole. Ty vole."

Tomuhle nezbedovi budou už čtyři roky, je to neskutečně roztomilý kluk se světlými vlásky, které se mu kroutí do prstýnků. Ale to, jak napodobuje všechno, co mi vyjde z pusy je děsně vysírající. Ovšemže i jeho chování dokáže být pěkně vysírající, ale to všechny malé děti. I když on je na svůj věk asi v pohodě. Jeho kamarádi ze školky, jsou úplně jiné kousky, například James, to je přímo numero. Oproti němu Fergie spíš působí dojmem bezbranné veverky.

,,Tereso, dávej si pozor na pusu!" okřikne mě mamka a zpraží mě pohledem. Nesnáším tetu Mau, je děsně familiární. No prostě tetička.

Radši se schovám v útočišti svého pokoje. Venku se schyluje k dešti, brzo začnou na okno dopadat velké kapky a za chvíli se to změní na pořádný podzimní liják. Ležím na posteli a mísí se ve mně vztek a smutek, někdy mám pocit, že nepociťuju jiné emoce než tyhle dvě. V poslední době mívám dost často takové stavy a s přicházejícím podzimem je to jen horší. Působí to většinou tak, že se ze světa vytrácí i poslední kapičky štěstí. Už zase mě to bezdůvodně přepadlo. Vždycky ta depka, či co to sakra je, přijde zničehonic.

,,Co s tím kurva počít?" zaběduju. Vzápětí jakoby v odpověď mi pípne mobil se zprávou.

,,Čau T, jak to dnes vidíš? Jack."

Pfffuu znovu se rozplácnu na posteli a uvažuju, mohla bych se uchýlit do Triogymu, to ano ale je tam takový lijavec. Stejně, nemám moc smysluplnějších cílů, pokud nepočítáme učení do školy. Můj život mi přijde absolutně beze smyslu. Sychravé počasí se zmocňuje mého mozku a namlouvá mi, že to celé snažení nemá žádný smysl. Po usilovném zírání do polštáře s kostičkovaným vzorem se rozhodnu, že přece jenom do Triogymu půjdu. Aspoň budu dělat něco užitečného.

,,Teiii, pojď dolů, maminka ti ce něco žíct," ozve se zničehonic zpoza dveří hlásek otravného Ferguse. Sotvaže seběhnu schody dolů, vyřknu svou nejpoužívanější výmluvu.

,,Co je zas? Já se snažím učit!" nahodím otrávený výraz na mamku.

,,Teta Mau tu za chviličku bude. Tak se koukej chovat slušně!" vyštěkne na mě. Znuděně na ni pohlédnu.

,,Nemám nejmenší důvod to dělat, ale možná se přemůžu," zašklebím se rádoby ironicky. Vtom se na mě mamka zadívá takovým tím zvláštním pohledem.

,,Nedělej to!"

,,Co?" Nechápu.

,,Ten výraz, připomínáš mi...ale to je jedno." Nakonec nad tím mávne rukou. Zdvihnu obočí a hledím na ni opravdu nechápavě. Co to mělo jako sakra znamenat? Myslela snad? Ne, to by neudělala. Ona ne.

Jak už jsem říkala, teta tu nebyla už celé věky a já doufala, že u toho zůstane. Ano, možná jsem se původně zmínila o tom, že moje rodina není velká, což je částečně pravda bo dost lidí z rodiny už je pod drnem, ale tetička Mau se stále těší dobrému zdraví. Neberte mě vážně, lidem by se nemělo přát nic zlého, protože se to pak tomu, kdo si to přál, může vymstít. Upřímně si myslím, že už jsem v životě zažila smůly dost.

***

,,Ahoj zlatíčka," vypukne maraton objímání, maličko sebou škubnu a pak se tetě vysmeknu. Obvykle si od lidí udržuju náležitý odstup. Nesnáším objímání. Jak to říct...hmm, jsem celkem nekontaktní.

,,Páni, Tereso, ty jsi se ale změnila. Co je tohle za styl? To je podle holek ve škole?" zajímá se o můj vzhled teta. Dělá jako by mě rok neviděla, přičemž tu nebyla maximálně půl roku.

,,Ach tady je můj Fergie, teta ti něco přivezla," hrne se obýváku. Teta Ferguse miluje, obecně miluje všechny malé děti. Přetrpím oběd a odpoledne se vypařím ven. V Triogymu jsem až do večera, přičemž si při pozdním návratu vyslechnu láteření od mamky. Obě víme, že k poslušnosti mě nepřinutí. Ne to ne, už jsem skoro dospělá, a tudíž dělat poslušnou holčičku nehodlám. Už nikdy.

***

V Triogymu jsem strávila taky skoro celou neděli, hodně jsme se zaměřili na psychickou stránku. Bylo nás asi pět, náročný pracovat s ,,poloještěřím mozkem".

Večer sedím nad učením a nadávám, jak je to k posrání a kolik se toho musíme učit. Nakonec zavyju tak vysoko, že by se za to nemuseli stydět ani Scott a jeho parta z Teen wolf. Nakonec usnu vyčerpáním s hlavou položenou na učebnici Chemie. Inu učit se v posteli je asi špatný zvyk.

***

,,Lately, I've been, I've been losing sleep. Dreaming about the things that we could be...," Začne mi zvonit budík, arrg připadá mi, že jsem spala tak minutu, a přitom to bylo tak okolo pěti hodin. Vykopu se z postele s myšlenkou, že život je prázdný jak poušť a že nemá smysl. Pochytám rozutíkané myšlenky a jdu se hodit do pucu. Ač je to k nevíře, jsem ráda, že je pondělí. I když někdy si připadám spíš jako Garfield nesnášeje pondělky. Ano vím, že si to protiřečí, ale co už. Nad tím se určitě žádný čtenář mého deníku nepozastaví.

***

,,Ááá tady je naše neviditelná Holdenová. Ty chodíš do tý špičkový posilovny co? Divím se, že si to vůbec můžeš dovolit. Jsem tě tam včera večer viděl, když jsem šel kolem," vybafne na mě jeden kluk o první přestávce, když jsem se vracím, s kávou od automatu na chodbě, do třídy. Kluk, jehož jméno si nepamatuju, se rozřehtá a pár dalších kluků se přidá. Dřív by mě jeho chování celkem rozhodilo, i když neříkám, že jsem neměla žaludek až v krku, ale zvládám to líp. Musím zůstat v klidu a přejít to.

,,Jdi do hajzlu," ulevím si, vyvrátím oči vsloup a odejdu od něj na svoje místo. Pak zazvoní na hodinu, a třída se pomalu klidní. Moje myšlenky jsou ale na pokraji paniky a ty řeči mi vrtají hlavou celou dobu. Opravdu mě v Triogymu viděl? Ale jak se to domáknul, a kromě toho je to hrozná blbost. Vůbec nevnímám, co učitelka počítá na tabuli. Moje staré JÁ přece jen občas vykoukne a nemohlo si vybrat lepší chvíli.

Na povrch mysli mi vyplave vzpomínka ze staré školy. Učitelka mě na konci hodiny vyvolala k tabuli a já tam stála ještě po zvonění, celá třída kvůli mně měla kratší přestávku. Nikdo mi tehdy nepomohl, žádná z holek. Bylo to tak ponižující, ba co víc, ještě po vyučování se mi pomstily za můj údajný naschvál tím, že mi do skřínky vylily dva parfémy, takže to tam smrdělo, a ještě mi na dvířka sytě žluté skřínky nalepily vzkaz, na kterém byl nápis POZOR RADIOAKTIVNÍ ODPAD!

Zatřesu hlavou, abych ty otřesné vzpomínky zatlačila někam do podvědomí, a začala se modlit ke všech svatým, aby mě teď úča nevyvolala. Naštěstí se mi to do konce hodiny dařilo a já si s úlevou oddychla. Tak matiku jsme přežili, teda ještě zemák, chemie a dvouhodinovka ZSV a šmytec. Nevím, co se to dneska děje, mám chuť prostě se někde zahrabat do díry a čekat, až to všechno skončí. Ale zároveň vím, že se musím vzchopit a nějak to přežít.

***

,,Hej ty ignorantko! Nechceš si dát malej souboj? Jen ty a já," zakřičí na mě ten kluk po nesmírně nudné Chemii, kde se jen kontrolovaly protokoly z laborek. Ten kluk vysloveně provokuje, to snad není možný.

,,Tak jo, máš to mít," odseknu už tak dost naštvaně a pak ze sebe shodím mikinu, pod kterou mám jako klasicky tílko. Ne, že bych byla nějakej rváč nebo profi boxer, ale poprat se snad umím. A navíc on vypadá jako máčka. Nejdřív do mě strčí a posunem se do zadní části třídy.

,,Sráči!" syknu a chytnu se za rameno, pak mu to vrátím tím, že mu dám jednu do zubů pěstí. Bohužel však na první pokus zasáhnu nos, v němž ošklivě křupne. Mě pobolívají klouby na ruce.

,,Ty děvko!" zaječí a vrhne se na mě, oba spadneme na zem a začneme se mydlit hlava nehlava. Sotva vnímám, co se kolem mě děje, třída sleduje se zatajeným dechem, jak to dopadne. Bloncka vykřikne:

,,Do ní, Time!" a pak začali skandovat i ostatní. Furt jsme se mleli na zemi a já ztratila poslední špetičku nervů a důstojnosti a začala do Tima mlátit jak do boxovacího pytle. Později to ostatní popisovali jakoby mě popad amok. Zničehonic se role obrátily a Timovi se podařilo zvednou na všechny čtyři, z nosu mu chvístala krev. Kopl mě do břicha, přímo do žaludku a já padla na znak na podlahu. Teď se skláněl nade mnou, držel mi ruce a odkapávala mu krev na mé oblečení. Tak a jsem v prdeli, proběhlo mi hlavou.

Jako blesk z čistého nebe se od dveří ozval hlas.

,,Co se to tam děje?!" Vzápětí třída utichne a k nám se prodere jakási mohutná postava.

,,Přestaňte! Okamžitě přestaňte!" zahřmí nad námi a snaží se nás odtrhnout. Když se s námahou postavím, jsem nucena čelit pohledu rozčileného učitele.

,,Jste jako malí! Že se nestydíte. Prát se tady... a ještě k tomu kluk proti dívce," začala zničehonic láteřit učitelka, která se objevila za učitelem, pak se obrátí ke třídě.

,,Proč jste je nezastavili? Nebo proboha za někým nedošli? Člověk by myslel, že už skoro dospělí studenti budou mít rozum."

Cítila jsem bolest v břiše a silné nutkání se poblít, přímo tady přede všema. Nad okem jsem cítila bouli, a jistě tam bude i modřina, z roztrženého koutku mi kanula krev. Těšilo mě však, že můj protivník na tom byl hůř, z nosu mu ještě stále tekla krev, přičemž ho Bloncka zásobovala kapesníky. Držel se na něj a sténal.

,,Chtěla mě zabít! Ta svině nacistická mě chtěla zabít. Byla jako posedlá. Určitě je na drogách," zaječel. Stejně jako zbytek třídy jsem vytřeštila oči.

,,Děláš si prdel, ty idiote?" vyjekla jsem na něj.

,,Co to meleš Time, vždyť sis začal," promluvila Alice, čímž mě naprosto ohromila, nečekala jsem, že by se někdo postavil na mou stranu.

,,Sice ji provokoval, ale ona na něj zaútočila první," řekl Bruno.

,,No tak, klid! Uklidněte se, pravdu se ihned dozvíme," upřel na něj přísný pohled učitel.

,,Do ředitelny, ihned!" ukázal na dveře a postrčil nás dopředu. Přitom mi Tim ještě natrhl tílko až mi spadlo jedno ramínko.

,,Ty kreténe!" syknu, načež mu vyškubnu chomáč vlasů z toho jeho úžasnýho účesu. Kráčíme po chodbě až k ředitelně a musí na nás být vskutku groteskní pohled.

,,Dovnitř," postrčí nás znovu učitel, přičemž já si zavazuju ramínko na uzel. Připadám si jako bychom byli dvě děti na prvním stupni, nikoli na střední škole. Ale co, může si za to sám. Vyprovokoval mě. 

____________________________________________________________________________
Zdravíčko
Doufám, že užíváte léta a prázdnin 😄 já byla teďko trochu mimo provoz ale snad se všechno zas hodí do normálu.

Schválně kdo se ve škole nikdy nepopral ? Já teda naposledy na základce 🤣🙃ale to se vsákne.

Budu se těšit zas u další kapitolky

Andy❤