,,Tak teplé jaro nepamatuji už řadu let," pronesl Mark, zatímco si na brambory dával máslo.

,,Co čekáš, že bude sněžit? Vždyť už je skoro květen, je pochopitelné, že je hezky," odvětila jsem sarkasticky a zhnuseným pohledem pozorovala jeho počínání. Právě jsme všichni seděli v jídelně u ,,rodinné" večeře, měli jsme tresku s brambory. Neříkám, že by to jídlo nebylo dobré, ale z té atmosféry se mi chtělo zvracet. No, i když možná i z té ryby.

,,Tei, teď přece nepadá sníh, ty jsi trdlo!" začal se smát Fergie, který se výjimečně nekoukal u jídla na pohádky, a bylo na první pohled jasné, že by chtěl. Na to jsem už nic neřekla a jen mlčky dojedla svou porci. Zvedla jsem se od stolu, že odnesu talíř, ale mamka mě zastavila se slovy:

,,Nechceš přidat? Měla jsi dost?"

,,Ne, dík. Stačilo," a rázně jsem odsunula židli.

,,Poslední dobou vůbec nejíš, jsi hrozně pohublá. Není ti něco?"

,,Ne, mami, není!" zvýšila jsem hlas. Dala jsem talíř do myčky a chystala jsem se jít nahoru do pokoje.

,,Počkej chvilku, Tereso...už si jí říkala o zítřku, drahá?" obrátil se Mark na mamku. Z toho oslovení se mi chtělo zvracet. Zarazila jsem se.

,,Co je zítra?"

,,Ach, zapomněla jsem ti to říct. Na zítřek jsme naplánovali výlet do zoo, pojedeš s námi," oznámila mi mamka jako by se nechumelilo (což je celkem vtipné vzhledem k předchozí poznámce).

,,Skvělý, ale já budu zítra dělat úkoly do matiky, takže si to aspoň užijete beze mě. Dobrou noc," a chtěla jsem zmizet. Ani druhý pokus však nevyšel. Mark se vydal za mnou, a uchopil mě za ruku.

,,Nech mě být!" zasyčela jsem. On se však jen usmál.

,,Neodcházej, když s tebou mluvíme. A nevykládej mi, že budeš celý den dělat úkoly do matiky." Vykroutila jsem se z jeho sevření.

,,Ano, mám toho hodně, jelikož...možná to nevíš, ale v září jdu do maturitního ročníku a chtěla bych maturovat z matematiky, tudíž se musím důkladně připravovat už teď!" zmizela jsem jako stín, než mohli něco namítnout. Jet s nimi na výlet, on se snad pomátl. Co si myslí? Že budeme jedna velká šťastná rodinka. Tak na to může zapomenout.

A to s matikou vlastně nebyla úplně lež, jenom jsem o tom jaksi ještě nepřemýšlela. Vlastně o škole většinou vůbec nepřemýšlím. Je to škola, kdo by se o to zajímal. Došla jsem do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Byl pátek večer a já měla celý víkend na ...vlastně ani nevím na co.

***

,,No taaak, zvedni tooo," netrpělivě jsem přecházela z jednoho konce pokoje na druhý, zatímco mi u ucha zněl vyzváněcí tón Samova mobilu. Už třikrát a bezúspěšně jsem se mu pokoušela dovolat. Už jsem s ním nemluvila skoro týden. Chtěla jsem vědět, kde je, co dělá.

,,Je nám líto, ale s volaným číslem se nyní nelze spojit," oznámil mi strohý ženský hlas, když jsem to zkoušela asi po pátý.

,,Sakra, Same, kde vězíš!" vykřikla jsem a mrštila telefonem na postel. Většinou když nezvedal telefon, tak mi aspoň napsal, ale teď nic. Snažila jsem se zbavit dotěrných myšlenek typu Co když se mu něco stalo?

Nakonec jsem si z netrpělivosti a nudy nabořila sklo. Zásoby v krabičce, se mi už zase znepokojivě tenčily, s tím je potřeba něco udělat. Vidím to na návštěvu Diega, naposledy jsem tam byla snad před narozeninami nebo kdy. Seděla jsem na balkoně, protože vevnitř jsem nehodlala zamořovat vzduch a mamka by to navíc poznala. Třebaže jsem byla dospělá a mohla jsem si defacto dělat, co jsem chtěla. Nechtěla jsem vyvolávat zbytečné hádky, stačil ten incident cirka před týdnem.

To, když mi v mikině na vyprání našla krabičku od cigaret, naštěstí prázdnou. Někdy jsem si do ní dávala i sklo, abych ho někde nezapomněla, ale tentokrát bylo naštěstí jinde. Kdyby přišla na to seno, to by bylo sakra špatný. Takhle kecy o rakovině upe stačily.

***

Flashback

,,Teresoooooo!" Ozve se mamčin křik z koupelny, tu by normálně mohli používat místo megafonu. Když tam dojdu, stojí u pračky a v ruce drží mou černou mikinu a v druhé krabičku od cigaret, naštěstí byla prázdná.

,,Co to je?" Oboří se na mě. Zdvihnu nechápavě obočí

,,Moje mikina?" Nadhodím, přičemž mi dá velkou práci, aby mi necukaly koutky.

,,To vím, ale to druhé. Ty kouříš?"

,,Ne, proč bych měla?" pokračuju stále tím nenuceným tonem jako předtím.

,,Tohle jsem našla v kapse tvojí mikiny, takže to asi bude tvoje. Nelži mi tu do očí!" mamka začala startovat jako kůň před tím, než vyběhne ze startovací brány na dostizích.

,,No a je v tom něco? Nemůžeš mě tady osočovat z vlastnictví prázdné krabičky." Za tenhle stěr se musím pochválit, protože výjimečně jsem to nebyla já, komu došly nějaké pádné argumenty.

,,To je jedno, jestli v tom teď něco je, nebo není! Nebudeš si těmihle svinstvy kazit život."

,,Už je mi osmnáct, jsem dospělá, nemůžeš mi říkat, co mám a nemám dělat," použila jsem asi tu nejvíc klišé větu, jaké jsem byla momentálně schopna.

,,Dokud tu bydlíš, tak budeš dodržovat moje pravidla, milá zlatá, a myslím, že na tohle téma už jsme debatovaly několikrát," začala ta nejvíc basic přednáška o rakovině a všech dalších možných věcech. Já tam jen stála, koukala do země a její kecy mi šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. 

______________________________________
Zdravím, moji milí čtenáři
Jelikož před Vánoci je spousta stresu i uvnitř mé rodiny, říkala jsem si, že to vydám dnes. I když je celkem sranda vydávat něco jarního před Vánoci🤣
Andy❤