Noc byla strašná, samozřejmě, že s tou rukou nemůžu hýbat, takže pro člověka, který se neustále převaluje, je to utrpení. Být v jedné poloze, rozumějte. Učiněné peklo.

Takže první věc, co jsem ráno udělala, byla, že jsem si uvařila kávu. Celkem silnou, popravdě řečeno. Možná mi z ní pak začalo pěkně hrabat, bo ji většinou moc často nepiju a když už, tak jedině s medem. Jako hraničáři. A jelikož už jsem se konečně zbavila toho proklatého kašle a rýmy, odpoledne jsem vyrazila ven. Byl jeden z těch pěknějších únorových dnů. Sice bylo ještě zima, ale sluníčko. A to má člověk hned lepší náladu. Moje kroky směřovaly pochopitelně do Triogymu, nebyla jsem tam celou věčnost. Jack mě stáhne z kůže.

Když vejdu lítačkami dovnitř, je tady ruch jako obyčejně. V sobotu odpoledne jsou tu vždycky lidi. Nevědí totiž co s časem.

,,Panebože, to se mi snad jen zdá! T, jsi to ty?!" ozve se chlapský hlas a já se ušklíbnu. Pár metrů přede mnou stojí Mike. Zazubím se a dojdu až k němu.

,,Nazdaar, ne nezdá, jsem to fakt já," zvednu pravou ruku k pozdravu.

,,Dlouho ses tu neukázala, marně jsem si lámal hlavu, co s tebou je. Jack sice trousil nelichotivé poznámky o nějaké chřipečce, ale říkal jsem si, že je to nesmysl," pokračoval Mike a já zvedla oči vsloup

,,Opravdu jsem byla nemocná hele, ale teď jsem byla jen nešikovná."

,,No jo," a pak nápadně ztišil hlas do naléhavého šepotu.

,,Jay ti chtěl smazat členskou, jestli se tu do týdne neukážeš,"

,,No bože, tak jsem tu chvilu nebyla. Zas z toho nemusí dělat takový drámo." Na to už Mike nic neřekne a jen pokrčí rameny.

Pak se teda vydám do šéfárny, a přestože jsem dělala před Mikem ramena, je ve mně malá dušička. Zrovna když chci zaťukat, dveře se otevřou zevnitř a stojí v nich Jack. Je ve sportovním. A je vidět, že jsem ho překvapila.

,,Ahoj."

,,Jejda T ty ještě žiješ? Myslel, že už tě ta chřipka, nebo co to bylo, dostala," zasměje se svému sarkastickému vtipu.

,,Nemluv nesmysly, na chřipku se přece neumírá," plácla jsem první blbost, co mě napadla.

,,Však já vím, to byla jen sranda. Je mi jasný, že nemůžeš za to, žes byla nemocná, ale...snaž se takovým věcem vyhýbat, ano?" pak si bohužel všimne sádry na mé levé ruce a už je oheň na střeše.

,,Zlomená, předpokládám. Jak dlouho budeš ještě mimo ?"

,,Noo, já ...stalo se to teprve nedávno. Asi to bude ještě celý měsíc trvat. Ale neboj, určitě se to zahojí a pak už budu úplně v pohodě." Nezdál se být moc přesvědčený, abych pravdu řekla. Bože, já nemůžu přijít o Triogym. To by mě opravdu mrzelo.

***

Když jsem po té nešťastné schůzce vycházela z Triogymu, v podstatě se mi ještě nechcelo domů, a tak jsem to vzala oklikou. A čirou náhodou šla okolo jedný trafiky. Nemějte mi to za zlý, dostala jsem prostě chuť kouřit. Prostě mi nestačila chřipka a chcu mět rovnou rakovinu. A ano, Hazel Grace vím, že nemoct dejchat je děs, ale co naděláš.

Vešla jsem do trafiky a vtom mě upoutal veliký nadpis na výtisku dnešního vydání novin.

,,Pistole pro neonacisty. Němci hledali před útokem na mešity pomoc v Česku," přímo jsem zavětřila po slově neonacisti. Vím, že jsem se vám, milí čtenáři, kdysi dávno svěřovala, že jsem chtěla patřit ke skinheadům, a to tetování a tak. Jakože je to asi dost provázaný, neonacisti a skinheadi, ale už mě to neláká. Naštěstí. Tyhle myšlenky už dávno odvál čas. Stejně jsem k nim nikdy nechtěla patřit, jen svou image vytvořit ten dojem, že jo. Nevím proč jsem měla takové myšlenky, to se musíte zeptat mého dřívějšího já, ale pochybuju, že vám to poví. Je to vlastně dávno. Nebo by mělo být.

Ale vraťme se k novinám, přitahována jakousi magickou silou jsem si volnou rukou vzala ten výtisk, co ležel nahoře, a zabrala se do čtení.

,,Ve skutečnosti neonacistický večírek ...setkání pravicových extrémistů," prolétla jsem zbytek očima a rozhodla se, si je koupit. Jak jsem se otočila a chtěla vyrazit k pokladně, kdosi do mě vrazil, až jsem upadla.

,,Co děláš, ty vole?! Čum radši na cestu, ty debile!" vyjela jsem na toho týpka a začala mu nadávat do všech možných individuí.

,,Jéžiš, sorry, já tě přehlíd. Mrzí mě to," vylétlo z něj a pak se začal omlouvat. Když mě zvednul na nohy, z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu se na mě usmál.

,,Nemusí! Jen příště koukej, kam máš," odseknu a pak mimoděk zaskuhrám, když mi rukou v sádře projede palčivá bolest.

,,Ty jsi zraněná? Promiň, to jsem si nevšim. Pomůžu ti," najednou se změnil z namachrovaného frajírka na starostlivého cápka. Pomohl mi dostat ruku zpátky do závěsu a podal mi mobil, který jsem s díky zasunula do kapsy. Pak jsem popadla noviny, došla k pokladně, zaplatila a vyšla z trafiky.

Neonacisti se mi zničehonic vypařili z hlavy, i s tím Arsenijem Bilodubem. To bylo ale čudné setkání. Jako by něco na způsob déja vu, ale nenapadá mě, kde bych ho už mohla vidět. Jako sice je to malé město, ale i tak. Čudné.

Byla jsem odtama už nějakých pár kroků, když se za mnou ozvalo:

,,Ještě jsi tam zapomněla tohle," ohlédla jsem se a přicházel ke mně zase ten týpek a mával krabičkou.

,,Já je ale nekupovala, teda prve jsem to měla v úmyslu, ale ...a navíc tuhle značku bych si asi nikdy nekoupila. Moc drahý na to, že si tím ničíš zdraví," odsekla jsem a opět se rozešla. On mě však brzy dohonil.

,,Ale no tak, nedělej. Neodmítej, vím, že chceš," byl tak zatraceně neodbytný. Rezignovaně jsem se na chvíli zastavila.

,,Fajn," zamumlala jsem a přijala nabízenou cigaretu. On se usmál a zapálil mně i sobě.

,,Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se po chvilce mlčenlivé chůze, když hodil nedopalek na zem a zašlápl ho. Prase.

,,Ehm, T," zamumlám a snažím se skrýt záchvat kašle. Ale to se lehko říká a hůř udělá. A vůbec jsem celá nějaká divná, že se tady zničehonic bavím s nějakým cizím týpkem. No, i když on se mi v té trafice vlastně vyloženě vnutil.

,,Hmm těší mě T, já jsem Jacob," napřáhl ke mně ruku, vtom mi asi ruplo v bedně a já vytřeštila oči na nabízenou ruku. Najednou se mě zmocnil strach. Šok. Panika. Zdrhat. Nějak tak bych popsala svoje zkratkovité uvažování.

,,No víš, já už musim," vyhrknu.

Dám se do běhu, do bezpečí. Snažím se ze sebe vydat maximum, ale jistě pochopíte sami, že to asi nebylo moc rychlé. Mé chování ho jistě zaskočilo. Na tolik, že se vydal za mnou. Když jsem zaběhla za roh, zpomalila jsem do chůze a hlasitě dýchala. Běhat s rukou v šátku není nic lehkého.

,,T, počkej, neutíkej. Neboj se mě. Nechci ti ublížit," zakřičel na mě, když se vynořil zpoza rohu. Opět nade mnou převzal vládu probuzený poloještěří mozek. Nemohla jsem dělat nic jiného než se dát zase do běhu. Když to už nebudu brát oklikama, tak budu brzo doma.

***

Jakmile mám náš dům na dohled, jsem už opět celkem v klidu. Avšak nechápu, co za spouštěč to bylo tentokrát. Takovéhle panické ataky už nemívám moc často. Ale měla bych s tím něco dělat. Tedy pokud s tím jde něco dělat.

,,Ahoj, jsem doma," křiknu, když si odložím bundu a projdu předsíní do kuchyně, kde si jdu okamžitě udělat pití.

,,No konečně, kde jsi zase zmizela?" objeví se mamka a sjede mě pohledem. Vždycky mám pocit, jako by mě projel rentgen.

,,Jenom tak se projít na vzduchu, provětrat mozkový závity na jarním sluníčku," usmála jsem se na ni. Našla jsem v ledničce džus a nalila si ho.

,,Jo a taky se domluvit s trenérem na gymnastice," dodala jsem jako by mimochodem, když jsem si sedla ke stolu.

,,A jak to dopadlo?" ona snad vyzvídá ty jo, zázraky se dějí.

,,Jo, v pohodě, nevyhodí mě," prohodím. Hmm, musím říct, že tohle je nejvíc v pohodě konverzace za mnoho týdnů. Ovšem i tohle musí něco narušit. A to je zvonek a následné otevírání a bouchnutí vchodových dveří. A můžete hádat, kdo to asi je. Je to tak jednoduché, jak jen může být. Mark. Mamka mu hned běží v ústrety, ale já se nevzrušuju. Otevírám si noviny a dočítám ten článek.

***

,,Ááá, tak teroristi zase útočí, že?" ozve se mi za zády a já jen protočím oči vsloup a odvětím:

,,To nejsou teroristi, ale neonacisti, v tom je rozdíl," aby mu došlo, že mi nemá koukat přes rameno. Otočím stránku, kde už článek končí a zase má nějaké kecy.

,,Ty s něma máš něco společného?" zeptá se opatrně, jako by chodil po tenkém ledě.

,,Ne, společného asi fakt ne, ale je dobré udržovat si přehled o dění kolem nás. Třeba tady se píše, že ...," ukážu prstem na jednu větu v textu.

,,Česká neonacistická scéna má zároveň vazby i na zakarpatskou sít'. To znamená co?" zmlkla jsem a čekala, že mě doplní. On však pokrčí rameny

,,No nevím."

,,Snad trablem, ne? Přemýšlej trochu člověče," a mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Tahle improvizace vážného tématu se mi začíná zamlouvat, a proto v tom pokračuju.

,,Když se čeští neonacisté spojí s těma na východě, vznikne z toho komplexnější systém. Navíc my se obecně bohužel kloníme víc k východu díky dějinám. A větší systém znamená moc. Propojenej systém a udržení moci a pořádnej průšvih pro ostatní bílý. A navíc se zvyšuje intenzita nenávistných projevů. A pak...," dramaticky se odmlčím, když vidím jak na mě Mark, a dokonce i mamka visí očima a hltají každé moje slovo.

,,BUM! Prostě a jednoduše bum," rozesměju se jak blázen.

,,A budeme si muset vybrat na čí stranu se my jako jednotlivci přidáme. Jestli k Němcům, o kterých se tu ostatně píše, protože skromnost stranou, ostatně těm se nikdo nediví, že chtějí nacismus zpět. Anebo těm z východu. Takže je dobrý o tom něco vědět. Jelikož za chvilku pravicovýmu extremismu už nebudou stačit akce Arsenije Biloduba nebo koncerty Sokyry Peruny. Ne, ne ...za chvilku to nabyde mnohem většího rozdílu a všichni na to doplatí. Všichni bez rozdílu," když jsem skončila, oba na ně hleděli jako spadlí z Marsu, nebo možná i z Venuše.

,,Tereso, ty už sis zase četla tátovy deníky, že?" podívala se na mě mamka vyčítavě. Teď jsem na ni, jak z višně, hleděla já.

,,Deníky? Tys je nevyhodila?" vypadlo ze mě.

,,Ne, ale měla jsem. Je v nich spousta hloupostí ostatně jako ta, co jsi právě říkala,"

,,Uuuuu, tak to já si je vezmu a pěkně si počtu. Třeba mi to konečně bude dávat smysl," zaculím se na ni. A to jsem myslela, že vyhodila už všechny tátovy věci.

Vtom se z prvního patra ozvala rána a vzápětí také šílený Fergieho řev. Zřejmě se mu něco stalo.

Mamka se jako náměsíčná vydala nahoru zjistit, co tam ten malý šotek zase tropí.

***

,,Téda, to bylo obdivuhodný," vysekne mi Mark pomalu poklonu, ale přitom se mi ani jednou nepodívá do očí.

,,Ale kdeže! Jen jsem informovaná," mávnu rukou, jako by to nebylo důležité. Ve skutečnosti se dusím smíchy.

,,Asi tě to dost zajímá, že?" podotkne a já přikývnu.

,,Hele, znáš sociální skupiny? Já to teď měla v ZSV v psychologii."

,,Asi mi to nic neříká, povídej," vybídne mě.

,,No tak si představ, že já jsem v té referenční skupině. Vím o tom hodně, něco se mi i líbí, ale nejsem součástí toho všeho," vysvětlila jsem mu, pak jsem si oddechla, vstala a přešla ke skřínce, kde jsme měli léky. Když už si z něj dělám prdel, tak ještě trochu přitvrdíme. Zašátrala jsem vzadu, kde byla stále ještě dobře známá krabička s antidepresivy a za jeho užaslého pohledu jsem lék zapila džusem a odešla. Neřekl ani slovo. Musím se pochválit, za to, jak jsem mu vytřela zrak.

Pak jsem se vydala dolů do sklepa, abych našla ty tátovy výstřižkové knížky. Jestli je mamka nevyhodila, jak říkala, určitě tu někde budou. Jenže hrabat se v krámech ve sklepě, to je horší, jak přesívat hrách s čočkou.