Dalších pár dní se vlastně už nic tak zajímavého nedělo. Pomalu jsem se uzdravila z těch všech blbostí, takže asi budu muset za chvíli zase do školy. Šíleně se mi nechtělo. Jednak jsem neměla hotové všechny úkoly a jednak minimum sociálního kontaktu mi celkem vyhovovalo. Takáž jakáž izolace od okolního světa. Ale chyběl mi Triogym.

***

Jelikož jsem však ještě byla doma, opět mě mamka zneužila jako chůvu. Prý, že si potřebuje něco zařídit. Nepátrala jsem po tom co. Zřejmě další dostaveníčko s Markem.

Nejhorší na tom ovšem bylo, že mě Fergie má totálně na háku. Ani se mu nedivím. Takže jsem byla po jejím návratu sprdnutá za to, že není okoupaný a v posteli. Ale zkuste to, domluvit se čtyřletým rozmazleným dítětem, je to pravé umění.

,,Vždyť už brečí únavou," vytkne mi mamka a popadne brášku a zamíří s ním do koupelny.

,,Já se ho ptala, nechtěl ...nemohla jsem ho donutit," odsekla jsem vyloženě popudlivým tonem.

,,On ti vždycky řekne ne!" uslyším, ještě mamku skrz dveře.

,,Tak fajn, příště ho tam narvu násilím!" zakřičím za ní ještě, ale pak už se tomu směju. To je tak, když je člověk už příliš dlouho doma, a rozhodí ho úplné blbosti. Už se nemůžu dočkat, až budu zas normálně fungovat. Jen kdyby člověk neměl tu debilní chřipku.

***

Pak si za nějakou chvíli vzpomenu, že jsem si vlastně dole nechala sešit z literatury, a že by se celkem hodilo dopsat si zápisy spisovatelů z období 1.sv.v. Jenže zase mám tu pověstnou karmu, sešit vem čert, ale jak jdu ze schodů, zničehonic mi to podjede a já šlápnu do prázdna. Zapackuju a už letím po hlavě dolů. S hlasitým žuchnutím spadnu na podlahu v chodbě. Stačím tak akorát před sebe hodit ruce, které mají zmírnit pád, ale to se ukáže jako fatální chyba.

,,Do prdele, auuu," zaskuhrám a snažím se vyhrabat na nohy. V levé ruce mi stopro něco křuplo, pulzuje mi bolestí, od zápěstí nahoru. Bolí jak blázen. Vtom se z kuchyně nečekaně vynoří Mark, co ten tady dělá?

,,Jsi v pohodě? Stalo se ti něco?" zeptá se a těká pohledem mezi mnou a schody.

,,Ehm ne...nic," zaskučím, když se zkusmo opřu o bolavou ruku, zdvihnu se a imaginárně se opráším.

,,No, a jak jste si to vaše setkáníčko užili?" plácnu random větu, jenže to už se shora rozeběhne mamka.

,,Musíte tu dělat takový kravál? Fergie právě usíná," zatímco mě propaluje pohledem, ruka dál bolí, na rozdíl od zbytku těla. Asi musí být pořádně naražená. Merde!

,,Nic, jen Teresa si tu udělala něco s rukou," vypálí hned Mark nasládlým hlasem a mamka na něj nevěřícně pohlédne. Co si o sobě ten idiot myslí.

,,Nic s ní nemám, jen jsem zakopla na schodech," odseknu, ale mamka mě za tu ruku vezme a já div nevyjeknu bolestí.

,,Možná je to vážné, když to tak bolí," usměje se rádoby soucitně Mark a já div nechrlím vzteky. Tak on nám ještě bude dávat rady, blbec.

,,Přestaň si hrát na pana chytrýho, mám to jen naražený, to přejde!" zvýším hlas, aby mě konečně přestal řešit. To už se na mě usápne mamka, ať ho nechám být.

,,Mark má pravdu, Tereso! Raději s tím zajedeme na pohotovost," opáčí a pak si s ním vymění důvěrné gesto, načež vyvrátím oči v sloup.

,,Pohlídej, prosím, Ferguse," požádá ho ještě a pak už si jde pro věci a kabát. Pche, taková blbost. Si před ním hraje na dokonalou matku. Však kolikrát už se mi něco stalo? A řešil to někdo ? Ne! Tak proč to kurva řeší teď.

***

Celou cestu jsme nepromluvily ani slovo, pravda, nebylo to zase tak dlouho. Promluvila, až když mi ošetřující lékař sdělil, že je to opravdu zlomenina, a to sice pololomená fraktura nad zápěstní kůstky, bla bla bla, tak nějak to bylo.

,,Vidíš, měla jsem pravdu," řekla mamka s falešně srdečným úsměvem.

,,A jak se to vlastně stalo, slečno?" zeptal se mě doktor, zatímco zdravotní sestra zapisovala cosi do počítače.

,,No spadla jsem ze schodů u nás doma," ušklíbla jsem se omluvně.

***

Nakonec jsem skončila se sádrou. Ty kokso! Sádra a ruka v závěsu, kam jsem se to dopracovala tyvole.

,,Jak dlouho to potrvá?" zeptala se mamka, jakože se o to, potažmo o mě, zajímá.

,,No, zhruba tři týdny, tady možná i měsíc, a poté samozřejmě rehabilitace," odvětil jí doktor a o mě se pokoušely mdloby.

,,Měsíc? Nemůžu zůstat další měsíc bez trénování! Už teď jsem byla dva týdny mimo provoz," vyjeknu a všichni tři se na mě otočí, a to včetně mamky.

,,U sportovců se to může hojit i rychleji, ale to není pravidlem. Minimálně tři týdny to potřebuje. A poté se uvidí. Když budete klást důraz na intenzivní cvičení kvůli prevenci zatuhnutí loketního kloubu. Ten má totiž největší tendenci k poúrazové ztuhlosti a je riziko omezeného rozsahu hybnosti," vysvětloval mi trpělivě, avšak sestřička byla zvídavější, a to samé mamka.

,,A jaký děláte sport?"

,,Gymnastiku, sportovní gymnastiku," vypálím neurčitě, protože říkat pravdu o Triogymu rozhodně nehodlám.

,,A taky sem tam posiluju, prostě taký klasický trénink," dodám ještě. Mamka se na mě podívá tím svým nedůvěřivým pohledem.

,,Ty přece nechodíš na gymnastiku," řekne, ale já mám připravenou odpověď

,,Samozřejmě, že chodím. Už skoro dva roky mami. Chápu, že na to zapomínáš. Když však teď nebudu ještě měsíc trénovat tak se mnou asi trenér vyrazí dveře," přeju si, aby už se mě všici přestali vyptávat a my mohly domů. 

___________________________________________________________________________
Zdravíčko milí čtenáři

Opravdu je někdy lepší mlčet🤣 i když zrovna tohle mi většinou nejde a pak skončím v nějakém průšvihu.

Jak to máte vy?

Přeji krásný den/noc idk 🤣

Andy💛