Nevím, jak dlouhý čas jsem tam strávila, tipovala jsem to na pár dní. Pak mi začalo být lépe, horečka ustoupila a nastal čas mě dopravit domů. Za Samovy pomoci, samozřejmě. Přímému střetu se však ti dva vyhnuli. Vím, že mamka jej tehdy úplně odepsala, pro ni už zemřel. Byla na mě celkem dost naštvaná, ale být naštvaný na nemocného člověka není příliš dobrý nápad. Pochopitelně, že jí o mém stavu během předchozích dnů řekli úplně všechno.

***

,,Hepšík," znovu jsem kýchla a už asi po stopadesáté se vysmrkala. Místo horečky se přihlásilo nachlazení či co, nějaká chřipka asi. (a ne covid v tu dobu ještě opravdu nebyl) Mamčino rozhořčení ale dlouho netrvalo, a dokonce se o mě i celkem starala...asi tak první dva dny. Tahle nemoc mě celkem naštvala, byla jsem úplně odepsaná. Nemohla jsem dělat nic. Akorát tak pít čaj, ležet v posteli, smrkat a kašlat. Ale zřejmě jsem si za to mohla sama, to je, jak když někdo spí s otevřeným oknem.

Bylo pozdní odpoledne a já dostala hroznou chuť si nabořit sklo. Jenže jsem to své jediné neměla po ruce, o to jsem přišla, když jsem u vojáků ležela v horečkách. Takže je celkem jasné, že mi ho zabavili. Vlastně se mi i celkem vybavuje ten utrápený obličej té ošetřovatelky, když sklo našla v mých věcech. Řekla jen, že si tím ničím už tak chatrné zdraví. Já zase opáčila, že je zelenina pořád lepší jak cigarety. Byla to pravda. A tohle jsem prohlásila v budově plné vojáků, kdokoli mě mohl udat na policii. Nic se však nestalo.

Sam to sice věděl, ale řekla bych, že ho spíš mrzelo, že zeleninkou čpí jeho stará mikina. Nebo byl mnou zahanbený a dobře to skrýval. Každopádně očekávám, že při dalším setkání na mě bude naléhat, ať s tím přestanu. Ale to se hošík přepočítal. Já s tím nepřestanu, nanejvýš si dám pauzu. Jako právě teď. S mojí psychikou to totiž nic nedělá, tak nevidím důvod přestat. Možná omezit to, ale ne přestat. Ani mě nehne.

***

,,Vy kouříte, protože vám to chutná, já kouřím, abych zemřela," řekla Aljaška Youngová a zahodila špaček cigarety do potoka. Písmenka se mi míhala před očima a já už zase nebyla sto udržet pozornost na jednom řádku, protože se mi vpíjely do sebe.

Odložila jsem knížku a lehla si na záda, zírala jsem na strop a představovala si Aljašku. Na vší té nemoci je dobré alespoň to, že nemusím dělat absolutně nic. A místo toho dělat věci, na které normálně opravdu není čas, například čtení. Moje tělo mi zkrátka dávalo jasný signál, zpomal.

Jako by mi to chtěl dokázat i můj žaludek, jelikož jsem vůbec neměla chuť do jídla a vyloženě se do něj musela nutit. A i to málo se tam i občas prostě neudrželo a šlo ven. Byla jsem z toho hrozně zesláblá a údajně vypadala jako strašidlo. Taký blbý chvost.

Znovu jsem se začetla do Hledání Aljašky, neuplynulo ani pět minut a už jsem zase začala filozofovat. Co když to velké MOŽNÁ vůbec nebyla Aljaška, co když to zkrátka byl nějaký neurčitý pocit? Co když Váleček chtěl prostě jen někam patřit? A mít dobrý pocit, že někam patří. To se mu na Culver Creeku asi povedlo.

Moje myšlenkové pochody mě nakonec dokonale uspaly. A já ve snu bloudila loukou plnou kopretin, vcítila se do Aljašky i Válečka zároveň a byla tím velkým MOŽNÁ....

***

Byl už večer tím jsem si jistá, i když jsem ještě nebyla úplně vzhůru, ale ani už jsem nespala. Ucítila jsem, jak mě mamka pohladila po vlasech (nebo aspoň po tom co z nich zbylo), vzala mi knížku, na které jsem usnula a položila ji na noční stolek vedle postele.

,,Hlavně se uzdrav. Neodpustila bych si, kdyby se i tobě něco stalo," zaslechla jsem ji šeptat, když odcházela z pokoje. Zatajil se mi dech. Tohle mě naprosto ohromilo. Tak nečekané.

Mamka, zřejmě není taká rádoby nezajímající se, jak jsem myslela. Proč to teda tak předstírá, ten nezájem. Vím, že ten kousek laskavosti někde v nitru schovaný má.

Zívla jsem a znovu se odebrala ku spánku v očekávání, co přinesou další dny a týdny. 

____________________________________________________________________________
Zdravím milí čtenáři
Jak bojujete ve škole? I mně už to martyrium začalo a moc velká sláva to teda nieje.

Dnešní kapitolka je dost prošpikovaná Hledáním Aljašky, já vím. Doufám, že jste to všichni četli a něco jsem vám tu nespoilovala bo se mi to občas neúmyslně stává🤣
@Nath_Lupin ví ...

I knížky hrají v Tess životě nemalou roli, i když se to nezdá. Totiž inspirovala jsem ji částečně mou maličkostí, takže musí mít ráda knížky. Není nic lepšího než se ponořit do knižního světa a nechat realitu být. To mi jistě všichni potvrdíte. Týjo dneska jsem se nějak rozepsala 🤣
Budu se těšit u další kapitolky

Andy💛