Dle mého názoru, rčení
,,Kameny a klacky možná zraní vaše kosti, ale slova vás nikdy nemohou zranit," neplatí. O ženách se kdysi tvrdilo: Dlouhé vlasy, krátký rozum. S tím se plně ztotožňuji, bohužel však kvůli situaci, jež mě poznamenala na dost dlouho, možná i na celý život. A o tom vám teď budu vyprávět. Nelehká to věc. Však uvidíte.

°°°°

Anno Domini MMXVII

Septembris

Dies Mercurii

„BUM," ozvalo se domem a tento zvuk ukončil můj drahocenný spánek. S povzdechem jsem se vyhrabala z postele - podobné věci se u nás doma děly víc než často. A můj bratr Fergus (bohužel mladší) byl v tomhle ohledu spolehlivější než kdejaký budík. Každé ráno přesně v sedm měl prostě tendenci něco shodit, rozbít a já nevím, jak ještě se dá vyvolat hluk. Ten kluk na to má prostě talent. Rozespale jsem zamířila do koupelny, abych provedla ranní hygienu a následně na sebe hodila jedny z mých mnoha roztrhaných riflí a volných triček....jo a mou nepostradatelnou černou mikinu s kapucí a již drolícím se nápisem Nirvana. Nirvana je jedna z mých neoblíbenějších skupin. Třebaže Kurt Cobain už je pár desítek let pod drnem.

Školu mám asi nějakých patnáct – dvacet minut od domu, takže s chozením na čas nejsem tak úplně kamarád, většinou přijdu až těsně před zvoněním. Ve skřínce si vezmu učebnice a zamířím na první hodinu. Ve třídě se s nikým nebavím, když to není absolutně nutné a v lavici sedím sama. Popravdě žádná z hodin není až tak zajímavá, abych se přinutila jí věnovat maximální pozornost, ale to snad nedělá nikdo ne? I tak si ale snažím udržovat známky v průměru.

***

Každé pondělí a středu máme tělocvik, což je asi jediná z hodin, kde jsem poměrně dost aktivní. Máme ho rozdělený ,,zvlášť holky a zvlášť kluci" což je škoda. Připomíná mi to minulou školu, kde byly jenom holky, to byla směsice děsivosti a šílenosti. Fakt hrůza, jak tam ty slepice furt kvokaly. Ale tady kvokaj taky, hlavně v šatně.

Většinou se jdu převlíct jinam, jelikož když mám delší dobu mluvit tak si dávám takový jako ,,prášky" (hormony v podstatě), abych si zaměnila hlas. Říkám tomu chrapláček (pochopitelně je hlubší než můj původní). Mám pro to své důvody. Později vám to možná vysvětlím.

Dneska jsem však nucena okolnostmi převlíct se v holčičí šatně, jelikož někteří kluci mají ve stejném čase přípravu na florbalový zápas v malé tělocvičně. Ten prášek jsem si dala do pití tak doufám, že to bude mít stejný účinek jako normálně, jinak se mi stane velký trapas. Dala jsem si kraťasy, takové ty klučičí a teď jsem si pomalu přetáhla přes hlavu tričko přes hlavu. Chviličku jsem stála jen v těch kraťasích a zadržovala dech. Další věci, o čem jsem se vám rozhodla svěřit je ...moje tetování přes celý záda. Taková ta německá orlice. Chtěla jsem patřit ke skinheadům, z čehož si můžete vydedukovat můj zjev. A ne nepleťte si to s neonacistou. Nemám nacismus v oblibě. Všechny holky na to tetování překvapeně zíraly, já si přes to ale natáhla tílko a dál to neřešila. Snažím se neřešit, co si o mně lidi myslí. Je to pak jednodušší. Ne vždy se mi to však podaří. Vtíravé myšlenky jsou totiž to nejhorší a overthinkování též.

No samozřejmě, že mám takovou karmu a měla jsem v těláku nástup. No nic, aspoň si zakřičím chrapláčkem. Zní jako klučičí a všichni si myslí, že to je můj reálný hlas. A tak to má být. Mám znít a vypadat jako kluk, i když v něčem se mi to nedaří a v něčem jo. Ne, opravdu nemám dlouhý vlasy. Půlku hlavy mám vyholenou na tak dva centimetry a na druhé půlce je těch vlasů trošičku víc, ale ne o moc. Je to úleva.

Po nástupu jsme si daly jedno kolečko na rozběhání, upřímně já si dala tři, jelikož jsem byla rychlejší než ty plouživý slepice, nad kterými učitel jen mávl rukou.

,,To není běh, to je nemoc."

Pak se k nám za mého naprostého úžasu připojili i ti kluci, tak jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna dodělávala atletiku a taký ty ostatní venkovní věci. Zejména oštěp a granát. Druhá skupina jsme hráli softball na druhý půlce hřiště. To je celkem fajn hra. Troufnu si říct, že umím odpalovat dosti daleko. Ne, vůbec nezním jako bych měla ego větší než Empire State Building, ale taková jsem vždy na těláku, vždycky se tu jakoby probudím a dám ostatním ve třídě najevo, že existuju. Upřímně po svým týmu dost řvu a snažím se projevit soutěživost. Všici se potom pak hrozně diví, že ta podivínka Holdensová si tak moc troufá.

Zrovna se dostanu k pálce, odpálím a začnu zdrhat. Míjím první metu, druhou a blížím se ke třetí. Pak se to stane. Něco tvrdého mi prudce narazilo do břicha a já se skácím k zemi. Byla to fakt šlupka, mě jen tak něco neskolí.

Vyrazí mi to dech a já se ho zoufale snažím polapit, vstát a doběhnout k tý zatracený čtvrtý metě. Nešlo to. Před očima mžitky. Černo. A zase bílo. Sípala jsem a dusila se. Pak si toho konečně všimli ostatní a seběhli se ke mně. Někdo mi dal herdu do zad. Rozkašlala jsem se a prudce se zvedla. To byla chyba. Svět přede mnou zhasl a já se znovu zřítila na zem.

,,Promiň, mně je to tak líto," uslyšela jsem a padla do sladkého nevědomí.

...

MEZITÍM

,,Ježiši, ona se složila," zapištěla nějaká holka, bylo to divný. Jako bych se koukala na sebe, ale tak nějak seshora. Na svoje tělo a ostatní lidi kolem něj.

,,Co se stalo?"

,,Klid, jen ztratila vědomí," řekl učitel, pak moje tělo no spíš obličej pocákal vodou z flašky. Do hajzlu, co blbne. Chtěla jsem na něj zavolat, ať toho nechá, ale z téhle mé momentální pozice to nešlo. Pak mi sundali tričko, no umělý dýchání bo, co chtěli dělat. Skvělý, zase všichni očumujou moje tělo. Je na něm pár nepěkných jizev minulosti. Všimla jsem si jen vzdáleně, že mám na břiše modřinu.

...

POTOM

,,Probrala se," uslyšela zase ten upištěný hlas. Byla to ta holka, co hodila ten granát. Zamrkala jsem.

,,Promiň, mně je to tak líto," a všichni se na mně koukali, jako bych měla umřít.

,,V pohodě," zachraplala jsem a zbytek se ztratil v záchvatu kašle. Zvedla jsem se do sedu a natáhla se po své flašce s pitím.

,,Slečno Holdensová, měla byste si zajít za zdravotnicí," řekl učitel a nabídl mi ruku, aby mě zvednul. Já taktně odmítla. Kdyby měl obavy, tak už by ona byla dávno tady. Omdlení na hodině byl jistě pádný důvod k zapsání do knihy úrazů.

,,Nic mi není, díky," odbyla jsem jej stroze a zvedla se sama. Pak zazvonilo. Z šatny jsem vyklouzla rychle, bylo té pozornosti na mě trochu moc. Na dalších hodinách jsem opět dělala, že neexistuju. Bohužel pro mě jsem vyslechla útržek rozhovoru spolužáků.

,,Alice do ní omylem napálila granát, složila se a pak jí ani nic nebylo. To je divný," uslyšela jsem jednu bloncku jak nějakým klukům vykládá o mojí příhodě na TV.

,,Vůbec nechtěla pomoct, chci říct, že bych se s ní klidně bavila, ale ona se sama uzavírá," pak jí pohled střelil ke mně. Rychle jsem se odvrátila a zahleděla se na číselné řady v učebnici matiky. Dělala jsem, že jí neslyším, jak dál barvitě popisuje tu příhodu a místo toho se soustředila na ten extra složitý postup jednoho příkladu. 

____________________________________________________________________________
16.6. 2022

Zdravím a vítám vás u nového příběhu. Tohle je moje první knížka, co není fanfikce, tak doufám, že se i tak bude líbit. Dlouho trvalo, než jsem se odhodlala ji vydat. A nakonec to čirou náhodou padlo na tohle krásné datum.

(Krásné protože jsem v tohle datum před dvěma lety maturovala, a taky to bylo naposledy co jsem začala vydávat nějakou knížku 🤣 jojo je to dlouho.)
___________

P.S. Tady dole máte odkaz na playlist ke knížce.

https://open.spotify.com/playlist/48auF31axlEtLG3xsqC2me?si=989d2ba8e09b43a1

_____________________________
Nevím jak často budu vydávat, sice je příběh už dopsaný, ale ještě prochází korekcí (díky Nath_Lupin)

Tak a to je ode mně opravdu vše.

Valere vos iubeo
Andy❤