Maius MMXIX.

Z pohledu Willa

Zkouškové letního semestru bylo za rohem, a tudíž tenhle týden se označoval jako zápočtový. Naštěstí jsem se poučil ze zimy a všechny seminárky a semestrální věci jsem již měl hotové a odevzdané. Dalo se říct, že aspoň jediné pozitivum ta moje dobrovolná izolace měla a to, že jsem nemusel nic hnát na poslední chvíli. Zrovna jsme vyšli ven z budovy, kde jsme mívali latinu, a já byl jen tak nějak zabraný do svých myšlenek, když Denny prohlásil:

,,No není to skvělé, že už máme aspoň jeden test za sebou? A zítra němčina. Jen nechápu, proč zrovna naše učitelka latiny dělá dozor u přijímaček." U posledního slova jsem zbystřil.

,,Přijímaček? Co? Ony jsou tu dnes přijímačky?"

,,Kámo čéče, kde žiješ, vždyť ten týpek, co nám dnes rozdával test na latině, říkal, že je tam jen na zástup, že Engelbrechtová je jako dozor u přijímaček," vysvětlil mi Denny. Měli jsme dnes už v podstatě volno, což znamenalo, že by stálo za to to prozkoumat.

,,Takže dneska jsou přijímačky na celou filozofickou?" uišťoval jsem se.

,,Nojo zřejmě, si představ, že před rokem jsme dělali přijímačky my a teď jsme tu, na kraji druhého zkouškového," fantazíroval, zatímco jsme došli ke studentské kavárně, když se z budovy naproti nám vyřinul dav nějakých studentů. Nevím, co mě přimělo si je blíž prohlédnout, když tu se pořád pohybovali nějací lidi a prakticky bylo nemožné rozeznat kdo je z jakého ročníku.

,,Pěkné holky, co?" podotkl Denny, když si všimnul, kam se dívám. Vtom se dveře otevřely znovu a vyšla z nich ...ne...to nemohla být ona. I když byla jí tak podobná, jako jedna z mála dívek neměla šaty ani sukni a ty krátké hnědé vlasy...cosi na nich bylo povědomé.

,,Tess!" zvolal jsem, ale hlas se mi zlomil. Dívka vzhlédla a vytřeštila oči. To už jsem se přiblížil natolik, abych ji poznal. Skutečně to byla ona? Anebo to byl jen trik, co mi vyvedlo světlo? Vypadala nějak jinak. Vlasy měla určitě jinak. Vůbec se netvářila vesele, spíš sklesle. Řekl bych, že vypadala, jak kdyby už seděla hrobníkovi na lopatě, ale to by byla urážka.

,,Ty?" vydralo se jí z úst chraplavě, ale já už ji uvěznil v medvědím objetí. Nedbal jsem na to, jak to asi musí vypadat. Ucítil jsem, že se třese. Pak jsem ji pustil.

,,Co tady děláš?" řekli jsme unisono. Já radostně a těžko říct jak ona, nevypadala, že by byla ráda, že mě vidí.

,,Wille, neřekl jsi mi, že máš sestru," ozvalo se za námi. Stál tam kdo jiný než Denny. Potlačil jsem nutkání se zasmát.

,,To není ségra...jsme kamarádi, teda asi," totálně jsem se do toho zamotal.

,,Tak my jsme kamarádi? To jsou mi novinky, takže sis přece jen našel nějakou jinou?" ozvala se Tess. Zabolelo mě u srdce.

***

Z pohledu Tess

,,Tak my jsme kamarádi? To jsou mi novinky, takže sis přece jen našel nějakou jinou?" dostala jsem ze sebe a doufala, že se mi netřese hlas. Neměla jsem daleko ke zhroucení. Už tak jsem se ještě třásla nervozitou z těch OSP, co jsem právě absolvovala. Pohlédla jsem znovu na Willa a pak na toho druhého kluka. Němě na mě zíral.

,,Já jsem Denny, Willův kámoš," nabídl mi ruku ten druhý kluk. Přijala jsem ji. Měl pevný stisk a já působila jak leklá ryba.

,,Musím jít," vyhrkla jsem zničehonic, otočila se na patě a zmizela pryč. Šla jsem tak rychle, jak jen to bylo možné. Když jsem zabočila za roh, zastavila jsem se u jakési zídky a zrychleně dýchala. Přitiskla jsem ruce na tváře, snažila jsem se nevsugerovávat si, že se mi motá hlava. Pravdou bylo, že dávat si před zkouškou kávu nebyl nejlepší nápad. Zajela jsem rukou do tašky a vytáhla zapík s krabičkou cigaret. Zhluboka jsem vydechla a pak si zapálila. Tohle se aspoň dalo na veřejnosti, sice jsem si slíbila, že přestanu jak s brokolicí, tak s kouřením, ale tohle byla sakra nouzová situace. A já se sakra potřebovala zklidnit, jelikož jsem byla naprosto mimo.

,,Tess, vrať se prosím. Musíme si promluvit," uslyšela jsem blízko hlas a vtom do mě skoro vrazil. Vyjekla jsem. Zrovna jsem vydechla a rozkašlala se.

,,Tady jsi, už jsem se bál, že jsi utekla," usmál se a vtom si všiml cigarety v mých třesoucích se prstech.

,,Ty...kouříš?" protáhl naprosto překvapeně. Schovala jsem ruku za záda.

,,Jo, přesně tak. Jsem naprosto hrozný vyvrhel společnosti, tak už běž a nech mě na pokoji," řekla jsem tiše, kdybych zvýšila hlas, rozbrečela bych se. Nevěděla jsem co dál říct.

,,To jsi začala až..."

,,Ne už dávno předtím, a je toho víc, ale to je jedno," mávla jsem rukou.

,,Proč ...jsi neodpovídala na zprávy a nezvedala telefon?" zeptal se, zatímco jsem típla nedopalek a hodila špačka do koše.

,,Rozbil se mi mobil. Ten večer když..." nedokončila jsem ani větu a už se mi do očí draly slzy a já se je snažila potlačit. Marně. Začaly mi samovolně vytékat z očí.

,,Pro-miň já jsem tak hlou-pá. By-la jsem tak hlou-pá, cho-vala jsem se ja-jako so-sobec" štkala jsem a zřejmě mi ani nebylo rozumět.

,,No taaak, šššt," objal mě znovu Will a snažil se mě konejšit, když jsem se mu sesunula na rameno.

,,J-jak se na m-mě p-po t-tom v-všem je-ště mů-žeš po-podívat? Jak m-mě mů-můžeš ob-objímat p-po tom v-všem c-co jse-mm udě-lala," vyhrkla jsem a snažila se otírat si ten vodopád slz.

,,Vždyť se vlastně nic nestalo, jedna hádka. To tys to vzdala, myslel jsem, že to tak chceš. Vůbec jsem to nechápal, přál jsem si křišťálovou kouli abych to pochopil," odvětil a zase se usmál tím svým hřejivým úsměvem, při kterém se mi podlamovala kolena.

,,Ale byl jsem to já, kdo navrhnul pauzu, promiň. Bylo to v afektu," dodal ještě.

,,Já...mrzelo mě to, co se stalo s mým bratrem. Cítila jsem se špatně, že jsem ho takhle odhodila na druhou kolej. Prostě jsem v sobě asi měla nějaký nevyřešený problém a odnesl jsi to ty," přestala jsem škytat a snažila se vrátit do stabilní polohy.

,,Bylo to všechno jedno velké nedorozumění, že?" řekl a mě stále sužovaly pochybnosti.

,,Ty se vůbec nezlobíš?" zeptám se.

,,Zlobil jsem se, děsně jsem se zlobil, ale nejvíc na Simona. Ten idiot. Všecko zpackal. U tebe mi to bylo jen líto."

Vzal jeden zbloudilý delší pramen vlasů a zastrčil mi ho za ucho. Pak mě pohladil po tváři, chytil mě jednou rukou kolem pasu a druhou nechal položenou na mých vlasech. Spontánně jsem natočila hlavu na jednu stranu a on na druhou, pak mě políbil. Byl to lehký, ale zároveň velmi jistý polibek. Cítila jsem jak mě nejistota a neklid opouští a nahrazuje ho spokojená blaženost. Začala jsem spolupracovat a líbání nabralo na intenzitě. Zničehonic mi začínal docházet dech a začala jsem zmatkovat. Odtrhli jsme se od sebe a prudce oddechovali.

,,Páni...to bylo..."

,,Krásný," doplnila jsem ho.

,,Miluju tě, Tess, už dlouho to vím. Už předtím jsem to věděl. Neměl jsem psát nic o pauze, ale byl jsem tak vytočený," vypadlo z Willa a celý zrudnul jako pivoňka.

,,Wille, já ...taky tě miluju. A nemůžu bez tebe být. Ale jsi si jistý?" na konci se mi trochu zadrhnul hlas.

,,Ovšemže jsem si jistý, z celého svého srdce jsem si jistý. Ty ne?" ujišťoval mě Will a maličko znejistěl. Vtom jsem se zničehonic rozesmála. Úplně jsem zapomněla, jaké to je, se smát. Jen tak.

,,Samozřejmě, že jo."

Cítila jsem, že opět žiju. 

______________________________________
Je to tuuuu....
Máme tu konečně šťastné smíření těch dvou nešťastných duší.
💛❤
Andy

P.S. Tohle byla právě předposlední kapitola. Jo taky tomu nedokážu uvěřit.