,,A touto skutečností jsme došli k tomu názoru, že tady to nemá vyhlídky, a proto se za dva měsíce stěhujeme na Nový Zéland," pronesl triumfálně Thomas a všichni zatleskali, ovšem až na mě, protože jsem to nechápala. Půl hodiny o čemsi vzrušeně vykládal a já nebyla sto pochopit ani dvě slova. Seděla jsem tam mezi ostatními dospělými jako kůl v plotě, ale tak hrály tu pohádky, so aspoň něco gut, jenže oni je jako by opomíjeli, takže na S Čerty nejsou žerty koukal asi jen Ferry. Fakt úžasnej Štědrej den. Ale co si pamatuju, na Štědré dny jsem neměla nějak moc štěstí už nějakejch pár let.

Tuhle éru hrozných Štědrých dnů odstartoval ten rok, co táta umřel, v podstatě si z toho moc nevybavuju. Další hrozný rok byl ten o dva roky později, co se Sam vypařil. Mamku a mně tehdy z dobré vůle pozvala tetička Mauricia k ní, prý abychom nebyly o Vánocích samy. Pozvala tam i spoustu jiných lidí, takže to byl opravdu blázinec. Bylo mi asi tak skoro jedenáct a všichni říkali, jak už jsem velká atd. a já při rozbalování dárků udělala něco naprosto bizarního. Utekla jsem a schovala se v přístěnku pod schody. Nemohli mě najít a já se tam zamkla a četla si. Měla jsem tehdy hrozný vztek na mamku, že jsme nezůstaly doma a nedělaly to co obvykle. Klasická dětská umíněnost. A od té doby, co se narodil Ferry, to taky nebyly nějak dobré Vánoce, ale škoda mluvit.

Jo a přesuňme se k současnosti, s Markem jsme taky nestrávili ani jedny Vánoce, bo se asi rozešli. Kdo ví. Nakvartýroval se k nám na jaře a před pár dny začali mít děsné neshody, tak si sbalil svých pět švestek a šel. Ne, že by mi to vadilo. Naopak. Totální psychopat to byl.

Ale možná mi to bylo líto kvůli Ferrymu, poněvadž ten ho měl celkem rád, když uvážíme, že nikoho jako tátu neměl. Inu ...a kdo tady pak má těžký život, co? Jo a kvůli té poslední peripetii jsme zase trávily Štědrý den u tety Mau a byla tu pochopitelně i sestřenka Anastazia a její rodinka. Součástí téhle rodinky bylo i to mimino Oliver, který se zřejmě vzbudil, jelikož vřeštěl jako opařená kočka.

,,Tess půjdeš se mnou pro malého?" zeptala se Stázi, já ochotně vstala a šla za ní.

,,Nový Zéland, to zní fantasticky," vychrlila jsem, ale Stázi se jen pousmála.

,,Jasně, bude to fajn, když nám to vyjde. Jen mě mrzí, že mamka neuvidí tak často Olivera. První vnouče. víš, užívá si to," vzala ho z kočárku do náruče. Já se zakřenila:

,,Hmm mamka se asi hned tak nějakého vnoučete nedočká, ode mě určitě ne," řekla bych toho ještě mnohem víc, ale to už jsme došli zpátky do obýváku a teta Mau si hned Olivera vzala.

***

Když se přiblížila čtvrtá hodina odpolední, vypravili jsme se na mši. Byla to varianta půlnoční, ale byla o dost dřív, aby tam mohly děti. Ne, že bychom byli nějak moc věřící rodina, ale spíš to bylo tak, že jsme si na to jednou za rok vzpomněli.

Byla to takový hezký vánoční zvyk. Měla jsem ráda tradice, ba co víc rodinné tradice. Jenže v poslední době to byly tradice bez rodiny. Svého času jsem byla na tradice dost ulítlá, ale život není fér k člověku, co má rád spořádaný život a tradice. Z mých úvah během chůze, mě vyrušil tetin hlas:

,,Ty už se zase chystáš kouřit, Thomasi? Tak ale jdi od nás dál. Nemůžu ten smrad ani cítit." Thomas nad svou tchýní jen vyvrátil oči vsloup a spěšně se od ní a Stázi vzdálil. Nic si z toho nedělal.

,,Můžu?" připojila jsem se k němu se svým jednorožčím zapíkem, když ten svůj evidentně nemohl najít.

,,J..jasně," přisvědčil překvapeně, když jsem zapálila mu i sobě.

,,Nevěděl jsem, že kouříš," prohodil, když jsme unisono vyfukovali kouř.

,,Hmm jen občas. Příležitostně, znáš to," ušklíbla jsem se a rázem mi byl o něco sympatičtější. Tento můj počin však neunikl zkoumavému oku ostatních.

,,Tereso? To si děláš legraci? Taková hezká holka a takhle si ničíš život. Tys o tom věděla, Zoe?" obrátila se teta na mamku, aby se u ní dočkala kýžené podpory.

,,Jo věděla, zjistila jsem to asi už před půl rokem, ale Teresa je zkrátka moc tajnůstkářská, aby mi něco řekla." Po tomhle mamčině prohlášení jsem vdechla kouř a rozkašlala se. Sakra ona to zjistila už dřív a nic neřekla. Kolik toho tak asi ví?

,,Jen ji nechte, je už dospělá a brzo na to přijde sama, že jí to kazí pleť a škodí zdraví," postavil se na mou stranu jediný další kuřák.

,,Je to nezdravé, měli byste s tím přestat. Oba!" přidala se k mamce a tetě Stázi.

,,Nojo jednoho krásného dne možná. A můžu tě ujistit, že Samovi to taky vadí. U armády prej všici kouří jak fabrika," podotkla jsem k ní jakoby mimochodem. Típla jsem nedopalek o roh koše a vyhodila ho.

,,Ferry, máš babu," plácla jsem bratra po zádech a začala si s ním hrát na honěnou. Jednak proto, že jsem potřebovala skončit ty přednášky o tom, jak je kouření nezdravé. To jsem dobře věděla i bez nich. A jednak proto, že jsem jim chtěla ukázat, že moje plíce jsou naprosto bez závady. Což se ovšem nedalo říct o mém mozku.

Mše proběhla více méně jako každý rok, jednotvárně. Jen s takovým tím hezkým pocitem, který člověk má, když se zpívají koledy. Řekněme, že to bylo tak dobře nostalgický a dýchala z toho taká ta typická vánoční atmosféra.

Posralo se to až u štědrovečerní večeře, či spíš chvilku poté u ,,čekání na Ježíška", nevím, jak je to v jiných rodinách, ale u nás se ta trapná šaráda stále dodržuje kvůli Ferrymu. No, takže zatímco my uklízeli v kuchyni po večeři, Thomas v obýváku chystal dárky. Až do této chvíle se to ještě dalo, pak Ferry chvíli sklapnul a já se zaposlouchala do písničky v rádiu. Řeknete si klasická vánoční písnička, ale...

,,Jedu domů po trati, jedu přes kopce. Za okny padá, padá sníh, budou Vánoce." Málem jsem upustila ten talíř, co jsem držela v ruce.

,,Chmury, trable, starosti nechal jsem ve městě. Už slyším lidi na půlnoční, zpívat v kostele," Stázi zesílila zvuk a začala zpívat s rádiem:

,,Haleluja, Halelu-u-u-u-u-ja." Usmála jsem se, i když mě to stálo velkou dávku sebezapření a přidala se k jejímu zpěvu:

,,Ježíš na kříži ztrápený, občas se usměje. Na ty co v zázrak uvěří, na ty co zpívají," a prostě se to stalo, Ferry vyjekl:

,,Tei, proč brečíš?" Slzy mi kanuly z očí tak nějak samy, aniž bych byla schopna je zadržet.

,,Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma," v tu ránu mi hlavou projelo tak neskutečně živé Déja vu .

,,Táta," zamumlala jsem a vyběhla z místnosti. Moje rádoby silná vůle mě totálně zklamala. Nemůžu tu písničku ani cítit.

,,Stojím v prázdném kostele, hvězdy nade mnou. Z kříže zbyl jenom stín, ale přesto slyším..."

A zrovna v tu chvíli se ozve z obýváku zvoneček, opravdu ideální načasování. I tak jsem ještě z kuchyně zaslechla mamčin komentář:

,,Vypni to, drahá, nebo se z toho zblázním." Buď se mi to zdálo, nebo jsem v mamčině hlase slyšela lítost. Asi jsem nebyla jediná, kdo si přitom vzpomněl na tátu. Jenže mamka teď nebrečela zavřená v koupelně jako já. Ten text se mi totálně dostal pod kůži a slzy ne a ne přestat.

Ano, máte právo být zmatení. Na vašem místě bych taky byla. Protože já nejsem cíťa, tak proč mě dostane jedna z nejprofláklejších vánočních písniček tak, že u ní bulím jak želva. No já zase nechápu, jak někomu může připadat vánoční a hezká, vždyť je totálně depresivní. Jako všechno z Jeseníků, například Priessnitz, ta kapela, ti maj taky totálně depkoidní texty. A taky tak trochu nostalgický.

Zbytek večera by ideálně dopadnul tím, že bych si nabořila sklo a zavolala Samovi, jenže to nešlo hned ze dvou důvodů. Zaprvý sklo bylo v kabátě a pochybuju, že bych byla tak nenápadná abych se vyhnula slídivým očím a zadruhý Sam byl s tím svým zázrakem u jejích prarodičů a podle krátkého hovoru předtím se zřejmě i dobře bavil. A určitě mu je úplně ukradený, že jeho sestřička trpí depkama jen proto, že uslyšela jednu blbou písničku, která jí připomněla dětství a tátu a už je z ní pokojová fontána. Po nějaké době se ozvalo zaťukání na dveře.

,,Mami?" vzhlédnu překvapeně, ji bych tu teda nečekala.

,,Tei, pojď se vrátit zpátky. Nechceme rozbalovat bez tebe. A už začíná i pohádka," začala mě medovým hlasem přemlouvat. Neuvěřitelné.

,,Kašlu ti na dárky a pohádku. Pohádky jsou celý den a nezdálo se, že by vás to nějak zajímalo," odsekla jsem.

,,Přece tu nebudeš celou dobu jen tak sedět, už kvůli tetě a nám ostatním. Vidím, že tě něco trápí..." zkoušela to znovu mamka, jako snažila se...to se musí nechat.

,,Nic mě netrápí, a dej mi pokoj," odsekla jsem znovu a otočila se k ní zády.

,,Chováš se jako malé umíněné dítě, Thereso! Vím, že ti schází otec a bratr, ale je na čase jít dál. Je to minulost, kterou nezměníš." Na co si tady zase proboha hraje? vrtalo mi hlavou.

,,Copak tobě neschází? Tobě se po nich nestýská?" Vybuchnu, protože její klid mě vytáčí.

,,Samozřejmě, že ano, ale nemůžu pro to nic dělat, vybrali si to sami. Já jim vtom nemohla zabránit."

,,Do prdele, matko! Samozřejmě, že mohla, kdyby ses o ně víc zajímala."

,,Nebudu s tebou diskutovat, o tom, co bylo. Prostě se teď okamžitě sebereš a půjdeš dolů nebo..." začala po mně řvát.

,,Nebo co ?" zeptala jsem se pro změnu s klidem já.

,,Nebo s námi pojedeš na Nový Zéland," ozvalo se zpoza dveří a tam stála Stázi s Tommym.

,,Nekažte si Vánoce, jste slyšet po celém domě," usmála se Stázi.

,,Šašci," rozesmála jsem se při pohledu na ně. Měli na sobě santovské čepice a také ty pyžamové overaly.

,,A tohle je pro moji nejúžasnější sestřenku Tess," nasadila mi sobí parohy.

,,A pod stromečkem máš ještě spoustu dalších věcí, no nevím nevím, jestli ne víc jak Ferry," ušklíbne se Thomas a mrkne na mě.

Řeknu vám, nakonec to nebyl tak hrozný Štědrý den, nakonec se dal docela přežít. A jestli mě někdo chce mučit, tak už aspoň ví čím. Půlnoční.