Nenávidím pohřby. Definitivně. A nic na tom nemění fakt, že tohle byl teprve druhý pohřeb, co jsem absolvoval. Na tom prvním, který byl posledním rozloučením s mou babičkou, mi byly necelé tři roky a podle svědků jsem ho větší část prospal. Ten dnešní měl být důstojným posledním sbohem mému nejlepšímu příteli, jenž se nedávno zabil při autonehodě. A možná, že kdybych prospal i ten, bylo by to bývalo lepší. Vůbec nejlíp bych asi udělal, kdybych vůbec nedorazil. Alespoň bych byl za pitomce jen jednou.

Abyste pochopili, co mám na mysli. Nejdřív jsem zabloudil na hřbitově a málem se zúčastnil úplně jiného pohřbu. Mě tedy bylo divné, že začali dřív a nikoho tam nepoznávám, ale protože jsem do sebe ráno kopl několik panáků na žal a bohužel také na lačno, chvíli mi trvalo, než mi můj omyl došel.

Když jsem konečně objevil tu správnou skupinu, vrhla se na mě srdceryvně lkající Perryho matka. Z jejího nesrozumitelného drmolení jsem posléze pochopil, že si jakýsi bratránek Tony nebo Bony nebo možná Ronnie - zkrátka jeden z těch, kteří měli nést rakev - zlomil nohu. A jestli bych byl tak moc hodný a zastoupil ho.

Z části ze slušnosti a z části z touhy uniknout utopení v neutuchajícím přívalu slz jsem souhlasil. Chyba! Zbylí nosiči byli všichni skoro o hlavu větší než já, takže rakev neustále sklouzávala mým směrem a několikrát mě zákeřně praštila.

Byl jsem z toho tak dezorientovaný, že když jsme tu bednu konečně skládali v cílovém místě, podklouzla mi noha a já zajel rovnou do předpřipravené jámy. Většina žalem zlomených truchlících tenhle incident přehlédla, takže když jsem se začal drápat ven, celý zamatlaný od hlíny, málem jsem několika starším příbuzným způsobil hromadný infarkt.

Nutno připustit, že popustit uzdu svému morbidnímu humoru a doprovázet svůj výstup temným mumláním „mozky, potřebuju mozky" asi nebyl nejlepší nápad. I proto, že Harriet – Perryho ovdovělá skoromanželka – na rozdíl od omdlévajících tetiček statečně zaútočila a sejmula mě dobře mířenou kabelkou. Ta ženská tam snad nosí cihlu. Když jsem pak přišel k sobě, málem jsem dostal infarkt já, protože se mi jedna ze zdravotnicky uvědomělých sestřenic právě chystala dát umělé dýchání.

Ano, vím, že ječet „pomoc, sundejte ze mě tu nutrii!" jsem nejspíš neměl, ale kdybyste viděli, jak se k vám blíží ten hrozivý předkus, taky byste se lekli. Sestřenka se samozřejmě rozplakala a z pohledů, které na mě v tu chvíli vrhaly ostatní přítomné ženy, mi bylo jasné, že pokud něco rychle nevymyslím, můžu klidně skočit zpátky do té díry a nechat se tam zahrabat. Chvíli jsem zmateně blábolil něco o halucinacích, bolestech hlavy a rozostřeném vidění. Nakonec se mi ten sbor fúrií podařilo jakž takž uchlácholit. Zbytek pohřbu jsem strávil raději ukrytý v zadních řadách a hned po ukončení obřadu se co nejnenápadněji odplížil pryč, pevně rozhodnut, že jediný pohřeb, kterého jsem ochoten se propříště zúčastnit, je můj. A to si ještě nejsem jistý, jestli se raději nenechám sežrat divou zvěří.

Každopádně teď jsem za sebou s pocitem hluboké úlevy konečně zaklapl dveře své útulné garsonky, skopl jsem boty a bez prodlení zamířil k minibaru ukonejšit své pocuchané nervy dávkou rychlé univerzální medicíny, jinak řečeno rumu.

***

„Thomasi, vstávej, mám pro tebe důležitou zprávu." Pootevřel jsem oči a pokusil se zaostřit na mlžnou postavu, sklánějící se nade mnou.

„Přináším ti poselství nejvyšší důležitosti," deklamoval můj návštěvník dramatickým hlasem.

„Jdi pryč Perry," zasténal jsem, „myslím, že jsem nemocný. Je mi zle a chci spát." Perry si založil ruce na hrudi a zatvářil se znechuceně.

„Nekecej a prober se," houkl na mě tak, že jsem nadskočil. „Je ti zle, protože ses ožral jak doga. Není divu, pokud jsi do sebe nalil tohle všechno. Spíš mě překvapuje, že nemáš otravu alkoholem."

„Co všechno? Kam nalil?" rozhlížel jsem se zmateně kolem sebe, než jsem zaregistroval, kam se Perry dívá. Vedle gauče, na kterém jsem vyspával, se povalovala slušná baterie prázdných lahví. Matně jsem si vzpomněl, že když mi došel rum, rozhodl jsem se, v rámci utišení nervů a samozřejmě žalu, ujmout whisky, kterou jsme s Perrym občas popíjeli u karet. Jak se zdálo, můj žal byl příliš hluboký, než aby jedna načatá láhev stačila.

„Jen jsem zapíjel smutek," bránil jsem se. „Vypil jsem to jako tryznu za tvou duši." Na celé té situaci mi přišlo něco divného, ale nastupující kocovina spolu se zbylým alkoholem, kolujícím v mém krevním oběhu, mi nedovolovaly se pořádně zamyslet.

Perry si významně odkašlal a zaujal vznešenou pózu, jednu ruku dramaticky pozdviženou.

„Přináším ti důležité poselství. Hranice sfér byly narušeny a pouze ty můžeš zabránit katastrofě," zadeklamoval s dikcí ochotnického herce ve špatném dramatu.

„Dal ses na divadlo?" ohodnotil jsem jeho výkon. „Co nacvičuješ?"

„Ty jsi ale jelito," zaúpěl Perry naprosto upřímně a složil hlavu do dlaní. „Že já se tady snažím."

„Laskavě mi neříkej jelito," urazil jsem se. „Na někoho, koho dneska pohřbili, jsi docela otravný, abys věděl. A do prdele!" Mojí alkoholem zatemněné mysli to konečně docvaklo. „Ty jsi přece mrtvý," vyjekl jsem. „Ty jsi ... Ty jsi duch," došlo mi, když jsem si uvědomil, že rozmlžené obrysy sice může mít na svědomí přehnané pití, ale to že skrz Perryho vidím, byť rozmazaně, měl akohol na svědomí jen stěží. Stejně jako to, že se vznáší několik centimetrů nad zemí. „Jsi svůj vlastní duch a přišel jsi mě strašit za to, že jsem ti zkazil pohřeb. Hele, já ale nechtěl, vážně. To byla náhoda, totiž nehoda," blábolil jsem.

„Čí jiný duch bych asi byl? Matky Terezy? Přestaň šílet a posaď se," štěkl na mě Perry. „Nepřišel jsem tě strašit a celý pohřeb je mi srdečně ukradený. Poslouchals vůbec, co jsem před chvílí říkal?"

„No ani ne," připustil jsem. „Bolí mě hlava a ty jsi hrozně řval. Abych byl úplně upřímný, zacpal jsem si uši. Něco o hranicích nebo co. Že je někdo narušil. Nějací imigranti?" vzpomněl jsem si na aktuální mediální téma.

„To je materiál tohleto," bručel Perry nakvašeně. „Tak se prosím tě soustřeď, zopakuju ti to ještě jednou. Došlo k narušení hranic mezi sférami existence a budoucnost lidstva záleží jen na tobě."

„Na mě? Jak na mě? Proč na mě? Já mám problém i s podélným parkováním. Jak mám probůh zachraňovat lidstvo? A vůbec, co mi je do něj, do lidstva?" bránil jsem se vehementně a při tom jsem pečlivě kontroloval jednu lahev po druhé. Přece jsem to nemohl vypít úplně všechno.

„Uvědomuješ si, že jsi tak nějak jeho součástí?" upozornil mě můj zesnulý kamarád. „To si myslíš, že když sem vtrhnou armády démonů a začnou vraždit všechno, co se hýbá, tobě se nějakým zázrakem vyhnou?"

„Tak se nebudu hýbat," odbyl jsem ho nevrle, vyhrabal se na nohy a potácivě se vydal do kuchyně. Lahve povalující se v obýváku totiž byly, jak se ukázalo, beznadějně prázdné a já urychleně potřeboval doplnit hladinu alkoholu v krvi. Chápejte, ne že bych byl takový nenapravitelný notorik, co bez alkoholu nevydrží ani půl hodiny. To rozhodně ne. Ale cítil jsem, že současná situace zvýšenou konzumaci etanolu omlouvá. Přeci jen, dnes dopoledne jsem se účastnil pohřbu svého nejlepšího přítele, jen aby tentýž záhy nevybíravě přerušil moje truchlení jakýmsi zmateným tvrzením, že jsem ten jediný vyvolený, který může zachránit svět. Bez pořádné dávky ohnivé vody jsem se necítil schopný situaci zvládnout.

„To chci vidět," odfrknul si Perry, který se vytrvale vznášel za mnou. „Navíc to bylo poněkud nadnesené tvrzení. Ve skutečnosti pochybuju, že se budou obtěžovat čekat, co se pohne a co ne. Prostě to tu rozmasakrují komplet a bude. Co to hledáš?"

„Tohle," vítězně jsem se vynořil z útrob lednice s načatou lahví portského, dopřál si pořádný lok opojné tekutiny, opřel se zády o lednici a pokusil se zaostřit na kamaráda. „Podívej, Perry. Já nejsem žádnej zatracenej hrdina. Nemůžeš si na to zachraňování světa najít někoho jinýho?" pokusil jsem se ho přesvědčit. Perry ale jen zavrtěl hlavou.

„To právě nemůžu," přiznal neochotně. „Abys rozuměl, ono to není tak docela o tobě jako takovém, jako o něčem, co u sebe máš. Vzpomínáš, jak jsem si před časem u tebe schoval dárek pro Harriet? Ten, co jsem jí chtěl dát k výročí seznámení?"

„Dárek, dárek," lovil jsem v zamlžené paměti. „Myslíš ty praštěný přívěšky? Ty, co vypadaj, jako že někdo zlomil plechový srdce a teď se na tom snaží vydělat?" Ta věc tak opravdu vyhlížela. Dvě poloviny srdíčka, každá na vlastním řetízku, a v místě, kde by měla pokračovat druhá polovina, zubatý okraj.

„Přesně ty. A nejsou praštěné, ale romantické. Je to partnerský přívěšek. Ty půlky pasují do sebe. Jako že my dva jsme dvě půlky celku. A už vůbec nejsou plechové. Jsou stříbrné a navíc historické," bránil svůj dar Perry.

„No jo, pořád. Praštěné, nebo romantické, koho to zajímá? Jak znám Harriet, stejně by víc ocenila něco jako pepřový granát nebo partnerský kalašnikov. Bohové, tak ženská je horší než jednotka zvláštního nasazení v akci." zabručel jsem. „ A vůbec, drž se tématu. Co mají společného dva kousky kovu s mimozemskou invazí nějakých vraždících hnusáků?"

„Všechno," povzdechl si kamarád těžce. „Oni jsou totiž jaksi to... klíč. Magický. K bráně do pořádně ošklivého vesmíru."

„Ošklivého?" chytil jsem se jediného slova, které mi jakž takž dávalo smysl. Hlava mi třeštila a mozek se pokoušel vylézt ušima, aby se podíval, co se to tu děje, protože tomu, co mu tvrdily oči prostě nevěřil. Asi jsem si místo toho portského měl dát raději něco proti bolesti. Ibalgin třeba. Nebo jed na krysy. Po zvážení námahy potřebné na cestu k lékárničce, oproti pravděpodobnosti že v ní najdu něco použitelnějšího než náplast a dávno prošlý šumivý C vitamín, jsem se raději odpotácel nazpátek do obýváku, rozhodnut čelit téhle šílenosti pokud možno v sedě. Perry mě opět následoval, jako nějaký duchoidní ocásek.

„Ošklivého. Hnusného. Peklo hadr. Zombie apokalipsa procházka růžovým sadem. Miliony hajzlů, pro které jsme dobří tak akorát jako předkrm," snažil se cestou zoufale. „Stačí aby se ta věc dostala do ruky někomu z jejich lidí a svět je v hajzlu."

Přestal jsem věnovat svoji pozornost lahvi a překvapeně se zadíval na přítele. Vážně řekl v hajzlu? Perry? Asi ano. Rozhodně vypadal, že mu začíná docházet trpělivost. Může se duch zaostřit, když je naštvaný?

„Já tě varuju, Tome," přerušil Perry moje přemítání nad vlastnostmi duchů napůl naštvaně a napůl zoufale. „Jestli se nesebereš a neuděláš co po tobě chci, budu tě chodit strašit."

Chtěl jsem se ho zeptat, jestli myslí, že mu to strašení vydrží dlouho, když podle něj případná invaze bude znamenat konec lidstva. Že bychom se třeba mohli chodit strašit navzájem. Koneckonců, kdyby nepořizoval přiblblé dárky, nebylo by teď mé duševní zdraví vážně ohroženo nutností nějak se postavit k existenci duchů a magických dimenzních bran. Než jsem ale zformuloval myšlenku, v obýváku se objevil další návštěvník. Jen tak. Z ničeho nic. Žádné divné zvuky nebo dýmy. Žádný zářící portál. Prostě hop a je tu lidoop. Teda chlápek.

Na první pohled vypadal docela obyčejně. Elegantní tmavošedý oblek a na krátko střižené vlasy, nagelované do uhlazeného účesu. Trochu mi připomínal pojišťovacího agenta. Přejel pohledem pokoj, zvědavě strčil špičkou dokonale naleštěné lakýrky do jedné z odhozených lahví a pak se otočil ke mně. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ty oči! Nejen, že neměly duhovku. Neměly ani zorničky, byly celé úplně neskutečně bílé. Jediný pohled to nich mě přiměl téměř dokonale vystřízlivět. Muž se na mě široce usmál. Asi jako hladová šelma na bezmocnou kořist.

„Kdo...? Co...? Co jste zač? Co chcete? Jak jste se sem dostal?" vykoktal jsem a pohledem hledal pomoc u Perryho. Ten ale zcela zbaběle zprůsvitněl a zmizel za gaučem. Ani se ho při to nenamáhal obejít. Prostě prolétl skrz.

„Klid, pane," zapředl ten chlapík takovým tónem, že mi naskočila husí kůže i za ušima. „Jsem tu na zcela přátelské návštěvě. Jak se zdá, máte u sebe něco, co bychom bytostně potřebovali. Stačí, když mi to dáte, a v tu ránu jsem pryč."

„Jo, jen na tak dlouho, než se vrátíš i kamarádíčkama, abyste to tu rozmašírovali!" To se nejspíš slova ujaly poslední zbytky alkoholu v krvi, zatímco mozek na mě ječel, že být na něj drzý není nejlepší způsob, jak se dožít večera.

„To vám napovídal ten váš kamarád, co tak spěšně zmizel, když jsem dorazil?" vycenil na mě návštěvník zuby. Nejspíš to měl být úsměv, ale osobně bych byl rád, kdyby to už nedělal. „Proč bychom něco takového dělali, nevíte? Osobně vám garantuji, že nic takového v plánu nemáme. Ba naopak, po našem příchodu ustanou všechny války, bratrovražedné boje a krvavé masakry a na celém světě bude nastolen mír."

„Kecá," syčel Perry z poza gauče. „Světový mír je mu úplně ukradený a krev miluje."

„Nevím, jak jste na to přišel pane Holstome, ale hrubě se mýlíte," ohradil se chlápek dotčeně. „Věřte mi, Thomasi, jediné co chceme, je postarat se, aby každý na Zemi žil v míru a dostatku."

„Jediné co chtějí je udělat si z celé země chovnou farmu. Jak asi zajistí ten dostatek co? Já ti to povím. Nadbytečné kusy porazí a hned bude dost pro všechny. Včetně nich. Jen se ho zeptej," popichoval Perry odzadu.

„Zajistíme bezchybné metody kontrolovaného početí," odsekl kravaťák.

„Mladé maso," nedal se Perry.

„Ticho," zaúpěl jsem a sevřel si hlavu v dlaních. Běloočko se ke mně obrátil.

„Nerad to říkám, ale měl byste omezit pití," pronesl vážně. „Nemírné požívání alkoholických nápojů by mohlo nevratně poškodit ..."

„Chuť," prskl Perry.

„.. . zdraví," dokončil neochvějně bělooký. „I s tím si ale dokážeme poradit. Jen sem potřebujeme dostat příslušné odborníky, kteří se o věc postarají. Dejte mi ten klíč a já vás ujišťuji, že se nemusíte bát žádných nemocí ani jiných zdravotních komplikací. Dávám vám své slovo, že pod naším vedením bude lidstvo dokonale zdravé." Znělo to dokonale přesvědčivě, ale vrhal na mě při tom takové pohledy, že jsem si připadal jako poslední kobliha na policejním večírku.

Kecy v kleci, pomyslel jsem si. I politik ve volební kampani dovede lhát přesvědčivěji. Jenže když ho pošlu, kam slunce nesvítí, udělá si ze mě svačinku a pak tu Perryho pitomost najde sám. Tak velký byt nemám, aby to nedal. Zajel jsem si rukou do vlasů a v tu chvíli mi došlo, co musím udělat.

„Vy mluvíte o tom roztomilém dárečku, co Perry pořídil pro svou přítelkyni?" zeptal jsem se pokud možno bezelstně. Chlapík s napjatým výrazem kývl.

„Co si myslíš, že děláš?" vyjel za mnou Perry. Ignoroval jsem ho a soustředil se na démonického agenta.

„To je mi ale líto. Opravdu netušíte, jak moc," zatvářil jsem se zkroušeně. Nevinné, zkroušené výrazy mi vždycky šly. Už ve škole jsem je pravidelně uplatňoval s nemalým úspěchem, kdykoliv mi hrozil nějaký průšvih. „Chápejte, co říkáte, zní báječně. Ráj na zemi. Celosvětový mír. Zdraví. Dostatek. Hned bych vám ho dal. Ale já ho už nemám. Donesl jsem ho dnes Harriet. Na pohřeb, víte. Koneckonců, Perry ho koupil pro ni, tak jsem si říkal, že by ho měla mít. Jako vzpomínku, víte?."

Bělooký na mě vrhl podezíravý pohled. „Varuji vás Thomasi, není dobrý nápad zkoušet mi lhát," zasyčel.

„Lhát?" vyvalil jsem oči. „Ani by mě nenapadlo vám lhát. Ostatně, stačí zaskočit za tou ubohou dívkou a uvidíte, že mluvím pravdu. Možná s ní bude trošku těžší řeč, je chudinka žalem úplně zlomená, ale když jí povíte, že vás posílám, určitě se domluvíte."

Chlapík zaváhal. „To je pravda," připustil nakonec a bez jakýchkoliv doplňujících efektů zmizel. Zato se znovu objevil Perry. Vyletěl zpoza gauče jak fúrie a soptil tak, že mu šla pára od uší. Doslova. Další zajímavý poznatek, pokud bych se náhodou někdy rozhodl napsat studii na téma duchové kolem nás.

„To myslíš vážně?" vztekal se. „Pošleš toho grázla na ubohou holku? Ty jsi vážně neskutečný srab!"

„Opravdu? Takže nejsem neuvěřitelně statečný spasitel lidstva? To by mě rozplakalo. Každopádně Harriet je jenom stěží ubohá holka. Spíš vzteklá dračice. Viděl jsi, co mi udělala?" Pootočil jsem hlavu, aby se mohl pokochat boulí, která mi zůstala jako bolestivá památka na seznámení s Harietinou kabelkou.

„A proto na ní pošleš krvelačného démona? Nepřijde ti to ubohé? Myslel jsem, že jsme kamarádi."

„Tak zaprvé," zdvihl jsem prst. „Byli jsme. Nevím jestli sis všiml, ale dneska dopoledne jsi měl pohřeb. To se obvykle považuje vhodný čas, začít o lidech mluvit v minulém čase. A zadruhé, kamarádi jsme, nebo byli jsme, my dva. Co se týká Harriet, náš vztah se dá popsat nejspíš jako ozbrojené příměří. A neječ tak, mám kocovinu jak kráva."

Perry po mě vrhl vražedný pohled, ale pokud ho chtěl nějak slovně podpořit, už to nestihl. V obýváku se totiž znovu vynořil náš starý známý démonický pojišťovák. Tentokrát už ale nevyhížel tak úpravně a sebevědomě. Spíš by se dalo říct, že vypadá, jako by si to rozdal na tři vítězná se sekačkou. A nevyhrál ani jednou. Oblek měl pomačkaný, u kapsy dokonce natržený, ještě před chvílí pečlivě uhlazené vlasy mu trčely do všech stran a u oka se pomalu vybarvoval parádní monokl.

„Ubohá zlomená dívka, říkáte?" zachroptěl.

„No baže, úplně bez elánu. Když jsem ji na pohřbu viděl, rvalo mi to srdce."