Ozónová vrstva mizí!

Zpráva, kterou přemílal kdekdo, od bulvárních plátků po vědecké konference. Jistě, pozvolného ztenčování ochranného obalu, který zachycuje ničivé záření si bylo lidstvo vědomo už léta, ale tady šlo o něco jiného. Ozón se začal ztrácet závratnou rychlostí a nepomáhalo žádné z opatření, která byla narychlo přijímána a nemilosrdně vymáhána. Naopak, stratosférický ozón mizel den za dnem rychleji.

Přebývat pod nechráněnou oblohou se velice rychle stávalo neúnosným. Tehdy vznikl projekt, zvaný Křišťálová klenba – soustava dómů, které měly svým obyvatelům zajistit bezpečí. Bohužel bylo záhy jasné, že jich nebude dost na to, aby pojaly všechny. O místo pod kopulí se sváděly tvrdé boje a člověk musel mít mnoho kvalit a ještě víc štěstí, aby se ocitl na seznamu vyvolených.

Miliardy zůstaly za branami novodobého ráje, umírajíc spolu se Zemí. Snad to bylo kruté, určitě to bylo smutné, ale lidstvo jako takové přežilo. Načas. Do té osudné chvíle, kdy se náhle probudily všechny sopky a za doprovodu mohutných otřesů vychrlily zaplavu kamení a lávy, trhajíc Zemi na kusy.

Tohle nebyla pomalá apokalypsa, dávající alespoň hrstce čas k nalezení záchrany. Během jediného dne zbyl z kdysi zelené planety jen shluk meteoritů. A vesmírem plulo štíhlé, jiskřivé tělo čerstvě vylíhlého vesmírného draka, tančící radostný tanec zrození mezi zbytky vejce, jež kdysi bývalo Zemí.

A to je konec. A protože je tahle povídka jednak hodně krátká a jednak hodně praštěná tak alespoň bonus v podobě pár ilustrací. Ta vlevo je ručně dělaná, tradičním způsobem pastelky a papír a ty dvě vlevo pak na na jejím základu vygenerovala AI.