„Mami, kdy se vrátí táta?"

Jak vysvětlíte čtyřletému dítěti, že je jeho otec mrtvý? Zkoušela to, opravdu to zkoušela. Marně. Ani pohřeb s malou nehnul. Proč by měl? Rakev zůstala zavřená. Beztak plameny nenechaly dost. Zkusila psychologa i psychiatra. Prý dejte jí čas. Je malá na pochopení smrti. Časem se uklidní, zapomene.

Půl roku pryč a výsledek?

„Mami, kdy přijde táta?"

Večer co večer. Není smutná, spíš zvědavá. A přece ta otázka pálí víc než oheň, který jim ho vzal. Pevně dcerku obejme. Už nemá sílu opakovat, že se táta nevrátí. Jen ji tiše houpe v náručí a polyká slzy. Drobné ruce jí objetí vrátí.

„Nebreč mami, on přijde, uvidíš."

***

„Mami! Mami, zastav!"

Unavená po náročném dni téměř přehlédla srnu, vyrazivší z nedalekého remízku. Bezmyšlenkovitě sešlápne brzdu. Až příliš prudce. Auto se na vlhké, mokrým listím poseté vozovce roztočí jako káča, než ho neúprosná síla vymrští mimo cestu. Skřípění týraných plechů nahradí mrazivé ticho.

***

„Vidíš, mami, já říkala že se vrátí."

Několik aut zaparkovaných u krajnice. Skupinka lidí, zděšených, otřesených. Policisté, pořizující záznam nehody. Chladný závan podzimního větru přiměje přihlížející přitáhnout si bundy víc k tělu.

Sanita přijela s hlasitým houkáním. Odjela tiše. Černý pickup pohřební služby houkačku nemá. Mrtví nepospíchají. Tří stínů, tiše mizících v padajícím šeru si nevšimne nikdo.