Zády jsem se opírala o zeď pokoje. Povrch byl drsný, ale nevadil mi. Očima jsem pozorovala Alexe jak se snaží dostat zpátky ke mně skrz bludiště hraček. A nutno dodat, že to bylo celkem obtížné. Hračky jako například autíčka, kusy stavebnic, plastových zvířat, plyšáků a všeho možného pokrývaly podlahu Alexova pokoje. A uprostřed toho všeho stála krabice, kterou tam dala máma. Dnešním bojovým úkolem bylo vyřadit všechny nepoužitelné a zbytečné hračky. Po dvou hodinách práce to vypadalo stejně jako na začátku.

Pozorovala jsem Alexe jak staví věž z vraků rozbitých autíček a cítila jak se usmívám. Tolik se toho změnilo, ale trávit čas s Alexem, mým bratrem, mojí rodinou bylo neuvěřitelné. Bála jsem se, že mě Alex nepřijme do rodiny, ale mýlila jsem se. Možná, že to věděl od samého začátku, kdo jsem, cítil to v sobě. Nikdy jsem se na to nezeptala, protože jsem nespojovala svůj život teď s tím, co bylo předtím. Rozdělila jsem svojí minulost na tři etapy. Zmatené dětství, život ve stínu ubytovny s každodenním pátráním s jediným cílem a můj život právě teď. Život s mojí báječnou rodinou ve velkém domě se zahradou a bílým plaňkovým plotem. Tak jsem si to mockrát představovala.

„Katie?"

Alexův hlas přerušil tok mých myšlenek a já zamrkala. Uviděla jsem Alexe stát přímo nad sebou. Zkoumal mě svýma očima a vlasy a černé, havraní vlasy mu trčely do stran. Obalovala jej slabá aura zvědavosti a dobré nálady. Naklonila jsem hlavu na stranu a prohlédla si jeho výtvor na zemi. Věž byla hotová.

„Pěkná práce. Chceš to ukázat mámě?"

Alex ukázal řadu zubů v úsměvu a zavrtěl hlavou. Jeho pohled cestoval po pokoji a nakonec se posadil vedle mě. Udělala jsem drobné postavě další místo vedle sebe a dobře věděla, co dělám. Dnešní ráno nebylo tak úplně normální. Byl to experiment. Pod látkou mikiny mě na krku tížila váha přívěsku. Vážně to fungovalo. Rukavice jsem měla pevně na místě, jak bylo mým zvykem ale nebyly třeba. S náhrdelníkem na krku se můj dar vidět auru vrátil do normálu. Viděla jsem barevné vrstvy a to, jak se po mně úponky natahují, ale to bylo všechno. Už žádné návaly emocí, které by pozřely mé vlastní. Po tomhle všem mě naplnilo štěstí a nepopsatelná radost. Musím za to Feren poděkovat. Díky tomuhle bych mohla normálně žít. Neomdlévala bych, nemusela bych se vyhýbat kontaktu kůže na kůži, mé emoce by patřily jen mně. Svírala jsem krystal v dlaních velmi, velmi pevně a nehodlala jej pustit. Menší ruka šťouchla do mého boku.

„Nebaví mě uklízení. Nemůžeme si jít hrát ven?"

Shlédla jsem vedle sebe a uviděla Alexe, jak natahuje krk a dívá se z okna. Venku bylo nádherně ale máma jasně řekla, že tohle musí být hotové jinak bude mít Alex problém spát ve svém pokoji. Pomalu jsem se natáhla a pocuchala čupřinu černých vlasů.

„Můžeme jít ven, až to tady dokončíme. Tak, co se do toho pustit a pak si jít ven zahrát třeba fotbal?"

V Alexových očích zaplála hravá světýlka a čirá radost v žluté vlně vytryskla z jeho těla. Vydrápal se na nohy a o chvilku později se začala hnědá krabice plnit.

***

S lehkým krokem a s Alexem za zády jsem sešla schody. Okamžitě jsem u kuchyňské linky uviděla mámu. Stála zády a připravovala jídlo. Otočila se v pravou chvíli, když jí Alex omotal ruce kolem zvětšujícího se pasu. Donutilo mě to k dalšímu úsměvu. Další člen rodiny. Bylo to skvělé, ale zároveň mě sžíraly i jiné myšlenky a pocity o naší rodině. Pocity, které nebyly až tak dobré... teď šťastná rodina ale předtím. Prošli jsme si zlými zkušenostmi a já vybočovala z davu. Posadila jsem se na židli k jídelnímu stolu a očima prozkoumala zbytek prostoru. Skrz okno jsem viděla i na příjezdovou. Auto mého otce chybělo. Zklamaně jsem usedla.

„Kde je táta?"

Viděla jsem Alexe jak ochutnává cokoliv z plastové mísy zatímco máma se na mě obrátila. Pokaždé jsem byla uchvácená tím jak vypadala. Každým dnem jsem víc a víc poznávala ženu, kterou jsem si pamatovala ze svých prvotních vzpomínek. Blond vlasy, nebesky modré oči zářící životem a bílý úsměv. Akorát teď skrývaly ty oči zašlý strach a zkušenosti. Pokaždé jsem v těch očí četla jako v knize a přála si smazat bolest pryč.

„Musel odjet. Za pár hodin bude zpátky aby... abychom si mohli promluvit."

Rozuměla jsem pomlce, kterou máma udělala. Promluvit si. Promluvit si o důležitých věcech a odpovědět na mé otázky. Chtěla jsem vědět, kdo byl muž a žena, kteří byli v našem domě a hledali mě. Zároveň tu byla ta věc s mými doteky. Mí rodiče věděli, proč se dotekům vyhýbám ale znali jen útržky. Teď, když jsem jim mohla říct o tom, že mi kůže na kůži nedělá problém se mohlo hodně věcí obrátit k lepšímu. Znovu jsem na své tváři cítila úsměv a skryla jsem jej do rukávu své mikiny právě ve chvíli, kdy se domem rozezněl zvuk zvonku. Někdo stál před dveřmi. Návštěva?

„Já otevřu, já otevřu!"

Obývacím pokojem se nesl dupot, když se Alex rozběhl ke dveřím jako závodní raketa. Vlna energie za ním přímo vlála jako hrdinský plášť. Slyšela jsem cvaknutí zámku na dveřích a to jak Alex vyběhl na verandu.

„Jasone!"

Narovnala jsem se v zádech. Jason? Rychlý pohled na hodiny ještě více podpořil moje zmatení. Kromě toho, že Alex měl Jasona v oblibě, což se dalo odhadnout podle nadšeného křiku jsem se odsunula od stolu a raději se neotáčela abych čelila tváři své matky.

„Nazdar, kámo. Kde máš ségru?"

Zamířila jsem ke dveřím a přitom automaticky popotahovala za lem svých rukavic. Jason byl vlastně jediný, kdo věděl, kde jsem včera doopravdy byla. U jeho babičky. Našla jsem jeho i svého bratra na verandě. Jason byl ležérně oblečený a opíral se jeden z dřevěných sloupků. Mikina na něm z části visela, když kývl mým směrem.

„Čtyřlístku."

Zatnula jsem zuby a obrátila oči v sloup. Napodobila jsem Jasonův postoj a zkřížila ruce na hrudi. Alex těkal svýma očima mezi námi.

„Co tady děláš, Jasone?"

Jason se podíval dolů na Alexe, který vypadal se svýma opřenýma očima docela legračně. Pak obrátil oči zpět ke mně.

„Můžu s tebou soukromě mluvit? Mezi čtyřma očima."

V mysli mi vytanula stejná věta ale tahle byla vyslovena hlubším hlasem, s větší dávkou autority a síly a také byla jen v mé mysli. Sebastien zůstával v mojí hlavě stále. Pokrčila jsem rameny a vykročila na verandu. Jason mi udělal prostor a oba jsme sešli po několika schodech na trávu. Po kamenné cestě až k plotu, kde jsme zastavili. Nečetla jsem Jasona. Chtěla jsem ale nakonec jsem to neudělala. Byloto neslušné, nesprávné.

„Hele, Katie ohledně včerejška. Já jsem jen chtěl vědět, jestli jsi v pohodě. Babička mi toho moc neřekla, ale znám jí a ať už ti řekla cokoliv, tak to ber na lehkou váhu. Není šílená, ale občas má zvláštní pohled na svět."

Tak o tohle tady šlo. Po pár slovech byl Jasonův záměr jasný. Musela jsem jej znovu vrátit do jistoty.

„Ne, to je v pořádku. Vážně. Nic se nestalo a tvá babička..."

Podvědomě jsem sevřela přívěsek v prstech a vydechla. Jason mě upřeně pozoroval.

„Prostě jí za mě poděkuj, ano? Někdy se u vás ještě stavím."

Nechala jsem úsměv na tváři a nepotřebovala číst auru k tomu abych viděla zmatek a překvapení v Jasonových rysech. V té samé chvíli jsem také ucítila ten zvláštní tlak vzadu v lebce. Znala jsem ho. Ohlédla jsem se za záda a na prázdné ulici hledala zdroj mých obav. Nic, jen prázdno.

„Katie?"

Trhla jsem hlavou vpřed. Jason držel své ruce v kapsách a stejně jako já hledal něco za mými zády. Když nic nenašel, pohnul se.

„Fajn, tak já asi půjdu. Tvá máma nás stejně pozoruje z okna."

Oba jsme se pousmáli a Jason vycouval z příjezdové cesty. I já se otáčela na cestu domů, když jsem zastavila. Rudý záblesk se odrazil od kamenů na cestě. Otočila jsem se a shlížela na místo, kde ještě před chvíli Jason stál. V písku se leskl nezaměnitelný kousek. Třásla se mi ruka, jak jsem přibližovala dlaň k zemi. Byl to další úlomek a já bych strčila ruku do ohně, že vím odkud byl. Rozhlédla jsem se po ulici a chodníku, kde ještě před chvílí kráčel Jason. Teď byl pryč. Byla zde jen prázdná ulice, domy kolem, zaparkovaná auta na svých místech. Nic neobvyklého.

„Katie, co to tam děláš?!"

Máma mě volala z přední verandy. Zamračila jsem se a rychle se shýbla pro úlomek. Nic se nestalo, jak jsem kus skla vytáhla z prachu a v rychlosti strčila do kapsy. Na patě jsem se otočila zády a rozešla se ke dveřím. Máma už tam na mě čekala se smíšenými pocity zvědavosti i obav. Kromě toho jsem ale po celou dobu věděla, že se mi cizí oči propalují do zad a měla jsem tušení, že to bylo právě kvůli úlomku v mé kapse.

Konečně zase o malý kousek blíž k cíli! Mám hroznou radost. Snad se vám kapitola líbila. Tak, mám pár otázek. Jak se vám líbí nový cover? :) A co Katie a úlomek? Má v tom prsty Jason? Co myslíte? :)