Štěrk z příjezdové cesty k našemu domu mi křupal pod podrážkami, odlétával do všech stran. Můj dech byl trhaný a já si nepřála nic jiného, než být doma. Cizí auto, stříbrné barvy s perfektním leskem se stalo prvním důkazem, jakého jsem se obávala. Rozhodla jsem se využít možnosti zadního vchodu přes kuchyň a naší zahradu, které byly nejblíže. S třesoucíma se rukama jsem sáhla na kliku a dveře otevřela. Bála jsem se. Ironické, že právě tahle emoce u mě naprosto převládala. Kuchyň byla prázdná a díky bohu, že dveře se tiše zavřely. Teď a nebo nikdy...

Slyšela jsem ty hlasy. Můj otec a matka nebyli sami. Rozpoznala jsem další dva hlasy. Ženu a muže přicházející z druhé místnosti - obýváku. Já věděla, že to není dobré. Staré zvyky vyplouvaly na povrch. Stála jsem bez hnutí, v přesvědčení, že jakýkoliv zvuk znamená konec. I můj dech a tep nabral klidné tempo.

„Opravdu je důležité, aby jste spolupracovali pane a paní Madisonovi. Jde nám o zdraví vaší dcery stejně jako vám."

Stáhl se mi po těch slovech žaludek. Hlas patřil muži a já si v duchu představovala obrázek mé matky, jak se choulí na sedačce k paži mého táty a dost možná se rukama objímá kolem vypouklého břicha.Osten viny se zabodl do mých útrob. Snad stokrát mluvil táta o tom, že máma musí být klidná. Mělo to něco společného s dítětem a ona neměla být vystavována žádnému stresu. Připravená ukončit tuhle šarádu a nést zodpovědné následky jsem nabrala vzduch do plic, vykročila vpřed a pak...

„To je hloupost, samé lži. Nechte mojí rodinu na pokoji. Má dcera je v naprostém pořádku."

Nikdy jsem ten krok nedokončila, ale couvla zpátky. Očekávala jsem pláč mé matky, agresi mého otce jakou jsem si pamatovala ale tohle byla tátova rozhodná stránka. Ta, kterou kdekoho zastrašil. Bezostyšně jsem naslouchala dál a tentokrát se ozvala má matka.

„Nechte nás být. Katie je obyčejné dítě, je zde spokojená. Má přátele, rodinu, chodí do školy... je jako ostatní děti v jejím věku."

Dřív než jsem stačila přemýšlet o slovech, která jsem slyšela můj pohled zavadil o rukavice na mých dlaních. Kdybys jen věděla jak moc normální jsem mami... Až později se můj mozek nastartoval. A mé otázky a zvědavost nabírala nové obrátky s každou další větou.

„Dobrá. Můžeme tedy s vaší dcerou mluvit? Zeptáme se jí jen na pár otázek."

„Naše dcera není doma."

Zamračení nahradilo celkový zmatek na mé tváři. Cizí žena byla naprosto umlčena pevným hlasem mého otce. Kdo byli tihle lidé? Oni nebyli od policie? O co tady jde?... Muž nezněl jako na ústupu.

„A kde tedy právě teď je?"

Právě tady... Se zatajeným dechem jsem stála a odmítala se pohnout. Nejraději bych zjistila odpovědi. Včetně toho, co se tady děje. Odpověď od mých rodičů přišla opožděně. Lehký třes se vznášel v jejím tónu.

„Je ve škole, má vyučování."

V obývacím pokoji nastalo hrobové ticho. Nikdo nepromluvil a to ticho mě napínalo čím dál tím více. Překvapila mě až reakce matky.

„Omluvte mě. Potřebuji se napít. Já,... potřebuji klid. Nesmím se teď stresovat."

A právě tohle vzbudilo paniku. Pohledem jsem prozkoumala možnosti, ale žádné nebyli. jen krátká a tenká stěna mě držela v utajení. Tiché kroky se přibližovali a i hlas mého otce zněl neklidně.

„Jsi v pořádku, miláčku?"

Máma odpověděla okamžitě a tentokrát byla velice blízko.

„Samozřejmě. Jen se potřebuji zchladit. Mohu i vám nabídnout něco k jídlu nebo pití?"

Odpověď muže i ženy byla záporná. Nechtěla jsem svojí matku vyděsit a proto jsem couvala podél zdi. vyhýbala se rizikům a snažila se působit přirozeně. Postava matky se objevila, zářila starostmi. Tvář držela sklopenou a ruce na svém břiše v obavách. Až pak se naše pohledy střetly. Prudce oči otevřela, zamrkala a já jen přihlížela šoku v její auře. Barva odstínu žluté a šedé se přelily přes celé tělo mé matky. Chtěla jsem něco říct, ale ona mě zastavila. Její ukazováček vystřelil od jejího boku ke rtům. Naznačila mi, ať sem tiše. Rychlým krokem překonala vzdálenost a objala mě svými pažemi. Lehce šeptala a já nic nechápala. Políbila mě na čelo a prohlížela ze všech stran.

„Paní Madison, jste v pořádku? Nemám vám jít pomoct?"

Já i matka jsme střelily pohledem ke zdroji hlasu. Znovu gesto ticha.

„Ne, to je v pořádku. Děkuji. Hned jsem zpátky."

Jako v transu jsem se na matku zamračila, ale ona mě umlčela. Její pohyby byly trhané, jak sáhla po bloku a tužce visící na ledničce. Rychle na list něco naškrábala, pak mi papír podala. Pozorovala jsem, jak bere čistou sklenici z police a plní ji ledovou vodou s citronem. Tichým posunkem ukázala na papír v mé ruce. Shlédla jsem dolů. Matčino písmo ve vzkazu mluvilo jasně.

„Zůstaň tady. Buď potichu."

A tak jsem to udělala. Má matka zmizela znovu v místnosti s úsměvem na tváři. Trvalo jen chvilku, než promluvila.

„Musím vás požádat, aby jste odešli. Můj syn se brzy vrátí ze školy a já mám ještě něco na práci. "

Slyšela jsem, jak se posouvají křesla po dřevěných parketách. Zjevně se návštěva připravovala k odchodu.

„Prosím, uvědomte si, že tohle byla poslední možnost. Pokud by jste přistoupili na několik podmínek. Situace je vážná a pro náš záměr je důležité..."

„Vypadněte z mého domu!"

Pokud jemný přístup matky nedostal návštěvníky z našeho domu, tak můj otec určitě. Trvalo jen okamžik, než jsem slyšela kroky k hlavním dveřím a slušné rozloučení na které mí rodiče neodpověděli. Stříbrné auto vycouvalo z cesty a odjelo po silnici pryč. Uběhlo jen několik vteřin, než se do kuchyně vřítila matka s otcem v závěsu.

„Katie!"

Matka i otec mě drtili v náruči a propustili mě jen na malý okamžik. Následovala jsem tátu do obývacího pokoje a pozorovala jak zvedá telefon. Za celou dobu ze mě nespustil oči.

„Ano, vrátila se.... Ano, je doma. Děkuji. Omlouváme se."

Věděla jsem to, vlastně viděla to - zklamání v tátově tváři. Přála jsem si skrčit se a zmizet. Můj otec stál nade mnou s rukama v kapsách jeho tepláků. Přecházel po místnosti a vztek společně se starostí z něj přímo sálal.

„Katie, jak jsi jen mohla? Kde jsi byla? Víš, jaký jsme měli strach? Jak jsme se vyděsili?!"

„Clarku, nekřič na ní. Je v pořádku a na tom jediném záleží."

Chápala jsem o co se má matka snaží ale já přijímala zodpovědnost a věděla, že je to správné.

„Jsme její rodiče, Steph!"

Červené tváře a rudá tvář u mé matky byla jasným znamením pláče. Nechtěla jsem to vidět. Vstoupila jsem do diskuze a stočila k sobě veškerou pozornost.

„Já vím. Moc mě to mrzí, opravdu. Měla jsem vám dát vědět. Už se to nestane, moc se vám omlouvám."

Dlouhou dobu bylo ticho, neúprosné ticho u kterého jsem si přála jen aby skončilo. Nakonec se ozval hluboký hlas.

„Omluva se přijímá. Ještě si o tom promluvíme. Teď odjedu pro tvého bratra. Nikam nechoď, je to jasné?"

Tiše jsem přikývla a vnímala vzdalující se kroky společně s bouchnutím předních dveří. Dvě paže mě silně objaly.

„Tak moc jsem se bála, Katie. Kde jsi byla?"

Obrátila jsem na matku oči. V jejích očí jsem viděla vřelou lásku a neprolité slzy. Jak jsme mohla být tak sobecká a říct to? Jaké by měla pochopení. Domnění, že jsem normální teenager u mé mámy převažovalo. Pokusila jsem se o úsměv.

„Chtěla jsem chvíli pro sebe. Už se to nestane."

Uvnitř mě bodla jehla provinění za má slova. Hluboko uvnitř jsem cítila, že to není pravda. Odtáhla jsem se z mateřského objetí.

„Můžeš kamkoliv, Katie. Ale vždycky, vždycky nám to musíš říct. Co si dát třeba zmrzlinový pohár? Alex bude určitě nadšený."

Rysy ve tváři naproti mně se rozzářily společně s úsměvem. Nemohla jsem odolat a jen souhlasila i když se mi představa studené pochoutky moc nezamlouvala. Místo toho jsem se kousala do rtu, když mizela drobná postava v kuchyni.

„Mami, kdo byli ti lidé? Co tady dělali?"

Otázky, které převzaly vládu v mojí hlavě. Matka se zastavila a až příliš dlouho mlčela.

„Zlatíčko, prosím. Dnes už bych si ráda užila klidný večer. Probereme to zítra, ano?"

Jen aura mi řekla, že dnes nedostanu žádné ze svých odpovědí. Plná zmatku jsem se dostala do svého pokoje a nechala tenké dveře aby mě oddělily od zbytku všeho. Bunda mi sklouzla z ramen na podlahu jako bych nesla velkou tíhu. Uchvátilo mě světlo pronikající do mého pokoje skrz okno. Barevné odrazy tančily po zdech díky Alexově úžasnému dárku. Bylo to perfektní. Seděla jsem na zemi v tureckém sedu, přemýšlela o všem, co mě napadlo. Očima bloumala po knihách ve své knihovně a pak také na knihy skryté pod postelí. Pokaždé jsem ale skončila na deníku před sebou. Otevřít jej by znamenalo začít znovu. Bála jsem se? Co jsem chtěla? Otázky mi vířily hlavou jako tornádo, ale to nejhorší teprve přišlo. Uvědomění, které by mě v jiných případech srazilo na kolena. Přehrála jsem si dnešní návrat domů. Doteky, které jsem dostala. Doteky, které jsem vnímala a přitom byla jen sama sebou. Srdce se mi na jeden úder zastavilo, když jsem shlédla na kámen, který se houpal na šňůrce kolem mého krku. Byl on důvodem? Hodlala jsem to zjistit. Stejně tak jako jsem byla rozhodnutá získat odpovědi na své otázky.... zítra.

Omlouvám se vám, lidi. Jsem už naprosto bez energie, takže se obejdete bez mé dlouhé děkovné řeči. (jaké zklamaní, co?)