Myslím, že kapitola už dlouho nebyla -_-

Je to zvláštní, ale nikdy se mi nepodařilo zbavit toho uklidňujícího pocitu, který mám , když sama kráčím ulicemi a pozoruji ostatní. Je to jediná chvíle, kdy vnímám jejich aury a cítím se volně. Sleduji kolemjdoucí a všímám si jejich strachu, obav, stresu ale i radosti, lásky a štěstí. Snad jen ulicemi mi připomínají mojí minulost, nikdo si mě nevšímá, jako bych byla jedna ze stovek dalších. Vídám to každý den, když chodím sama domů a svírá mě úzkost při čtení novinových článků. Musela jsem s tím přestat. Krádeže, neštěstí, vraždy, pohřešované osoby. Často bojuji s pocitem selhání a víc, než jedinkrát mě napadla myšlenka na návrat, ale na návrat kam?...Domov? Ten mám tady u své rodiny, tak co jsem měla předtím? Měla jsi přátele, jinou rodinu... Odehnala jsem protivný hlas ze své hlavy a pokračovala v cestě. Chybělo mi jen pár ulic k našemu domu. Jednoduchý bílý plot přímo zářil už od začátku ulice. Má taška mě tížila na rameni a ze sluchátek uších vyřvává hudba, nestačilo to natolik aby to odtáhla mou pozornost od okolí. Mohla bych jezdit autem, ale nedělám to. Jediná chvíle, kdy jsem sama jsou cesty ze školy. Určitým způsobem mě naplňují. Jen dnes mi pořád po páteři procházelo mrazení, které nepřestávalo a za krkem jsem měla nepříjemný pocit. Skoro jako bych na sobě cítila něčí oči. Ohlédnout se bylo přirozené. Přesně v okamžiku, kdy mi do ušních bubínků vklouzly tóny melodických houslí jsem se prudce ohlédla, ale nic tam nebylo. Obyčejná poloprázdná ulice. Akorát mě požírala paranoia. Bylo to zbytečné, vběhla jsem na naší příjezdovou cestu a pří běhu si strhla sluchátka z uší. Bez přemýšlení jsem otevřela dveře od domu a zaslechla mámin hlas, který mě přinutil ztuhnout.

„Ano, už jsem vám to říkala. Nevolejte nám!"

Zastavil mě rozzlobený hlas. Má matka zněla agresivně. Rozmýšlela jsem, co mám udělat, ale nakonec zvítězila má temná část. Ta zvědavá. Přitiskla jsem se tělem ke zdi a se zadrženým dechem očekávala příchozí věty. Myslím, že i tep mého srdce byl hlasitější.

„Naposledy. Moje dcera je v bezpečí, nic jí nehrozí. Nechte nás na pokoji. Sbohem!"

Prásknutí telefonu. To jediné přerušilo tok mých myšlenek, jak se slova ukládala do mé paměti. Co se to stalo? Co to znamenalo? ... Moje nohy se odmítaly pohnout z místa a ruce byly ztěžklé, jak se mi před očima mihotaly různé obrazy a představy. Mohla jsem mít představu, jak má matka vypadá, jak je skloněná nad stolkem, kde máme telefon, rukama svírá křečovitě okraje dřeva a ramena se jí zvedají neklidným dechem, možná zadržuje slzy. To vědomí mě donutilo se pohnout. Několikrát jsem silně zadupala u dveří a snažila se obyčejně zavřít dveře, potom mé kroky zamířily chodbou. Ano, stála tam. Přesně tak, jak bylo v mé představě s očima upřenýma na přístroj na stolku.

„Mami?"

Trhla sebou. Skoro hystericky se otočila a já poznala zarudlé oči. Vyděsilo mě to. Má matka ztuhla.

„Katie?! Co tu děláš?! Máš být přeci ve škole!"

Máminy modré oči sekly po kulatých hodinách na zdi stejně jako moje. Ne, nebylo brzo. Bylo skoro půl čtvrté, čas kdy chodím domů. Tvář mé matky zbledla.

„Omlouvám se, zapomněla jsem."

Ani jedna z nás se nepohnula, aby cokoliv udělala nebo řekla. Já nemusela vidět slova. Byla zpátky, aniž bych se musela snažit byla pro mě mámina aura přirozená. Porušit svá pravidla se ukázalo jednoduché a hnědá aura obav mísící se s černou barvou strachu spolu s další růžovou-láskou a modrou starostí. Odkašlala jsem si.

„Děje se něco? Slyšela jsem, jak jsi s někým mluvila."

Neřekla bych, že je možná aby moje matka zbledla v obličeji ještě více, ale stalo se to. Její aura se měnila v obrovských vlnách a modré oči jí těkaly kolem. Dělalo mi to starosti.

„Mami? Jsi v pořádku?"

Pár modrých očí vyletěl vzhůru.

„Ano, jistě jsem. Volal někdo z tátovi společnosti, snad už po páté... došla mi trpělivost. Omluv mě, jen dojdu něco zkontrolovat."

Nedala jsem na sobě nic znát, ale rozpoznat lež bylo jednoduché. Aura se zakalí do nechutného chuchvalce změti úponků temnoty. Lhala mi...Otázkou bylo proč? S kamenným výrazem jsem sledovala jak záda mojí mámy mizí v obýváku, já se vydala přímou cestou ke schodům a do mého pokoje, na moje místo. Do klidu a bezpečí. -jediným pohybem jsem se dostala na postel a zůstala ležet. Zírala jsem na strop a na stěny. Poslední dobou to byla má oblíbená činnost pozorovat, jak barevné světlo tančí po stěnách. Uklidňovalo to, přeneslo mě to na starou půdu, na chladnou zem a do stejných barevných paprsků, kde ve vzduchu tančil prach. Chybělo mi to.

„Katie?! Katie pojedu do školy pro Alexe! Zůstaň doma, ano?!"

Obyčejná otázka, které vím, že se nezbavím. Obavy u mých rodičů nikdy nepřestanou, stále tam budou hluboko uvnitř nich. Ani jsem neotevřela oči, když mi odpověď automaticky splanula ze rtů.

„Ano!"

Pak už jen stačilo naslouchat zavírajícím se dveřím a motoru auta, jak matka vyjížděla z garáže vedle domu. Lhala mi... Přišlo mi to důležité. Oba se snažili mi porozumět, mí rodiče se snažili mě pochopit, ale jak těžké muselo být smířit se s tím, že ve vás dcera čte jako v otevřené knize. I já přistoupila na kompromis. Snažím se je nečíst, ale je to jako závislost. Kontrola ze mě vysává energii. Po nějakém čase se každému z nás podařilo předstírat, že jsme normální rodina bez pochybné minulosti se svými problémy. Rodiče, dvě děti a jeden přírůstek, který se má teprve narodit. Rodina Madisonových - obyčejných. Bylo mi jasné, že ta iluze dlouho nevydrží, ale jak skvělé to bylo. Pohled mi padl na rukavice a rychlými pohyby jsem je stáhla z rukou. Dokonce i pohled na moje odhalené prsty a dlaně se pro mě stal nevšední. Rukavice byl způsob, jak ještě lépe předstírat normálnost. Aniž bych si to uvědomila jsem vstala a prsty přejížděla po hřbetech tlustých knih, které byly vystaveny na policích dokud jsem nevytáhla tlustý výtisk a nenalistovala založenou stranu. Všechno tam bylo, včetně srovnání barevného spektra aury, ale nikde nebylo vysvětlení proč ji vidím. Žádná z těch knih mi nedala vysvětlení. Opatrně jsem vložila knihu zpátky a přesně v té chvíli se domem rozezněl domovní zvonek. Nenapadlo mě, kdo by to mohl být, ale jako jediná přítomní v dom jsem se po druhé zazvonění rozhodla zjistit, co se děje. Schody jsem sbíhala po dvou, dokud mi v rukou nezůstala klika a netrhla jsem. Na prahu stál Jason v oblečení, které jsem na něm viděla už ve škole.

„Ahoj."

Na tváři mu hrál lehký úsměv a když jsem se divila, co tady dělá se i moje pusa otevírala v odpověď, jenže to by se z mého zorného pole nemohl ozvat další hlas a po schodech by nesměla vystoupat další osoba.

„Ahoj."

Úsměv mi zamrzl na rtech, jak moje oči prozkoumaly nejdříve špičky bot až výš, přes lehké šaty k jemným rysům obličeje a očím. April... Mile se usmívala a její aura vypadala normálně, ale bylo mi to jedno. Neměla tu co dělat a bohužel nebyla možnost, jak by se ocitla na našem prahu čirou náhodou.

„Ahoj."

Jedno tvrdé slovo přešlo skrz moje sevřené čelisti. Nevěnovala jsem jí sebemenší pozornost a místo toho se věnovala Jasonovi.

„Jasone?"

Cítila jsem jak se jedno moje obočí zvedá a přitom opatrně vkládám obě ruce do kapes mé mikiny. Neuniklo to aprilině pozornosti. Sledovala mě. Co tu ksakru dělá?... Jako na zavolanou Jason zamrkal, zatěkal pohledem po okolí a zmateně si vjel rukou do vlasů.

„Teda ehm, ahoj Katie. Napadlo mě, že bych tady April ukázal, kde bydlíš."

A to jako proč?... Začínala jsem být naštvaná. Oči mi těkaly z jasona na klidnou April, která se na mě dívala se směsicí zvědavosti a ještě něčeho dalšího. Její aura se znovu začala zakalovat tou zvláštní barvou, zatímco ta jasonova už zase nabírala auru zájmu. nepochybně ho April víc, než okouzlila.

„Aha, můžeš na slovíčko Jasone?"

Bez jakéhokoliv zaváhání jsem uvolnila jasonovi cestu ode dveří a vtáhla jej dovnitř. Neměl šanci protestovat a já se postarala o to, aby dveře práskly před apriliným nosem velice hlasitě. Jason se zakymácel u zdi.

„Hej, já se fakt omlouvám. Nevím, co mě to popadlo."

Jen jsem nad tím kroutila hlavou. Zbytečné naprosto zbytečné a taky nepochopitelné. Viděla jsem jasonův šok, který se mu zračil ve tváři, když si prohlížel moje ruce. Udeřila do mě panika a já se otočila ke staré komodě za mými zády.

„Hej, to nevypadá, že bys měla...."

Nemohl doříct větu. Sebrala jsem máminy kožené rukavice z prvního šuplíku a natáhla si je. Jason zmlknul a pohledem zatěkal ke dveřím. Byla řada ně mně.

„Co tu dělá? Proč jsi jí sem přivedl?!"

Jason vypadal, že váhá nad odpovědí a já zas přemýšlela proč vůbec šeptám.

„Já nevím, šel jsem s ní ze školy a pak mi najednou došlo, že jdu k vám domů. Nevím. Pořád se na tebe vyptává, skoro jako bys byla jediné, co jí zajímá."

Došla mi slova. Jason vypadal zamyšleně a zvědavě si mě prohlížel. Divné a zvláštní. Věděla jsem, že je mi její obličej nějak povědomý. Známe se?... Musela jsem tomu přijít na kloub. Trhnutím jsem dveře otevřela přímo na verandu. Mě i Jasona přivítalo prázdné zápraží. Jason vyběhl ven.

„April?!"

Nikdo se neozval, ale nebyla tam. Žádná aura nebo její známky. Nic. Jason vypadal poněkud vyplašeně a zmateně. Nadhodil si na rameni školní batoh a krátce na mě kývl.

„Možná jí doženu a vysvětlím jí to. Uvidíme se zítra, Čtyřlístku!"

Ani nedostal odpověď a už byl pryč, přesně ve chvíli, kdy se do ulice vřítilo známe auto. Šedé auto vjelo na naší příjezdovou cestu s mávajícím Alexem z auta.

„Katie! Katie!"

Volal na mě. S úsměvem jsem zamávala zpátky a zavřela za sebou dveře. Vstoupila jsem na dřevěné schody bílé verandy a ztuhla. Ucítila jsem pod svou botou něco tvrdého a shlédla dolů. Vypadalo to jako zvláštní úlomek, v pozadí na mě stále Alex volal a zvuk zavírání auta bylo známkou, že brzy bude u mě, ale nevnímala jsem to. Kus červeného skla ležel na posledním shodu. Táhlo mě to k němu a aniž bych si to uvědomila se má ruka natahoval dolů, dokud jsem úlomek nesvírala v dlani. vyklouzl mi z kluzkých kožených rukavic do trávy. Tahem jsem rukavici sundala a nechal jí spadnou dolů, jen kvůl itomu úlomku. Byl studený proti mojí kůži, chladný a skleněný. příliš pozdě mi došlo odkud jej znám, ale ta vzpomínka pasovala přesně. V mé paměti byl celý vzor, abych si tu vzpomínku uchovala a byl to právě ten úlomek, co mě vtáhnul do temnoty, která pohltila i křik Alexe a mojí mámy.

***

Teď jsem v bezpečí.... Miluji tohle místo. Jsem tu sama v tichu, ale je tu něco, co miluji více než to ticho, a tím je okno. Jediný zdroj světla tady. Nádherná kulatá vitráž, která zde zůstala z minulých dob. Je středem celé stěny a přes malé úlomky skla vrhá na podlahu barevné spektrum, pokud je venku slunečno, což dnes bylo. Nevnímala jsem chlad, jako vždycky a z malé komody, která je tady jenom moje jsem vytáhla dvě tlusté deky. Jednu jsem hodila na podlahu spolu s knihou a složkou. Posadila jsem se a přitáhla si druhou deku kolem sebe. Může tu být zima, ale je to mé místo....

***

S prudkým otevření očí jsem se probrala. pode mnou byl měkký materiál, má postel a já civěla do stropu. Stalo se to. Má vlastní vzpomínka a ten úlomek patřil na jediné místo. Stále jsem ho cítila pod dekou v dlani i když jsem se nemohla pohnout a pár slz mi stekl dolů po tváři. Bylo tu tolik nezodpovězených otázek, ale bylo jasné, že April ví, víc než přiznává. Musela to tam nechat, část mojí duše z místa, které mě naplňovalo.Kde k němu přišla?... Samým vyčerpáním jsem usnula.

Ok, doufám, že se vám to líbilo :D (nikdy nevím, co sem napsat) a pokud ne, tak to napište ;) Jinak koment, votes nepohrdnu. Je vidět, že kvůli škole na psaní moc času není, což je škoda, ale já si snad postupem času nějaký ten harmonogram udělám :D Jinak hrozně moc děkuju, protože dneska jsem málem vyskočila ze židle, když jsem příběh Stopařky 1.díl našla na 1.místě v žebříčku fantasy, děkuju vám :D Jinak četla jsem pár komentářů ohledně toho, že vám vadí flashbacky, já se omlouvám, ale tady u příběhu Stopařky ty flashbacky prostě používám a jen tak se jich nevzdám :P ;)