Tak opravdu moc nestíhám cokoliv psát, ale v těch cenných nočních hodinách si vybírám do čeho se pustím a dnes to padlo na Stopařku, takže tady to je. užijte si to :)

Klasický, malý domek se krčil mezi dalšími stejně vypadajícími domky v krajní ulici. Vypadal zvláštně se šedými stěnami, dřevěným obložením a okny, které byly obsypány květy. Vlastně květiny byly nejen v oknech, ale i po zdech se plazil břečťan, malá zahrádka před verandou zářila zeleným trávníkem a všude rostly nízké rostliny a keře. Byla to jako malá říše divů. Plná údivu jsem prošla brankou. kterou mi Jason držel otevřenou. Něco tam bylo zvláštní, divné. Zapůsobilo to na mě. Rozlil se ve mně hřejivý pocit.

„Nediv se. Babi svojí zahradu miluje."

Jason mě vedle po vyšlapané cestičce na verandu. Ani tady nechyběly truhlíky s květinami. Bylo to milé, roztomilé. Jason zaklepal na dřevěné dveře oddělené ještě sítí proti hmyzu. Vypadal nervózně, ale uvolněně. Nikdy mě sem nevzal, ale cítila jsem klid všude kolem. Bylo tu spoustu štěstí, žádná negativní energie. Já i Jason jsme přešlapovali před dveřmi. On trochu zaskočený a já okouzlená. Tohle místo bylo už teď úžasné, možná magické. Jeho okolí mě nutilo přemýšlet o stažení rukavic.

„Babi má asi zase puštěnou televizi. Obejdu dům a zkusím zadní dveře. Hned budu zpátky."

Jasonova vysoká postava proběhla kolem mě a já zůstala sama. Shlédla jsem na svoje dlaně obalené do černého materiálu. Už to bylo dlouho, co jsem na dlaních cítila čerstvý vzduch. Všechny pocity jsem přisoudila nervozitě. Čekalo mě zvláštní setkání s jasonovou babičkou. Co když je jako já?... Jaká bude její aura?... Co udělám?... Vlasy mi do obličeje foukl vítr a do nosu mi vnikla jemná vůně. Mátlo mě to. Proč na mě tohle místo tolik působilo? Opřená o dřevěné zábradlí jsem čekala na jasonův návrat, ale nevracel se. Zbylo mi jen netrpělivé čekání, výhled na kvetoucí zahradu a vítr vanoucí do mého obličeje spolu s cinkáním v mých uších. Moment s cinkáním?... Oči mi těkaly po každém centimetru kolem a hledaly zdroj jemného cinkání v mých uších, ale nenašly jej. Zvuk přetrvával. Zmateně jsem se snažila najít odkud ten zvuk vychází, dokud mě nenapadlo zvednout hlavu. Vytvářely kruh. Desítky barevných kamenů zavěšených na tenkých šňůrkách se mihotaly ve větru a narážely do sebe. Vznikal tak tichý skleněný šepot. I přes mou bolest za krkem jsem nebyla schopná odtrhnout zrak od kamenů. Každý byl jiný. Barvou, tvarem - lišily se. Přesto vznikal dokonalý kruh, pokud se ve větru ustálily.

„Brání proniknutí zla a neštěstí přes práh domu."

Vyděšeně jsem s vystřelující bolestí krku sklonila pohled k zemi. Jen dva metry ode mě stála na pěšině stará žena. Obličej měla vrásčitý, její vlasy protkané stříbrem s milým úsměvem na tváři. Hrbila se ve svých až po zem dlouhých šatech a šátkem přehozeným přes její ramena. Prohlížela si mne a já ani nedýchala. Je to ona?... Podle její tmavší barvy pleti to mohla být ona, ale stejně tak jak byl pozoruhodný ženin zevnějšek na ní byly nejpozoruhodnější její oči. Nádherně světle zelené s hlubokými vráskami kolem. Opírala se o dřevěnou hůl, kterou svírala oběma rukama při zemi a právě ty zvídavé oči si mne prohlížely od hlavy k patě, dokud nezamířily nad mojí hlavu.

„Každý z těch kamenů má svůj účel. Nenajdeš tam dva stejné. Drahokamy podle starých pověstí a legend zabraňují zlým silám v průchodu a proto každý z těchto kousků odhání různé formy zla. Například ten kámen přímo nad tvojí hlavou je ametyst - přináší klidnou mysl."

V oněmění jsem naslouchala každému slovu a pozorovala naklánějící fialový kámen nad mojí hlavou. Byl překrásný a ačkoliv to znělo sebevíc absurdně, maličká část mě cítila jisté sympatie o tomto tvrzení.

„Ten největší kámen uprostřed je topas. Symbol empatie, věrnosti a odpuštění. Každý z těch kamenů má vlastní poslání, stejně jako má každá živá bytost svůj osud."

Se zamrkáním se má hlava vrátila do normální polohy. Žena byla stále tam. Jestřábíma očima a milým úsměvem se mnou udržovala oční kontakt a já polknula. Bylo to silnější než já, ale hladké úponky, který se omotávaly kolem celého křehkého těla mě nutily lapat po dechu v naprostém šoku. Bílá! Nikdy jsem neviděla bílou auru. Nikdy, ale nebylo pochyb, že právě tu teď vidím. Čistá a nefalšovaná bělost se omotávala kolem shrbených zad a kostnatých končetin jako nějaká deka. Vysvobozením od mého šoku bylo rychlé oddechování a dusot, který se vyřítil ze strany domu. Jason přiběh celý zadýchaný ke schůdkům.

„Ach babi, tady jsi...uff. Asi už ses seznámila se Čtyřlístkem, teda Katie."

Moje pusa se zavřela na prázdno, když se na vrásčité tváři zformoval úsměv. Hlas teď byl ještě více nakřápnutý.

„Takže tohle je ten tvůj Čtyřlístek, Jasi?"

Hodila jsem po Jasonovi ošklivý pohled. Jason mi o jeho babičce nic neřekl, ale ona mě znala asi velmi dobře. Jason se zatvářil rozpačitě a potvrzovala to, jak červeň stoupající mu po krku, tak aura, která ho obalovala.

„Pojďte dovnitř děti. Dáme si čaj."

Celá ztuhlá jsem udělala místo na schodech, když chtěla žena projít ke dveřím, zatímco Jason se snažil dostat situaci pod kontrolu. Určitě něco přečetl v mém obličeji.

„Ehm babi, to není nutný. Víš, že jsme si tu nechal ten dárek pro Čtyř...teda pro Katie. Hned půjdeme."

Víte moc lidí mi netipovalo tolik agrese do staré ženy, ale tohle nebylo ono. Stařenka se otočila v malé chodbě a hůlku odložila stranou. Narovnala se, najednou na jejím těle nebyl žádný hrb i když byla malá s jistou elegancí si upravila pletený šátek na jejích ramenou.

„Ne, ne, ne! Nejdřív čaj, pak můžeš svou kamarádku odvést."

Jason mi dal kajícný pohled, který měl jeden tichý význam. Čaj zvládneš. S malým výdechem, který opustil moje plíce i moje nohy překročily práh.

„Jen pojď dál Katie. Dáš si do čaje cukr?"

Jasonova babička zmizela se svým hlasem za rohem a já putovala pohledem kolem. Všude bylo spoustu obrazů. Často představovaly silná, lesní zvířata. Stěny zdobily těžké koberce se vzory, které se nedaly rozluštit a nábytek vypadal strohý. Jason mě dovedl do malé kuchyně. Linka vypadala staře a právě byla na plynový sporák postavena stejně staře vypadající konvice. Zelené oči na mě různě pošilhávaly, jak se celkem hbitě stará žena pohybovala po kuchyni.

„Co kdybys pro svou kamarádku přinesl její dárek Jasi?"

Jase se na mne ze strany podíval, než odklusal pryč z kuchyně. Zůstala jsem sama s jeho babičkou v titěrné kuchyni s vařící vodou v konvici. Nádhera...

„Můžeš se posadit drahoušku, nekoušu."

Ženin smích určitým způsobem uklidňoval,a le já si nemohla pomoct, abych stále nezírala na její auru. Nemohl zmizet. Bílá barva tam pořád byla a úponky nemizely. Se značnou nemotorností mé ruce odstrčily židli od stolu a já se posadila. Atmosféra tady byla nepříjemná. Prosycená zvědavostí a otázkami, jak si mě žena koutkem oka prohlížela. Tančila po kuchyni dokud nepřipravila dva hrníčky a nenadrolila do nic obou suché byliny. Nechtěla jsem rušit, ale aspoň byla slušnost se snažit navázat konverzaci.

„Takže vy jste jasonova babička?"

Znovu se ozval ten smích a konvice spolu s tím vším začala pískat. Ten pronikavý zvuk mě vylekal, ale jen o okamžik později přede mnou stál šálek plný horké tekutiny, kouřící do výšky a vysílající omamnou vůni k mému nosu.

„Ano, to jsem. Můj vnuk o tobě často mluvil."

Pár očí mě pozoroval z druhé strany stolu. Dokonce mi uniklo, jak se tam mohla tak tiše posadit. Hlavní bylo, že mé oči střelily do pokoje, kam zmizel Jason. Stále se nevracel, ale už teď měl jistou pomstu. Nedaruju mu tohle. On a jeho ukecaná pusa. Zase ten smích.

„Neviň mého malého chlapce. Má pro tebe slabost. Na, radši se napij."

Netřeba tvrdit, že moje ústa byla dokořán, když se mým směrem přisunula cukřenka. Ten čaj vypadal velice dobře, chutně. Dokonce už ani nemusel být tak horký. Napila jsem se a lhala bych, pokud bych tvrdila, že byl ošklivý. Tohle byl ten nejlepší čaj, co jsem kdy pila.

„Čtyřlístku?...a sakra."

Jasonův hlas mě vytrhl z mého ztrapnění. prakticky jsem do sebe převrátila celý obsah šálku na několik polknutí a ostudně zírala na Jasona, který stál ve dveřích a mračil se. Ne na mě, ale na jeho babičku, která se potutelně usmívala. Co se dělo?...

„Pozor na pusu v mém domě."

Kolem Jasona se obalila červená barva s malými konci oranžové. Něco ho naštvalo, ale obrátil svůj zrak ke mně. S nataženýma rukama mi předával papírovou krabici.

„Promiň, nestihl jsem to zabalit, ale snad se ti to bude líbit."

Krev mi bušila ve spáncích, když do mých dlaních zapadla krabice. Nebyla těžká, ale přesto v ní jistě něco bylo. Váhala jsem zda bych to měla otevřít hned nebo až potom. Rozhodla jsem se pro hned. Odklopila jsem víko a odhalila kruh, který byl propleten z různých stran. Bílý provázek vytvářel růžici a ve středu to vypadalo na zaklíněný kámen. Kolem kruhu vykukovala pírka.

„To je lapač snů. Taková stará indiánská tradice. Snad se ti bude do pokoje hodit."

A teprve teď mi došlo, že každé pírko má různé barvy, stejně jako stěny mého pokoje. Duhový lapač snů. Vyrazilo mi to opravdu dech. Víko jsem zas zavřela a nevnímala ani jasonovu babičku, když sledovala každý můj pohyb. Včetně toho, jak odkládám krabici na stůl. Jase se díval trochu vystrašeně. Nevěděl, co s rukama, ale já to chtěla udělat. Zvedla jsem varovně ukazováček.

„Teď sebou necukej. Obejmu tě."

Zatvářil se ještě víc vyděšeně. Vykulil oči, jeho aura se rozzářila překvapením, a stál jako přimražený, když jsem ho objala kolem ramen a do ucha mu zašeptala poděkování.

„Páni! Dvě objetí za jeden den to je tvůj celoroční rekord."

Se smíchem jsem se odtáhla a vrátila své ruce na místo. Měl pravdu a už dlouho se tahle příležitost nebude opakovat.

„Ale no tak Jasi. Záříš jako vánoční stromeček. Měl by ses uklidnit."

Jason se na svojí babičku ošklivě podíval.

„Babi, nezačínej s tím zase."

Od staré ženy se ozvalo opovržlivé mlasknutí, když se natahovala ke stolu aby posbírala hrníčky, když si toho Jason všiml rychle se plácl do čela.

„Ale ne, proboha babi, když tohle budeš dělat se všema kamarádama, co si přivedu, tak žádný kamarády mít ani nebudu."

Jasonova babička odmávla syna jejího vnuka a já se zájmem pozorovala, co to s mým šálkem dělá. Prohlížela si ho, dívala se do něj. přitom různě mrkala a klížila oči. Nakonec hrnek spokojeně odložila.

„Už jsi udělala spoustu dobra, ale také viděla dost zla. Lidé se nemění pořád z nich budou tupí oslové plní nenávisti a zloby. Ještě tě toho hodně čeká, má milá."

Jak zvláštní tohle mohlo být. Já nechápala. Dobro, zlo?...co to? Dřív, než bych mohla zareagovat mě Jason táhl za lem mojí mikiny pryč. Přitom si stále něco mumla, ale moje oči byly přímo zafixované ve třpytících se očí a úsměvu. Vyprovázel nás ke dveřím, její kroky byly rozvážné, pomalé, opatrné. Její aura baly ajko plášť bělosti a její rty se jemně pohybovaly, když na nás volala.

„Kdykoliv se stavte! I ty Katie, budu tady!"

Počkám tu na tebe.... Jason zavřel dveře. Ve svých rukou jsem cítila jeho dárek i když nechápu, kde se tam vzal. Co se teď vůbec stalo a byl ten hlas vůbec skutečný?

„Já, moc se ti omlouvám Čtyřlístku, žes tam musela bejt. Babi si prostě nemůže dát pozor na pusu, říkal jsem ti, že trochu blázní."

Nemluvila jsem, jen přikývla, když jsem po boku Jasona opouštěla dům jeho babičky. Na jazyku jsem stále cítila chuť sladkého čaje, v duši klid a moje oči přes rameno pozorovaly lesknoucí se kameny na stropě verandy. Zdálo se mi jako bych i ze silnice slyšela tiché cinkání. Zvláštní pocit. Přesně ten se mě zmocnil, ale slova staré ženy mi v hlavě zněly stále. Dobro, zlo, lidé měnící se v osli.... V hlavě jsem měla zmatek nemluvě o husí kůži, která mi naskakovala při vzpomínce na ranní vstávání do chaosu jménem škola. Normální život je přeci jen trochu na nic.

Takže doufám, že se líbilo :D Budu ráda za votes, názory a tak až si to tedy přečtete xD Jinak nehledejte důvod proč je v médiích safír místo zmiňovaného ametystu nebo topasu. ten důvod znám jen já a ještě jedna osoba :D :P

Dobrou lidi, já jdu spát protože je právě 0:44 ráno :P Vidíte jak moc mi na vás záleží?! :D Važte si toho :)