Za pomocí nehtu ukazováčku jsem obrátila další stránku. Už hodiny jsem pročítala deník věnovaný Feren. Skoro jsem na něj zapomněla, ale zvláštní náhoda mě přiměla k otevření svázaných stránek a vyhledat tiché místo ke čtení.

Kostelní síň se ukázala jako tím pravým. Perfektně seřazené dřevěné lavice po obou stranách místnosti působily uspořádaným dojmem společně s vysokými, klenutými stropy, výzdobou a okny, které propouštěly sluneční světlo. Občas jsem zvedla hlavu a pohlédla na hlavní oltář. Nikdy jsem nepatřila mezi věřící, ale věřila jsem, že existuje cosi mezi nebem a zemí, co překračuje lidské chápání. Můj „dar" toho byl jasným důkazem.

Nevědomky jsem stiskla křišťálový přívěsek v dlani tak silně, až jsem ucítila hrany. Jeho váha mě uklidňovala a zároveň vzbuzovala mou zvědavost. Jak jen tohle bylo možné?... Odpověď byla ve Fereniných zápiscích. Léta si zapisovala své poznámky o léčivých účincích a energii, kterou vzácné kameny a polodrahokamy uchovávají. Zkoumala lidskou auru, otevření čaker a dosažení duchovního míru.

Má dlaň spočinula nad zažloutlými stránkami popsaných perem a proloženými novinovými výstřižky a články z odborných knih. Zavřela jsem oči a nasála chladný okolní vzduch do plic. V hlavě jsem si vybavila setkání s Feren. Přišlo mi, že od toho okamžiku již uběhla věčnost. Chyběla mi má rodina - matka, otec a Alex, také Jason.

„Vidím, že nejsem jediný, komu se zde dobře rozjímá."

Cizí hlas mě vytrhl z přemýšlení a já pohnula bradou doleva. V uličce mezi lavicemi stál Otec Ignác. Jeho tvář směřovala vpřed a tentokrát jsem jej poprvé viděla v jeho „pracovním" úboru. Žádné košile ani kalhoty zaprášené od hlíny.

„Omlouvám se, neslyšela jsem vás přicházet" zavřela jsem knihu a položila ji vedle sebe. Najednou jsem se cítila nepříjemně a překvapeně. Nenapadlo mne, že by sem někdo přišel tak brzy.

„Není třeba se omlouvat. Tohle místo je útočištěm pro kohokoliv."

Přikývla jsem a mlčela. Mohla jsem slyšet jak venku cvrlikají ptáci a dokonce i šum větru v korunách stromů. Blížilo se pravé poledne a já byla s každou odbitou hodinou nervóznější. Jeremy se stále neozval a čas k vystopování Cama se blížil. Přejela jsem si po suchých rtech jazykem a pohlédla na Otce Ignáce.

„Mohu se Vás na něco zeptat?" Otec Ignác přikývl a já sevřela kámen v ruce pevněji.

„Věříte na osud? Věříte, že se všechno děje z nějakého důvodu?"

Na krátký okamžik jsem litovala své vlastní otázky, ale jakmile se mi podařilo vyslovit veškerá slova, už nebylo cesty zpět. Otec Ignác přemýšlel a nakonec se posadil na okraj lavice. Ruce sepjal na podestě před ním.

„To, co se má stát, se stane. Pán stvořil každého z nás za účelem jeho vlastního poslání, ale cestu, k vykonání cíle musíme hledat my sami. My jsme ti, kteří rozhodují jakou cestou se vydáme, ale cíl se nemění."

Hlas Otce Ignáce se rozléhal celou síni a mně se tiše vrýval do paměti. Zavřela jsem oči, a poděkovala. Na to se místo vedle mne uvolnilo.

„Občas se lidé dostávají na scestí, ale vždy existuje cesta zpět."

Po téhle větě se Otec Ignác vzdálil do popředí k oltáři a já proklouzla uličkou mezi lavicemi s deníkem přitisknutým k hrudi. Mísily se ve mně smíšené pocity. Vina za obavy a strach mých rodičů, který jsem jim způsobila, lítost za Camovu ztrátu a všechno, čím si musel projít a to, co jsem mu způsobila já. Výčitky kvůli Audrey, Meghan i Tylerovi. Ruce se mi třásly, když jsem zatlačila do dveří a oslepilo mne sluneční světlo.

„Tady jsi! Všude jsem tě hledal!"

Rozjímání skončilo ve chvíli, kdy mě čísi ruka popadla za předloktí. Klopýtla jsem a jen díky dobrým reflexům získala ztracenou rovnováhu zpět. Ferenin deník jsem si přitiskla pevně k hrudi.Byl to Tyler, kdo vypadal odhodlaný dotáhnout mé tělo kamkoliv potřeboval.

„Tylere," řekla jsem a snažila se vykroutit z jeho sevření. Moje obavy jen vzrostly, když jsem si uvědomila, že můj ochranný přívěsek leží v mé kapse místo na mém krku a zároveň byl Tyler velice blízko. Nebezpečně blízko. Jako kdyby si Tyler uvědomil, co udělal, pustil mojí ruku s omluvou vepsanou v jeho tváři. Nervózním gestem si vjel pravou dlaní do vlasů a věnoval mi úsměv. Zahlédla jsem toho plachého kluka, co jsem znala.

„Promiň, hledáme tě už skoro hodinu."

My? Až tehdy jsem si všimla, kam míříme. Do zahrady. Tyler vešel malou brankou jako první a já jej následovala. Do trávy u mých nohou dopadl červený míč. Jen na okamžik jsem se podivovala odkud se vzal, ale vzápětí se ke mně přihnala záplava zlaté srsti. Fenka, Leslie popadla kulatý předmět do tlamy a rozběhla se opačným směrem aniž by se na mě podívala.

Rozhlédla jsem se kolem. Zahrada vypadala nedotčeně. Následovala jsem Tylerova záda do středu skupiny. Sarah v její obvyklé černé seděla na zemi v tureckém sedu. Vypadala, že jí nějaká tráva nedělá starosti. Střetly jsme se očima se strohým kývnutím na pozdrav.

„Konečně! Kdes ji našel?"
„V kapli."

Odvětil Tyler a zastavil. Opětovala jsem Audrey její vlídný úsměv, co mi věnovala. Jen kousek od ní jsem uviděla malého rošťáka Ollieho. Vypadalo to, že si užívá zábavu s Leslie, když jí učí aportovat. Na krátký moment jsem žasla nad tím, jak byl šťastný. Jeho aura zářila všemi duhovými barvami. Žádný strach, nebo zármutek. Jen radost ze života, jako u Alexe.

Píchnutí bolesti v hrudi mě donutilo obrátit pozornost k ostatním.

„Co tu vlastně děláme?" zeptala jsem se, ale moje otázka zanikla, když promluvil Tyler.
„Kde je Megs?"
Zamračila jsem se. Meghan tu opravdu nebyla a přes Tylerovu tvář přešel stín. Audrey otočila hlavu na Ollieho, jako kdyby jej kontrolovala a poté ztišila hlas.

„Vyřizuje hovor. Zavolal."

Nebylo nutné zmiňovat, kdo zavolal - Jeremy. Každému to bylo jasné a můj tep zrychlil. Tyler trhaně přikývnul, ale nepůsobil klidně. Jeho pohled zalétl krátce k bráně do zahrady a pak se sehnul aby odnesl dvě plné konve vody do skleníku. Nenásledovala jsem jej. Ztuhla ramena a zaťatá čelist mluvily své.

Audrey si právě oprašovala hlínu ze svých džínů. Vlasy si měla spletené do složitého copu, který jí spadal na ramena schovaná pod tlustou látkou svetru. Jako na zavolanou se napřímila a uhladila si vlasy.

„Ach, to je Meghanina práce."

Usmála se a já povytáhla obočí. Nezlobila jsem se, ale... Audrey si připlácla ruku na ústa.

„Och, ty jsi to neřekla nahlas. Já, mno... promiň."

Audreyina tvář nabrala růžový odstín, když se na mne omluvně dívala.

„To je tak sladké. Mně ještě dneska vlasy nikdo nepochválil."

Otočila jsem se za hlasem ze kterého odkapával sarkasmus. Sarah se nepohnula z místa. Uculovala se naším směrem a otáčela s prstenem na ukazováčku. Snažila jsem se nahlédnout pod povrch. Kde je ta nevinná dívenka s blond vlasy a tváří anděla? Vlasy ustřižené nepravidelně po všech stranách na krátké mikádo. Nepochybovala jsem, že jde o Sarahřinu práci. Cesty osudu jsou nevyzpitatelné... Otec Ignác měl pravdu. Ať už si Sarah prošla čímkoliv, nebýt toho, tak by zde nikdy neseděla tato dívka.

„Neříkala jsem ti, že tohle tvé „čtení aury" na mě nefunguje?"

Odpálkovala mě Sarah a sklopila pohled k zemi. K jejím nohám se přikutálel míč a ona jej ledabyle hodila pryč. V mžiku se čtyřnohá Leslie rozběhla za ním, přímo do záhonu se zeleninou.
„Leslie!"
„Ollie!"

Audrey volala na Ollieho, který se neohroženě rozběhl do záhonu na pomoc Leslie, která byla celá od hlíny. A netrvala dlouho, než se objevili dvě od bláta špinavé postavy. Ollie ukazoval rozzářený úsměv a tváře zablácené společně s jeho oblečením. Audrey se praštila dlaní do čela přitom pohledu a tiše zanadávala, což u ní nebylo zvykem.

„Ollie, podívej se jak vypadáš."
„Spíš se podívejte na ty záhony. Otec Ignác nebude mít radost," ozval se Tyler, který právě vyšel ze skleníku. Nevypadal zrovna nadšeně, když k němu přiběhla Leslie a začala se otírat o jeho nohy.

„Oba budete potřebovat sprchu," pronesl směrem k dvěma blátěným příšerám.

„Nemohla jsi se dívat, kam ten míč házíš?! Podívej, co se stalo!" Zvýšila Audrey hlas na Sarah, která překvapeně zamrkala předtím, než obrátila oči v sloup.

„Takže je to moje vina?! Jak jsem to mohla tušit?! Nedívala jsem se, kam to házím!"
„A to je právě, ten problém!"
„Neječ na mě, Audrey!"

Leslie začala zběsile štěkat když se vyhrotila menší hádka. Ollie se postavil po boku Audrey, která se alespoň zčásti snažila dostat z chlapcovy tváře kousky bláta.

„Co se tu stalo?"

Otočila jsem se ke zdroji otázky. Meghan stála u vchodu do zahrady s očima vytřeštěnýma. Na nohou vysoké boty, dlouhou sukni a svetr. Dva copy jí splývaly na hrudník, kde si také tiskla i mobil. Ohlédla jsem se na Audrey, která byla příliš zaměstnaná Olliem, pak na Tylera, který Meghan jen pozoroval a na Sarah jsem se ani neobtěžovala ohlédnout.

„Ollie a Leslie si uspořádali menší výlet do bahnivé lázně."

Meghan zamrkala a pak nakrčila nos v odporu. Její pohled padl na mobil v její ruce a její tvář zvážněla. Pohlédla přímo na mě a kývla. Vstoupila do zahrady a zamířila ke zbytku skupiny. Nikdo z nás ji nenutil ke slovům. Z Meghaniného výrazu bylo jasné, že hledá slova. Odložila mobil do zděného výklenku jako kdyby se jej chtěla zbavit.

„No, takže...," nadechla se Meghan a její pohled zabloudil k Olliemu. Ten měla vlasy rozcuchané, tváře i nos červený ze zimy a přesto upíral zvědavé oči naším směrem. Vyměnili jsme si kradmé pohledy.

„Odvedu ho zpátky a pak se vrátím," prohlásila Audrey a vstala. Pokusila se popohnat Ollieho vpřed, ale ten se jí vysmekl a vběhl přímo před Meghan s širokým úsměvem.

„Taky chci zachránit Cama! Chci být superhrdina! Vezměte mě sebou!"

Ztuhnuli jsme. Ollieho slova každého z nás vykolejila a to včetně mě. Audrey se vzpamatovala jako první a popadla Ollieho za ramena.

„Nic se neděje, Ollie. Jen chceme spolu něco probrat. Nejde o Cama."

Ollie se začal vzpouzet. Leslie po jeho boku zavrčela a chňapla po Audreyině paži. Ta překvapeně uskočila.

„Já to vím! Vím, všechno! Chcete se vykrást ven a jít ho hledat! A já..."

Víc Ollie neřekl. Bleskově jsem sáhla do kapsy, uchopila studenou váhu přívěsku do prstů a druhou rukou zacpala tomu uličníkovi ústa. Zůstali jsme v tichosti. Každý musel přemýšlet, kdo všechno mohl Ollieho křik slyšet. Dívala jsem se do Ollieho očí a hledala odpověď. Odkud to mohl vědět? Přikrčila jsem se proti němu a snažila se zůstat klidná.

„Odkud to víš?"

Zeptala jsem se a uvolnila Ollieho ústa. Ten ukázal široký úsměv od ucha k uchu.

„To Rafael. Sledoval vás."

Mojí tvář zkřivila grimasa. Tyler si stiskl kořen nosu ve značném zmatku. Moje paměť si nebyla jistá. Rafael byl přeci... tarantule.
„To je vážně blbej vtip, není to přeci vědecky možné...."

Věděla jsem, že je Tyler ve svém vědátorském světě plném logiky a hledá řešení. Nevnímal nás, ale malý Ollie jej slyšel moc dobře. A na malého kluka měla taková slova obrovský dopad.

„Tylere, zmlkni," drtila jsem slova mezi zuby a přeskakovala očima z Ollieho na fenu zlatého retrívra, pečlivě jej ochraňujíc. Povídejte zrovna mně něco o zázracích. Uchopila jsem Ollieho tvář do dlaní a upoutala jeho pozornost. Potřebovala jsem, aby mě vnímal.

„Teď mě poslouchej, Ollie. Ano, chceme Cama najít, ale nikdo o tom nesmí vědět, jasné? Bude to naše tajemství, slibuješ?"

Zatřásla jsem s chlapcovými rameny, když vystrčil spodní ret v roztomilém gestu nesouhlasu. Došlo mi, že musím nabídnout víc.

„Dobře, tak co kdybych ti slíbila, že tě vezmu do zverimexu a budeš si odsud moct vzít dalšího kamaráda, ale jen když udržíš tajemství. Platí?"

Věděla jsem, že mě všichni pozorují, zadržují dech nad Ollieho odpovědí. Já také a vzrostla ve mně naděje, když se pohled naproti mně rozzářil. Bylo vidět, že chlapec přemýšlí.

„Ty dokážeš najít lidi, žejo?"

Pomalu jsem přikývla i když jsem nechápala, kam tento rozhovor směřuje.

„Najdeš mojí mámu a tátu?"

Otevřela jsem ústa, ale nic z nic nevyšlo. Nedokázala jsem mluvit, když se Ollieho oči zaleskly slzami a nevyřčenou prosbou. Leslie smutně zakňučela a tím atmosféru ještě zhoršila. Ucítila jsem Tylerovu ruku na rameni. Stiskl jej a řekl mé jméno, ale já jej slyšela jen vzdáleně. Pohladila jsem Ollieho po tvářích, načež se smutně usmál.

„Katie..."

Ten hlas na mě dorážel z dálky a trvalo, než jsem jej slyšela zřetelně a nahlas.

„Katie... nemůžeš mu slíbit nemožné. Ollieho rodiče zahynuly při autonehodě. Katie. "

I v myšlenkách jsem slyšela Audreyin přiškrcený hlas zármutkem, i když stála u Ollieho stoicky klidná. Polkla jsem překážku tvořící se v mém krku a mrkla, abych zahnala slzy.

„Slibuju, že až Cama najdeme, tak ti pomůžu zjistit všechno o tvých rodičích a o tom, kdo jsi."

Nemohla jsem Olliemu nabídnout víc, ale on vypadal, že je spokojen. Úsměv ozářil jeho tvář, když se otočil na patě a s Leslie v patách se rozběhl k budově. Nahlas se smál a já ještě nějakou dobu seděla v pokleku na zemi, dokud mi ten klučina nezmizel z očí. Tyler měl stále ruku na mém rameni.

„Řeknu Britt, aby na něj dala pozor."

Přikývla jsem i když jsem Tylera skoro nevnímala. Potřebovala jsem chvilku na vzpatování, ale chyběl nám čas. Meghan si odkašlala.

„Máme se sejít na rohu kavárny Hillary rose. Vím, kde to je. Tam jsme se obvykle scházeli," vyklouzlo Meghan navíc ze rtů a já švihla očima po Tylerovi, který nenápadně zaťal pěsti. Otočila jsem se zpět k Meghan.

„Kdy?"

„Mezi pátou a půl šestou."

To by šlo... Vypadalo to, že s časem každý souhlasí. Teď bylo hlavní se jen připravit. Sehnula jsem se pro deník ležící u mých nohou. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem jej upustila a narovnala se.

„Dobře. Každý teď půjde k sobě a připraví se. Buďte nenápadní jako kdyby se nic nedělo. Já dojdu za Sebastianem. Požadovala jsem, aby nám zajistil odchod do města dnes odpoledne, ale zjistím ještě víc, je to všem jasné?"

„Co se zde děje? Je něco v nepořádku?"

Trhli jsme sebou, když se ozval neznámý hlas. Patřil vysoké ženě, Jocelyn oděné v běžecké soupravě a teniskách u vchodu do zahrady. Netušila jsem jak reagovat. Zatím jsem neměla příliš šancí, jak Jocelyn poznat. Její držení těla vyzařovala autoritu, stejně jako její vysoce uhlazený účes.

„O nic nejde, Jocelyn. Jen jsme se tu bavili. Před chvílí jsem poslal Ollieho dovnitř. Stejně má hodiny se Sebastianem, správně?"

Jocelyn pozvedla jedno ze svých dokonalých obočí. Pak pohlédla na hodinky na svém zápěstí.

„Ano, je to tak. Děkuji, Tylere. Víte, kde mě hledat, když bude něco třeba."

Každému z nás se dostalo speciálnímu pohledu od Jocelyn než zmizela. Všichni jsme vypustili dlouhý úlevný výdech.

„Tohle bylo těsné. Mám Jocelyn ráda, ale nesnáším, jak se vždy z ničeho nic objeví."

„Jo, ale divíš se jí? Tornerová po ní dost šlape ohledně organizace. Ta ženská má na starost všechno."

Přerušila jsem debatu mezi Tylerem a Audrey zvednutím rukou.

„Fajn, to by stačilo. Musíme se rozejít. Vážně tu vypadáme nápadně. Dám vám ještě vědět, ale buďte připraveni."

„Nemůžu uvěřit, že to dělám," seskočila Meghan z místa kde seděla a popadla mobil. S rukama kolem pasu se vydala pryč. Audrey jí následovala.

„Půjdu obhlédnout mapy města. Třeba se to bude hodit," prohlásil Tyler a také zmizel. Zůstala jsem se Sarah. Stála opřená o zeď, ale jakmile jsem jí zaměřila očima, odlepila se z místa a posadila se na místo v trávě.

„Ty tu zůstáváš?" zeptala jsem se a naklonila hlavu v otázce. Široce se usmála.

„Ty jsi řekla, že se máme chovat nenápadně. Věř mi, dělám co můžu."

A tak jsem tam Sarah nechala. Samotnou sedící v trávě, zatímco já se vydala do svého pokoje, abych tam uložila deník a vyhledala Sebastiana ohledně podrobností k dnešnímu večeru.

Krásný první advent, přeji!