Sebastian nás oba zavedl do rozložitého křídla budovy. Nebylo těžké uhádnout, že se jedná o soukromé pokoje a pracovní místnosti. Prostorná kancelář se dělila na dvě poloviny. Dva pracovní stoly, každý na jedné straně místnosti, počítač, křesla, komody na dokumenty. Jedna polovina vzorně uspořádaná zatímco druhá připomínala pramalý chaos.

Sebastian zamířil právě do této části. Ten okamžik mi připomněl ztracenou minulost. Sebastianova kancelář bývala centrálním místem. Složky, papíry a dokumenty mohly na první pohled působit jako nepořádek, ale ne u Sebastiana. U něj nikdy.

„Předpokládám, že máš pro svoji vynucenou schůzku svůj důvod, Stopařko."

Pozorovala jsem Sebastianovi pohyby, když se posadil na křeslo za svým stolem a mně nabídl místo před ním. Ta nabídka se ukázala být tak samozřejmá. Usmála jsem se a konečky prstů přejela po koženém polstrování křesla.

„Musím říct, že tenhle očividný luxus asi má své výhody, že?" pokynula jsem k počítači a jen letmo mrkla k nástěnné tabuli a projektoru na zdi.

Sebastian pokrčil rameny a upravil si límec košile.

„Řekněme, že dělá práci o něco snazší. Takže, co máš na srdci?"

Spoustu věcí... Věděla jsem, že Sebastian očekává odpověď, ale také je trpělivý. Zvládne vyčkávat, protože mě zná. Tohle byl Sebastian, ten Sebastian, osoba, která mi byla náhradním otcem, učitelem a ochránce zásadní část mého života. Uvolnila jsem se v křesle a vzhlédla.

„Víš, že jsi jediný, komu ještě věřím, Sebastiane."

Vyslovila jsem čistou pravdu na kterou Sebastian reagoval drsným pokývnutím a jeho pohled zabloudil kamsi za moje ramena. Nám oběma nikdo nemusel vysvětlovat o kom mluvím. Přesto jsem pokračovala ve svém tvrzení.

„Ona je člověk z venku, není jako my, Sebastiane. Oceňuji, co udělala pro Ethana i Brittany, ale jak moc jí můžeme věřit? Jak moc můžeme věřit jejím nadřízeným? Dovolím si připomenout, že omdlela, když viděla, co Meghan dokáže a teď žije spokojeně zde pod jednou střechou."

Můj hlas klesl do mírného šepotu, až nakonec úplně zanikl. Celá místnost se ponořila do ticha. Sebastian si mlčky přehrával má slova a zvažoval je. Jako vždy dlouze přemýšlel, než konal.

„Věř mi, že jsem nabídku Tornerové nejprve odmítl, ale neměl jsem jinou možnost, ani prostředky. Navíc, ber v potaz, že doteď byli všichni v bezpečí. Jde mi především o ochranu mých svěřenců, Stopařko."

Přikývla jsem. Věřila jsem každému slovu. Před očima jsem měla tvář malého Ollieho a toho jak spokojeně tady vypadal. Šťastný obraz vystřídala chladná vzpomínka Sarah a na to, jak vyděšená a zmatená byla v ústavním zařízení. Neměla jsem právo chtít od Sebastiana informace o jejím životě. On ctil tajemství. Nikomu nikdy neřekl o mé minulosti, ani mé jméno, i když jej znal. Příběhy nás všech... mé, Audrey, Tylera, Meghan i Camerona a teď i Ollieho a Sarah byly u Sebastiana v tom největším bezpečí.

Pozorně jsem očima prohlížela stěny a hledala sebemenší náznak kamer či jiných odposlouchávacích zařízení.

„Tahle místnost je soukromá. Žádné kamery. Můžeš mluvit."

Sebastian přesně odhadl, kam směřují mé myšlenky. Jako vždy. Vydechla jsem vzduch z plic a navlhčila si najednou suché rty.

„Jde o Cama. Myslím, že mám stopu."

Pokud by proti mne seděla v tuto chvíli Tornerová, nepochybuji o tom, že by ze mě okamžitě chtěla vymáčknout informace a štěkat příkazy. Sebastian ne. V jeho očích se projevil zájem a také záblesk naděje. Naklonil se nad dřevěnou desku stolu a opřel se o lokty.

„V čem je háček?"

„Znám informátora, který ví, kde se Cam zdržuje. Dovede mě k němu."

Skousla jsem si ret při skeptickém pohledu, který mi byl věnován. Nepřipadalo v úvahu, abych prozradila totožnost svého informátora a chytila se do pomyslné pasti ze svých vlastních slov. Zvolila jsem taktiku, která měla, co nejrychleji posloužit svému účelu a nenechala Sebastiana příliš přemýšlet.

„Cam neodešel nikam daleko, Sebastiane. Celou tu dobu je stále blízko a dost možná je volný, podle toho, co vím. Potřebuji, aby jsi mě i ostatním zajistil dnes v noci odejít... tak, aby se o tom Tornerová nedozvěděla."

Zachytila jsem se opěradel a zaryla nehty do kůže tak silně, až jsem ucítila bolest. Uplynulo několik vteřin naprostého ticha. Ticha tak děsivého, až jsem slyšela tlukot vlastního srdce. Sebastian vstal. Tyčil se nade mnou a prohlížel si mne uvědomělýma očima.

„Sebastiane..." vyslovila jsem tiše a doufala, že v mém hlase slyší naléhavou prosbu.

„Sebastiane, řekni mi. Opravdu zabil Cam Cassandru Stardastovou?"

Sebastian sebou k mému překvapení trhnul a v jeho očích se objevil chlad. Přikývl a svaly na krku mu ztuhly. Krátce jsem zavřela oči, protože vyslovit ten pouhý fakt, mě stálo hodně sil. Když jsem získala kontrolu nad sebe samou, čelila jsem Sebastianovi znovu.

„V tom případě jde o zabití, Sebastiane. Sice ne o vraždu, ale zabití. A oba víme, jaké jsou zákony..."

Hlas se mi lehce třásl. Vracely se mi vzpomínky na Camův největší strach, na to jaké hrozné pocity a myšlenky jsem cítila tenkrát ve skleníku Otce Ignáce. Na všechnu hořkou bezmoc a vinu. Cam si tohle nezasloužil.

„Tornerová je představitelkou zákona. Když Cama najde... bude s ním jednat jako doposud? Nechá jej jen tak být? Oba víme, že je to lež, Sebastiane."

Z nahromaděného vzteku, frustrace a také strachu jsem udeřila dlaní do desky stolu. K zemi se sneslo několik papírů, ale nevypadalo to, že bych si já nebo Sebastian všímali.

„Znáš Cama jako já, Sebastiane. Učil jsi nás, nás oba a věděl jsi, co je Camovým největším strachem. Nikdy si to neodpustí."

Má poslední slova mi vzala veškerou energii. Svezla jsem se do polstrování a bojovala o kontrolu. Sebastian se dlouho ani nepohnul. Vyhýbal se mi pohledem a stejně tak já sledovala raději vzory na koberci.

Najednou mi v klíně přistála složka. Nesla nápis „C.Stardastová" otevřela jsem desky a našla kopii rodného listu, zdravotní záznamy, životopisné údaje a mezi tím vším také pitevní zprávu a záznam o úmrtí. Sebastianův hlas mě provázel při prohlížení.

„Cassandra se dostala na seznam potřebných skrze svého pohřešovaného strýce."

Neodtrhla jsem pohled textu před sebou. Cassandra byla v péči svého strýce po smrti jejích rodičů při autonehodě. Ostatní rodinní příslušníci žili v Evropě. Neměla nikoho jiného.

„Nikoho z nás nenapadlo, co by se mohlo stát. Umístili jsme Cassandru do ústavu pro mládež, ale po dvou dnech se objevila v noci před našimi dveřmi. Tu noc byla bouřka a proto jsme jí nabídly volný pokoj."

Překvapeně jsme zamrkala a vzhlédla. Sebastian si dlaněmi masíroval spánky.

„Vpustili jste cizince dovnitř?"

Má naoko nevinná otázka skrývala výtku a Sebastian to věděl. Chyba, první chyba, které se dopustili.

„Umístili jsme Cassandru do pokoje k Brittany. Její úkol byl držet ji dál od všeho a především zajistit, aby se Cassandra nikam nedostala."

Sebastian se odmlčel a to potvrdilo mé tvrzení o tom, že příběh ještě zdaleka nekončí. A nemýlila jsem se.

„Brittany mívá noční můry, budí se. Podle toho, co nám Cassandra řekla tak se jí nedařilo Brittany probudit, a proto se vydala hledat pomoc. Hloupou shodou okolností uviděla Meghan použít své schopnosti."

Další osudová chyba. Sklopila jsem oči do papírů a prohlížela si fotografii mladé dospívající Cassandry. Krátké vlasy dovolily vyniknout jemným rysům ve tváři nádechu zelené v očích. Při bližším zkoumání jsem si všimla letmo pokřivených předních zubů, ale to jí neubralo na půvabu.

„Neexistovala jakákoliv možnost, jak bychom to Cassandře vymluvili. A když se po jejím strýci slehla zem, zůstala zde. Bohužel potom přišla ta nehoda..."

I Sebastianův hlas vyblednul v pozadí. Pro větší drama okamžiku jsem sevřela zprávu o dívčině smrti v rukách. Psalo se zde o okamžité zástavě srdce. Cassandra musela zemřít během okamžiku. „Z růže vyprchal život stejně rychle jako z Cassandry Stardastové..."

„Věř mi, že jsem se s Cameronem snažil mluvit mnohokrát. Dokázat mu, že to není jeho vina, ale...."

„Nešlo to," dokončila jsem Sebastianovu myšlenku a cítila, jak se mi třesou ruce. Cam svůj dar nenáviděl už od dětství. Jako děti jsme byli ti nejlepší přátelé. Důvěřovali jsme si a chránili se navzájem před celým světem. Společně jsme střežily největší tajemství toho druhého.

Zamrkala jsem, abych tak zatlačila přicházející slzy, které hrozily prodráním ven.

„Nech nás najít Cama naším způsobem. Přesvědčíme jej, aby se vrátil a ty mi musíš slíbit, že se mu nic nestane, pokud to udělá."

Prosebně jsem se zahleděla na Sebastiana. Teď věděl vše, nebo alespoň přinejmenším důležitou většinu. Zlomový okamžik narušilo strohé a velmi hlasité zaklepání na dveře.

„Pane Sebastiane? Nerada vyrušuji, ale mám důležité formuláře ke kterým vás potřebuji."

Rozpoznala jsem ženský hlas znějící skrz dřevěnou bariéru. Sebastian obrátil bradu ke dveřím.

„Za pět minut jsem u vás, Jocelyn."

Jocelyn krátce odpověděla a já přísahala, že slyším, jak se její boty na podpatku vzdalují. Sebastian sáhl po bundě pohozené na jeho židli a oblékl si ji.

„Postarám se o to, aby jste měli volný odchod z budovy, ale očekávám kompletní hlášení a Tylerovu plnou zodpovědnost za celou akci. Nikdo se nepustí do ničeho riskantního. Může jít i o past..."

„Sebastiane..." přerušila jsem začínající nekonečné kárání a odložila složku z rukou.

„Nikomu se nic nestane a všichni se vrátíme celí. Slibuju."
Nejlépe se vrátíme i s Camem. Dodala jsem v duchu a cítila se o něco lépe. Teď, když byl Sebastian součástí akce, jsme byli na dobré cestě.