Když chvilkový adrenalin z objevení velké zprávy o Camovi vyprchal, začali jsme více pociťovat prostředí studeného a vlhkého sklepa. Objímala jsem se pažemi kolem pasu a přitom prohlížela očima prostor. Audrey se vzdálila a uzavřela ve svojí neviditelné bublině. Zdálo se, že nebyla spokojená se svým selháním dostat se do Jeremyho mysli. Neměla jsem jí to za zlé.

Zatímco Meghan mluvila s Jeremym, tak tiše, že je nikdo neslyšel, byl to Tyler, který se ke mně přiblížil. Postavil se za mne, tak blízko, až jsem mohla cítit slabé teplo vyzařující z jeho těla na svých zádech.

„Co s ním uděláme?" vyslovil Tyler tiše otázku. Věděla jsem, že celou dobu nespustil oči z Meghan. Zvedlajsem pohled od země a zadívala se na opačný konec místnosti. Navrhla jsem krátký čas na rozmyšlenou. Potřebovala jsem ho, abych srovnala nové informace a mohla rozhodnout, co dál. Právě teď seděl Jeremy na zemi a sledoval všechny v místnosti.Vícekrát se jeho pohled stočil k Meghan opírající se o zeď. Ona nedokázala skrýt svoji nervozitu. Ani jsem nepotřebovala vidět její auru. To, jak se jí třásly ruce nepatřilo ke znakům zimy. Neustále si natáčela pramen vlasů na prst a očima těkala po místnosti ve snaze vyhnout se Tylerovi a pokukovat po Jeremym.

Tehdy jsem koutkem oka zachytila silné plameny barev, které mě hustě obalovaly. Zářily rudě, oranžově a přecházely místy do krvavě červené. Letmý opar vzteku a žárlivosti se opatrně zmocňoval i mě. Potřebovala jsem odvést Tylerovu pozornost jinam.

„Nemáme na vybranou. Věřím mu, že opravdu ví, kde by Cam mohl být. Nevypravil by se sem, kdyby neměl jistotu, že tu Cam nebude."

Mluvila jsem tiše, plynule. Jen natolik nahlas, aby mě Tyler mohl slyšet a zapojil své racionální myšlení. Skutečně začala aura kolem slábnout, ale ne dost.

„Já mu nevěřím," konstatoval Tyler a zhoupl se na špičkách.

„Já vím, ale přiznej, že máme rozdílné důvody, proč mu nevěříme."

Po mých, poněkud drsných slovech se Tyler zhluboka nadechl. Uplynula dlouhá chvíle, kdy jsem očima vyhledala Sarah. K mému překvapení se nepohnula ze svého místa, kde seděla. Stisk na mém rameni způsobil, že mé srdce tlouklo na plné obrátky.

„Fajn, uznávám. Chci najít Cama stejně jako ty, ale může jít o past. Možná, když počkáme, Audrey se mu dostane do hlavy, vytáhne, co potřebujeme a prověříme to."

Přikývla jsem, ale nemohla jinak souhlasit. Tyler myslel stejně jako vždy. Logicky, systematicky. Tak jak jsem já obvykle nepostupovala.

„Pokud budeme čekat, tak může být pozdě. Musíme jednat okamžitě."

Před očima jsem si vybavila Cameronův naléhavý výraz z mé vize. On věděl, že po něm půjdu a najdu ho. Klíčovým faktorem se stal právě čas. Čas, který potřeboval. Jen jsem nevěděla k čemu. Krok vpřed mě zbavil jakéhokoliv kontaktu s Tylerem. Všichni na mě upřeli pozornost. Kývla jsem k Jeremymu.

„Nabídka se přijímá. Dovedeš nás na to místo."

Jeremy se zazubil a vstal. Dlouhými kroky překonal krátkou vzdálenost s rukama v kapsách.

„Platí, ale bude to ještě něco za něco... chci tu růži."

Nehnula jsem ani prstem. Přesně to jsem očekávala. Na rozdíl ode mě. Audrey nereagovala, tak klidně. To bylo překvapení pro nás všechny.

„Nemyslíš si, že už požaduješ dost?"

Jeremy pokrčil rameny a dlaní si přejel po strnité tváři.

„Ale noták. Vy chcete informace, které mám. Nebojím se vás. Na ty vaše pohádky vám neskočím. To je směšný."

Nikdo Jeremyho v jeho proslovu nepřerušil a já zpražila Sarah tím nejhorším pohledem, který jsem zvládla. Sarah si však užívala show. Houpala nohama ve vzduchu a konečky prstů hladila přívěsek na svém krku. Obrátila jsem pozornost zpět na Jeremyho.

„Fajn, platí."

Jeremy v potěšené náladě nabídl svou otevřenou dlaň.

„Ruku na to. Přesně tak se má uzavřít právoplatná dohoda."

Ucítila jsem, jak atmosféra zhoustla. Jeremyho napřažená ruka a úsměv mě vyzýval v tom, abych couvla. Dotek kůže na kůži. Něco, co mě děsilo velmi dlouho. Strach mi svíral krk. Strach a obavy z toho, co by se mohlo stát při tom letmém kontaktu. Jeremy si nepřipustil nic z toho, co jsme mu řekli. Považoval nás za blázny a tak to bylo lepší. Brala jsem to jako eso v rukávu a nechtěla riskovat odhalení svých schopností. Kousla jsem se do rtu a ztuhla, když se zničehonic objevil Tyler. Natáhl se kolem mne, přes má ramena a stiskl Jeremyho ruku ve své. Podle toho, jak se mu vyboulily žíly v dlani, oba použili velkou sílu.

„Ona si s tebou ruku nepodá. Nebude se zahazovat s někým jako ty, ale já přijímám."

Kluci od sebe odstoupili a stále se přeměřovali očima. Nakonec prolomil ticho Jeremy.

„Takže, kdy to chcete spáchat?"

„Dnes večer," odpověděla jsem bez rozmýšlení a to vyvolalo úsměv na Jeremyho tváři.

„Fajn, přines tu kytku do uličky za obchodním domem Starhouse. Megs ví, kde to je."

Otočila jsem se na opodál stojící Meghan. Přikývla se stisknutými rty do pevné linie. Tím byla dohoda uzavřena.

„Musíme odsud. Dřív než začne svítat, nebo se někdo probudí," poznamenal Tyler a všichni jsme se vydali směrem ke schodišti. Sarah seskočila z objemného sudu a zůstala vzadu. Jeremy byl upozorněn, aby se nepokusil o žádný hluk a doprovázela jej Audrey. Meghan se nenuceně přitočila k boku Tylera a já je následovala. Teprve u paty schodů jsem zastavila.

„Jděte nahoru. Tylere, dostaň všechny do pokojů a vyprovoď Jeremyho. Vzkaž mu, že pokud se slovem někde zmíní o tom,co tady viděl, nebo půjde na polici... udáme jej za pokus o krádež, vloupání a já si ho najdu."

I ve tmě jsem mohla zahlédnout záblesk Tylerova úsměvu. Neměl nejmenší problém s tím, co jsem po něm chtěla. Dobře... Kužel světla baterky pomalu mizel s tím, jak ostatní stoupali vzhůru. Já zůstala stát ve tmě a vyčkávala na Sarah. Tentokrát se mi chlad zavrtával pod kůži a vrstva oblečení nepomáhala. Nutkání opustit tohle místo mě lákala, ale nakonec mne pokušení nepřemohlo. Sarah konečně zhasla všechny lampy ve sklepě. Jasný pruh světla zmizel a byl nahrazen jemnější září. Dveře se otevřely a tmavá postava vystoupila ze stínu se zapálenou svící v ruce. Pro sebe jsem se ušklíbla. Svíčky, jak typické. Přitiskla jsem se k vlhké stěně a počkala, dokud Sarah nezamkla staré dveře a klíč vložila do kapsy.

„Častokrát se vykrádáš po nocích ze svého pokoje právě sem?"

Sarah neprojevila žádnou překvapenou reakci. Klidně se otočila a záře svíčky osvětlila její tvář. Vynikly její pronikavé oči.

„Měla jsem překvapeně zaječet, nebo tak něco?"optala se vcelku nevinně Sarah, ale její oči vypovídaly o něčem jiném.

Postavila jsem se Sarah do cesty. Zářivý plamen svíčky se mihotal ve tmě a jemné paprsky tančily po stěnách kolem. Toho světla nebylo dost.

„Už mě nebaví hledat v hádánkách,"zašeptala jsem a pohlédla Sarah do očí. Její aura nezměnila svojí barvu, stále temné provazce jako předtím chránily její emoce.

„Na čí straně vlastně stojíš? Prozradila jsi nás."

Zlostně jsem zatínala zuby. Teprve teď jsem dala průchod vzteku, který jsem předtím cítila. Sarah reagovala jen nonšalantním odfrknutím.

„Ale prosímtě. Neuvěřil ani slovu. Nikdy neuvěří a ten jeho výraz, viděla jsi ho?" usmála se Sarah a pozvedla svíci v dlaních. Světlo se odrazilo od kovu na jejím krku.

„Občas by ses měla uvolnit, Katie. To napětí v tobě jednou bouchne."

Přála jsem si smazat klidný výraz z tváře proti sobě. Sarah byla stále větší hádankou. Dalším tajemstvím, které jsem chtěla rozlušit. Zvedla jsem ukazováček a ukázala za její záda ke sklepu.

„Se mnou si nezahrávej. Viděla jsem ten pentagram, který jsi chtěla tak pečlivě zaklít."

Poprvé se objevilo zakolísání. Malý slabý moment, který značil moje vítězství nad Sarah, dokud nenasadila další masku vypočítavosti.

„No, a co? Jsem čarodějka, potřebuju pentagram pro svoje krvavé oběti."

Už jen podle tónu jakým Sarah mluvila, mi bylo jasné, že je to lež. Plamen svíčky zaplál jak Sarah promluvila a znovu zasvítil stříbrný kov. Tehdy mi došla trpělivost. Popadla jsem Sarah za ramena a přirazila její tělo ke zdi. Jen zázrakem udržela Sarah světlo v rukou.

„Věř mi, já poznám lež... a to dobře. Posledních pár měsíců jsem v ní žila, takže mi prokaž laskavost. Ať už je tvé nadání jakékoliv, ať už víš cokoliv... buď nám pomoz a nebo se kliď z cesty."

Sarah prudce dýchala. Její hruď se svírala trhanými nádechy, když jsme si hleděly vzájemně do očí. Jako kdyby zmizela povýšená maska a ukázala to, co bylo pod ní skryto. Váhavost a strach. Sarah se dlouze nadechla, než promluvila.

„Nevím toho o moc víc, než ty. To, co jsem věděla jsem ti už řekla. Pokud máme něco společné, tak je to nechuť vůči dotekům, takže... mě pusť."

Ještě chvíli jsem Sarah držela, ale nakonec jsem ustoupila. Opatrně jsem spouštěla ruce z jejích ramen, konečky prstů sjela po látce až dokud se koneček mého prstu nedotkl chladného kovu. Zasáhla mě prudká vlna, která mě donutila okamžitě padnout na kolena. Slyšela jsem Sarah a její hlas, který na mě tlumeně volal, ale já nevnímala. Série rychlého sledu obrazů trýznila moji hlavu.

Obraz dívenky s blond vlasy ve dvou vrkočích hrající si v parku se proměnil a já se najednou ocitla v dětském pokoji. Byl prázdný, ale v posteli uprostřed se pod pokrývkami zmítalo drobné tělo. Patřilo jí, té dívence. Křičela ze spánku, dokud se neprobudila a neschoulila se v rohu místnosti. Další obraz ukazoval sezení u psychiatra, pláč, spoustu pláče a nočních můr. Dívka rostla a její tvář se měnila... dětská léčebna, přísné tresty, léky. Tehdy v těch bílých místnostech jsem uviděla malou verzi Sarah, kterou jsem si často představovala. Pohublou dívku s krátkými černými vlasy. Na jedné straně delší, než na druhé jakoby si je ostříhala sama. Výraz v její tváři obsahoval vzdor na jejím krku visela pěticípá hvězda na koženém řemínku. Mohlo uplynout několik let, kdy se opakovalo jedno a to samé. Spoustu samoty, noční můry, antidepresiva, která nezabírala a tehdy se dveře do té bílé cely otevřely a já spatřila známou tvář... Sebastian.

S lapáním po dechu jsem se vrátila do přítomnosti. Ležela jsem na tvrdé zemi, na schodech a všude kolem byla tma.

„Ššš, hej... Katie? Jsi v pořádku?"

Rozpoznala jsem ten hlas. Patřil Sarah. Musela sedět vedle mne, ale nedotýkala se. Namáhavě jsem se posadila a mlčela. To, co jsem viděla...

„Hej," ozvalo se ve tmě. Uslyšela jsem opravdovou starost podbarvenou strachem. Polkla jsem překážku, co se mi vytvořila v krku.

„Jsem ok. Já.."

Vydechla jsem, protože se mi slova zasekla v krku. Žádná slova se mi nezdála vhodná proto, abych vyjádřila svoje pocity. Sarah mě nakonec předběhla.

„Fajn, zatímco ty ses tady složila. Já upustila naše světlo, takže to budeme muset zvládnout poslepu. Připravená?"

Sarah mi ani nedala ani šanci odpovědět a už se vydala na cestu. Slyšela jsem její našlapování a to, jak nehty škrábala o kameny. Musela jsem ji napodobit. Cesta nahoru se proto protáhla na dvakrát tolik času, než by vůbec zabrala se světlem, ale zvládly jsme to. Noc začínala ustupovat, když jsme se vykradly zpět do našeho křídla. Sarah zamlkla dveře a tím uzavřela naše noční dobrodružství. Jako kdyby se ani nestalo, ale já věděla, že ano.

„Sarah," řekla jsem a chtěla se omluvit za to, jak nepřiměřeně jsem se chovala předtím. Možná jsem byla na Sarah trochu tvrdá. Ona mě však zastavila. Zvedla ukazováček do vzduchu.

„Nechci od tebe nic slyšet. Ať už jsi viděla cokoliv, tak doufám, že to nikomu neřekneš. Nechci tvojí lítost ani podporu. My všichni tady jsme jedna zvrácená banda s ještě zvrácenější minulostí."

Když Sarah mluvila její ruka automaticky zamířila k přívěsku, aby se jej dotkla. připomínalo mi to můj vlastní uklidňující rituál, který jsem si vyvinula s křišťálem.

„Můžeš se spolehnout, že tvá minulost je u mě v bezpečí," ujistila jsem Sarah a obě jsme se vydaly ke svým pokojům. Tam jsme se setkaly s Tylerem, který už vyčkával u dveří mého pokoje. Obě si nás prohlédl se zamračením na jeho tváři. Když skončil s prohlídkou, obrátil se na mne.

„Poslal jsem Jeremyho pryč. Prý pošle zprávu na Meghanin mobil o tom, kde se setkáte."

Sarah se ani nezastavila a okamžitě zamířila k nejvzdálenějšímu pokoji. Neobtěžovala se s otázkami ani pozdravem. Osaměla jsem s Tylerem.

„Hej, jsi v pohodě? Co vám tak trvalo?" optal se Tyler a já zvedla hlavu.

„Ale nic. Pokazilo se nám světlo."

Tyler o mé odpovědi chvíli přemýšlel a pak ji přijal. Oba jsme byli unavení a za méně jak dvacetčtyři hodin nás čekal další noční výlet. Do té doby jsem musela nabrat energii a zjistit, co udělám se Sebastianem. Jeho pomoc se nám mohla hodit, ale pochybovala jsem o schopnostech Tornerové.

„Jdi si aspoň na pár hodin lehnout, Stopařko. Snídaně bude v osm, do té doby máme čas.Já mezitím vymažu kamerové záznamy."

Máme čas... Tylerova slova pro mě byla tak vzdálená jako ozvěna. Do svého pokoje jsem vstoupila se zmatkem ve své hlavě. Všechno se tak moc zamotalo. Dopadla jsem tváří do svého polštáře, užívala si měkkost matrace a myslela na všechno, co se stalo. Usnula jsem s myšlenkou, že dnes večer musím najít stopu. Camovu stopu. Jsem ti na stopě, Came. Už brzy...