Prošli jsme skrze několik chodeb, dokud Sarah nezastavila před velkými dvoukřídlovými dveřmi. Kužel světla obkreslil okolní prostor. Neměla jsem ponětí, kde to jsme.

„Sarah, tohle není naše část budovy!" sykla Audrey a bylo to poprvé, kdy jsem od ní uslyšela obezřetný tón. Průvodkyně naší skupiny se obrátila, pravděpodobně s vyzývavým výrazem v očích, ale Tyler v tu chvíli obrátil baterku přímo na ni. Sarah si zakryla tvář.

„Dobrej postřeh, Audrey. Máš pravdu tohle křídlo je jediné, kam Tornerová nemůže zasáhnout. Žádné kamery, senzory... je to ideální. Navíc, vím o místě, kde nás nikdo nebude rušit.

Zaťala jsem zuby při pocitu nevolnosti v žaludku. Nelíbila se mi celá tahle situace, naháněla mi trochu hrůzu. Přemýšlela jsem, zda je to vážně tím, že jsem za ty roky značně zpohodlněla.

K překvapení nás všech vytáhla Sarah z kapsy klíč pasující přesně do zámku dveří. S tichým cvaknutím otevřela a nikdo neměl tolik odvahy zeptat se, kde jej vzala. Ocitli jsme se v prostorné hale. Stěny zdobily obrazy, měsíční světlo procházelo dovnitř jen jedním oknem.

„Sarah nařizuje, ať neděláme hluk a jen ji následujeme. Prý už to není daleko."

Měla jsem Sarah jen pár metrů před sebou zatímco Audrey jako poslední. Neodpustila jsem si zmatenou otázku.

„Myslela jsem, že se Sarah nemůžeš dostat do hlavy," promluvila jsem k Audrey v myšlenkách a doufala, že mne uslyší.

„Taky, že nemůžu. Dokážu to, jen když mi to ona dovolí," vrátila se ke mně odpověď. Přikývla jsem a soustředila se na tiché našlapování. Neměla jsem čas se ani rozhlížet doleva nebo doprava. Sarah se pohybovala rychle, skoro až nepřítomně. Z jejích pohybů mi bylo jasné, že sem musí chodit často.

„Doufám, že už jsme blízko. Už se začíná probouzet."

S mírnou panikou vepsanou ve tvářích, jsme zastavili. Audrey držela Jeremyho pravou paži, zatímco Tyler levou. Meghan zírala tupě před sebe a stále se schovávala v Tylerově bundě.

„Jsme skoro tam. Už zbývá jen pár schodů, pojďte," sykla Sarah naším směrem a v dalším okamžiku zmizela za rohem chodby. Byla jsem první, kdo se za ohyb stěny dostal a zůstala v šoku. Sarah tam nebyla. Pak jsem si všimla úzkého schodiště. Ovanul mě chladný proud vzduchu, když se za mě postavila i Meghan. Tylerova baterka osvětlila kamenné nepravidelné schody otáčející se kdesi dole.

„Tak to ani omylem," vypískla tiše Meghan a já okamžitě stáhla ruce k tělu. Její více než očividný strach mi skoro olizoval zápěstí.

„Určitě šla tam dolů?" optal se Tyler. Odhodlaně jsem udělala dva první kroky na studené schody. Neexistovala jiná možnost, kam mohla zmizet. Moje dlaň se zachytila o stěnu pro oporu.

„Tylere, podej mi světlo. Povedu nás."

Tyler splnil můj příkaz a baterka skončila v mé ruce. Audrey opatrně postoupila o několik schodů ke mně. Přitom držela za ruku Jeremyho. Další měla jít Meghan, ale ta zůstala u paty schodů. Kývala hlavou ze strany na stranu v jasném odmítnutí.

„Ne, já nemůžu," trvala si na svém. Snažila jsem se být trpělivá. Věděla jsem, že Meghan nesnášela úzké a temné prostory. Bála se a její strach, nám zrovna nepřišel vhod.

„Meghan," šeptla jsem, ale ona zase jen tvrdošíjně ustoupila.
„Jděte napřed, počkám tady, nebo se můžu vrátit zpátky."

Aura, kterou Meghan vysílala kolem sebe výřila strachem a obavami. Svíral se mi krk a na rukou mi vyskočila husí kůže, když mě zasáhla jen malá část temných úponků. Tehdy se do toho vložil Tyler. Poodešel jen krok před Meghan a nabídl ji svoji napřaženou dlaň.

„Budu tě celou cestu držet, Megs."

Zadržela jsem dech a čekala na Meghaninu reakci. Na malý okamžik její strach ještě zesílil, ale pak zaváhala. Temnou aurou prorazila slabá záře. Tak slabá, že jsem si myslela, že je to jen klam, ale stále tam zůstávala. Tenký narůžovělý úponek se omotal kolem Meghaniny paže a jako had sklouzl do její dlaně, která se spojila s Tylerovou. Usmála jsem se a Tyler udělal totéž, ale to Meghan nemohla vidět,protože se schválně odvrátil mým směrem.

„Jdi pomalu a opatrně. Já s Megs půjdeme společně za vámi."

Příkývla jsem a započala ve zdolávání schodů. Čím hlouběji jsme se nořili, tma začínala houstnout, schody se stávaly kluzčími a okolní vzduch zapáchal. Muselo jít o jakousi podzemní chodbu. Tyler určitě věděl víc, ale já musela pracovat s informacemi, které jsem měla. Po nějakých deseti minutách jsem konečně zahlédla světlo. Vycházelo ze škvíry pode dveřmi. Šlo jen o malá dvířka se starými kovovými panty. Dřevo už zažilo lepší časy.

Klika však působila čistě. Přinejmenším z ní nevisely pavučiny, jako se nedalo říct o ostatních věcech. S nabraným dechem v plicích jsem zatlačila do dveří a ty se otevřely.

Přivítaly mne obloukové stropy, pach plísně a místnost, kterou lemovaly kusy trámů, a starých sudů. Světlo zajišťovaly lampy rozestavěné na několika základních bodech.

„Ta-dá, vám to teda trvalo."

Sarah seděla na obrovském sudu a houpala nohama sem a tam. Vešla jsem dovnitř. Audrey mě následovala a i v jejích očích zářil znatelný údiv. Přistoupila jsem k jedné ze stěn a dotkla se dlaní studeného a také vlhkého kamene.

„Co je tohle za místo?" vyslovila konečně Audrey a dovedla Jeremyho doprostřed místnosti. Zatímco Audrey zkoumala strop, já si prohlížela zemi. Zem byla pevná a ušlapaná, přesto se v prostřed nacházela změť rýh a roztroušeného písku a zeminy. Místy prosvítaly bílé linie a ty se táhly z místa na místo... vlastně, z bodu do bodu. Působily zcela pravidelně.

„Vítejte ve sklepě, přesněji řečeno ve vinném sklípku, který už bude asi nějaké to století nepoužívaný. Alespoň já si to odvodila podle těch sudů a několika lahví," vysvětlila Sarah.

Konečně přišli i Tyler s Meghan. Proklouzli do strohého, jak bylo řečeno, vinného sklepa a rozhlíželi se. Sarah neopustila své místo sezení.

„Jak často sem chodíš? Ví o tom Sebastian?," byla naopak Tylerova otázka. Využila jsem nepozornosti Sarah a za jejími zády se sehnula, abych oprášila zem. Objevila se bílá linie. Audrey, si všimla mého počínání, ale přešla jej jen se zdviženým obočím.

„Jen tak příležitostně, a aby o tom Sebastian věděl, tak bych mu to musela nejprve říct."

Zvedla jsem se v okamžiku, kdy Sarah seskočila ze sudu rovnou na zem. Promnula si ruce a pak si to namířila k Jeremymu. Prohlížela si jej ze všech stran, mávala mu rukama před obličejem, štípla jej do ruky a nakonec mu i na krátkou chvíli stiskla nos.

„Co to děláš, zbláznila ses?!"

Vydala se na Jeremyho obranu Meghan a stoupla si před šklebící se Sarah. Tyler s Audrey sledovaly ty dvě proti sobě. Využila jsem chvíle volnosti a udělala několik vodorovných kroků. Špičkou boty jsem rozryla zem a narazila na bílou špičku.

„A-ha, tak přeci jen se aspoň trochu staráš. Bylo mi to takový divný. Však víš... měl by to být kluk se kterým chodíš, a přesto jsi navrhovala abychom jej omráčili a odtáhli kamsi do neznáma."

„Jeremy je můj přítel a ty koukej zmlknout."

Atmosféra schylující k další rvačce prosytila vzduch zatímco jsem očima putovala po podlaze. Našla jsem přesně to, co jsem hledala. Pět bodů, na pěti pravidelných místech přímo uprostřed místnosti. Zamračila jsem se Sarah na záda.

„Nechte toho. Máme na práci něco důležitějšího," vmísila se do hádky Audrey a posunula si své brýle na nose. Sarah odstoupila se vztyčenýma rukama na znamení míru.

„Fajn, jen jsem se jej snažila dostat z toho jsem-jako-zombie stavu. Víš, začíná mě to trochu děsit."

V tu chvíli jsme si všichni znovu uvědomili, proč jsme tady. Meghan ustoupila od Jeremyho, který stál jako socha. Tyler se tiše přemístil ke dveřím. Udělal dobře. I já jsem postoupila vpřed a kývla na Audrey.

„Audrey, zruš to, prosím. Tylere, hlídej dveře. Určitě se pokusí utéct. Meghan, ty ho zkus nějak uklidnit, jestli to půjde."

„Pro mě žádný úkol nemáš? Myslela jsem, že teď je ze mě taky člen týmu. Koneckonců, tohle místo byl můj skvělý nápad."

Otočila jsem se za protivným hlasem. Slyšela jsem sarkasmus ve vyřčených slovech a ještě více mě štval úsměv, co mi Sarah vrhala do obličeje. Nezakrývala jsem hořkost ani jed, který mi odkapával ze rtů.

„Snaž se nepřekážet."

„Jak poroučíš, Katie," odvětila Sarah a vyhoupla se na zpátky na sud. Chvíle napětí nastala. Audrey se znovu zahleděla do očí Jeremyho, pak luskla prsty a odstoupila.

Prázdnota z blankytných očí zmizela. Nahradil ji děs a údiv. Téměř okamžitě se Jeremy svalil na zem jako po probuzení a šátral rukama kolem sebe. Couval dokud nenarazil zády ke zdi. Panika převzala vedení. Přeskakoval pohledem z každého přítomného na kamennou podlahu a zdi.

„Kdo sakra jste?! Jak jsem se..."

„Jeremy, já ti to vysvětlím," snažila se jemně podat Meghan. S nataženými dlaněmi a v pokleku se chtěla ke svému příteli přiblížit.

„Nechoď ke mně! Vy jste blázni!"

„Ha, občas si přeju, aby to byla pravda."

Poznámka od Sarah na chvíli přerušila Jeremyho. Podíval se na ni, ale věnoval jí jen vteřinu své pozornosti. Chápala jsem, že na člověka toho může být moc. V tomhle případě na puberťáka, co se najednou ocitl ve sklepě. Mluvení nikdy nebyla moje silná stránka, ale neměli jsme jinou možnost. Tyler vypadal, že by Jeremymu jednu vrazil, z Meghan sálala naprostá beznaděj, Audrey byla prostě tichá Audrey a Sarah někdo, kdo se nepočítal jako seriózní osoba. Nabrala jsem vzduch do plic.

„Hej, uklidni se. Nikdo ti neublíží a budeš odsud moci odejít, když nám odpovíš na pár otázek."

Tentokrát mi byla dána Jeremyho plná pozornost. Prohlédl si mě od hlavy až k patě. Trpělivě jsem čekala, dokud prohlídku nedokončí. Vypadalo to, že je klidnější než předtím, ale stejně mu pod kůží hučela nervozita. Kývl, a to jsem vzala jako znamení pro pokračování.

„Fajn, co jsi tu pohledával?"

Na první pohled zcela jednoduchá otázka, ale Jeremy se odpovědi vzpíral. V jeho očích se něco mihlo, když se mi podíval do očí.

„Přišel jsem za Megs."

Měla jsem chuť se plácnout dlaní do čela. Nejenže taková odpověď rozzuřila Tylera, který se napůl odlepil od dveří, ale také rozladila Meghan.

„To je lež! Nikdy jsem ti neřekla, kde žiju!"

Meghan dokonce zašla tak daleko, že mě chytila za rameno a otočila. V jejím pohledu stála pravda a odhodlání.

„Já, přísahám. Neřekla jsem mu o tom. Nikomu jsem to neřekla."

Od prvního okamžiku jsem Meghan věřila. Dala jsem Meghan znamení, aby ustoupila a ta mě obezřetně pozorovala. Klekla jsem si do stejné výškové úrovně jako seděl Jeremy. Tentokrát jsem nasadila jiný tón hlasu.

„Hele, oba víme, že je to lež. Tak proč si to neulehčíš a nejdeš s pravdou ven?"

Jeremy se rozhlédnul po místnosti, až očima znovu nespočinul na mě. Pravé obočí mu cuklo.

„Fajn, tak teda církevní sbírka."

Odpověď skoro vydechl. Jako dítě, ze kterého někdo zrovna dostane pravdu, ale Jeremy byl puberťák, ne dítě. A já měla na své straně nejen svojí schopnost číst auru, ale i Audrey s její telepatií.

„Rozhodně nechtěl vykrást kostel. Snažím se zjistit co, ale jeho myšlenky jsou celé zběsilé a přeházené. Má strach a je nervózní. To mi moc nepomáhá..." odmlčela se v mojí hlavě Audrey a já naklonila hlavu na stranu. Přehrávala jsem si, co se stalo. Tyler tvrdil, že tohle není poprvé, kdy tu Jeremy byl, věděl, kde najít žebřík, měl naplánovanou celou cestu krok za krokem skrze zahradu... zahradu.

Jen naoko jsem se otočila na Tylera, ale přitom koutkem oka zkoumala Jeremyho.

„Tylere, myslíš, že otec Ignác ukrývá církevní sbírku zakopanou na své zahradě a nebo třeba ve skleníku?"

Chudák Tyler vypadal mojí otázkou úplně zmaten, že mi věnoval pohled jako kdyby se díval vážně na blázna. Odmávla jsem jej rukou, protože jsem věděla, že jsem udeřila hřebík na hlavičku. Jeremy znejistěl a stejně tak se změnila jeho aura.

„Mám to! Skleník, chtěl jít tam... něco s růžemi Otce Ignáce. Ne, počkej.. jen jedna růže. Zkusím zjistit víc."

Lehce jsem se usmála. Audrey odvedla skvělou práci jako vždy. Podepřela jsem si bradu dlaní.

„Proč jsi chtěl ukrást tu květinu?" zeptala jsem se a Jeremymu spadla brada.

„Odkud to víš?"

Jeho otázka zůstala nezodpovězena. Věděla jsem, že teď je jen otázkou času, než začne mluvit. Napočítala jsem do šesti.

„Okey, fajn... chci tu kytku. Můj otec je pěstitel a s Otcem Ignácem soupeří každý rok. Ten páprda vyhrál všechny výstavy tento rok a na té poslední se pyšnil vypěstěním nové odrůdy...ׅ"

Zvedla jsem ruku, a tím Jeremyho umlčela. Udeřilo do mě zklamání a podráždění. Všechno tohle divadlo jen kvůli Otci Ignácovi a jeho květině. Podnikli jsme jen zbytečné kroky, k tomu abychom zjistili informace, co nám byly k ničemu. Jen kvůli hloupé krádeži růže. Patetické.

„Říkal jsi, že tvůj otec je podnikatel!"

Meghanin temperament ožil a já se stěží udržela na nohou, jak se prostorem prohnala vlna emocí.

„To taky je, ale je i vášnivým pěstitelem."

„Tys mě využil?!"

Věděla jsem, že jde do tuhého, když lucerny zablikaly a prach na zemi i na zdech zavířil. Meghanina schopnost se probouzela k životu.

„Páni, sem budeme chodit častějc a příště si vezmu popkorn," zakřenila se mým směrem Sarah.

„Nevyužil jsem tě! Neměl jsem tušení, že tu žiješ! Jde jen o hloupou shodu náhod, kdo sakra jste, že žijete ve starým klášteře?!"

Jeremy se také začal vztekat a já si v tu chvíli připadala jako kdyby mi chtěla prasknout hlava. Podobně na tom musela být i Audrey. Ovšem to nebylo nic proti tomu, co udělala Sarah. Vyklonila se ze svého místa na sudu jako na houpačce.

„Já jsem čarodějka, ona telepatka," namířila černě nalakovaný nehet na Audrey.

„Ta, co tě vyslýchala vnímá lidskou auru, popral jsi se s machrem přes techniku a tvoje pravděpodobně dočasná přítelkyně dokáže hýbat předměty pouhou myšlenkou. Dobrý, ne?"

Všichni jsme zmlkli. Meghan v obličeji celá zbledla, už podruhé za dnešní noc. Já, Tyler i Audrey jsme si vyměnily vyděšené a překvapené pohledy. Nakonec jsme čekali jen na Jeremyho reakci. Mlčel, otevřel ústa a pak je znovu zavřel. Postup zopakoval, až skončil očima na Meghan.

„Už předtím jsem si o tobě myslel, že seš divná, ale na tohle to nemá. Lidi, vy patříte do ústavu. Do jednoho. To jste si vymysleli sami?"

Jeremy se napůl smál a napůl dával najevo pohrdání. Vrhla jsem ten nejhnusnější pohled na Sarah. Jen pokrčila rameny.

„Fajn, jasně a co ten dlouhán? Ten má být jako co?"

Ztuhla jsem. Meghan zalapala po dechu, ale já to slyšela jen napůl ucha. Udělala jsem krok k Jeremymu z jehož výrazu zmizelo pobavení. Došlo mu, že řekl něco, co neměl.

„Zopakuj to" zasyčela jsem mezi zuby a cítila, jak mi v hrudi bije srdce. Nepřeslechla jsem se, nevymyslela jsem si to. Jeremy polknul.

„Co jsem řekl?"

Jeremy mohl být vyšší než já, ale nemohl mi odporovat. Narazil zády na stěnu, až neměl kam utéct. Já za sebou cítila celý svůj tým. Okolní vzduch prakticky jiskřil energií.

„Nenuť mě, abych to opakovala já. Jak víš, že je tu někdo další?"

Jeremyho pohled zamířila za moje ramena. Doufala jsem, že tam vidí nulovou šanci se z tohohle dostat. Pročistil si hrdlo.

„Když jsem tu byl poprvé. Překvapil mě v zahradě. Blond vlasy, vysokej. Vypadal divně, zvlášť kvůli tomu, že měl rukavice."

Cam...To jediné mi proletělo hlavou společně s horečnatou nadějí.

„Kdy to bylo?"

Jeremy se zamyslel.

„Já nevím, už je to dávno... víc jak dva měsíce, možná."

Dva měsíce. Tenhle údaj přesně seděl. Cameron v té době zmizel. Úkosem jsem pohlédla na Tylera, který vypadal stejně zadumaně jako já.

„To celkem odpovídá. Přístup ke kamerám jsem dostal, teprve v době, kdy už byl Cam pryč."

Přikývla jsem a od Jeremyho ustoupila. Audrey stála opodál a mračila se. Zkoušela zjistit z Jeremiových vzpomínek, co nejvíce. Nechala jsem ji. Nevnímala jsem, co se za mými zády dělo, ale měla jsem dobrý odhad.

„Hej, ty na mě moc nesahej. Nepřepral bys mě, kdyby se na mě nevrhla i ona.Myslel jsem si, že to mám v kapse, když se ten idiot zdržuje jinde, spletl jsem se."

„Hej, Tylere, jděte od sebe!"
„Megs, nech mě na pokoji!"

Vtrhla jsem do začínající bitky. Tyler držel v tu chvíli Jeremyho pod krkem a Meghan se je zoufale snažila odtáhnout. Nebyla ale tak silná jako já, tak odhodlaná.

„Jak jsi to myslel?" vyštěkla jsem na Jeremyho a byla více než odhodlaná chytit jej pod krkem místo Tylera. Ten blázen, ale pokoušel mojí trpělivost.

„Řekl co, sakra. Já nevím!"

Nadechla jsem, se abych mu tu část zakřičela do ucha, ale Sarah mě předběhla.

„Řekl jsi, cituji," odmlčela se Sarah a s hraným odkašláním se pokusila imitovat drsnější hlas.

„Nepřepral bys mě, kdyby se na mě nevrhla i ona.Myslel jsem si, že to mám v kapse, když se ten idiot zdržuje jinde, spletl jsem se.... přesně tohle. Nemusíte mi děkovat."

Jeremy překvapeně zamrkal a pak se podíval na mě.

„No, viděl jsem ho ve městě. Dvakrát nebo třikrát minulý týden a naposledy včera večer.Párkrát jsem ho sledoval a vím na jaké místo se vrací."

Rozšířily se mi oči údivem a já se setkala tváří v tvář Audrey. I z jejího výrazu se dala vyčíst naděje. Tyler zamumlal tichou nadávku až začal logicky uvažovat. Z kapsy kalhot vytáhl mobilní telefon, který podal Jeremymu.

„Na, napiš mi tam přesnou adresu toho místa plus názvy a adresy všech míst, kde jsi ho viděl."

Jeremy vzal mobil do rukou, ale na poslední chvíli zaváhal. Nelíbil se mi ten úsměv, který ukázal.

„Ne, osobně vás tam dovedu. Berte a nebo nechce být."

Představovala jsem si, jak mu ten jeho vítězný úsměv smažu z tváře a proto jsem se sladce usmála na Audrey. Ta se ale stále mračila na Jeremyho hlavu, doslova.

„Vůbec to nechápu. I když se sebevíc snažím, tak jsou jeho myšlenky úplně rozladěné. Myslím, že je to tím, jak dlouho jsem ho ovládala. Čím déle ovládám něčí mysli, tím rychleji si vystaví určitou imunitu. Mrzí mě to," dodala Audrey v našich hlavách a sklonila pohled k zemi.

Všichni jsme si vyměnily tázavé pohledy. Co teď udělat s Jeremym? On jako na zavolanou zopakoval svoji otázku. Cítil, že má navrch a my neměli na vybranou. 

***

Tahle kapitola je vážně zásluha především vás, čtenářů. Skoro mě dojalo kolik přišlo reakcí. Já nedoufala ani ve dvacítku čtení u minulé kapitoly, ale ty komentáře to číslo hlasů a přečtení. 

Nemohla jsem to jen tak nechat být. Doufám, že tahle, o dost delší kapitola, než ta předchozí, splnila očekávání, co nejlépe. :) 

Konečně budeme Camovi trochu na stopě... nebo ne? :D