Stiskla jsem příslušné tlačítko na mobilu pro odeslání textovky a poté skryla přístroj do kapsy. Věděla jsem, že matka nebo otec obratem zavolají neboť se nespokojí s pouhou zprávou. Nezbývalo než čekat.

Bylo uklidňující ležet v trávě, dýchat čerstvý vzduch, pozorovat oblohu a naslouchat zvukům přírody.Líbilo se mi tohle místo nedaleko od kamenných zdí. Odtud jsem měla dokonalý výhled na příjezdovou silnici. Jedinou průjezdnou cestu ke klášteru. Stejně tak mne uchvátila i krajina včetně stromu pod kterým jsem právě seděla. Kmen byl starý, velmi mohutný. Větve obsypané listy se pnuly vzhůru v pevných provazcích i přes klášterní zeď. Pokud bych chtěla mohla bych vyšplhat tam nahoru. Stačilo by vynaložit trochu síly a obratnosti.

Mobil v mé kapse spustil vibrace. Opravdu bych to měla udělat - zvednout hovor, říct že jsem v pořádku ale něco mě drželo zpátky. Tichý zvuk a pohyb v mé kapse ustal a já zaklonila hlavu. Cítila jsem kůru na temeni hlavy. Vtáhla jsem do plic tolik vzduchu, kolik jen bylo možné. Po tom všem shonu v posledních dnech, týdnech jsem měla pocit znovunaplnění - byla jsem naživu. Jediné, co mi dobrou náladu kazilo bylo přemýšlení o událostech posledních dvanácti hodin. Pořád mi nedávalo smysl, co se pokazilo, ale měla jsem stopu. První kus skládačky.

Mé prsty objaly přívěsek visící kolem mého krku.Děsilo mne jak jsem se na téhle věci stala skoro závislou. Nechala jsem sluneční paprsky odrážet se od lesklých hran tak až se na mé kůži tvořilo barevné spektrum. Čím byl ten kámen tak výjimečný? Jak to, že dokázal zablokovat mé schopnosti? Nepodařilo se mi získat odpověď a proto jsem nechala drahokam klesnout do úkrytu mikiny. Znovu jsem začala vnímat atmosféru celého místa a dost možná by se mi podařilo usnout, kdybych neucítila cizí přítomnost. Jednalo se o čistý instinkt. Narovnala jsem se v zádech a otevřela oči. Přede mnou nikdo nebyl ale věděla jsem, že jen o kus dál..za mnou, ano.

Vyčkávala jsem. Osoba se přiblížila o dalších pár kroků. Letmo si odkašlala a já už teď mohla říct, že jde o dívku nebo ženu a to o někoho zjevně nervózního. Důkazem byly letmé úponky, co se ke mně natahovaly. Nejdříve vstoupil tmavě-zelený šlahoun do mého zorného pole jen letmo. Sledovala jsem jak se mísí s šedou. Ať už tato aura patřila komukoliv, tak již teď byl nervózní, vystrašený. Rozhodně se mi tohle rozpoložení nelíbilo. Pomalu, tak abych příchozího nevystrašila ještě více jsem odmávla šlahoun pryč od mé tváře a co nejklidnějším hlasem promluvila.

„To jsem tak děsivá?"

Stiskla jsem rty znovu k sobě, když mi došlo že ačkoliv byla má snaha zůstat klidná obrovská tak byla má otázka podbarvená jistým typem zášti. Nastalo několik vteřin ticha během kterých zavál silnější vítr a rozevlál listy v koruně stromů stejně jako se prohnal nízkou travou. Má otázka byla jen řečnická a „ona" to musela vědět, protože jsem slyšela hluboký nádech a poté její hlas.

„Řekli mi, že jsi někde venku. Všimla jsem si tě tady a,..."

Udržovala jsem oční kontakt na krajině před sebou. Moje obavy vyplývaly spíše z toho, že když udělám jakýkoliv pohyb. Ona uteče. Už teď měla problém s komunikací. Podle hlasu jsem nepoznala o koho jde ale přesto jsem pátrala ve vzpomínkách, protože mi připadalo jako kdybych ji měla znát. Byla snad dalším záhadným obyvatelem tohoto kláštera s prapodivným nadáním? Odmlčela se a to byla chvíle, kdy se pohnula. Tráva zašustila a já se nehýbala když mne obcházela. Nejdříve jsem uviděla pár tenisek na nohou ale ty se objevily jen zábleskem pod dlouhou vzorovanou sukní. Slunce mi zastínilo pohled do tváře té dívky a proto jediné, co jsem zahlédla bylo to jak se objímala pažemi kolem pasu v džínové bundě. Nespouštěla jsem z ní pohled dokud nezastavila přede mnou a pomalu se sesunula do trávy na kolena. Lem bundy svírala v pěstích. Cop kaštanových vlasů jí visel přes rameno. Její pohled byl sklopený k zemi, jako kdyby se vážně odmítala podívat, ale pak zvedla hlavu a mně udeřilo uvědomění s kým mám tu čest.

„...musím s tebou mluvit."

Byla to její tvář, co se mi vryla do paměti. Stačil jen jediný pohled abych se vrátila do vzpomínky.

***

Přes místnost jsem udělala několik kroků, než mě něco donutilo zastavit a upoutat mojí pozornost. Ten malý čtverec fotografie na stěně, který tam Sebastien přidal. Šla jsem blíž a pomalu rozeznávala rysy dívky na fotografii. Hnědovláska s polodlouhými vlasy, které měla spletené do dvou copů, kulatější obličej, pokožka s několika pihami, hnědé upřímné oči a malý nos. Dívka se na fotografii usmívala zářivým úsměvem a fotka byla i s datem podepsaná....Brittany Foxová.

***

Ten pár tmavě-hnědých a hlavně upřímných očí jsem znala. Znala jsem je jako upřímné ale také jako vyděšené a naplněné hrůzou, dívající se s nadějí a prosící o pomoc. Okrouhlá tvář s popraškem pih na tvářích vyspěla ale v očích byla pravda. Dívaly jsme se na sebe. Brittany Foxová si mne prohlížela s neskrývaným zájmem ale i nejistotou. Na chvíli jsem se chtěla vidět jejíma očima. Co viděla? Koho viděla? Opírala jsem se zády o kmen. Kůra mne tlačila skrz materiál mikiny i trika pod ním. Kapuce neskrývala mé černé vlasy sahající do přibližné poloviny mých zad. Neměla jsem nic, co by skrylo můj pohled. Prostě jsem pozorovala s jednou nohou nataženou vpřed a tou druhou pokrčenou blízko těla. Bylo to zvláštní. Šlahouny vycházející z těla Brittany pohasínaly. Vypadalo to, že když ví jak vypadám, tak se uklidňuje nebo se o to alespoň pokoušela. Brčálově zelená se změnila na svěží a zářivou barvu stejnou jako byly okolní traviny. Brittany nepřítomně trhala stébla trávy ze země jak se dívala kamsi do dálky.

„Doteď jsem neměla možnost ti poděkovat. Vím všechno. Ethan mi řekl o všem, co jsi udělala aby jsi..."

Lesk z hnědých očí zmizel a nahradilo jej něco temného, bolest. Hnědovlásce se také mírně roztřásl ret když bojovala se dechem. Nakonec se ke mně obrátila zpět.

„Ty víš, co chci říct. Děkuji ti za to, že jsi mě dostala z toho pekla."

Odvrátila jsem pohled stranou a sledovala jak se po nedaleké cestě řítí osobní automobil. Nespustila jsem jej z očí dokud mi nezmizel z dohledu. Cítila jsem zvláštní pocit. Mockrát se nestávalo aby někdo děkoval za práci, kterou jsme udělali. Obvykle ani nikdo netušil, že nalezení byla práce pěti členné skupiny se zvláštním nadáním. A už vůbec nám nepoděkovala osoba, kterou jsme hledali. Vrátili se ke svým vlastním životům a nebo proklínali zvláštní obrazy, co jim po Camově zásahu zbyly. Jedinou výjimkou byl Alex a teď Brittany. Mé ruce se sevřely v pěst při narážce na Cama ale udržela jsem klid a očima znovu vyhledala dívku sedící v trávě. Nedalo se pochybovat o tom, že ona a Ethan jsou dvojčata.

„Nedlužíš mi žádné díky."

Má slova byla upřímná. Brittany Foxová byla poslední z těch, co by měli děkovat. Zvlášť když se jí nedostalo patřičné spravedlnosti. Odjela jsem dříve než bych mohla zjistit více podrobností, ale pravda byla taková že mladá Brittany vytrpěla následky zápalu plic. To mi řekla Tornerová v den mého odjezdu a poté i splnila slib, který mi dala. Postarala se o všechny včetně Ethana a jeho sestry.

„Přijela jsem teprve před hodinou ale Tyler mi prozradil něco málo. Mrzí mě, že se ten pokus nepovedl."

Zaťala jsem zuby. Z nějakého důvodu mě rozčílilo, že se Tyler svěřuje s takovými věcmi. Byla jsem připravená odsud vypadnout ale moje konání zastavily barvy kolem Brit. I ona byla upřímná. Její lítost nebyla hraná ale přesto se něco skrývalo ještě hlouběji. Zaměřila svůj pohled na střed Brittaniny hrudi. Odkrývala jsem vrstvu po vrstvě a snažila se odkrýt tu nejhlubší emoci. Vyrušila mne až její slova.

„Je mi to vážně líto. Já jen... on, tedy Cameron. Byl jediný s kým jsem se příliš nesblížila. Děsil mne. "

Zamrkala jsem a úponky se rozplynuly a stáhly do neznáma. Takže tohle to bylo. Strach. Věděla jsem, že Cam byl vždy odtažitý a samotářský ale dokázal být také laskavý a ochranitelský vůči druhým. Jak moc se zde změnil když děsil Brittany? K mému překvapení Brittany pokračovala.

„Není to jeho chyba, je to ve mně. Já jen... dlouho jsem nemohla pochopit, že tyhle zvláštní „dary" vůbec existují. Audrey a její čtení myšlenek, Meghan se svojí telekinezí. Tolik jsem toho přečetla a věřila logice a realitě, že mne i jen z představy něčeho takového mrazilo v žaludku. A když mi řekli, co dokáže Cam... bála jsem se. Ostatní se snažili být tak milí ale jeho jsem snad nikdy neviděla s úsměvem na tváři. "

Naslouchala jsem každému slovu které Brittany vypustila z úst. Bylo to stejné jako získávat informace, stopy. Čím více se toho o Camovi a jeho chování při pobytu zde dozvím tím rychleji snad budu schopná jej najít. A já ho najdu...

„Víš, je to zvláštní. Nebývám tu často. Studuji ale když jsem sem přijela, vždy byl tady. Pod tímhle stromem. Mnohokrát jsem jej viděla jak používá větve a přelézá tu zeď aby se dostal na druhou stranu a nebo naopak. Přímo za tou zdí je skleník. Myslím, že otec Ignác by ti toho mohl říct více.On byl jednou z mála osob s kým jsem Camerona viděla prohodit více než pár vět."

Následovala jsem pohled Brittany přímo na místo, kde větve přesahovaly zeď. Dva kousky skládačky do sebe zapadly. I Sarah se zmínila o skleníku. Odněkud zavál studený vichr. Vmetl mi vlasy do tváře a Brittany rozevlál sukni. Vstala stejně rychle jako já a naše oči se střetly. Možná tam bylo vzájemné porozumění, ale nemohla jsem Brittany opětovat ten letmý úsměv co mi dala, když si zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho. Mnohem víc mě zaujal zvláštní náramek kolem jejího zápěstí. Tři kameny o velikosti mince byly zasazeny v elegantně vyhlížejícím kovovém lemování. Nebylo by to ani divné, kdyby kameny slabě nezářily. Kývla jsem bradou k dívčímu zápěstí.

„Hezký náramek."

Brittany zamrkala až pohledem utkvěla na svém zápěstí. Použila druhou ruku aby výhled na šperk zakryla. Najednou působila odtažitě.

„To je od Sarah. Dala mi jej na odehnání nočních můr, abych mohla spát."

Až teď jsem si všimla toho pohledu v Brittaniných očích a obě jsme věděly proč tam je. Není divu, že Brittany trpěla nočními můrami na následky toho, čím si prošla. Rozuměla jsem jí. Mé noční můry z dětství se pravděpodobně nemohly vyrovnat těm se kterými bojovala ale věděla jsem jaké to je. Bránila jsem se různě. Nejčastěji tím, že jsem se bála zahmouřit oka. Na důkaz pochopení jsem alespoň kývla a odvrátila se. Došla jsem k závěru že tímto setkání s Brittany Foxovou dnes skončí.

„Strávím tady příští tři týdny. Kdyby jsi cokoliv potřebovala, najdeš mě ve východním křídle."

Pokud by tohle zaslechl kdokoliv cizí, kdo by neznal minulost dívky za mnou tak by mohl předpokládat, že jde jen o velkorysou nabídku z dobrého srdce ale já věděla své. Brittany se cítila mi být dlužná za její „záchranu" a z jejího úzkostného tónu bylo jasné, že nemohu odmítnout. Ne, pokud ji nechci ranit. Zvedla jsem paže abych si natáhla kapuci mikiny na hlavu a zadívala se za obzor.

„Ozvu se když bude potřeba."

A s těmito slovy jsem schovala dlaně v kapsách. Za mnou byl slyšet úlevný výdech a poté rychlé kroky co se vzdalovaly. Počkala jsem dokud Brittany nezmizí a teprve pak zaměřila svou pozornost na strom přede mnou. Obcházela jsem jej ze všech stran a hledala známky po šplhu. Byly tam. Položila jsem nohu na místo, které vypadalo vhodné pro oporu a švihla tělem. První pokus nevyšel ale zkoušela jsem to dál. Už to byla nějaká doba, kdy jsem naposledy lezla na strom. Těžce jsem dýchala když jsem stanula na v samém středu centra větví.

Nechala jsem si chvíli pro odpočinek a jen se rozhlížela. Výhled odtud nebyl nic moc ale rozhodně zde Cam byl. Alespoň jsem to brala jako důvod toho proč jsou některé větve usekané tak, aby nebránily v případném pohybu. Už odsud jsem mohla nahlédnout za zeď. Zatím jsem neměla možnost prohlédnout si celý klášter a proto mi i zahrada zůstávala skryta. Skrčila jsem své tělo mezi větvemi a zkoumala rozlehlé záhony. Většina z nich byla rozkvetlých a hrály barvami. Všimla jsem si i pěstované zeleniny ale to, co zaujalo mou pozornost nejvíce byl obyčejně vypadající skleník uprostřed dvora. Nejednalo se o nic velkého, jen o jakýsi skleněný stan skrz jehož stěny nebylo vidět nic jiného než spousta zeleně. Sarah i Brittany musely mluvit o tomhle. Came, vždyť tebe nikdy nezajímali kytky...

Nikde nebylo živé duše. Zahrada působila opuštěně a když v dalších deseti minutách zůstal prostor stále stejně prázdným, rozhodla jsem se. Vyhrnula jsem si rukávy mikiny a chladný vzduch mi okamžitě způsobil husí kůži. Zkoušela jsem pevnost větví a vybírala tu nejlepší cestu. Přidržovala jsem se menších výstupků a brzy jsem pochopila, že Cam si cestu rozhodně přizpůsobil. Uřezané větve se ukázaly jako perfektní úchyty. Balancovala jsem na tlusté větvi a sama pro sebe se usmívala. Na krátký okamžik jsem znovu držela rovnováhu na starém, zpuchřelém trámu a mířila k plošině na kterou skleněná vitráž vrhala ornament. Představa mi vydržela až k samému stabilnímu konci dřevěného ramene. Skrčila jsem se a vymýšlela co dál. Pohled dolů mi jasně oznámil, že pád nebude nic pěkného. Jako kdyby někdo očekával cizí návštěvu lemovaly celou zeď keře růží. Otřásla jsem se při představě, že bych skončila zrovna v nich. Nezbývalo nic jiného než najít jinou cestu. V čem je tvůj trik, Came?

Muselo tady něco být. Konečně jsem našla, co jsem hledala ale udeřilo do mne zklamání. Poblíž zdi jen kousek ode mne byl volný kus země, přímo mezi keři. Vypadalo to, že tam dříve něco stálo, „něco" co do země vyhloubilo dvě díry a to „něco" mohlo být cestou jak bezpečně překonat růžové keře. S myšlenkou, že nebudu riskovat zlomenou nohu jsem vstala a byla rozhodnutá najít jinou cestu do zahrady když mě na místě přimrazil hlas.

„Nejsou to ani tři dny, co jsem nechal ten žebřík odstranit."

Zklidnila jsem svůj dech a odstranila drobné větve a listy ze svého výhledu. Překvapila mne postava stojící u východu ze skleníku. Jednalo se o muže, staršího muže ve věku blížícímu se šedesáti. Lepšího výhledu na něj se mi dostalo v okamžiku,když se pohyboval cestami skrze záhony a vzal žebřík schovaný v jednom z výklenků. Netušila jsem kdo to má být, nevypadal jako jeden z příslušníků kláštera. Tento muž měl oblečení, které by se spíše hodilo k nedělnímu obědu. Neodvážila jsem se pohnout dokud nepřinesl žebřík až je zdi. Pasoval na přesné místo.

„Teď pojď dolů, ale buď opatrná."

Byla jsem opatrná a to nejvíc jak jsem jen dokázala. Žebřík měl ideální výšku. Stačilo jen pár minut k tomu abych se dostala na pevnou zem a stanula před tím zvláštním mužem. Prohlédla jsem si jej blíže. Věk byl správný. Dovolila jsem auře aby muže obklopila a překvapila mne zmeť tmavě-modré prolínající se s bílou a záblesky žluté. Jeho tvář již poznamenaly vrásky ale v očích stále plála jiskra. Jako kdyby se nic nestalo a já právě nepřelezla zeď, muž se obrátil, vyhrnul si rukávy pěkné sváteční košile a vzal konev na zalévání.

„Takže, co tě přivádí do mé zahrady touhle riskantní cestou?"

Zamrkala jsem při tom zjištění. Jeho zahrada? Myslela jsem, že zahrada patřila.. „Otec Ignác má slabost pro rostliny.Ve východním skleníku má jeho vlastní vzácné vypěstěné druhy. Nikomu nedovoluje se tam pohybovat.".

„Vy jste otec Ignác?"

Otázka ze mě prostě vypadla. Muž s klidem zaléval záhon a teprve když vyčerpal všechnu vodu, obrátil se.

„Ano, to jsem. Očekávala jsi starého muže v černé klerice a bílým límečkem u krku?"

Němě jsem sklapla ústa a musela se zastydět, když mi došlo že je to pravda. Má představa byla velice rozdílná. Podle muže, který nám předtím otevřel dveře hlavní brány jsem si vytvořila jiný obrázek. Pokrčila jsem rameny.

„Omlouvám se.

Muž, tedy otec napodobil grimasu, která byla pravděpodobně úsměv. Následovala jsem záda toho muže, když zamířil do jednoho rohu zahrady kde byla staře vypadající ruční pumpa zapuštěná v zemi.

„Není důvod k omluvám. Máš štěstí, že jsem tady byl. Mělo mě napadnout, že by jsi mohla použít cestu skrze strom."

Můj systém dedukce běžel na plné obrátky. Neodpustila jsem si jisté pochybnosti.

„Vy jste věděl, že sem přijdu?"

Konev vydala dutý zvuk když byla položena na zem a rameno pumpy tlumeně vrzalo s každým pohybem který Otec Ignác udělal. Stála jsem bez pohnutí a nereagovala ani tehdy, když se na mne obrátil prozíravý pohled očí barvy bouřkových mraků. Jako kdyby ty oči tušily něco, co já ne.

„Já to nevěděl ale Cameron tě zná mnohem lépe než já, Katie a také mi řekl, že se tu dříve nebo později ukážeš."

Nepamatuji si moment, kdy všechen vzduch vyrazil z mých plic ani nevím, co mě zmátlo více. Mohl to být fakt, že tento muž vyslovil mé pravé jméno nebo skutečnost, že Cam o mě mluvil s tímto mužem. A pokud Cam věděl, že se tu ukážu tak musel ale také vědět, že se stane něco kvůli čemu se vrátím. Možná, že Cam přechytračil každého uvnitř téhle stavby aniž by to tušili.

Trvalo mi to než jsem pro Stopařku zase našla chvíli času ale myslím, že se to vyplatilo. Kapitola je i delší než je u mě obvyklé a já doufám, že kapitola se povedla. Do hry nám přišly další dvě postava Brittany a Otec Ignác. Co myslíte? :D

Všem přeji jen to nejlepší do nového roku 2017 a doufám, že budu mít vaši podporu ve psaní i nadále. :)