Byla jsem nervózní. Ten pocit koloval mými žilami. Očekávala jsem od Camova pokoje mnohem víc než to, co se rozkládalo přede mnou. Měl velký pokoj, prostorný a vzdušný s výhledem do zahrady skrz okno. Přesto byl tenhle pokoj chudý. Postel, stolek, skříň, prázdné police, zrcadlo. Tenhle pokoj nedýchal jako Cam, nepatřil mu tak jak bych očekávala ale i tak jsem se rozhodla provést svůj plán tady. Tyler mi pomohl rozmístit pět svíček do kruhu uprostřed pokoje. Byla tady Audrey, Tyler, Meghan a za dveřmi zvědavý Ollie, kterého jsme odmítali vpustit do pokoje.

„Takže takhle jsi to pokaždé dělala? Lidi, já vám nevím ale tohle je opravdu zvrácený."

Tyler umístil poslední svíčku do perfektního kruhu a posadil se na postel, kde už byla Audrey i Meghan, která se před hodinou vrátila ze své schůzky. Já postávala uprostřed kruhu oblečená v džínsech, pevných botách a bundě. Kontrolovala jsem všechno.

„Zvrácený? Víc než telepatie a telekineze?"

Nikdo na Audreyinu řečnickou otázku neodpověděl. Jen já byla připravená začít. Hodiny na zdi ukazovaly blížící se jedenáctou hodinu. Nejvyšší čas.

„Takže, co bude dál?"

Posadila jsem se na koberec doprostřed kruhu a opatrně sundala křišťál z krku. Položila jsem kámen na stranu od nebezpečí. Bylo nepříjemné jak se mi potily dlaně.

„Teď zapálím svíčky a pak my Meghan hodí Camovu bundu a rukavice. Nevím, co se pak stane ale nesnažte se mě probudit, nevstupujte do kruhu, jasné?"

Třásl se mi hlas a vůbec nepomáhala skutečnost, že Ollie pořád tloukl na dveře. Popadla jsem do ruky zapalovač a zapálila první svíci po mé pravé ruce. Slabá záře plamenů tančila po zdech.

„Nemůžu odhadnout, jak dlouho to bude trvat."

Zapálila jsem poslední svíčku a odhodila zapalovač stranou. Z bezpečné vzdálenosti mě pozorovaly tři páry očí. Smíšený strach i zvědavost s očekáváním byly pocity zřetelné v očích každého z mých přátel. Tyler se pokusil o povzbudivý úsměv.

„To je v pohodě. Budeme tady a nespustíme tě z očí."

Zapnula jsem si bundu až ke krku a kývla na Meghan. Naše pohledy se vzájemně uzamkly. Ve světle svíček jsem viděla, jak se v Meghaniných očích zaleskl zájem, nějaká emoce. Byl to náznak náklonnosti kterou jsem zatím ještě neviděla. Zamrkala a bylo to pryč. Meghan zvedla ruku a věci vedle Audrey se vznesly do vzduchu.

„Hodně štěstí, Stopařko."

Meghanina slova mě přímo vykolejila a překvapila Audrey i Tylera. Nicméně do mé náruče vlétla Camova bunda i rukavice. Položila jsem si věci do klína a cítila elektřinu, která mě bodala do konečků prstů. Tyler něco říkal, ale všechny hlasy pro mne zanikly. Jako v transu jsem si pár rukavic natáhla na své dlaně a cítila jak se elektřina noří do mých dlaní a stoupá do ramen. Byla jsem unavená a pohled se mi zamžil, zčernal. Fungovalo to. Mé myšlenky se stočily ke Camovi.

***

V mé hlavě vybuchl ohňostroj. Celým mým tělem procházely ve vlnách jemné impulzy. Jako kdybych nebyla ve své kůži. Tenhle pocit nulové kontroly nad vlastním tělem jsem poznávala. Stávalo se mi to na počátku mých experimentů před čtyřmi roky, ale postupně všechno vymizelo. Mohla jsem si za tenhle stav sama. Po tak dlouhé době jsem udělala něco, co by pro mne dřív bylo primitivní. Vím, že jsem ležela a dýchala. Jen jsem netušila zda je tohle mé tělo a nebo cizí. Ani se mi nedařilo otevřít oči a proto jsem jen ležela a vyčkávala. Postupně byla má snaha o převzetí kontroly úspěšná. Vrátil se mi cit do rukou a nohou, v hlavě jsem začínala mít jasněji a slabá bolest odplouvala. Za chvíli budu schopná vstát na nohy.

Při jasném myšlení mi bylo jasné, že jsem ve vlastním těle a Cam tedy spí. Pokud by to tak nebylo, tak by nastala zvýšená pravděpodobnost, že bych se ocitla v jeho vlastním těle. Uvítala jsem první možnost a otevřela oči. Nic zvláštního, žádné nebe, obloha posetá hvězdami, jen šedý strop. Se zatnutými zuby jsem pohnula hlavou doprava a byla překvapená stěnou, kterou jsem uviděla. Prázdná stěna, nic víc. Tohle bylo přeci jen zvláštní. Vyškrábala jsem se na nohy a pečlivě se soustředila na svoje myšlenky. Mohla jsem si jen představovat zvuky mého hlasu, protože jinak jsem byla kompletně hluchá jako vždy. Nenáviděla jsem to, nenáviděla jsem tu hloupou šeď kolem sebe. Zapotácela jsem se na vlastních nohou v podřepu. Nečekala jsem, že se dostanu tak blízko.

Přímo v úrovni mých očí byla postel a ta postel byla obsazená spícím tělem pod přikrývkou. Otočená zády ke mně. Nemohla jsem vidět nic kromě hlavy a části ramen. Můj tep nabral na vysokorychlostní obrátky. Cam, byla jsem téměř přesvědčená že je to on. Vyskočila jsem a začala se rozhlížet. Otáčela jsem se kolem své osy a byla stále zmatenější. Jen zdi, jen hloupé zdi kolem dokola, jediná postel a velké dveře. Tohle bylo všechno, nic víc.

Dech jsem měla těžký a dělalo se mi zle. Vždyť tahle místnost, tenhle pokoj nebyl normální. Nepochybovala jsem o tom, že tady někdo Cama drží násilím. Už jsem se párkrát ocitla v podobném scénáři a zavřené místnosti neznamenaly nic dobrého. Právě naopak, znamenaly to nejhorší i pro mne. Nedokážu procházet zdmi, jsem tu v pasti stejně jako on, nedokážu na nic sáhnout. Ze vzteku jsem chtěla křičet. Byla jsem mu tak blízko, přímo u něj a přesto jsem byla bezmocná. Minuty, možná dvě jsem stála bez pohnutí a přemýšlela. Nakonec jsem alespoň hodlala zjistit, zda je v pořádku. Potřebovala jsem jej alespoň vidět.

Opatrnými kroky jsem se přikradla k lůžku a nakláněla se abych nahlédla k jeho tváři. Came... Byla to jen má myšlenka ale skoro jsem si myslela, že mne slyšel. Tělo se začalo otáčet, přikrývka sklouzla a já zadržela dech. Neprobouzej se, nesmíš se probudit... Zavřela jsem oči a čekala na tlak, který mě vtáhne zpátky ale nic takového nepřišlo. Znovu jsem oči otevřela a uviděla Camovu tvář. Doopravdy spal, víčka zavřená. Světlé vlasy mu padaly do čela. Ani jsem nedýchala a hledala známky zranění. Hrudník měl oblečen do bundy.Nevypadal zraněně. Své ruce držel podél těla, pravá ruka kolem pasu, levá pod hlavou. Několik minut jsem očima pozorovala jeho dlaně potažené látkou. Rukavice. V srdci mě bodlo. Znovu jsem viděla tvář mrtvé dívky, kterou Cam zabil a chtěla jsem brečet. Znala jsem Cama, musel mít hrozné výčitky. Nezastavila jsem svojí reakci na moje emoce. Bylo to zbytečné, protože jsem věděla, že mé prsty projdou na prázdno ale přesto jsem se konečky prstů pokusila odhrnout Camovi vlasy z čela. Bez efektu. Pramen zůstal tam, kde byl a mými prsty projela energie. Ach, Came... do čeho ses to dostal? Jen jsem tam stála a dívala se. Pátrala jsem očima po místnosti a přála si aby kdokoliv ty dveře otevřel a já proklouzla ven. Potřebovala jsem dostat jakoukoliv indicii. Cokoliv. V myšlenkách jsem byla uzavřená natolik, že jsem prakticky vyletěla z kůže v okamžiku, kdy se Cam začal budit. Rys ve tváři mu škubl, pohnul dlaní a promnul si s ní obličej. Snažila jsem se usmívat a čekala, kdy se probudí a já se vrátím. Čekala jsem na ten okamžik, kdy otevře oči a já se definitivně přesunu do vlastního těla. Pokaždé to tak bylo. Pokaždé když otevřely oči, tak se to stalo. Proč jsem tu tedy stále byla a dívala se Camovi do očí?

Byla jsem jako v transu, v šoku. Cam mě viděl. Bylo to možné? Ta síla, která mě pokaždé odnesla pryč se nehlásila. Jak to? Teď se Cam probral úplně a vystřelil do sedu jako raketa. Jeho pohled nikdy neopustil můj. A v tom tichu jsme zůstali nějakou dobu. Prohlíželi jsme se navzájem.Stále jsem vstřebávala šok, že on je vzhůru a já pořád tady.

„Neměla by jsi tu být."

Otevřela jsem ústa. Já jsem slyšela? Instinktivně jsem si přitiskla dlaně na uši a pak pustila. Cam mě stále sledoval, stále tam byl. Jeho zachmuřený výraz spolu s ním. V krku jsem měla sucho a přesto jsem nějak dokázala vykoktat to málo.

„C-co prosím?"

I já se slyšela. Co se tady zatraceně dělo? Právě teď leží moje tělo v kruhu svíček. Provedla jsem klasický rituál pro posílení výjimečnosti, nic jsem nepokazila. Neměla bych nic slyšet. Neměla bych s nikým mluvit a právě teď bych už měla být dávno zpátky. Zírala jsem na Cama a na to, jak strhl přikrývku z těla. Měl džíny a boty. Vstal z lůžka a já si okamžitě všimla jak je pohublý, vždycky byl bledý a hubený ale s kruhy pod očima, které jsem viděla teď to nebyl Cam, kterého jsem znala.

„Vrať se zpátky k ostatním, Stopařko."

V hlavě jsem měla totální zmatek. Cam působil odtažitě. Nevypadal ani za mák překvapený tím, že mě vidí. Představovala jsem si naše setkání všelijak, ale ne tohle. Ukročila jsem stranou, abych Cama mohla vidět z jiného úhlu.

„Jak zpátky? Nejdřív mi řekni kde jsi? Všichni o tebe mají strach, Came! Co je tohle za místo? Jsi v nějakém vězení? Came víš, že ti můžu pomoct. Společně to zvládneme."

Můj hlas zněl až příliš vysoce a taky neprofesionálně. Dala jsem najevo emoce, které jsem skoro vykřičela. Camovi rysy ve tváři ztuhly. Bunda na ramenou se mu vypjala a dlaně podél boků zaťaly. Pohlédl na mne a pak se dal do pohybu. Najednou jsem byla vyděšená ale stejně jsem zůstala na místě a trpělivě čekala až ke mne Cam dojde. Tyčil se nade mnou. Zvedl pravou ruku a ta směrovala k mojí tváři. Čekala jsem na dotek, ale ten nepřišel. Camova ruka prošla naprázdno a on se zamračil. Já zamrkala. Ani jeden se toho druhého nemohl dotknout.

„Jen mi řekni o co tu jde. Came, já vím, co se stalo... ale můžeš se vrátit. Prosím."

Och ano, žebrala jsem. Právě jsem Cama objevila v nějaké zamčené cele a nepoznávala jsem jej. Chytila jsem se jakékoliv malé možnosti a hodlala vytěžit, co nejvíce. Cam pozoroval moje oči. Vždy to tak dělal. Hledal pravdu v nitru člověka. Nakonec obrátil pohled kamsi za mé rameno.

„Nechtěl jsem aby se to stalo."

Nikdo si nepřál aby ta dívka zemřela. Byla to jen hloupá náhoda. Chtěla jsem to Camovi říct, ujistit ho, že všechno bude v pořádku ale on pokračoval dál.

„Mrzí mě to, vážně ale už se to nestane."

Zamračila jsem se a najednou cítila bodnutí v žaludku. Místnost kolem mne se začínala točit, nejprve zvolna. Cam se mne pokusil zachytit ale bylo to nemožné. Blížil se přechod. Moc jsem nechápala o co šlo, že se ten tlak tak zpozdil ale rozhodně měl skvělé načasování. Vzhlédla jsem ke Camovi.

„Nevím o čem to mluvíš, ale řekni mi kde jsi. Came, já tě žádám!"

Zhroutila jsem se na kolena. Hlasů v mé hlavě začalo přibývat. „Ježíši, dělej něco! Vždyť to trvá moc dlouho!" Tohle byla Audrey. Další příznak toho, že se brzo vrátím. Vzhlédla jsem přímo do Camovi tváře. Mezi námi ležela němá žádost. Cam všechno pokazil jeho pevným pohnutím hlavy ze strany na stranu. Nic mi neřekne. Fajn, naštvala jsem se a odhodlání zmírnilo křeč v mém břiše.

„Zjistím to. Najdu tě, Came!"

Moje slova naplnila vzduch. Pokoj se stále točil a nechtěl přestat. Mé vidění kolísalo, kolem mně létala neurčitá slova. Některým jsem rozuměla jiným ne. „Stopařko?", „Udělej to!" Různé hlasy. Tyler a zase Audrey. Poddala jsem se tomu pocitu a jen hodlala čekat. Jen stěží jsem otevřela oči a uviděla Camovu tvář. Byl ve stejné výšce jako já, klečel. Slyšela jsem jej, jak mluví.

„Já vím. Vím, že to uděláš. Jen doufám, že se ti to podaří příliš pozdě."

Nejraději bych na Cama křičela za to jak mluvil v hádankách. Nemohla jsem protože se všechno včetně Cama slilo do jedné nečitelné čmouhy. Vracela jsem se.

***

Přechod zpátky byl o hodně jednodušší oproti tomu, co se stalo předtím. Kolem mne bylo spoustu hlasů a postupně se rozdělily tak, abych je mohla rozpoznat.

„Je v pořádku?"

„Co s ní je? Já myslela, že prostě vstane a ukáže na mapu.ׅ"

Silou vůle jsem donutila svoje tělo překulit se. Hlasy ustaly a já otevřela oči. K mojí smůle jsem se okamžitě dívala do plamene svíčky. Zpanikařila jsem a chtěla zakřičet. V tom samém okamžiku byla na mém boku ruka a převrátila mě zpátky do bezpečí. Byla to Sarah a já se dívala přímo do její tváře. V jedné ruce držela uhašenou svící, otáčela s ní sem a tam. Jako kdyby ji to fascinovalo. Upřela na mně svoje oči. Moc mi nedocházelo proč je tady ale právě teď šlo všechno mimo mě. Zaklonila jsem hlavu a teprve teď si uvědomila světlo proudící do pokoje skrz okno. A to nebylo všechno. Na posteli ležely deky.

„Kolik je hodin?"

Má otázka konečně upoutala pozornost ostatních. Tyler zvedl ruku a promnul si zátylek.

„Půl páté. Byla jsi v transu celou noc, Katie. Trochu jsme panikařily, protože jsi sebou začala škubat. Promiň, bylo to dost děsivé. Sarah tě z toho vytáhla."

Meghan vykročila zpoza Tylera a já skoro cítila její oči všude na sobě. Audrey byla někde tady kolem a Sarah klečela u mne. Tentokrát měla černé tílko a dlouhé pyžamové kalhoty. Najednou jsem měla pocit, že tahle holka nosí jen černou. Uškrnula se mým směrem.

„Jen idiot by udělal to, co ty. Jak jsi mohla tohle dělat už dřív a nezabilo tě to? Jsem zklamaná. Obyčejný kotevní kruh. Na nic lepšího nemáš?"

Bylo by nejlepší kdyby mne někdo dostal odsud. Tyler mě vytáhl na nohy a podpíral mojí váhu, která hrozila že se každou chvíli zřítí. Malátnost byla jen chvilková, najednou jsem si uvědomovala svojí paniku, která ale nepatřila tak úplně mně. Vytrhla jsem se Tylerovi z rukou. Tylerův pokus přitáhnout mě zpátky nezabral. Zvedl ruce na znak míru jako kdyby mu až teď došlo, co udělal.

„Řekni nám už něco! Celou noc jsem nespala, tak ať to aspoň k něčemu je."

Meghan mohla znít naštvaně ale její ostrý tón skrýval strach. Všichni se báli a já v hlavě seskupovala slova společně s myšlenkami. Získávala jsem čas hledáním křišťálu na zemi.Objevila jsem jej až v rukou Sarah. Vlastně mne velmi překvapilo, že je stále v pokoji.

„Hezké, odkud jej máš?"

Vzala jsem si křišťál z natažené ruky a o dost klidnější jsem si pověsila šperk na krk. Obrátila jsem se k ostatním.

„Nemám až moc dobré zprávy. Viděla jsem Cama... vlastně, mluvila jsem s ním."

„Mluvila? Já myslela, že s nimi nemůžeš mluvit."

Audrey zněla překvapeně a šokovaně zároveň. Posunula si brýle výše na kořen nosu a tvářila se zamyšleně. Musela jsem si navlhčit rty, abych zvládla pokračovat.

„Zdá se, že teď už to zvládnu. Asi to souvisí s těmi změnami v poslední době. Co jsem ale chtěla říct je, že nedokážu Cama lokalizovat. Nemám žádný orientační bod. Byli jsme v zavřeném pokoji, nic jsem neviděla."

Dlaně podél mých boků vytvořily pevné pěsti. Vzpomínky na Cama a naší konverzaci mě teď spíše dopálily. Jako kdyby se atmosféra v pokoji změnila. Ta malá naděje náhle zhasla. Tyler stál na místě a mračil se na koberec, Audrey svírala lem svého trička a u Meghan jsem si nic netroufala odhadnout. Sarah připomínala němou pozorovatelku.

„Musíme mít aspoň něco. Co ti řekl? Nenaznačil kde je? Byl zraněný? Známky po násilí, maličkost. Zamysli se, Stopařko."

Na Tylerovo naléhání jsem zavřela oči a představila si šedé zdi. Žádné okno, nic. A Cam také nebyl příliš štědrý co se informací týče. Zavrtěla jsem hlavou.

„Omlouvám se, vážně nemám nic."

„Skoro šest hodin jsi ležela jako mrtvola a my se mohli zbláznit strachy a ty nemáš nic?!"

„Megs, uklidni se."

Meghan narazila na svojí hranici. Zuřila. Vzdáleně jsem si všímala toho, že se koberec vlní a svíčky létají ve vzduchu, stejně jako Meghaniny vlasy. Propalovala mě očima jako kdyby si přála mojí smrt. Tyler se jí snažil marně uklidnit.

„Dřív jsi byla jiná! Stopařka? To jméno už k tobě nesedí. Víš, jak znám tvé pravé jméno?"

Audrey ke mně promlouvala v mojí hlavě ale odstřihla jsem jí. Meghan potřebovala zmírnit vlastní vztek a to, co jsem viděla v její auře byla bolest. Bolest smíchaná se záští. Žhnula v úrovni jejího srdce. Dívala jsem se na ni a stála bez pohnutí.

„Nemůže za to Sebastian. Nikdy by nám to neřekl ale víš, jak umím být přesvědčivá. Trvalo mi tři měsíce, tři měsíce zjistit od Cama pravdu. Neměla jsi ani tolik slušnosti aby jsi nám to řekla. Znala jsi každého z nás, byli jsme rodina!"

„To by stačilo, Megs."

Tyler popadl Meghan za ramena a přitáhl si ji na svojí hruď. Později za to možná Tyler zaplatí ale teď jsem byla já ve středu Meghaniny pozornosti.

„Měla by sis konečně ujasnit, kdo vlastně jsi. Stopařka a nebo Katie Madison?"

S tímhle Meghan ukončila svá jedovatá slova. Trhla svým tělem a díky tomu vyškubla své tělo od Tylera. Neřekla už ani jediné slovo, když vyběhla z pokoje. Jakmile za ní práskly dveře tak se pokojem roznesl zvuk tleskání.

„Wau, smekám. Možná na tebe ještě změním názor. Za to abych tohle mohla vidět znova bych byla ochotná i platit."

Sarah byla tím zdrojem vzrušení. Opírala se o zeď a tmavé vlasy tvořily oponu k tomu, abych jí viděla do obličeje. Nikdo nic neřekl na její konstatování, vlastně Tyler byl tím komu došla trpělivost jako prvnímu. Napjal paže a dlouze vydechl.

„Měla by jsi zmlknout, Sarah."

Sarah převrátila oči v sloup ale doopravdy mlčela s úsměvem na tváři.

„Oznámím Tornerové, co se tady dělo. Nemyslí nám to jasně. Potřebujeme se vyspat a pak vymyslíme, co dál."

Audrey přikývla stejně jako já. Tyler prošel kolem nás a letmo stiskl mojí ruku jako kdyby mi dodával odvahu. Na rozdíl od Audrey tiše zavřel dveře a z chodby byly slyšet jen vzdalující se kroky.

„Jsi v pořádku?"

V tuhle chvíli byla Audrey a její starostlivost trochu vytáčející. Možná to vycítila nebo přečetla v mojí hlavě, protože i ona prohlásila, že jde spát a odešla. Zůstala jsem sama a shlížela na koberec, kde se válely svíce.

„Vzdáváš se dost rychle."

Nadskočila jsem. Na Sarah jsem úplně zapomněla. Ani jsem si neuvědomovala její přítomnost dokud nepromluvila. Zvedla jsem dvě svíce ze země.

„Kdo říká, že se vzdávám? Ty máš snad lepší nápad?"

Neskrývala jsem mírné pohrdání v mém hlase. Potom, co jsem dnes zažila už to nemělo cenu. Sarah mlaskla jazykem o patro a tím si ode mne vyžádala znechucený výraz.

„Vlastně jo mám, ale dokud nebudeš poslouchat tak to nemá cenu."

Ztuhla jsem na místě se svícemi v rukou. Zachovala jsem se špatně a chtěla složit omluvu, marně. Sarah už byla pryč. Vyběhla jsem ze dveří na chodbu.

„Hej, Sarah!"

Stála v polovině chodby když se otočila.

„Ne, nejdřív musíš zjistit, co se tu bez tebe dělo. Teprve potom jdi za mnou... ale nebudu taková mrcha a napovím ti. Skleník."

Skleník, cože? Bylo teprve brzy ráno ale už teď jsem měla z toho všeho zamotanou hlavu. Zůstala jsem stát uprostřed chodby. Zmatená, unavená a frustrovaná. V mé hlavě vypukl kompletní chaos. Jediné na co jsem dokázala myslet byla Meghanina zloba, Camova slova a Sarah. Čím dál tím více jsem měla pocit, že něco tají a má to něco společného s Camem.

Ok, uznejte... tohle bylo dlouhé. Tak, setkání s Camem je za námi? Co vy na to? A Sarah je taky jedna velká hádanka. xD V další kapitole se můžete těšit na další novou postavu. :D