Sebastian tvrdil, že Audrey mne vyzvedne ale já už na téhle chodbě postávala dost dlouho na to aby mi došla trpělivost. Rozhlédla jsem se na obě strany. Viděla jsem jen několik zavřených dveří. Mé nohy se daly do pohybu. Krok za krokem jsem postupovala vpřed. V žaludku se mi usadil divný pocit, zvláštní. Měla jsem nutkání hlídat si záda, stále se ohlížet. Několikrát jsem volala Audrey ale neúspěšně. Nakonec mi došlo, že je kolem mnohem větší šero než by mělo být obvyklé v tuhle denní hodinu. Důvod se ukázal prostý. Okno na konci chodby zakrývala těžká, černá záclona která bránila slunečnímu světlu v průchodu. Chloupky na krku se mi postavily. Mám mnohem raději světlo než temnotu. Co se ale ukázalo ještě děsivějším byly dveře ukryté ve stínu. Někdo je musel natřít černou barvou včetně rámu a samotné kliky. Dřevo zdobila krvavě rudá slova: NEVSTUPOVAT, POKUD SE NECHCEŠ STÁT SYNEM/DCEROU SMRTI! Prohlížela jsem si jednoduché detaily. Na první pohled se mohlo zdát, že nápis někdo vytvořil ve spěchu za pomocí prstů, ale po bližším zkoumání jsem usoudila, že písmena jsou mnohem propracovanější a barvu, která měla imitovat krev někdo nechal stékat po povrchu ta aby nikdy nedopadla na koberec. A to nevylo všechno. Klika byla také upravená. Dotyčný si dal tu práci, aby vytvořil prohlubeň, kterou teď zaplňoval černý kámen lesknoucí se i v té velké tmě. Fascinovalo mne to, vzdáleně jsem si uvědomovala že natahuji dlaň a sahám po klice. Opožděně mi došlo, že za sebou cítím cizí přítomnost.

„Myslela jsem si, že ten nápis nejde přehlédnout, ale tak se posluž. Ta klika je pod proudem, hodně štěstí."

Nerozpoznala jsem ten hluboký ale za to určitě dívčí hlas. Má dlaň se stáhla zpátky a já se otočila. Za mými zády nikdo nestál ale u okna ano. Skoro splývala se stínem kolem. Viděla jsem oponu černých vlasů zakrývající tvář. Styl jakým se opírala křičel arogancí. Těžké černé boty postupovaly výš a odhalovaly dlouhé hubené nohy pokryté síťovanými punčochami tmavé barvy.Ty mizely pod sukní nad koleny opásanou jemnými stříbrnými řetězy. Rozhodovala jsem se zda má na sobě tričko a nebo se jedná o něco, co prošlo drtičkou odpadu. Dřív než jsem došla k nějakému názoru tak se silueta pohnula. Zahlédla jsem jak se hubené ruce propletly na hrudníku. Vykročila ke mně, pohled upřený k zemi.

„Jeden by si podle těch neustálých keců o zázračné Stopařce představoval někoho jiného. Škoda, čekala jsem větší legraci z našeho setkání, ale tohle... jsem zklamaná."

Cítila jsem jako kdybych vklouzla do staré kůže. Narovnala jsem se v ramenou a zaměřila se na dívku přede mnou. Její aura byla jedním slovem špatná. Na mysl mi nepřicházela jiná slova, jak bych popsala to, co jsem viděla. Jen černé úponky. Nic jiného, její aura byla černá tak hluboce až jsem nedohlédla na samotný konec. Nutila jsem myšlenkami šlahouny aby se rozestoupily a ukázaly mi další vrstvy ale odkryla jsem jen další černou. Konečně jsem ale měla možnost pohlédnout do obličeje té neznámé. Její oči byly světle modré a zářivě kontrastovaly s černou oční linkou a kouřovými stíny. V těch očích plál vzdor a posměch.

„A ani nemluvíš? Ach, škoda. Já tak doufala, že si třeba konečně s někým pokecám."

Stály jsme proti sobě. Já a ona, dívka se závislostí na černé a očividně mne hodnotila stejně jako já ji. Ušklíbla se a tak odhalila část svých zubů. Byly mírně křivé.

„Oni ti o mně řekli? Jací zrádci ale zklamu tě. Tvoje chabá ochrana nefunguje."

Má tvář se stáhla v zamračení. Vůbec jsem nechápala o čem to mluví.

„Nerozumím, o čem to mluvíš."

Princezna temnoty zvrátila hlavu ke stropu a zasmála se. Zněla šíleně a když skončil její panický záchvat natáhla ke mne svojí dlaň. Černě nalakovaným ukazováčkem namířila na můj hrudník.

„Ach, vážně? A k čemu máš teda tohle? Mojí magii nic tak prostého neodrazí. Vážně myslíš, že by zrcadlový efekt zabral? Akorát si s tím v mé přítomnosti ublížíš."

Shlédla jsem dolů a uviděla drahokam visící na mém krku. Musela mluvit o něm. Hodlala jsem zjistit, proti komu stojím. Je snad možné, že Sebastian přijal do týmu někoho nového? Co myslela tím „mojí magii"? Už jsem četla několik knih o čarodějnictví ale nikdy jsem neměla možnost někoho takového potkat. Jednou jsem to zkusila ale vše vyšlo najevo jako jeden velký omyl.

„Oh, můj bože! Zavolejte někdo módní policii!"

Tentokrát jsem hlas poznala. Meghan nedalo se o tom pochybovat. Ohlédla jsem se stejně jako cizinka naproti mne jejíž tvář se stáhla a vytvořila znechucenou grimasu. Očekávala jsem změnu v její auře, ale nic. Proč se nic nestalo? Tupě jsem sledovala, jak se dlaň s černě nalakovanými nehty zapřela o pravý bok.

„Ach, jestli to není naše královna krásy."

Během jediného pohledu na Meghan mi došlo, že přeci jen mne má raději než tuhle dívku. Podle sukně, kterou měla teď Meghan na sobě a halenky bylo jasné, že se musela převléct. Její vlasy byly v perfektním pořádku vyčesané na vrcholu její hlavy. Rychle k nám směřovala a její pohled ke mně zabrousil jen letmo.

„Radím ti zmlknout."

Meghan zaujala místo vedle mne. Bylo to asi nejblíže, co jsme si od našeho shledání byly. Cítila jsem to napětí ve vzduchu a jen jsem čekala, kdy se nám třem zboří celý strop na hlavu mrknutím oka nebo všechny dveře vyletí z pantů od toho, jak moc Meghan zuřila. Škubla jsem sebou, když se ke mně Meghan obrátila.

„Co ti řekla?"

Těkala jsem očima doleva a doprava. Rozmýšlela jsem, co odpovědět. V hlavě jsem měla zmatek a tak jsem pokrčila rameny. Meghan vydala frustrovaný zvuk a znovu mi nevěnovala pozornost.

„Nech jí na pokoji nebo přísahám, že tvoje prašivá bestie zmizí z povrchu zemského, rozumíš?"

Pokud bych nehlídala i své dýchání, tak bych jen zírala s otevřenou pusou na Meghan. Na malý moment jsem si myslela, že mě Meghan svým způsobem chrání. Ty dvě se očividně nenáviděly, tedy alespoň Meghan rozhodně nenáviděla dívku s temnými rysy. Cizinka nehnula ani prstem, jen mne propalovala očima, až jsem si myslela, že mi chce poslat nějakou mentální zprávu. Nakonec potřásla hlavou a znovu odhalila prohnaný úsměv.

„Milé, že se staráš taky o někoho jiného, než o sebe a na mojí obhajobu jsem jí nic neudělala. To ona slídila u mého pokoje."

Její kroky ani nebyly slyšet, jak koberec tlumil všechny zvuky. Sledovala jsem jak kráčí kolem mne do svého pokoje. Ohlédla se přímo ke mně přes rameno, když vzala za kliku a otevřela dveře. Vstoupila do místnosti, kde nebylo žádné světlo a práskla dveřmi přímo před námi. Napočítala jsem do pěti, než jsem se obrátila na Meghan. Ona svým pohledem propalovala do černého dřeva díru. Odkašlala jsem si.

„Ehmmm, řekneš mi kdo to byl?"

Skoro bych řekla, že si Meghan až teď uvědomila mojí přítomnost. Podle jejího výrazu nebylo pochyb, že nemá náladu odpovědět mi. Otočila se v botách na podpatku a několikrát zhluboka vydechla. Všimla jsem si, jak se uklidnila.

„Tohle byla Sarah a na víc se mě neptej. Audrey se zdržela, takže mě poslala abych tě našla a zavedla k pokoji. Uděláme to rychle, protože já mám za hodinu někde být."

Meghan nasadila rychlé tempo. Ani jsme nešly daleko. Provedla mne chodbou a přitom kývala hlavou ke dveřím. Očividně byla znechucená tím, co musí udělat. Nestíhala jsem vnímat Meghan jako průvodce. Byla mizerná. Ztratila jsem pojem o tom, kam které dveře vedou po prvních vteřinách. Nakonec jsme zastavily u jednoduchých dveří uprostřed chodby. Meghan se neobtěžovala s námahou. Dveře se rozletěly a dovolily jí projít. Následovala jsem jí.

„Tohle je tvůj pokoj, dočasný. Napravo od tebe je pokoj můj a Audrey, naproti nám je Tyler, naproti tobě je Camův pokoj a nalevo je Ollie. Zašívárnu najdeš na konci chodby. Jsou to ty velké dveře. Takže , snad všechno chápeš, nemám..... ááá!"

Opravdu mě vyděsilo jak začala Meghan najednou ječet. Letmo jsem měla šanci prohlédnout si pokoj a už jsem se skrčila u dveří a snažila se odhalit příčinu toho, proč Meghan tak vyvádí. Pak jsem si toho všimla. Na podlaze jen kus od Meghaniných nohou ležela obrovská černá tarantule.

„Ollie! Tak sakra, Ollie! Pojď sem!"

Meghanin jekot musel být slyšet snad míli daleko a přilákal taky cizí pozornost. Stále jsem na pomezí mého nového pokoje a chodby, když se rozletěly dveře na protější straně chodby a z nich vyběhl zmatený a vyděšený Tyler. Byl celý bledý v obličeji a mokrý. Jediné jeho oblečení byly tepláky. Přiběhl ke mně.

„Co se tu děje?"

Stejně jako já, tak i on zkontroloval situaci a když zjistit, o co jde, tak se relativně rychle uklidnil. Prohlížel si Meghan, která ze strachu vyskočila na matraci a teď tam stála a nespouštěla pavouka z očí. Odněkud se také vynořila Audrey.

„Neříkejte mi, že Rafael zase utekl z terária."

Audrey a Tyler vypadali, že sdílí nějaký soukromý vtip protože se na sebe usmáli jako nějací spiklenci. Na malý okamžik mě napadlo, že za tuhle katastrofu mohou oni ale rychle jsem se vyvedla z omylu. Na chodbě se ozvalo štěkání a ozvěna běhu. Skoro jsem přehlédla, když se kolem mě prohnala malá čupřina blond vlasů a za ní v závěsu velký pes který štěkal a vrtěl ocasem ze strany na stranu. Naplnila mě zvědavost. Tohle musel být Ollie, kterého Meghan zmínila. Chlapec popadl obří tarantuly do dlaní a vypadal spokojeně. Dokonce bych řekla, že pavouka uklidňuje.

„Ollie, máš si své kamarády hlídat."

Audrey zkusila výhružný tón svého hlasu ale moc se jí to nepovedlo. Chlapec - Ollie, byl ještě malý. Mohlo mu být tak devět. Na nohou měl špinavé tenisky, šortky na něm byly příliš velké a stejně tak i tričko. Blond kadeře se kroutily kolem oválného obličeje s velkýma hnědýma očima. Byl roztomilý když si bez rozpaků pavouka posadil na rameno.

„Já vím, ale Rafael se chtěl proběhnout. Myslel jsem, že ho tady nikdo nebude hledat. Omlouvám se, Meghan."

Nemohla jsem uvěřit tomu, jak moc byl tenhle malý klučina roztomilý. Dokonce i Meghan pookřála a slezla z postele. Rukama si uhlazovala šaty a já si až teď všimla, že některé věci plují kolem ve vzduchu. Všechno se vrátilo na své místo. Ohromné.

„Fajn, jen ať se Rafael neobjeví u nás v pokoji. Utopím ho, když bude třeba. A víte, co? Já, mizím..."

Meghan se protáhla kolem nás se vší elegancí kterou měla.

„Co? Kam?! Teď jsme přijeli!"

Tyler byl očividně zklamaný a uražený. Opíral se o rám mých dveří a rozladěnost hrála na jeho tváři. Meghan se v chodbě otočila.

„Na rande, Tylere! Jako jediná z vás, kdo má nějaký společenský život tady nehodlám marnit čas!"

A s těmito slovy zmizela za rohem chodby. Podívala jsem se na Audrey, která zavrtěla hlavou a sklopila oči k zemi. Tyler udělal pravý opak. Držel zaťaté zuby, pěsti stejně tak. Tenhle vývoj událostí byl sám o sobě zajímavý ale jeho aura byla mnohem zajímavější. Zesílila a musela bych vynaložit velké úsilí abych nevnímala ty přívaly zelené a oranžové linoucí se z jeho těla. Tyler vzhlédnul přímo ke mně a najednou ochladl. Možná si uvědomil, že vidím něco, co bych neměla. Otočil se a rychlými kroky zmizel u sebe v pokoji. Vím, co jsem viděla... závist, žárlivost, vztek. Přemýšlela bych dál, kdyby se o mé nohy neotřelo chlupaté tělo. Velký retrívr zlaté barvy strkal svůj vlhký čumák do mojí dlaně. Chtěla jsem toho fešáka pohladit ale ucuknul. Schoval se k malému chlapci, který na mě poulil své velké a roztomilé oči. Chtěla jsem se začít smát, protože tentokrát už tarantule nebyla na jeho rameni ale na jeho hlavě. Chlapec nevypadal, že by si toho nějak všímal. Dívali jsme se na sebe. Vzpomněla jsem si na Alexe a donutila se k úsměvu. Hnědé oči si mne prohlížely s nedůvěrou a zvědavostí. Slabé úponky kolem něj zářily žlutou barvou, tím odstínem, kdy je člověk šťastný. Nechyběla ani nervozita, očekávání. U dětí bylo normální, když byla jejich aura jako duhový kolotoč. Po chvíli se pár hnědých očí odvrátil k Audrey. Nepochybně spolu nějak telepaticky komunikovali a ten klučina nehnul koutkem oka. Také měl dar? Byla jsem překvapená, když Ollie promluvil.

„Chceš ukázat mojí žížalí farmu?"

Mé obočí muselo zmizet někde v mých vlasech. Netušila jsem, co na to odpovědět. V hlavě se mi ozýval Audreyin smích.

„Řekni ano a bude tě milovat."

Střelila jsem ošklivým pohledem po Audrey a v hlavě hledala vhodná slova. Skrčila jsem se stejně jako jsem to dělala u Alexe tak abych si nepřipadala tak vysoká. Zorničky se v hnědém rybníčku nepatrně rozšířily.

„Později se určitě ráda podívám. Ty jsi Ollie?"

Na kulaté tváři se objevil obří úsměv. Aura radost mě skoro porazila a já se musela usmát. když začal ukazovat své přátele.

„Jo, jsem. A tohle je Leslie a Rafael a tohle...."

Leslie musela být fenka krásného psa s huňatou srstí, která seděla na koberci u Ollieho nohou. Velká tarantule si mě prohlížela z chlapcovi hlavy a nevypadalo to, že by Ollie měl v plánu svého kamaráda sundat protože už stejně sahal do kapsy odkud vytáhl ještěrku. Tentokrát to byla Audrey, kdo zděšeně vypísknul. Já zůstala v klidu.

„Ještě pro něj nemám jméno, ale našel jsem ho dneska ráno. Mám obří terárium."

Prohlížela jsem si hnědou ještěrku v drobné dlani a užívala si Ollieho nadšení. Aspoň někdo mne přivítal lépe, než tomu bylo u Sarah. Audrey popohnala Ollieho z pokoje.

„Fajn, Ollie. Nech Stopařku, aby si vybalila. Odnes kamaráda do svého pokoje a pak máš dojít za sestrou Mirabel."

Ollie strčil ještěrku do kapsy a během pár vteřin byl pryč. Zůstala jsem v pokoji jen s Audrey, která s úsměvem zavřela dveře.

„Je děsně roztomilý. S Olliem není žádný den nudný."

Mohla jsem jen souhlasit. Ten kluk byl plný energie a v očích měl ohníčky neplechy. Rozhlédla jsem se po pokoji a mým očím nic neuniklo. Byly tady moje staré věci. Ne všechny, ale maličkosti. Pár mých knih, které jsem nestačila vzít sebou, staré svíčky na policích. Tak trochu mi to připomnělo minulost. Slova díků mi uvízla v krku.

„Nemusíš mi děkovat. Bohužel, jsem nemohla vzít všechno ale aspoň něco. Chovej se tady jako doma."

Přikývla jsem a posadila se na postel. Audrey zůstala na stejném místě u dveří. Opravdu jsem nevěděla jak moc jí vyjádřit svoje díky. Udělala toho už hodně. Později určitě vymyslím jak jí nejlépe poděkovat ale pro teď jsem měla i více otázek. Hlavně ohledně toho, co jsem za poslední hodinu zažila.

„Cestou jsem narazila na dívku, Meghan jí řekla Sarah. Co je zač?"

V podvědomí jsem znala odpověď, stejně jako Audrey ale já potřebovala aby to někdo řekl nahlas. Audrey zatřásla hlavou.

„Členka týmu, je trochu děsivá. Nevím jak jinak to popsat. Nemůžu v ní číst, její myšlenky jsou... špatné. Říká o sobě, že je čarodějka. Nevím jak jinak její nadání popsat. Pomáhá nám, ale to co dělá není normální."

Před očima se mi vyjevila temná tvář a já nemohla nic jiného než souhlasit. Vypadala děsivě a má teorie se potvrdila. Polkla jsem překážku v krku a prstem ukázala na zeď za mými rameny, kde měl být další pokoj.

„A on?"

Audrey pokrčila rameny.

„Ollie je zvláštní případ. Říká, že umí mluvit se zvířaty ale nepotvrdilo se to i když jeho láska ke zvířatům je vážně obrovská."

Takže Ollie a Sarah. Další dva kteří oplývaly zvláštním nadáním a dostali se právě sem. Bylo tady snad ještě více takových překvapení? Byli tady další? Audrey musela číst mé myšlenky, protože se nadechla a v zápětí bylo slyšet klepání na dveře.

„Ne tak úplně, teda je tu ještě někdo na koho si snad budeš pamatovat."

Audrey otevřela dveře a odhalila návštěvníka mého pokoje. Zůstala jsem sedět a jen zkoumala změnu ve tváři. Pamatovala jsem si hlavně vystrašeného puberťáka který mě prosil a věřil v můj dar. Ty oči jsem si pamatovala a zaplavila mě nevýslovná radost z toho, že jej vidím. Nervózní úsměv se mihnul na napjatém obličeji.

„Ahoj, Stopařko."

Najednou jsem si vzpomněla jak se moje myšlenky točily i kolem něj. S ním jsem ani neměla možnost jakéhokoliv rozloučení. Byl příliš zaujatý svojí sestrou a já měla příliš málo času. Už uplynula taková doba. Vstala jsem z matrace a natáhla ruku. Zajímalo mne, co tady dělá a proč není jinde. Byla jsem si totiž více, než jistá, že on žádnými zvláštními schopnostmi neoplývá.

„Ahoj, Ethane."

Už jsem zpátky! :D A sebou jsem přivezla předepsané 4 kapitoly ke Stopařce. Další bude pozítří, tedy v úterý, pak ve čtvrtek....atd. Doufám, že jste si početli. Kapitola byla delší. :D Určitě jste si všimli nových postav. Co na ně říkáte? Já zbožňuji Ollieho, je to zlatíčko. :D Moc vám děkuji za podporu kterou mi dáváte,skrz zprávy nebo komentáře. Je to úžasné a inspirující. :)

Takže se nebojte vyjádřit - Sarah, Ollie, Ethan... jaký máte názor? :D