Na mé perfektně nastlané posteli leželo jediné zavazadlo. Můj batoh a ani ten nebyl zcela plný. Když jsem se rozhlédla po pokoji nenašla jsem mnoho věcí, které bych si chtěla vzít sebou. Na krku mi visel medailon, křišťálový přívěsek a k mému překvapení jsem sáhla po rukavicích. Pevně držely na místě. Pár kousků nezbytného oblečení ležely na dně batohu s pečlivě ukrytým mobilem od táty. Další věcí byl deník s poznámkami od Jasonovi babičky a dřevěná schránka s mými cennostmi. Více věcí jsem neměla.

Očima jsem vyhledala nástěnné hodiny a s povzdechem se svezla na měkkou matraci. Do odjezdu zbývalo ještě pět hodin. Pokoj byl tichý. Obávala jsem se zavřených dveří. Raději jsem se ukrývala v pokoji místo toho, abych šla ven. Zbaběle jsem vyčkávala na příjezd auta k příjezdové cestě. Další kontrola obsahu mého batohu mi zabrala jen zlomek času a právě v téhle chvíli se ozvalo i strohé zaťukání na dveře. Šok zmrazil mé končetiny a já mohla jen přihlížet tomu, jak se dveře od mého pokoje otevírají. Uvolnila jsem se až v momentu objevení černé čupřiny vlasů ve výšce kliky. Alex vstoupil do mého pokoje s váhavým úsměvem na jeho roztomilé tváři. Úsměv jsem mu oplatila. Dětské pátravé oči slídily po pokoji, než se zastavily na pohozeném batohu kus ode mne. Alexův úsměv zmizel. Strach a zklamání, které jsem viděla v jeho očích nebylo dobrým znamením. Musela jsem to Alexovi vysvětlit. Jednoduše jsem poplácala místo vedle sebe. Alex se vyškrábal na postel.

„Co ti řekli máma s tátou?"

Drobná ramena se pohnula a Alex zvednul bradu.

„Že budeš chvíli pryč ale vrátíš se. Že jo, Katie? Že se vrátíš?"

Samozřejmě, že ano... Objala jsem Alexe kolem ramen a snažila se mu tak předat nějakou jistotu.

„Určitě, ano. Slibuju."

Musela jsem se usmát, když můj malý bratr ukázal ruku v pěst s nataženým malíčkem mým směrem.

„Malíček na to?"

Zahákla jsem vlastní malíček za Alexův a stvrdila tak svůj slib. Závazek s malíčkem byl něco jako přísaha, která se nesmí porušit. Konečně se Alexova tvář rozzářila spokojeným úsměvem. Pak k mému překvapení vyskočil z matrace. Cílevědomě ukazoval na zvonkohru visící ze stropu.

„Vezmeš si sebou můj dárek?"

Pochybovačně jsem se podívala na křehká sklíčka a skousla si ret. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, je hodně křehký a já jej určitě nechci rozbít. Můžeš mi jej tady hlídat, než se vrátím, co ty na to?"

Alex se začal mračit. V tmavých očích zajiskřilo když Alex stáhl ruku zpátky.

„Ale to byl můj dárek."

Kapitulovala jsem, vzdala to abych se vyhnula dalšímu smutnému výrazu a vysvětlování. V příštích deseti minutách ležela křehká zvonkohra v pevné krabici a zabírala další místo v mém batohu. Tak teď jsem byla rozhodně sbalená a připravená. Do odjezdu mi zbývalo pět hodin a čtyřicet-pět minut.

***

Já seděla v obýváku, mí rodiče též. Můj otec pracoval z domova. Skrz svůj notebook vyřizoval elektronickou poštu zatímco matka uklízela. Ve skutečnosti dělala, cokoliv, co by zaměstnalo její ruce. Nervozita se vznášela ve vzduchu. Raději jsem se dívala na koberec místo toho abych pozorovala vlny tryskající do prostoru. S mým otcem to bylo stejné. Jeho barva byla tmavě modrá - soustředil se ale i tak zde byly skryté obavy a to jak se letmé skoro průhledné úponky obtáčely kolem mých prstů odvádělo mojí pozornost. Alex byl jediný uvolněný a spokojený, když hrál hru na své konzoly. Byl ponořený do hry.

Matka právě utírala prach z krbové římsy, kterou za poslední půlhodinu očistila snad dvakrát. Tohle bylo příliš.

„Mami, prosím to stačí. Uklidni se, stále jsem tady."

Pár blankytných očí se obrátil přes rameno. Nervózní úsměv tomu všemu dominoval.

„Já vím, zlato. Jsem v pořádku, jen uklízím abych zabavila ruce."

Obrátila jsem oči v sloup, když se matka otočila. Lhala. Propletla jsem si prsty na svém klíně a slyšela jak otec přestal psát na klávesnici.

„Nemusíte mi lhát, stejně to vidím."

Opravdu nerada jsem rodičům připomínala svojí odlišnost, ale teď šlo všechno stranou. Následoval cílený efekt. Matce vypadla prachovka s tlumeným zvukem na podlahu. Omluvila se a rychle odešla z místnosti do kuchyně. Koutkem oka jsem zkontrolovala Alexe, který byl naštěstí natolik ponořený do hry, že si ničeho nevšiml. Otec na tom, však byl jinak. Zavřel notebook a odsunul jej na blízký stolek. Typicky si odkašlal a upoutal tak mojí pozornost.

„Je těžké s tebou mluvit, když víme, že vidíš mnohem víc. Já ani tvá matka nechceme aby jsi se cítila odstrčeně."

Automatické reakce přikývnutí byla jednoduchá. Ani jsem ten pohyb nevnímala. Matka se vrátila do pokoje. Posadila se do odděleného křesla a otevřela módní magazín. Očima přejížděla po stránkách a listovala. Zůstali jsme tak dlouhou dobu. každý zabraný do svých myšlenek, já odseknutá od veškerého vnímání. Představovala jsem si jak aura mizí, úponky se vsakují do těla majitele a já nic nevidím jako vždy. Fungovalo to. Při dalším pohledu na své rodiče jsem neviděla nic neobvyklého, co by se vymykalo kontrole. Přistrčila jsem svůj batoh blíže k místu, kde jsem seděla a to neuniklo očím mé mámy. Už před hodinou se snažila sbalit většinu mých věcí do velkého kufru a mě stálo veškeré mé přesvědčovací schopnosti abych jí tenhle nápad vymluvila. Minutová ručička na hodinách konečně dosáhla smluveného času. Byli přesní. Zvuk zvenku oznámil příjezd auta. Postavila jsem se, stejně tak můj otec ale matka zůstala sedět. Vzhlédla s lesklýma očima.

„Steph."

Táta vykročil k mámě ale ta se zvedla sama. Vykročila ke mně a natáhla ruce. Nejdříve obkreslila dlaněmi můj obličej, konečky prstů pohladila mé tváře a jako poslední objala má ramena a přitiskla si mě k tělu.

„Dávej na sebe pozor, ano? Volej nám abychom já i táta věděli, že jsi v pořádku, jasné? Děláš správnou věc."

Mámin stiskl jsem opětovala a když mě pustila viděla jsem přes její ramena tátu. V jeho očích jsem si mohla přečíst všechno. Moc se to nelišilo od toho, co mi řekla máma. Ani jeden z nich mě nechtěl nechat jít, ale neměli jinou možnost.

„Páni! Dívejte na ten bourák,je super!"

Rodiče zůstali stát uprostřed pokoje a já se vydala k Alexovi, který vyběhl na verandu. Vyskočil na dřevěné zábradlí a plný nadšení si prohlížel černou dodávku zaparkovanou u silnice. Okénko na straně spolujezdce sjelo dolů a odhalilo řidiče. Muž s černými slunečními brýlemi mi dával znamení poklepáním na hodinky. Bylo to tady. Otočila jsem Alexe k sobě.

„Dávejte tu pozor na mámu a tátu, ok?"

Alex ukázal svůj poněkud pokřivený úsměv a přikývnul. Jedno objetí muselo stačit, pak už jsem seběhla několik schodů naší verandy a kráčela po kamenné cestě ze které odlétaly kamínky. Došla jsem bez ohlédnutí k autu, sama nevím jak rychle jsem se do dodávky dostala ale bylo to jednoduché. Bezpečnostní pás zaklapl na své místo a já zavřela oči.

„Připravená? Můžeme jet?"

Za pomocí zpětného zrcátka jsem řidiči opětovala pohled. Motor se rozběhl, dodávka se dala do pohybu. Teď jsem se dovolila obrátit. Prohlížela jsem si dokonalý dům, s krásnou zahradou, bílým laťkovým plotem a perfektní rodinou stojící na verandě. Všichni mi mávali, když jsem odjížděla. Zmocnil se mě stejný pocit jako tenkrát, ten pocit melancholie, když jsem opouštěla ubytovnu s rozdílem, že tenkrát mi nikdo nemával.

„Jste v pořádku?"

Řidič sejmul brýle, ulice kolem nás ubíhala. Zamumlala jsem tiché ano a z postraní kapsy batohu vytáhla obálku.

„Potřebuju se ještě někde zastavit. Je to důležité. Můžete zaparkovat na téhle adrese?"

S těmito slovy jsem podala malý papírový útržek dopředu. Muž jej převzal. O chvíli později auto otočilo přesně podle mého očekávání. Po pár minutách cesty začala dodávka zpomalovat. Prohlížela jsem si domy kolem až jsme nakonec zastavili u toho pravého.

„Je tohle ono?"

V mužově hlase byly slyšet pochyby, nicméně po mém ujištění, že je to správně vystoupil z auta. S menší pomocí jsem vystoupila z auta s obálkou v ruce. Muž mi byl v patách. Nečekala jsem nic jiného ale přesto mi to nebylo příjemné.

„Bude to chvilka, pak se vrátím."

S mým řidičem to ani nehnulo.

„Teď jste pod mojí zodpovědností. Je mojí povinností vás v pořádku dostat na místo určení."

tak tohle znělo velmi profesionálně. S povzdechem jsem se obrátila ke zvláštnímu domu přede mnou a cítila volající atmosféru. Znovu mě tohle místo učarovalo.

„Podívejte, já vás chápu. Jen vážně nemusíte mít strach. V té dodávce mám svůj batoh, nehodlám jen tak zmizet."

Neměla jsem zrovna velký úspěch. Okamžitě jsem registrovala neústupné zamítnutí.

„Katie?"

Trhla jsem sebou při zvolání mého jména. Za nízkou brankou se usmívala známá tvář. Jasonova babička Feren. Bílá aura byla jako světlo mizící v prostoru. Přímo mě lákala k sobě. Chladná a příjemná záře byla úžasná. Vytvořila jsem na tváři úsměv a popošla k bráně. Feren mě zkoumala svýma očima, usmívala se ale v jejím pohledu byl i zájem a zvědavost. Natáhla jsem k ní ruku s obálkou.

„Mohla bych vás poprosit aby jste tohle dala Jasonovi? Nebudu mít nějakou dobu šanci s ním mluvit."

Feren převzala obálku beze slova do svých rukou a prohlédla si Jasonovo jméno napsané na obálce. Sama jsem jej tam napsala. Následně zmizel dopis pod pleteným šálem.

„Předám svému vnukovi tvůj dopis, neměj strach."

Chvíle trapného ticha byla na místě. Já se rozhlížela kolem a přemýšlela jak slušně tohle setkání ukončit. Vlastně tu byly další věci na které jsem si vzpomněla.

„Váš deník, ještě jsem neměla možnost..."

„To je v pořádku. Je tvůj na tak dlouho, jak jen budeš chtít."

Feren chytila mou dlaň a celou mou paží proběhl chlad. Obličej starší ženy se přiblížil tomu mému. Napůl jsem ucukla.

„Buď opatrná, Katie. I kameny mají svojí duši."

Ferenin hlas klesl do stěží rozpoznatelného šepotu. Mračila jsem se a nepochopení muselo být znatelné na mojí tváři.

„Nerad vás ruším, ale tlačí nás čas. Musíme jet, hned."

Při jasném rozkazu jsem odstoupila dál na blízký chodník. Jasonova babička stála pořád na stejném místě, tiše. Nechala jsem muže aby mi pomohl do auta. Prohlížela jsem si chaotickou zahradu patřící ke zvláštnímu domku a Feren. Měla jsem z tohoto setkání zvláštní pocit, i když jsem nepochybovala o tom, že můj dopis Jasonovi předá. Bylo v tom něco jiného, co mi nedávalo smysl. Dodávka rychle nabrala rychlost a já se vzdalovala od svého domova.

„Kam to vlastně jedeme?"

Nadcházející odpověď byla jednoduchá ale stejně přiměla obsah mého žaludku k bouři.

„Na letiště."

Můj odchod nemohl být ještě více nostalgický.