Byla to stejná žena a muž, kteří navštívili náš dům naposledy. Poznala jsem je okamžitě prvním vkročením do místnosti. Alex seděl na klíně naší matky. Zamával mi když mě uviděl a usmíval se. Úplný opak od mých rodičů. Rty stažené do úzké linie, držení těla ztuhlé. Jejich tváře mi napovídali, že ví všechno. Zůstala jsem stát na koberci našeho obýváku a čekala, kdo prolomí tíživou atmosféru. Byl to muž. Odhadovala jsem věk tak kolem čtyřiceti s výrazným pohledem a širokými rameny. Všimla jsem si nenápadného zařízení v jeho levém uchu. Postavil se a zamířil dlouhými avšak tichými a lehkými kroky ke mně.

„Dostali jsme instrukce z velitelství. Čas na zítřek je 16:00, ani o minutu déle. Černá dodávka zastaví na příjezdové cestě v 15:45 je to pro vás dostatek času?"

Za rozložitými rameny muže jsem uslyšela zalapání po dechu mé matky. Už jen díky téhle reakci se mi převrátil žaludek při myšlence, že to bude jen horší. Přikývla jsem na muže s jasnou výzvou v očích a ustoupila do strany. Muž ani žena se nerozloučili. Jednoduše opustily náš obývák a poté i náš dům, ale neodešli daleko. Něco mi říkalo, že jsou tam venku. Stopa aury, kterou sebou odnesli zcela nezmizela. Zůstala blízko.

Bezmocně jsem stála na koberci v rodinném obýváku. Strach z toho, co bude následovat svíral můj krk. Atmosféru uvolnil Alex. Seskočil z mámina klína s jednoduchou otázkou: Už jsou pryč? Nikdo mu neodpověděl. Chtěla jsem, ale pravda nebyla právě teď vhodná. Vzhlédla jsem od koberce s pokusem o úsměv na rtech. Ten úsměv zamrzl při pohledu na mého otce. S rukama v pěst stál vzpřímeně vedle pohovky. Hleděl do prázdna, ale jen okamžik. Poté sebou trhl s pevným rozhodnutím v očích.

„Zabalte si to nejnutnější. Odjedeme a zbytek věcí si necháme vystěhovat. No tak, pohyb..."

S šokem jsem přihlížela, jak matka horoucně přikyvuje a zvedá se z pohovky. Alex měl oči velké jako dva talíře. Už nebyl malý, aby nepochopil. V jeho očích se objevily slzy, když mu zčervenaly tváře a se zmatkem i smutkem obracel svou tvář k tátovi. Matka už byla na cestě do horního patra. Zavřela jsem oči a hluboce se nadechla. Otec začal mluvit na Alexe, který začal brečet, teď už naplno. I mně byly přiděleny rozkazy.

„Katie, jdi si pro kufr a..."

„Ne."

Dvě slabiky zastavily dění v celém pokoji. Alex stále smutně popotahoval, ale oba rodiče zůstali stát. Otevřela jsem oči abych stála tváří tvář svému otci. Byl stále v jeho oblečení do práce jen jeho dnes světle modrá košile měla rozepnuté vrchní knoflíčky a kalhoty už nevypadaly tak elegantně jako předtím. Pletence aury které se ke mně natahovaly nebyly dobrým znamením. Bylo hloupé si připadat stejně jako tomu bylo v mém dětství, ale vyděsilo mě to. Já byla ta malá holka třesoucí se strachy před tátovým hněvem.

„Katie, nebudu to opakovat znovu. Jdi si zabalit."

Já už nikdy nechtěla být ta malá holka. Teď šlo o mnohem víc. Rozumné a racionální vystupování bylo mému otci vlastní při jeho práci, pro mě to bylo neprobádané území ale všechno je jednou poprvé.

„Jaký by to mělo smysl? Je zbytečné odjíždět, nedovolí ti to-jsou tam venku a sledují nás a navíc... ani já vám to nedovolím."

Kousla jsem se do rtu, protože jen co jsem dokončila jednoduché prohlášení, tak otcova aura nabrala na intenzitě. Teď nesly všechny odstíny červené a oranžové. Některé z nich starostlivě modré.

„Katie!"

„Clarku, ne!"

Má matka se prohnala pokojem. Stála proti mně po boku jejího manžela. Její drobné ruce obtočily paži Clarka Madisona a dost možná se tak snažila zmírnit neklid v hlavě nás všech. Alex konečně přestal s pláčem a jen nečinně přihlížel. Využila jsem chvíle pozornosti abych pokračovala.

„Chápu, že o mě máte strach. V poslední době jsem nedělala moc rozumných věcí - omlouvám se."

Myslela jsem vážně každé slovo které jsem vyslovila. Doufala jsem, že to mí rodiče pochopí. Při jízdě autem jsem měla dostatek času, abych si základní fakt urovnala v hlavě. Musím. Musím to udělat. Kvůli sobě, kvůli Stopařce.

„Nevím, kolik vám toho řekli, ale pohřešuje se někdo kdo mi je... byl blízký. Potřebují mě a já tady nemůžu jen tak stát a čekat. Prosím, nechte mě jít. Vím, že se mě snažíte chránit, chápu to... po všem, co jsem udělala."

„Jsme tví rodiče, Katie. Chceme pro tebe jen to nejlepší! Chceme aby jsi byla šťastná."

Podívala jsem se na svojí matku. V její tváře se zračila starost, láska. Stejně jako ve tváři mého otce. Vím to, také je miluji ale bylo toho víc.

„Já vím, ale chcete mě změnit. Nejsem normální, nikdy nebudu."

Poukázala jsem na své holé ruce a bylo mi trapně. Schovala jsem dlaně do rukávů mikiny.

„Nedokážu to popsat, protože tomu nerozumím ale moje schopnosti se zhoršují. Vím to, protože poslední dobou se děly zvláštní věci. Tam venku mám přátele, kteří mě potřebují. Chci mít možnost znovu dýchat, chápete? Život s vámi je skvělý, vážně. Tohle jsem vždycky chtěla ale... dusí mě."

Měla jsem na krajíčku. Říct nahlas všechno, co mě za poslední měsíce tížilo bylo těžké, tak moc těžké. Mě slzy hrozily, ale má matka neskrývala mokrou tvář. Dívala se na mne, stále držela rukáv mého otce a rty se jí třásly.

„Clarku, nesmíš ji nechat odejít."

Prosebná slova byla vyřčena. Napjala jsem se, protože teď byl se slovy na řadě můj otec. Nadechoval se, napětí vzrostlo. Koutkem oka jsem viděla, jak se Alex snaží uklidnit mámu. Dětský strach byl nejhorší. Tenké úponky olizovaly mé zápěstí. Bylo to nepříjemné. Teď nebyla pravá chvíle na ústup. Strach, že můj otec udělá cokoliv aby mě a svojí rodinu odsud dostal přetrvával.

„Prosím, ne. Uteču pokud to bude nutné."

Bylo kruté tohle vyřknout. Tváře mých rodičů zbledly jako stěny. Vypadaly jako bílé masky bez krve a během vteřiny zestárly. Bodlo mě u srdce. Byla jsem hrozná, akorát jsem využila vzpomínky na můj útěk. Vzpomínka na to, jak mí rodiče žili několik roků v přesvědčení, že jsem uhořela v plamenech převrátila můj žaludek. Zamotala se mi hlava a já hledala oporu pros své tělo. Zakymácela jsem se a čekala na tvrdý pád, který nepřišel. Podepřel mě pár silných rukou. Můj otec mě zadržel a já měla možnost vidět hluboko do jeho očí. Barevné plameny mě omotaly ve svojí náruči.

„Už nikdy! Opakuji už-nikdy nevykládej takové věci mně a nebo tvé matce, rozumíš?"

Ruce na mých ramenou se mnou zatřásly dost na to, abych se vzpamatovala. Přikývla jsem a ocitla se v hlubokém objetí ke kterému se přidala matka která stále slzela a pak taky Alex jehož čupřina černých vlasů nějak vykukovala v tomhle klubku rukou a nohou. Syrové emoce vířily kolem mne.

„Och, Katie nevěděla jsem jak se cítíš. Je mi to líto, tak moc líto. Zase jsem udělala chybu, málem bych o tebe přišla... znovu."

Matka mi brečela na rameno a já měla hrdlo stažené. Znamenalo tohle svolení? Budu moct odejít? Otřela jsem si vlhké koutky očí a popotáhla. Slabá chvíle byla pryč. Otec sáhl do zadní kapsy svých kalhot a vytáhl odsud telefon.

„Tvrdili nám, že budeš mít k dispozici telefon ale tohle bude jistota. Chci aby jsi každý den zavolala nebo poslala zprávu, abychom věděli, že jsi v pořádku. Udělej, co musíš a až se vrátíš, tak si o všem promluvíme. O všem, Katie. Chci vědět všechno. Zapracujeme na tvé škole, na čemkoliv. Nic nebude problém, jasné?"

V mém hrdle byla překážka. S úžasem jsem hleděla na přístroj v otcově dlani a opatrně jej převzala. Potěžkávala jsem váhu ve své dlani a přešlapovala na místě. Co jsem teď mohla říct? Zdálo se mi, že žádná slova nejsou dost.

„Už je pozdě. Měli bychom si jít lehnout. Dnešek byl náročným dnem."

S dojetím jsem sledovala mámu, jak stoupá s Alexem do poschodí. Otec mi věnoval letmý pohled a poté sám odešel. Zůstala jsem a doufala, že si poslední hodinu jen nepředstavuji. ne, bylo to skutečné.

Odebrala jsem se v pozdní noci do svého pokoje s myšlenkou na odjezd. Musela jsem se připravit. Sbalit své věci, ale usoudila jsem, že ráno je moudřejšího večera. Vklouzla jsem pod přikrývku své postele a dlouho nedokázala usnout. Myšlenky se mi ubíraly k dnešku. K Audrey, Meghan, Tylerovi, slečně Tornerové a v neposlední řadě Camovi. Co jej vedlo k tomu aby opustil tým? Rodinu?

Z přemýšlení mě vytrhlo tiché cupitání na chodbě. Slyšela jsem, jak se klika mých dveří pohybuje a pak to, jak někdo chodí v mém pokoji. Alex. Občas se stávalo, že přišel ke mně do postele v nočních hodinách a hráli jsme si dokud nemohl usnout. Dnes to bylo jiné. Pár nohou se zastavil u mé postele. Ve slabém světle okna jsem viděla pár bosých nohou pokračující výš na pyžamo s autíčky až k roztomilé tváři. Chlapecké oči zářily.

Beze slova jsem udělala Alexovi na posteli místo a nechal jej aby se schoulil vedle mě. Netrvalo to dlouho a pravidelně oddechoval. Chystala jsem se i já zavřít oči, ale další zvuky upoutaly mojí pozornost. Dveře od mého pokoje se znovu otevřely a dovnitř se dostal kužel zlatého světla. Někdo z mých rodičů musel být vzhůru a kontroloval nás. Předstírala jsem spánek, když světlo obkreslilo místnost.

„Co když se k nám už nebude chtít vrátit, Clarku?"

I přes šepot jsem rozpoznala slova a koktavý hlas mé matky. Další pláč. Táta musel být také vzhůru. Utišoval svoji manželku.

„Šššš, to bude dobré. Už jednou jsme udělali chybu, když jsme jí nenaslouchali. Podruhé se to nestane."

Zadržovala jsem dech jako kdybych se bála, že sebemenší zvuk mé rodiče vystraší.

„Já vím, Clarku. Já vím. Musíme věřit."

Představa mé matky v noční košili s baterkou v ruce a za ní můj otec, jak ji objímá pažemi musela být více než správná. Tušila jsem, že to tak je. Pozorovali mne a Alexe.

„Steph, podívej se na ně. Alex ji nenechá odejít."

Tohle byla poslední slova. Kužel světla zhasl a dveře od mého pokoje se zavřely. Vypustila jsem dlouho zadržovaný vzduch z plic a zase mohla svobodně dýchat. Táta mě pravdu. Rozhodně bych je neopustila, zvlášť ne Alexe a to malé které se mělo narodit. Odejít a už se nevrátit nebylo v mém plánu.

Doufám, že všechny vysvědčení dopadla dobře a tohle je jedna z malých pozdních odměn. :) Doufám, že se vám kapitola líbila. Dneškem oficiálně začínají prázdniny - haleluja a to znamená spoustu plánování a volna. Mám hodně velké nápady, co se psaní týče. Také stále přemýšlím o založení osobního blogu a celkově se těším na klidné psaní někde venku. ♥ 

Tímto přeji všem čtenářům Stopařky krásné léto plné zážitků, inspirace, pohody a sluníčka. Díky za vše hlasy, komentáře a podporu. 

http://ask.fm/Tinawriter