Spokojeně jsem okusovala jablko a nenápadně pozorovala Alexe, který už nějakou dobu jedl kukuřičné lupínky s mlékem k snídani. Vypadal tím zvláštním způsobem roztomile. Ani tentokrát mě Alex nezklamal, když si všiml, že ho pozoruju a vzhlédl. Ukázal své zuby v úsměvu a pokračovali jsme v jídle.

„Vážně nechceš svézt, drahoušku? Není to problém."

Máminy oči mě pozorovaly od kuchyňské linky. Zavrtěla jsem hlavou a hlasitě se zakousla do sladké chutě. Spolkla jsem sousto a odsunula se od stolu.

„Ne, díky. Projdu se, potřebuju si utřídit myšlenky."

To nebyla tak úplná lež. Pár kroky jsem překonala vzdálenost mezi kuchyní a obývacím pokojem a usadila se na rozložitou pohovku. V televizi jako obvykle vysílal dětský sitcom, ale já chtěla něco úplně jiného. Ve chvíli nepozornosti jsem přepnula na zpravodajství.

„Dnes se vrátí táta, mami?"

Zbystřila jsem, když se od stolu ozvala vcelku nevinná otázka. Ano,otec byl stále pryč a máma mlčela až příliš dlouho. Pečlivě se soustředila na úklid kuchyňské linky zatímco já věnovala plnou pozornost zprávám. Nic neobvyklého... informace o počasí, věci, co mě nezajímali.

„Táta teď musí hodně pracovat, zlato. Brzo bude doma."

Slyšela jsem jak se Alex se lživou odpovědí spokojil a s dusotem se rozběhl po schodech do svého pokoje. Zbývalo pár volných minut před odchodem do školy.

„Sleduješ něco zajímavého?"

Máma se objevila stát po mém boku vedle pohovky. Koutkem oka jsem pozorovala, jak se doteď spokojená, teplá barva mění na mrazivě modrou... obavy. Zkontrolovala sem televizi. Právě včas naskočily kriminální novinky. Moderátor mluvil o krádeži v obchodě. Partička teenagerů vykradli oddělení, jak ubohé.

„Katie, kde máš rukavice?"

Trhla jsem sebou při mámině vyděšeném tónu a pohlédla na své holé ruce. Zahýbala jsem prsty a pokrčila rameny.

„Dnes je nechám doma. Nejsou potřeba."

Tohle byla pravda. Pod svojí oblíbenou mikinou jsem ukrývala křišťálový přívěsek a bylo mi skvěle. Usmívala jsem se, když náhle obrazovka televize zčernala a přerušila vysílání. Příčinou bylo dálkové ovládání v rukou mé matky. Stála na stejném místě s očima upřenýma kamsi na protější zeď s jednou rukou volně položeném na jejím vypouklém břiše. Její aura připomínala tornádo. Směs obav, strachu a zmatku. Znala jsem důvod a vůbec se mi nelíbil.

„Myslím, že to není dobrý nápad. Dojdi si pro rukavice, bude to bezpečnější. Dnes nemohu riskovat, že by jsi dostala jeden ze svých..."

Ruce se mi zkřížily na hrudníku a pozvedla jsem obočí. Dostala co?.. vizi, předtuchu, stopu... tahle slova by byla v pořádku ale máma zvolila jiné. Kousla se do rtu a hodila ovladač do polštářů.

„...záchvatů. Mám dnes důležité vyšetření a nemohla bych pro tebe přijet a vysvětlit, co s tebou je. A tvůj otec také nemůže. Mohu tě poprosit, Katie?"

Přikývla jsem a věnovala své matce postranní pohled. Byla oblečená do práce ve volné sukni a lehkém saku s vlasy vyčesanými kolem její hlavy. Teď oběma rukama držela své břicho a shlížela dolů. Viděla jsem i něco víc. Počínalo to hrudníkem. Změť černých úponků omotávaly ruce a ramena mé matky zatímco v oblasti mámina bříška tohle nebylo. Aura byla slabá ale mohla jsem cítit toho maličkého tam uvnitř. Mámin strach byl oprávněný, ale byla jsem jeho zdrojem vážně já? Bála se, že další její dítě bude mít dar, který bude na obtíž. Když jsem vykročila na chodník před naším dokonalým rodinným domem, doufala jsem, že to tak není i když mi instinkty tvrdily opak. Pokládala jsem nohu před nohu, krok za krokem po známé cestě do školy. Rozhlížela jsem se kolem a jen tak přemýšlela. S rukama v kapsách jsem skryla rukavice a vyhnula se zvídavým pohledům. Budova školy byla jednoduchá, nijak rozložitá a já si vzpomněla na první dny zde. Bylo to jiné, tak odlišné od vyučování ve skupině. Postupem času jsem si zvykla ale brzy jsem zjistila, že škola nebude má silná stránka. Mé výsledky byly průměrné, ucházející, dostatečné. S povzdechem jsem si nadhodila batoh na rameni a přidala do kroku. Nechtěla jsem přijít pozdě, ale ani příliš brzo. Ráda jsem chodila na poslední chvíli, kdy mě nemohl kdokoliv odchytit. Byla jsem skoro na trávníků školy, když mě zamrazilo v zádech. Ten pocit se prohnal mou páteří až ke konečkům mých prstů. Batoh mi vypadl a spadl se zaduněním na zem. Napočítala jsem do tří a pak otočila hlavu abych se podívala, co bylo zdrojem mého nepokoje. Zamračila jsem se, když jsem necelých patnáct metrů od sebe uviděla stát postavu v bílých šatech. Stála rovně, vlasy jí povlávaly ve větru a usmívala se.

„Hej!"

Zakřičela jsem tím směrem a očekávala nějakou reakci. April se usmála a kývla hlavou, když udělala několik kroků po vzdáleném chodníku. Zpanikařila jsem a zatěkala očima mezi školou a April. Rozhodnutí bylo jednoduché.

„Hej, April!"

Rozeběhla jsem se, batoh nechala ležet za sebou. Tenisky mi podklouzávaly na mokré trávě, ale následovala jsem postavu v šatech. April obrátila hlavu mým směrem, když jsem se blížila. přísahám, že jsem zahlédla záblesk úsměvu, když se i ona dala do běhu. Utíkala přede mnou. Mé podezření nabralo na intenzitě. Zvlášť, když jsem viděla ostré odlesky fialové a modré řinoucí se právě z April jako duhová hra. Tahle aura nebyla normální. Běžela jsem za April tak dlouho, až mě začal pálit levý bok. To jen dokazovalo mojí ztracenou kondici. Musela jsem zastavit a opřít se o zděnou omítku abych mohla popadnout dech. Využila jsem přestávky, abych zjistila, kde jsem. Slepá ulička mezi dvěma obytnými domy. Skvělé... Zatnula jsem zuby a postoupila hlouběji do nitra kolem kontejnerů. April se zastavila. Stála u cihlové zdi v krajkových šatech a usmívala se zvláštním úsměvem. Bylo to podezřelé. Rozpřáhla jsem ruce kolem. Očividně byl záměr dostat mě sem.

„Proč sem?! Co děláme tady?"

Záplava tmavých vlasů se přelila přes ramena jak April naklonila hlavu na stranu. Její oči mě zkoumaly a to nebylo moc příjemné.

„Zvláštní. Myslela jsem, že si vzpomeneš hned při prvním setkání, ale to nevadí..."

V plicích mi došel vzduch, jak se mi roztřásl hlas společně s prsty na rukou. Tenhle hlas jsem poznávala. Ale nedokázala jsem promluvit. V mysli mi vytanulo jen jedno jediné jméno. Audrey...

V očích naproti mně zaplály světýlka úspěchu a souhlas.

„Správně, Katie."

Zamrkala jsem vlhkost, kterou jsem najednou cítila v očích. Tohle byla Audrey a já jí nepoznala. Byla tak jiná. Nakonec jsem ale sebrala všechny emoce v sobě a zklidnila svůj hlas.

„Co tady děláš? Nepoznala jsem tě..."

„Samozřejmě, že nepoznala. Svojí práci odvádím více než dobře."

Škubla jsem sebou podruhé, jak se ze stínu vynořila další postava. platinově blond vlasy ve vlnách splývaly po zádech, jemné rysy v obličeji a zářivé oči byly upřeny na mě. Meghan. Ruced držela v bok a propalovala mě nenávistným pohledem , který na malý okamžik stočila na Audrey.

„Promiň, už jsem ty kecy dojemného shledání nemohla vydržet."

Všimla jsem si jak se Audrey mračí a vysílá omluvný pohled mým směrem. Nechápala jsem. Meghanina slova byla útočná, ale já se stále vzpamatovávala ze šoku, že je vidím. Meghan se příliš nezměnila. Její oblečení tvořily džíny, které byly rozhodně stylové a její manikúra ladila s lososově zbarveným kašmírovým svetrem přes její ramena. I ona byla zabalena do jemného fialovomodrého oparu protkaného nitkami stříbrné. Nikdy jsem nic podobného neviděla, ani dříve.

„Podívej se na to Audry. Totálně ztratila řeč."

Meghan potřásla hlavou a udělala krok vpřed. Chystala se udělat další, ale zastavila se a protočila panenkami. Podle toho, jak jí Audrey hypnotizovala očima spolu právě komunikovaly pomocí Audreiny telepatie. Nevěděla jsem, co udělat.

„Mám to pod kontrolou, nemusíš mít strach. Vezmu to rychle a šetrně, slibuju."

Musela jsem se naklonit, abych viděla na Audrey, která stále rezignovaně opodál zatímco mi Meghan zastínila pohled. Pomalu se ke mně přibližovala, ale to nebylo to, co mě děsilo. Rozhlížela jsem se po uličce a hledala další zvláštnosti a nebo...

„Zklamu tě.Budeš se muset spokojit se mnou a s Audrey. Nikdo jiný tady není, až na Kevina a Noaha."

Meghan ukázala za má záda a já neváhala s tím abych se otočila. Došlo mi, že jsem skončila v pasti. Z každé strany se přibližoval muž ve středním věku. Oba oblečení do jednoduchých tepláků a sportovní soupravy. Oba ze mě nespustili oči a co bylo možná ještě horší? Nemohla jsem utéct. Na krajnici chodníku stála černá dodávka, kterou jsem ani nezaregistrovala přijíždět. Strach sevřel moje útroby.

„Hoši, seznamte se. Kevine, Noahu tohle je Stopařka, vlastně co to plácám... Katie. Katie, napravo je Kevin a nalevo Noah. Jsou tady aby mi pomohli dostat tě do té pěkné dodávky i když myslím, že s tím nebudu mít nejmenší problém."

Kromě toho, že Meghan mé jméno vyplivla jako odpadky vůbec nežertovala. To jsem věděla. Přemýšlela jsem o útěku, ale byl jsem přesvědčená, že ti dva muži čekali na jakýkoliv pohyb. S prosebným výrazem a panikou v očích jsem vyhledala Audrey. Naše pohledy se na krátký okamžik střetly. Mohla jsem v nich vidět lítost.

„Vážně nás to mrzí, Katie."

„Mluv za sebe, Audrey. Mě to nemrzí ani trochu!"

Poslední, co jsem viděla byl Meghanin rozzuřený výraz, to jak zvedá ruku a před mým obličejem se vznáší kus látky. Přitiskl se mi na ústa a i když jsem se velmi snažila nedýchat a dostat to pryč, tak to bylo zbytečné. Meghan se nade mnou tyčila, když jsem padla na kolena a musela se nadechnout. Uspávadlo zafungovalo. Propadla jsem se do temnoty.

Já vím, že jsem to dost možná uťala v tom nejlepším, ale pardon xD Tak, a je to venku. Hodně z vás odhalilo, že April a Audrey jsou jedna a ta samá osoba. No a jak na vás působí Meghan. Pořádně nám vyrostla, co? xD Půlka týmu už na scéně byla, tak nám ještě půlka zbývá ;)