Za ty roky bych už si na zimu skoro v celé budově měla zvyknout, ale bohužel nic takového se nestalo. Zabalená ve svém teplém svetru a ještě bundou jsem držela v ruce hnědou složku a tlustou knihu. Známými chodbami jsem prošla do polorozpadlé části. Tenhle náš domov nebyl perfektní. Byla to spíš polo-rozpadající se budova, která má obytné pouze jedno patro.  Dřív jsem se neodvážila chodit jinam, ale postupem času mi nestačily nudné místnosti a potřebovala jsem víc. Opatrně jsem podlezla pod rozpadlým trámem a vyhýbala se prachu a pavučinám. Tahle stará ubytovna bývala dříve kostelem. Poznala jsme to snadno....některé části se nezměnily. Většina stěn už byla nasáklá vodou a já nacvičenou cestou se vyhýbala spadané omítce a nepořádku. Nikdo sem nechodí. Je to jenom moje místo a myslím, že by se sem nikdo neodvážil. Rychle jsem vyběhla po polorozpadlých schodech a vyhnula se těm, o kterých jsem věděla, že jsou až příliš ztrouchnivělé abych se dostala až do posledního patra. Složka s knihou mi překážela, ale zvládla jsem to. Tady nahoře nebylo skoro žádné světlo a byla tu zima. Podlaha zde byla v místech polorozpadlá a vedla tudy jenom jedna cesta a to přejít přes jediný silný trám, abych se dostala tam, kam jsem chtěla.Postavila jsem se na kraj trámu a držela rovnováhu. Jako obvykle jsem rychle a bez problému přešla na druhý konec a seskočila, v místě, kde jsem věděla, že už je to bezpečné. Teď jsem v bezpečí.... Miluji tohle místo. Jsem tu sama v tichu, ale je tu něco, co miluji více než to ticho, a tím je okno. Jediný zdroj světla tady. Nádherná kulatá vitráž, která zde zůstala z minulých dob. Je středem celé stěny  a přes malé úlomky skla vrhá na podlahu barevné spektrum, pokud je venku slunečno, což dnes bylo. Nevnímala jsem chlad, jako vždycky a z malé komody, která je tady jenom moje jsem vytáhla dvě tlusté deky. Jednu jsem hodila na podlahu spolu s knihou a složkou. Posadila jsem se a přitáhla si druhou deku kolem sebe. Může tu být zima, ale je to mé místo....

Natáhla jsem ruku před sebe a pozorovala, jak mi na ní dopadají paprsky světla a mění mojí ruku na modrou. Zahýbala jsem prsty a pozorovala, jak se světlo láme v úhlech a vytváří nádhernou scenérii. Právě tady jsem si uvědomila, barvy, Ty pravé barvy, která nevidím , jako lidskou auru a je to také místo, kde i já mám barvy jako svou auru, protože na sobě jsem žádnou barvu nikdy neviděla. Deku jsem si k tělu přitáhla, co nejvíce jsem mohla a nechala světlo dopadat na mojí tvář. Zvládla bych tady sedět hodiny v klidu, ale na to nebyl čas. Odehnala jsem všechny myšlenky stranou a otevřela hnědou složku.  Okamžitě se mi vybavila fotografie z krbové římsy v domě Parkerových. Malé děvčátko s hnědýma očima i vlasy a v očích měla ten spokojený dětský lesk, v představě, že zlo a démoni neexistují. Pokud Holly Parkerovou najdu, ten lesk zmizí. Vytratí se, jako u všech.... Přečetla jsme si znovu její složku , jako jsem to udělala už tolikrát předtím a znovu si připomněla, co už jsem věděla.Zmizela před třemi týdny a policie po ní vyhlásila pátrání, které dosud nebylo ukončeno. Nikdo nekontaktoval rodiče o výkupné nebo výhružnými dopisy. Holly zmizela při její zpáteční cestě ze školy a od té doby.....nic.  Už jsem byla dost unavená. Nic nezabíralo. Nemohla jsem cítit ani sebemenší náznak. A to znamenalo, že mi pravděpodobně plyšový medvěd ani panenka patřící Holly nepomůže a zbývá mi navštívit znovu dům Parkerových. Znovu se podívat do očí smutku... Naštvaně jsem se složkou i knihou mrštila o zem. Nic nevychází, tak jak by mělo, k tomu všemu jsem měla neustále vztek na Ethana Foxe. Ten přívěsek. Domnívala jsem se, že bych to dokázala. Aura byla z toho přívěsku natolik zřetelná..... Stiskla jsem vztekle zuby k sobě a zavřela oči, když jsem si lehla na deku na zemi. Jen na chvíli si odpočinout....

***

„Zlato, proč jsi tu paní takhle ošklivě zamalovala?“

Podívala jsem se dolů na svůj obrázek. Co je na něm špatně?....Mamka říkala, že mám zkusit nakreslit tu divnou paní, co sedává na té napůl rozbité lavičce, ke které nesmím chodit. Ta paní má dvě kočky, které chodí pořád a pořád s ní. Namalovala jsem jí  ten ošklivý klobouk, co nosí a taky dlouhé šaty, které na sobě mají květiny, jako citrony a nakonec jsem vzala tu nejtmavější pastelku a dokončila to. Podívala jsem se nahoru na mámu, a nechala se vzít do náruče.

„Co, zlato? Paní Hudkinsová nosí přece vždy ty krásné žluté šaty, tyhle jsou černé.Pojď zkusíme to opravit.“

Divně jsem se dívala, jak mamka smazává ty černé a tmavé pruhy, které jsem nakreslila. Proč to dělá?... Jen jsem se dívala celou dobu než mamka všechno smazala.

„Tak, vidíš?..Teď můžeš jít ven a dát to paní Hudkinsové. Určitě jí, tak uděláme radost.“

Mračila jsem se na svůj obrázek, když mě přitom mamka oblékala do bundy. Prohlížela jsem si jí. Moje máma měla pěkný úsměv a oči měla, jako obloha, když chodíme ven bez mráčků. Jí bych nenakreslila těmi ošklivými pruhy, ale tou malou růžovou a červenou pastelkou, kterou mám moc ráda. Vyšla jsem s mámou ven a běžela po schodech dolů. Mamka běžela za mnou a smála se. Maminka měla pravdu, když říkala, že tu paní, neumím to vyslovit bude. Seděla tam na té lavičce a hladila jednu z těch jejích koček. Rozběhla jsem se k ní a chtěla jít svůj obrázek přemalovat. Vždyť ona ty tmavé čáry měla. Všude kolem ní se omotávaly. Přiběhla jsem tam a maminka na mě volala. Strčila jsem svůj obrázek před paní a ta zvedla hlavu. Neusmála se jako mamka, když jí přinesu obrázek. Nevěděla jsem, co dělat, ale ti černí hadi byli hezcí. Zkusila jsem se jich dotknout, ale nemohla jsem je chytit.Vždycky moje ruka prošla skrz.

„Oh, moc se za svojí dceru omlouvám, paní Hudkinsová.“

Cítila jsem, jak mě máma vzala ze zadu za ruku a přitáhla mě k sobě. Lekla jsem se, když jsem viděla, že maminčina růžová barva je pryč a teď je tam ta ošklivá barva, která jsem nevěděla, jak se jmenuje, ale je stejná jako stromy bez listí.

„To je v pořádku. Máte nádhernou holčičku.“

Kulila jsem oči na tu paní a chtěla mamku odtáhnout pryč, když se ti oškliví hadi začali plazit k nám, a já je tam nechtěla.Přitulila jsem se k máminým nohám.

„Mami, já chci jít pryč.“

Tahala jsem mamku pryč, ale nešlo mi to.

„Zlato, vydrž chvilku. Tady...dej paní ten obrázek, co jsi jí nakreslila.“

Měla jsem strach. Ta paní vypadala mile s úsměvem, kdy ale nebyly vidět bílé zuby, jako u mámy. Můj obrázek jsem měla stále v rukou a já se bála. Bála jsem se těch černých věcí.

„Co jsi mi nakreslila, Zlatíčko?“

Mamka do mě zezadu strčila a já klopýtla k paní. Natáhla jsem k ní ruku s pomačkaným obrázkem a ona se usmála a vzala si ho ode mne. Její ruka byla jiná než ta mámina, ale dotkla jsem se jí ze zvědavosti. Pak už si nic nepamatuju. Vím, e mi bylo špatně, maminka zmizela a já brečela, strašně moc jsem chtěla brečet, a taky jsem brečela dokud mě mamka nevzala do náručí a nenesla mne pryč.

„Šššš, no tak..copak je? Co se stalo?..už nebreč.“

Já jsem maminku neposlechla. Chtěla jsem brečet a brečela jsem pořád a bylo to dlouho, než jsem přestala.

„Ty jsi mě vylekala, Zlato. Nemusíš se bát. Paní Hudkinsová je milá paní, rozumíš. Jen je moc ,moc smutná.“

Nerozuměla jsme mamce, co říká, ale když jsem pak paní Hudkinsovou viděla z okna, tak ty černé čáry tam byly pořád. Teď už ale vím, že když je někdo moc, moc smutný, tak ty černé věci tam u něj jsou pořád....

***

Trhnutím jsem se posadila do sedu a zima mě rozklepala po celém těle. Hloupá vzpomínka.... Otřásla jsem se a strnule se zvedla na nohy. Muselo se už stmívat, protože světlo začínalo kolísat a nebylo tak ostré. Složila a uklidila do komody. Pro jistotu jsem si vzala na zpáteční cestu baterku a přešla po trámu na druhou stranu. Zítra se sem vrátím..... Tiše jsem nacvičenou cestou šla zpátky do chvíle než jsem přes těžké dveře, které oddělovaly obytnou část od zbytku otevřela a proklouzla. Baterku jsem schovala do zadní kapsy a spolu s knihou a složkou šla klidně ke svému pokoji. V půlce chodby jsem se zastavila, protože před dveřmi k mému pokoji stála o stěnu opřená postava. Zvedla jsem bradu a nedala na sobě nic najevo, než jsem s klíčem došla až k zámku.

„Co tady děláš, Came?“

Dala jsem si s odemykáním na čas, a čekala na Camovo vysvětlení. Tak nějak jsem tušila, že to bude kvůli Ethanovi, který s ním teď sdílí pokoj, navíc ty jemné plazící se pruhy indigové kolem něj mi k tomu byly dost velkou nápovědou.

„Podle toho, kam se díváš myslím, že máš tušení.“

Odemkla jsem, ale neměla jsem v plánu pustit Cama do mého pokoje. Už mě nemůže vytočit. Nejsem ta holka, co jsem byla před roky.

„No, určitý typ bych měla....je to kvůli němu? Řekni mi, že mi dá ten pitomý přívěsek a budu o tom uvažovat. No, tak co máš na srdci?“

„Ty ses fakt nezměnila.“

A to má znamenat, co?.... Opřela jsem se zády o dveře a pokrčila rameny, protože na to jsem neměla, co říct.

„Dobře. Jo, je to kvůli Ethanovi. Vím, co se dělo, a proč chceš jeho přívěsek, ale měla by sis to nechat vysvětlit. Je to složitější, než to vypadá.“

Rozhodila jsem rukama ve vzteku a přitom odhalila složku s knihou čehož si Cam musel hned všimnout.

„Složitější?! Já na tom nic složitýho nevidím, Came. Dělám, co můžu, jasný?! Jsem unavená z toho, že už se nemůžu skoro ani vyspat! Tohle je až mizerně jednoduchý...Holly Parkerová. Nemusím ti říkat víc, ne?“

Hodila jsem Camovi složku na hruď a nechala ho, aby ji prolistoval. Klidně si jí může nechat. Mně už je stejně k ničemu. Cam si prohlédl spis a natáhnul ke mně ruku, takže jsem ucukla.

„Promiň. Zapomněl jsem, jak nesnášíš doteky.“

Švihla jsem po něm pobouřeným pohledem. Věděla jsem na co myslí, na co naráží a viděla jsem, jak se jeho aura barví na červeno. On je naštvaný?...já jsem ta, kdo má být naštvaný.... Otevřela jsem dveře do svého pokoje a rychle tam vpadla zavírajíc rychle dveře za sebou, že se škvíra mezi dveřmi zmenšovala.

„Byla to tvoje volba, ne moje. A co se týče kvůli tomu proč jsi vůbec přišel sem, tak dej tohle....“

Kývla jsem na složku v Camových rukách.

„....tvému spolubydlícímu a třeba pochopí, jak je důležité se rychle rozhodnout. Dobrou noc.“

Zavřela jsem dveře a zatřásla hlavou. Neměla jsem nejmenší chuť jít spát, takže moje rozhodnutí bylo strávit noc zíráním z okna. A to jsem udělala. Připravila jsem si svůj pohodlný polštář a nechala si rozsvíceno. Četla jsem knihy do pozdních hodin, než jsem přestala a skončila pozorováním hvězd, dokud jsem alespoň na chvíli neusnula.

Tak dneska další kapitola :) A bude chvilku pauza, teď zase bude kapitola ze Sázka vs sláva, pokud mě to teda bude bavit :) Snad se vám pokračování líbilo. Mimochodem vyhovují vám tyhle jakoby flashbacky?....budu ráda za votes a komentáře :-* Jste úžasní ;)