Omlouvám se, že píšu, až po tak dlouhé době :( Nebyl moc čas, tak snad vám to kapitola na chvilku vynahradí.... :)

V pokoji zavládlo ticho. Nikdo nic neříkal. Mlčeli jsme a čekali na výpověď, která by měla přijít od Ethana, ale ten nevypadal, že by se k tomu odhodlal. Sebastien si hlasitě odkašlal a tím upoutal pozornost Ethana nervózně se vrtícího v křesle. Všimla jsem si několika letmých pohledů na Audrey a došlo mi, že Audrey s ním pravděpodobně něco projednává, jelikož jsem viděla, jak úponky barev strachu, nervozity a stresu opadávají a pomaličku se uklidňují až mizí docela. Ethan si vjel jednou rukou do vlasů než několikrát silně vydechl a vypustil vzduch, poté se zabořil do křesla.

„Dobře, udělám to. Pomůžu vám jakkoli to půjde, aby jste Britt našli."

Zaujala jsem v křesle, co nejpohodlnější pozici a soustředila se celou pozorností na Ethana. Takovéhle výslechy mi toho řekli nejvíc. Pomohli mi udělat obrázek o člověku, o tom jaký byl, nebo co vůbec dělal. Tím líp a rychleji, jsem ho pak mohla najít.

„Milovala knihy. Pořád jenom četla a každou středu chodila do knihovny a trávila tam celý den. Dřív musel někdo chodit s ní, ale když jsme oslavili narozeniny, tak musela chodit sama.....chodíval jsem tam s ní, ale ten den."

V pokoji bylo ticho. Naprosté ticho, kdy by byl slyšet i špendlík, kdyby dopadnul na zem. Myslím, že ve filmech by to nazvali nervy-drásající atmosféra. Zvykla jsem si nevnímat auru Sebastiena, nebo Audrey s Meghan, Cama a nakonec i Tylera. Takže mi nedělalo problém se dívat jen na Ethana. Ramena se mu zvedala a klesala pravidelnými, hlubokými nádechy. Na okrajích jeho těla se začala omotávat nepravidelná chapadla žluté barvy smíchávána se zelenou měnící si na odpornou močálovou barvu mizející do černé. Strach a nejvíce výčitky.... Zůstala jsem zticha po celou dobu, i když jsem cítila, že je zřejmé, jak Ethan bojuje se vzlyky. Cítil vinu...

„Můžeš pokračovat Ethane?"

Zachytila jsme pohled Audrey. Ona byla jediná, kdo věděl, co se mu odehrává v hlavě, i když jsem si nebyla jistá, jestli to udělala. A taky byla tady ta nejvíc empatická, nebylo překvapivé, když to byla ona, kdo se ujal role „utěšovatelky" Ethan se ani nepohnul, ale po chvíli se jeho nálada změnila. Nádechy se staly plynulými a zvedl hlavu se zavřenýma očima, jako by se snažil vybavit si vzpomínku.

„Byla to středa. Britt měla dobrou náladu. Vstávala brzo, jako obvykle. Společně jsme šli na snídani a ona zářila nadšením. Já ne......neměl jsem dobrou noc."

Poslouchala jsem, každé jeho slovo, ale víc mě upoutala změna barvy jeho aury při jeho vyjádření o špatné noci. V ten moment jsem uviděla záblesk tmavého odstínu fialové a zamračila se. Vídávala jsem tu barvu často....lež, ale nedala jsem znepokojení najevo a tiše vyčkávala.

„Nechtěl jsem jít s ní...upřímně knihy nejsou nic moc pro mě, i když ona měla vždy nějakou po ruce. Pohádali jsme se ohledně toho, že tam s ní nepůjdu, protože chci dokončit svojí práci. Ve volném čase jsem chodil na brigádu do jednoho zastrčeného obchodu s potravinami. Ona pak naštvaně odešla a....a už se nevrátila. Myslel jsem, že se vrátí, až vychladne. Nenahlásil jsem, že se nevrátila, ale když se nevrátila ani další den, tak....."

„Neměl by jsi se obviňovat Ethane. Udělal jsi, co se dalo. Teď už to musíš nechat na nás. Je ještě něco, co bys chtěl dodat?...."

Měla jsem chuť vykřiknout kvůli Sebastienovi hnusnou poznámku. Neobviňuj se?.....Haló?! Zmizela mu sestra, měl ohlásit zmizení okamžitě, ne čekat. To z něj dělá někoho, kdo na tom má svůj podíl... Schytala jsem od Audrey zuřivý naštvaný pohled a pokrčila rameny se zvednutím rukou neuniklo, to nikomu v místnosti, ale bylo mi to jedno. Cam vypadal, že má taky podobný názor, ale jako vždycky mlčel.

„Myslím, že ne....už jsem vám to jednou říkal. Snažil jsem se to vysvětlit na policii, ale jistě, že o někoho, kdo nemá peníze, se starat nebudou. Zařadili Briit k odloženým případům."

Z Ethanových slov byla patrná hořkost smíchaná se vztekem a jeho dlaně se zatnuly v pěst.

„Jen jí najít. Vědět, že je v pořádku, ona nesmí, nesmí být........není....."

Myslím, že v tu chvíli se do optimistické a utěšovací nálady přepnula s Audrey i Meghan, ale neposlouchala jsem je. Všechno kolem mne vypnulo, když jsem se soustředila jen a jen na barvy. Prohlížela jsem si veškerá barevná spektra a snažila se je rozdělit. Přečetla jsem štosy knih o lidském těle, o aurách člověka, o čakrách, které na lidském těle jsou. Proto jsem čekala, že emoce hněvu a vzteku by měla být uprostřed hrudníku, kde by se podle mne měla objevit zdroj žluté barvy, to se nestalo, ne tak docela. Ale o něco výš, odtud se klikatila stezka bílých paprsků. Ethanova ruka se zvedala přesně k tomu místu a já si nebyla vědoma toho, že stojím na nohou a mířím přímo k Ethanovi.

„Stopařko, co se děje?"

Slyšela jsem Sebastienův hlas, ale z dálky. Co mě zajímalo mnohem víc byl zdroj té bílé barvy. Bílá barva aury byla natolik vzácná, že jsem jí viděla jen sebemenší záblesky a vůbec ne u tak mladé osoby. Pomalu jsem zvedala pravou ruku na místo, kde jsme záři viděla nejsilněji a konečky prstů jsem se dotkla středu hrudi Ethana a zároveň i materiálu jeho trička.

„Co to dělá?"

Pochybuju, že Ethanova otázka byla určena mně, takže jsem to nevnímala. Ucítila jsem pod konečky prstů pevný předmět. Za sebou jsem cítila, že se Cam zvednul a určitě jsou na mě upřeny všechny pohledy, ale bylo mi to jedno. Pohledem jsem putovala výš, až jsem se dostala k límci trička u krku a všimla si úzkého stříbrného řetízku. To bylo ono.... Bylo mi jedno, co dělám. Moje prsty přejely jemně po řetízku a byla jsem připravená zatáhnout, když se kolem mého zápěstí držící řetízek omotala dlaň. Zalapala jsem po dechu a vytrhla se z omámení. Moje ruka dál zůstala v sevření, ale já řetízek pustila a ustoupila o krok dozadu. Mrkala jsem očima a všechny barvy aury zmizely. Rozhlédla jsem se kolem a všichni na mne zíraly v naprostém šoku. Přála jsem si utéct, a udělala bych to, kdyby stále někdo nedržel moje zápěstí. Podívala jsem se a našla Ethanovu levou dlaň, jak pořád držel moje zápěstí a díval se na mě. Střetla jsem se s hnědýma očima a trhla rukou k sobě. Přitáhla jsem si jí k sobě, jako bych se popálila, i když jsem žádnou bolest necítila. Sebastien si hlasitě odkašlal.

„Vypni nahrávání Tylere."

O moment později se ozvalo další cvaknutí, když Tyler udělal, co Sebastien chtěl a nastalo další ticho. Ovšem ticho, kdy jsem si jako u výslechu připadala já. Věděla jsem, že se mi to nebude líbit, když si Sebastien sednul spokojeně do křesla a prohlížel si mě.

„Stalo se snad něco, Stopařko?....Proč jsi vstala během Ethanova vysvětlení, kde zmizela jeho sestra?

Tak o tomhle mluvil, když jsem nevnímala?....fajn.... Cítila jsem na sobě pohledy všech. Hlavně jsem myslela na to, aby se mi Audrey nedostala do hlavy, takže jsem jí provizorně varovala. Dívala jsem se do očí Sebastienovi. Čekala jsem na jeho otázky a nasadila uvolněnou grimasu.

„Všichni odejděte."

Ani jsem nemrkla, když Sebastien nařídil, ať všichni odejdou. Ozvalo se zavrzání křesel, jak každý opustil svoje místo a za mými zády se kroky začaly vzdalovat.

„Ty tu Ethane zůstaň!"

Kousla jsem se do jazyka. To zas nemuselo být.... Stála jsem na místě a rozhlížela se po celém pokoji, když jsem vedle sebe uviděla Ethanovu postavu, když si vedle mne stoupl a pak cvaknutí u dveří. Stejně si myslím, že Meghan bude hned za dveřmi, možná spolu s Tylerem....

„Nikdo za dveřmi nestojí, Stopařko a teď k věci. Co to znamenalo?"

Zamračila jsem se, když mi došlo, že Sebastien mi přečetl myšlenky, a hned jsem svojí mysl pevně uzamkla. Ethan vedle mě neklidně stál a já se s povzdechem na něj otočila a přitom si dala ruce v bok.

„Nic se nestalo, jenom mě něco zaujalo.....tohle."

Ukázala jsem na Ethanův krk, ale nepřiblížila se s rukou blíž. Viděla jsem nevěřícný i pobavený úsměv na Sebastienově tváři, ale i přemýšlivé zadumání, když se v křesle nahnul a propletl si prsty s lokty na kolenou.

„Co tě zaujalo, Stopařko? Pokud ti jde o šperky, tak na to je čas někdy jindy."

tohle nebyl čas na žertování a já nikdy nežertuju. Sebastien to ovšem vzal jinak. Zakoulela jsem očima a zkřížila ruce na hrudi.

„Tak to nemyslím."

Nadechla jsem se a měla v plánu zatáhnout za řetízek a vytáhnout přívěsek, který tam určitě byl, protože jsem ho cítila už předtím. Ethan ale ucuknul, když jsem udělala krok vpřed a jedna z jeho rukou vystřelila přímo, tak aby přes látku sevřel onen přívěsek. Věděla jsem to....Podle obrysu předmětu v dlani, kterou držel to rozhodně přívěsek byl a jeho pohled vypadal....vyděšeně, vyděšeně a šokovaně. Zatřásla jsem hlavou.

„Ale no tak, nic ti neudělám, OK?"

Myslím, že jsem zahlédla záblesk pobavení v jeho tváři, ale byl to on, kdo na mě zatřásl hlavou, sáhl pod límec svého trička a na stříbrném jemném řetízku vytáhl stříbrný křížek. Jednoduchý přívěsek křížku přidržel v dlani a přejížděl po koncích palcem.

„Britt dostala stejný. Nosili jsme je pořád. "

Jeho zasněný pohled mi byl dost velkou nápovědou, že přemýšlí o jeho sestře. Já jsem ale byla fascinovaná tím šperkem. Brittany Foxová má stejný.....stejný, jako je tenhle na svém krku, a mohla ho mít v den, kdy zmizela. Hodila jsem pohledem po Sebastienovi, abych viděla, že ho napadla ta stejná myšlenka, jako mě. Ano napadla.... Už jen podle jeho kývnutí jsem to poznala a natáhla jsem svojí ruku dlaní nahoru k Ethanovi.

„Můžu?...."

Pohled tmavě hnědých očí vypadal dost skepticky, ale pak nakonec udělal Ethan krok vpřed a mírně se sehnul, abych na křížek dosáhla. Fajn, to nebylo úplně to, co jsem čekala, že udělá, ale budiž......jednodušší by bylo, kdyby ho sundal.... Ale nechala jsem to být. Prsty jsem uchopila opatrně chladný kov mezi prsty. Nemám odhad zda to bylo pravé stříbro, nebo ne, ale emoční hodnotu to mělo určitě. Brněly mne prsty z každého doteku. Zavřela jsem oči a snažila si vybavit tvář Brittany Foxové.....hnědé oči, hnědé vlasy, rovný úsměv....

***

„Ethane, poběž!"

Nohy mě už bolely. Nesnáším hru Na honěnou...Britt je vždycky rychlejší než já. Vždycky se mi někam schová a já jí nemůžu najít.

„Ethan je pomalý, Ethan je pomalý!"

Snažil jsem se, snažil jsem se tolik Britt dohonit, ale zase mi utekla a místo toho se mi vysmívala, aspoň tak tomu říká slečno Fridriksová, když se na mě směje.Takhle budu mít babu pořád, a to já nechci. Už chci jít zpátky, nebaví mě to tady venku, ale je to lepší než sedět v tom šedém pokoji, tady je aspoň tepleji, ne zima, jako tam. Nadskočil jsem, když jsem ucítil, jak mě někdo chytil ze ruku, ale pak jsem se zase smál, protože jsem viděl, že to je Brittany. Teď mám šanci jí chytit....

„No, tak Ethane, snaž se víc mě chytit!"

***

Otevřela jsem oči a zamrkala, abych odehnala opar mlhy. Odtáhla jsem ruku z přívěsku rychle pryč a otočila se. Za sebou jsem mohla cítit, jak se Ethan přiblížil.

„Stalo se něco?"

Vzpomínka.....byla to vzpomínka, a to silná vzpomínka, kterou jsem viděla Ethanovýma očima. Teď už bylo víc než jasné, že v tom přívěsku by mohly být cenné nápovědy a jestli nosila Brittany Foxová totožný přívěsek a jestli je něco pravdivého na tom, že dvojčata mají mezi sebou určité pouto. Je tu naděje.... S novým nápadem a zápalem jsem se otočila zpátky a skoro se srazila s Ethanem, který stál až moc blízko.Naštěstí udělal krok zpátky, a mně poskytl prostor abych před něj natáhla ruku otevřenou dlaní nahoru.

„Dej mi ho."

Dobře, jeho výraz nebyl dvakrát nadšený, spíš překvapený a pak se změnil v zamračení. Možná jsem to měla říct jinak...okey, druhý pokus.

„Ten přívěsek, prosím dej mi ho."

Dokonce jsme se i přemohla k menšímu úsměvu, který jak jsme doufala podpoří můj cíl.

„Ne."

Zamrkala jsem a zamračila se na Ethana, který přívěsek svíral v jedné ruce a hladce si jej spustil zpátky pod tričko.

„Cože, ne?!"

Musela jsem se ujistit, protože myslím, že jsem špatně slyšela.

„Slyšelas dobře. Ne, nedám ti ho."

Moje pusa se naprázdno otevřela a já jenom zírala. To snad nemyslí vážně?!..... Stáhla jsem svojí nataženou ruku zpátky a obořila se na Sebastiena.

„Vysvětli mu to, Sebastiene!"

Sebastien mlčel a to na můj vkus až moc dlouho. Nemohla jsme si pomoct, ale to jeho dlouhé přemýšlení mi někdy vážně lezlo dost na nervy.

„To nejde, jen tak Stopařko. Pro Ethana je tohle osobní věc. Je jen na něm, jestli ti jí dá, nebo ne."

Fajn, tak teď jsem naštvaná.....Zatnula jsem ruce do pěstí podél boků. Tohle bylo vážně neuvěřitelný. Otočila jsem se čelem k Ethanovi, i když jsem měla v plánu mluvit k Sebastienovi.

„V tom případě by si to měl dost rychle rozmyslet. Protože já tady jinou možnost, jak najít Brittany Foxovou nevidím. A nejsem to já, kdo jí tímhle možná krátí čas jejího života, který jí taky možná zbývá."

Viděla jsem ten záblesk hněvu, strachu, a pak taky provinění. Já vím, že jsem měla pravdu, ale fajn. Nemusím se starat. S vítězným úsměvem, že jsem dosáhla svého jsem už neviděla důvod tu zůstat. Byla jsem rozlobená a rozhodně už jsem neměla náladu tu zůstat. Podívala jsem se na Sebastiena, který s ledovým klidem sledoval tohle divadlo, a prosmýkla se kolem stojícího Ethana. S poklidnými kroky, které se rozléhaly na podlaze jsem došla až ke dveřím, kde jsem vzala za kliku a přes rameno směřovala pohled na Ethana.

„Pokud by tady někdo změnil názor, budu někde tady a jestli ne, tak pardon, ale Brittany Foxová není jediná pohřešovaná osoba v tomhle městě."

Otevřela jsem dveře a vstoupila do studené chodby. Dveře jsem za sebou nechala jejich váhou samy zavřít. Dutá rána znamenala, že se dveře zavřely a chladnost v chodbě mě zastihla nepřipravenou. Chodbou k mému pokoji jsem mířila pro mojí bundu a potřebné věci, co jsem chtěla. Míjela jsem i pokoje ostatních a čekala, že se otevřou a budu zavalena otázkami, což byla zbytečná obava. Z Camova pokoje zněla rocková hudba, z Tylerova zvuky nějaké hry a při mé cestě kolem Meghanina a Audreyyina království to byla skladba nějakého pravděpodobně oblíbeného světoznámého zpěváka. U sebe v pokoji jsem se nezdržovala. Popadla jsem svetr, bundu, knihu o spirituálních snech a poslední věc, která byla hlavní. Složku Holly Parkerové...zmizelé holčičky.....

Tak a je tu konec :/ :( Konec téhle kapitoly. Jak se vám líbila? Vyhovuje vám délka? Budu ráda, když mi dáte hlas, nebo komentář. Jsem moc ráda, že povídku někdo začal číst, a celkově jsem ráda za čtenáře...nečekala jsem to. Takže moc děkuju :)