Doufám, že nemáte po ruce nic ostrého.....a nevezmete to do ruky, až dočtete xD

„Co tady děláte?!"

První a naprosto logická otázka vyletěla z mých úst a já těkala pohledem z ženy uprostřed mého pokoje na dveře, jako únikovou cestu.

„Přišla jsem speciálně za tebou. Můžu s tebou mluvit?..Zabere to jen chviličku."

No, to určitě...Z modré barvy aury sršela upřímnost. Donutilo mě to uvěřit policistce, která právě seděla u stolu a přitom odložila své brýle na povrch dřeva.

„Neměla by jste být ve službě, nebo tak něco?"

Nespustila jsem pohled z policistky. Přeci jen mi v hlavě kolovalo ještě spoustu otázek, než se rozhodnu vyslechnout , co má ona na srdci. Zelené oči přejížděly po interiéru pokoje a pak se vrátily ke mně.

„Vlastně mě povýšily.....tvojí zásluhou. Byli jste to vy, že? Ta dívka. Anonymní telefonát, jako vždy."

Zvláštní, že slečna Tornerová vypadala šťastně. Její aura byla spokojená a uvolněná. Potvrdila jsem její tvrzení jednoduchým přikývnutím.

„Ano. Je v pořádku?"

V hlavě mi vyskočil obrázek nehybného těla, který už asi nikdy nevymažu. Odpověď pro mě byla víc, než zásadní.

„Je v pořádku. Právě teď je v nemocnici v centru. Byla podvyživená a dehydratovaná, spolu s kombinací zápalu plic, ale žije. Její bratr se od ní nehnul. Zachránilas jí život."

Ulevilo se mi. Žije. Ethan nepřijde o sestru. Dnes to vážně vypadalo na pěkné počasí se samými dobrými zprávami. Zbyla už jen jedna informace, co bylo třeba abych případ Brittany Foxové plně uzavřela.

„Kdo jí tam držel?"

Aura ženy sedící naproti mě se z části zachmuřila do šedé a rytmické klepání nehtů zrychlilo.

„To nevíme. Jednotka dorazila do prázdného domu, až bude ta dívka schopna podat výpověď, postarám se o to."

To bylo dobré, ale vzedmul se ve mně vztek kvůli těm lidem, co byli schopni něco takového udělat. Zasloužili si přísný trest. To, ale úplně nevysvětlovalo proč je policistka zrovna tady a ani to, jak se sem vůbec dostala.

„Myslím, že víš na co myslím. Tvůj kamarád není jediný, kdo dokáže zázraky s počítačem. jeden z mých lidí vystopoval vaší telefonní linku a tak jsem tady. S tvými přáteli už jsem mluvila, zbyla jsi jenom ty."

Celkem šokovaně můj pohled vyletěl vzhůru. Nedivila bych se v případě, že by na protějším místě seděla Audrey, ale tohle mi nepřišlo moc normální. Slečna Tornerová jen pokrčila rameny.

„Léta praxe, věř mi. Přišla jsem jednoduše poděkovat a říct, že jsem respektovala vaše tajemství. Pořád si připadám, jako blázen, ale uznávám to. Pokud bys někdy znovu něco potřebovala, budu naslouchat, ano?"

To už se, ale víckrát nestane... Mé vědomí mi to dávalo najevo jasně. Tohle je prostě úplná konečná, ale přeci jen zde bylo něco, co pro mě mohla slečna Tornerová udělat. Vstala jsem ze židle a sáhla do komody, která byla prázdná, až na jeden svázaný balíček. Byli to čtyři obálky. Putovaly do rukou slečny Tornerové.

„Tohle bych od vás potřebovala. Potřebuji aby jste jim to předala, ale ne dnes.....zítra. Uděláte to?"

Pozorovat, jak ženské prsty listují obálkami, čtou úhledné nadpisy a pak její pohled zalétává k plnému batohu rohu pokoje byl fascinující. S mrknutím strčila obálky do vnitřní kapsy jejího kabátu.

„Můžeš se spolehnout. Máš kam jít?"

Zajímalo by mě, co by tato žena udělala, pokud bych odpověděla ne, ale já měla své místo. Místo u svých rodičů. Stále se mi při tom uvědomění svíral krk a jen mi to připomnělo, že čekají dole. Potřebovala jsem dostat z pokoje právě přítomnou slečnu Tornerovou.

„Ehm, tak pokud je to všechno. Rády bych, kdyby jste odešla."

Stručně, jasně, jednoduše. Nebyl čas to nijak natahovat. Navíc policistka s tím vypadala spokojená. Nasadila si zpátky své brýle a pohodila vlasy.

„Ano, to bych asi měla. Jen poslední nabídka. Zrovna teď pojedu do nemocnice podívat se za tou dívkou, máš zájem jet taky?"

Můj první reflex byl ano, ale znejistila jsem. Letadlo o kterém otec mluvil odlétalo za tři hodiny. pro tentokrát šlo jen věřit, že Brittany Foxová to zvládne a stejně tak policejní sbor. Tornerová si mé mlčení vyložila naštěstí správně.

„Dobrá, nevadí. Já tedy půjdu."

Jak se na ženu sluší a patří se zvedla ze židle a ladnými kroky přešla ke dveřím. Naposledy se na mě otočila, přesně v momentu, kdy se mi v hlavě rozsvítilo na poslední otázku. Nemůžu za to, že jsem zvídavá...

„Moment, kam vás povýšili?"

Napadlo mě to pro případ, že v budoucnu bych mohla pomoc této ženy ještě potřebovat a kam bych pak měla volat? Na vyšší policii?..k vojenským silám? To jsem vůbec netušila, ale ani odpověď slečny Tornerové mi nepomohla. Rty roztáhla do širokého úsměvu a její aura se zbarvila do tajemné fialové.

„To je tajné, ale možná se v budoucnosti ještě potkáme."

Po téhle odpovědi má ústa zůstala dokořán a nezbylo mi nic jiného než zírat na své dveře, které se s tichostí zavřely za zády slečny Tornerové. Co to sakra?....Omámení vyprchalo z mého těla a já trhla klikou. Doslova vletěla na chodbu.

„Hej! Co jste tím myslela?!"

Ale ona už byla pryč. Nikde nebylo ano stopy po ženě v kabátu.

„Zrovna odešla. Vypadala, že má na spěch."

Ze dveří od „Zašívárny" vyšla Audrey. Poupravovala si brýle na nose a usmívala se mým směrem. Já stále civěla do chodby a pak to vzdala.

„Hej jsi v pohodě?"

Vymazala jsem to všechno z hlavy a soustředila se na to, proč jsem tady. Rozloučení.

„Jo, jasně jsem. Jsou všichni uvnitř?"

Audrey vypadala zmatená mojí otázkou, ale pak mi podržela dveře a uhnula z cesty.

„Jo, teda až na Cama, ten je někde zalezlý. "

„Jo, zase trucuje!"

Audrey za mnou zavřela dveře a Meghan hrála s Tylerem pink ponk na starém stole. Energicky a dobře si nahrávali.

„Nebuď taková, Megs...poslední dobou mu prostě něco je."

Tyler tvrdě praštil do míčku a ten odletěl na druhou stranu stolu. Meghan to nevychytala.

„Neříkej mi Megs, přestaň mi tak říkat!"

Jindy bych nad výbuchem mezi Meghan a Tylerem mávla rukou, převrátila oči v sloup a odešla, ale dneska mi to přišlo naprosto dokonalé. Bylo to, tak normální. Prostě to nevypadalo, jako v nějaké díře, kde si lidé čtou myšlenky, nebo vidí emoce, ale byl to normální život.

„Hej, já to myslel v dobrém. Vím, že tu přezdívku tajně miluješ, takže proč to skrývat!"

Tyler nevině pokrčil rameny a smál se od ucha k uchu, zatímco u Meghan bych tipovala, že jí každou chvíli začne z uší hučet pára.

„Já ti dám Megs, ty jeden, jeden....blbečku!"

A první polštář letěl s vzduchem s prvním zásahem do Tylerových zad. Nic to s ním neudělalo.

„Jasně, jasně....uklidni se. Beru zpátky. A kohopak to tady máme?....Tady M-e-g-h-a-n říkala, že máš objímací náladu, takže dostanu taky jedno objetí?"

Smála jsem se, když Tyler pečlivě hláskoval meghanino jméno a přitom jí propaloval očima. Kéž by jim došlo, že ti dva se k sobě fakt hodí. Možná Meghan časem pochopí. Rychlými kroky jsem došla přímo do Tylerovi otevřené náruče.

„Páni, dokonce i úsměv. To se jen tak nevidí."

V tu chvíli mi to bylo víc, než všechno ukradené. Obalila jsem ruce kolem Tylerova krku a přitáhla jej do silného objetí.

„Zmlkni a nech se obejmout."

To jediné jsem mu zamumlala do ramene i když v mé hlavě se rýsovala jiná slova, která jsem chtěla říct. Tyler mě pevně sevřel. Sice nechápal, co se děje, ale líbilo se mi to tak mnohem víc. Asi po půl minutě mě pustil.

„Wau, Violett to musíme praktikovat častějc."

Vybuchla jsem v dalším návalu smíchu a poplácala tylerovo rameno se zavrtěním hlavy.

„Violett?..vypadám na Violett? Ne, Tyi. To si taky odškrtni."

Tyler se komicky zašklebil a pak opravdu vytáhl ze zadní kapsy miniaturní blok ve kterém něco odškrtl. Pak ho vrátil zpátky. Zbývala Audrey, která seděla v křesle s knihou na nohách, ale vím, že nás pozorovala.

„Audrey, chceš taky objetí?..nerozdávám je každému."

„Páni, praštěte mě někdo. Nepila něco?"

S ignorací Meghaniny poznámky a pak i jejího zaskučení, jak jí Tyler doopravdy praštil jsem došla ke křeslu, kde Audrey seděla. I ona se zvedla, opatrně odložila knihu a pak zavrtěla hlavou.

„Fajn,ale jenom proto, abych ti udělala radost."

A pak jsem jí objala. Jako předtím Tylera mé ruce jí pevně tiskly a já myslela na ten den, kdy jsme tuhle holku s brýlemi na nose a culíky viděla poprvé. Bude mi chybět o tom není pochyb.

„Sbohem."

Co?!...Prudce jsem se od Audrey odtáhla a zírala jí do očí.

„Ty o tom víš?"

Pokrčila rameny, jako by nešlo o nic závažného.

„Před někým, kdo čte myšlenky nic neutajíš."

Nevím, co jsem v tu chvíli cítila ani já. Audrey to věděla celou tu dobu a nic neřekla. Za to jsem jí objala znova a za mnou se ozvalo zabručení.

„Hej, tohle je nefér. Audrey objala dvakrát."

Audrey i mě unikl tichý smích a já se přes rameno otočila na Tylera.

„Mám tě obejmout znova?"

„No to si piš."

A bylo tu další objetí. Tentokrát má brada držela na tylerově druhém rameni a já měla skvělý výhled na trucující Meghan, které se po tváři po chvíli taky rozlil úsměv.

„Nechápu, proč tohle dělám, ale fajn. Pojď sem."

Teď to bylo spíš skupinové objetí. Já, Meghan a Tyler.

„Hej, takhle nemůžu dýchat."

Oba mě pustili a já si pročistila krk, teď to bylo spíš trapné. Nicméně Tyler roztrhl tu nepříjemnou situaci strčením do Meghan.

„Dáme si další hru?"

„Jasně, prohrávals."

Něco ve mně zabolelo, když jsem se kradla z místnosti. Myslela jsem, že si mě nikdo nevšimne, ale Tyler nakonec ano, i v zápalu hry.

„Mohla bys dát tuhle objímací náladu i Camovi, třeba to rozjasní jeho náladu!"

Já kývla, zavřela za sebou dveře a opřela se o zeď. Horká slza mi stekla po pravé líci. tohle šlo až příliš perfektně. Teď zbývalo najít Cama a já s povzdechem doufala, že vím, kde bude. Ve sklepě.

***

Dobře, ve sklepě nebyl. Hledala jsem ho až příliš dlouho...pět minut, a kdyby mě napadlo prozkoumat aury v budově šlo by to líp, to bych zaklepala na dveře od camova pokoje mnohem dřív.

„Came, otevři mi!"

Neotvíral. Znovu jsem zabušila na dřevo.

„Camerone!"

A povedlo se. Dveře se otevřely a v nich stál Cam. Měl tepláky a tričko. vůbec se netvářil nadšeně, ale uvolnil mi cestu. Jedna postel nalevo byla camova, ustlaná a srovnaná, zatímco ta druhá byla prázdná.

„Ethan se vrací zpátky do sirotčince."

Camův hlas zněl naštvaně, když si sedal na svou postel a já na tu ethanovu. Nemohla jsem nic vidět, až příliš si hlídal emoce. Štvalo mě to. Má noha začala po podlaze kreslit malé kroužky.

„No, hráli jsme zrovna v „Zašívárně" takovou hru. Každého jsem dvakrát objala na oslavu, že je to za námi. Zbyl jsi jenom, ty.....chceš objetí?"

Camovi oči se na mě zúžily, jak hledal skrytý význam za mými slovy. Byl tam skrytý význam, ale ten nemohl pochopit. Opatrně jsem vstala a přistoupila k němu. Ani se nehnul.

„Varuju tě, je mi fuk, že se ani nehneš. obejmu tě tak, jako tak."

Na mých rtech hrál úsměv a mé ruce byly jen nepatrný kousek od toho aby skončily na camových ramenech. V tu chvíli sebou Cam škubnul a jediným hladkým tahem si své tričko přetáhl přes hlavu. Hodil jej na podlahu a zvedl obě oči na mě. Já to nechápala.

„Tak, prosím, jak je libo, zkus to."

Camův pohled byl tvrdý. On to udělal schválně. Tohle bylo až příliš odhalené kůže, příliš aury, příliš emocí a příliš nebezpečí. Nemohla bych se tady teď zhroutit, až už kvůli vizi, nebo camově daru. Couvla jsem a Cam se zašklebil.

„Věděl jsem to."

Bylo to k vzteku i k pláči zároveň. Vlhkost mě štípala v očích.

„Came, já...tohle."

Zvednul ruku, aby mě zastavil.

„Jasně, chápu to. Řeklas to sama."

Cam vůbec nechápal, jak je tohle pro mě těžké. Ramena se mu zvedala dlouhými nádechy a výdechy. Vypadal zklamaně a já slzela na podlahu. Přišla jsem i kvůli něčemu jinému. Má dlaň sáhla do zadní kapsy. Byla to úplně miniaturní obálka. Obálka do které jsem vložila papír pouze se dvěma úhledně napsanými slovy.

„Tohle je pro tebe. Má část dohody."

Můj hlas byl nakřáplý a skoro neslyšitelný. Cam si ode mě převzal obálku, otáčel jí v prstech. Chystal se jí otevřít.

„Ne! Otevři to, až za chvíli, až odejdu."

Dobře v mém hlase byla rozhodně panika. Nemohl to otevřít teď. Cam zastavil.

„Fajn, tak už jdeš?"

Tohle bylo hrubé. nevím, jestli to souviselo s jeho divnou náladou, nebo čímkoliv jiným, ale jeho slova zabolela. Z části jsem byla u dveří a má ruka brala za kliku s vědomím, že tohle je úplně naposledy a když jsem se otočila přes rameno, abych viděla Cama sedět zhrouceného na posteli. Zlomilo mě to. Bylo m ijedno, co se stane, ale jen snad dvěma kroky překonala tu vzdálenost a ruce obalila kolem camova krku. Kůže na kůži čekala na cokoliv. Skoro jsem vzlykala a mé slzy se míchaly s potem na camových zádech. Bylo to jedno. Jedno silné a pevné objetí. Nic víc.

„Mám tě ráda, Came."

Mlčel a poté mě jeho slova roztříštila úplně.

„Já tebe ne."

Do mé hlavy to byl jako úder kladivem. Já se odtáhla. Brečela jsem a Cam měl hlavu sklopenou. Stát se to jindy, tak bych camovi něco udělala, ale přišlo mi, že nemám ani sílu. Chtěla jsem pryč a zmizet. Daleko od Cama, ale on mě pevně držel za zápěstí. Škubala jsem sebou a utila se ke dveřím,a le on mě jenom držel a jednou rukou se natahoval ke stolu, kde něco psal.

„Came pusť mě zatraceně!"

Nepustil. Byl jsem připravená vřískat a cokoliv, aby mě pustil. Neudělal to, jen se soustředil na svojí práci a pak mi něco vtiskl do ruky. Nevím, co ale hlavní bylo, že mě pustil. Já se vrhla ke dveřím, vyletěla na chodbu a práskla za sebou dveřmi, co nejsilněji to šlo. Běžela ke svému pokoji a tam sjela na podlahu. Uplynuly dvě, možná tři minuty, dokud mé nohy nebyly natolik silné, aby vstaly. V mé ruce byl kus papíru. Cam mi dal kus papíru. Se vztekem jsem zamířila ke svému batohu, zkontrolovala obsah a ten hnusný papír hodila dovnitř. Vztek a bezmoc mi kolovaly žilami. S batohem na zádech jsem opustila svůj pokoj a tiše našlapovala chodbou. Zvlášť kolem camova pokoje a kolem „Zašívárny"jako na potvoru se ale stejně dveře otevřely. Já ani nedýchala, dokud mi nedošlo, že ke mně kráčí Audrey se smutným úsměvem. Já nemohla mluvit, ona mě jen i s batohem přitáhla k sobě a objala.

„Budeš nám chybět."

To bylo jediné, co řekla. Nechala mně tam stát a sama se obrátila, aby vklouzla zpět do velkých dveří. Byl čas. S těžkým srdcem, že odcházím jsem se vydala během ven. ven do denního světla, kde u okraje silnice stálo přistavené auto. Alex mi mával ze sedačky vzadu, má matka se nakláněla ze sedadla spolujezdce a můj otec kráčel s úsměvem ke mně. Zamračil se, když viděl mou tvář a bral mi batoh. Vynutila jsem úsměv-

„Díky."

Můj batoh byl hozen do kufru a já se naposledy otočila na budovu, kde jsem strávila tolik chvil. Můj pohled klouzal po oknech, vyjmenovávala jsme každou místnost a poté až na střech k malé věži. Po tom místě se mi bude stýskat nejvíce.

„Katie?"

Z transu mě vytrhlo to oslovení. Byl to Alex, kdo jej na mě volal z auta a přitom mával ven. Asi byl pyšný, že ví, jak na mě má zavolat. Hluboce jsem vydechla a zamířila k autu, vstoupila do silnice a naskočila do auta na místo vedle Alexe. Bylo to celé tolik zvláštní a nové.

„Jsem rád, že pojedeš na prázdniny s námi."

Alex byl jako jedno velké sluníčko. Podal mi i ruku a já jí s radostí přijala. Potřebovala jsem ten pocit radosti, která z něj jen sálala i když z předních sedadel se mi dostalo smutných úsměvů.

„Někdy je budeš moci navštívit. Určitě to nějak vymyslíme."

Já na tu nabídku zavrtěla hlavou. Já neměla v plánu se sem někdy v životě vrátit.

„Ne, mami....tohle je naposledy."

A pak naskočil motor a auto se rozjelo. Do posledního okamžiku mé oči sledovaly, jak ubytovna mizí z mého dohledu a já odvracím zrak pryč. Tak aby nebyly vidět slzy, které mi tekly po tvářích dolů. Sbohem...

Tak nejdříve odložte z ruky všechno, co je ostré a dá se tím ublížit. Ráda bych se dožila zítřka, děkuju pěkně ;) Myslím, že 3 ze 3 lidí mě chtějí zabít, takže to beru s nadhledem. Tohle byla předposlední kapitola a ráda bych znala váš názor xD (ať je jakýkoliv) prostě na všechno, a mám pár otázek....třeba jako 1. Co napsala Stopařka (Katie) do vzkazu pro Cama? 2. Co napsal Cam?  a celkově jak se vám to líbilo? :D Připomínám...NEZABÍJET! XD